Miluji úklid. Ve vůni vypraného prádla nebo skládání uschlého oblečení nacházím uspokojení a klid. Pokojně pozoruji bubliny, které ve dřezu dělá mycí prostředek. Naleštěný bílý porcelán mi občas poskytuje útěchu a vysáváním a vytíráním podlahy se někdy dokážu naladit na začátek nového dne. Miluji tu otravnou a repetitivní práci, která většinu lidí odpuzuje. Úklid mě baví mnohem víc než bývalá práce v korporátu, kde „úkoly“ byly natolik ubíjející, že vrcholem mého dne byly momenty, kdy jsem vesele odcházela na toaletu nebo jsem se „předávkovala“ vodou – jednoduše proto, abych se neunudila k smrti. Na rozdíl od práce v korporátu mi úklid alespoň jednou za den umožnil mít kontrolu nad svým časem, svým prostředím, a dokonce i nad svým životem.

Pokud se člověk začne zajímat o feminismus, o úklidu se dozví opravdu hodně. Stejně to ale platí i obráceně – dějiny úklidu jsou dějinami feminismu. Právě do něj totiž byla projektována většina frustrací vznikajících ze života v kapitalistické společnosti poháněné patriarchátem. Úklid, domácí práce, péče o děti a starší příbuzné se staly symbolem, skrze který jsme dokázali*y poměrně přesně uchopit zotročování žen, jimž byly tyto činnosti v domácnosti exkluzivně určeny. Proč se ale přes to všechno během úklidu cítím nenápadně mocná? Proč mi proces estetizování svého prostoru skrze odstraňování všeho uschlého, starého a špinavého přináší takovou radost? Proč je uspořádání mého okolí často jediným způsobem, jak si opravdu užít plody vlastní práce?

Mzdami proti esencializaci domácí práce

Chceme-li zmapovat, jak se feminismus historicky vztahoval k domácí práci, je vhodné sáhnout po knize Lost in Work. Escaping Capitalism (Ztracená v práci. Utéct kapitalismu, 2021) britské autorky Amelie Horgan, podle které v tomto vztahu existují tři různé etapy. První, liberální feministická tradice věnovala pozornost především ženám z bohatých předměstských domácností. Jejích izolace od zbytku světa z nich vysála chuť do života a neměly tak možnost se smysluplně realizovat. Jako řešení této klaustrofobické pasti se nabídlo nalezení uznání hodnoty ženské práce mimo domácnost, tedy nástup do pracovního trhu. Tržně orientované východisko ale zároveň vygenerovalo to, čemu se říká druhá směna – proces, během něhož po osmihodinové šichtě v kanceláři umýváme špinavé nádobí, pereme, vaříme a žehlíme v domácnosti.

Při popisu druhé fáze přistupování feminismu k domácí práci potom Horgan zdůrazňuje snahy domácí práci komunalizovat. „Má smysl, aby všechny ty myčky a pračky praly prádlo ve všech těch bytech v ten stejný čas?“ ptají se naše předchůdkyně v sedmdesátých letech. „Proč v každém domě vaříme simultánně tisíce malých obědů?“ pokračují. Grassrootové i protistátní organizace a hnutí v Anglii, které volaly po veřejném financování zmíněných komunalizovaných procesů, snily o jedné velké pračce a jídelně pro skupinu osob, které by šetřily náš čas, přírodní zdroje a měly by také potenciál budovat komunitní vztahy.

Je to ale především třetí cesta, jež do dneška vyvolává diskuse. „Co kdybychom za svou práci v domácnosti požadovaly plat?“ Takto můžeme parafrázovat ústřední otázku, která se v šedesátých a sedmdesátých letech zjevila ve feministickém hnutí nejdříve v Itálii, odkud se rozšířila i do dalších států, jako jsou Kanada, USA, Velká Británie nebo Německo. Mezinárodní kampaň s názvem Wages for Housework (Mzdy za domácí práci, dále WFH) dokázala skrze tento požadavek artikulovat průlomovou myšlenku: úklid, vaření a péče jsou totiž – stejně jako sváření, frézování nebo omítání – práce! Feministické organizátorky jako Silvia Federici, Selma James nebo Mariarosa Dalla Costa přemýšlely, zda vstup žen do kanceláří či fabrik, tedy přímé podílení se na vytváření kapitálu, skutečně představuje správné východisko pro jejich zotročení. Na rozdíl od feministek patřících k liberální tradici ale došly k závěru, že se ženy na vytváření kapitálu ve skutečnosti již podílejí. Ale jak? Chystání svačin nám přece nezaplatí účty za topení! To je sice pravda, ale podle hnutí WFH ženská domácí práce a péče vytváří podmínky pro manžela, aby mohl pracovat v „produktivní“ oblasti a přinášet domů výplatu. Přestože se žena na této výplatě nepřímo podílí, přístup k finanční odměně stále nemá, což snižuje její sociální mobilitu. WFH chce tuto nespravedlnost napravit, jak je ostatně zřejmé z názvu jejich kampaně.

Jedna z již zmíněných předních osobností kampaně, dnes už feministická superhvězda Silvia Federici, požadavek na finanční ohodnocení domácí práce verbalizovala v manifestu hnutí. Z představených požadavků WFH potom vyvěrá určité napětí: měly bychom za domácí práce dostat mzdu proto, abychom ji mohly i nadále vykonávat s tím, že nad ní teď ale budeme mít kontrolu, nebo bychom si ji měly nárokovat, abychom získaly možnost tuto práci odmítnout? Právě kvůli tomuto sporu Federici pojmenovala manifest Wages against Housework (Mzdami proti domácí práci). Odmítnout domácí práci ale neznamená vypnout sporák a nechat dítě umřít hlady. Pouze nám to umožňuje demonstrovat, že ženám vykonávání domácí práce není vrozené, ale vnucené skrze násilné procesy jako pálení čarodějnic. O tom se dozvídáme z pozdějšího díla Federici Caliban and the Witch: Women, the Body and Primitive Accumulation, ve kterém autorka popisuje vývoj kapitalismu v šestnáctém a sedmnáctém století. Ženy tehdy byly donuceny k reprodukční práci, která se v kapitalismu stává ženskou prací, za jejíž odmítání byly „neposlušné ženy“ označeny jako čarodějnice a trestány.

Co mají společného narozeniny našeho strýce Pavla a feminismus sociální reprodukce?

K pochopení způsobu, kterým se ženy spolupodílejí na vytváření kapitalistické hodnoty, je klíčová tzv. teorie sociální reprodukce (dále SRT). Z termínů sociální reprodukce a reproduktivní práce se dnes v podstatě staly buzzwords (buzzword je nadužívané slovo nebo slovní spojení – pozn. red.). Ve své feministické praxi (tím mám s odkazem na fenomenoložku Saru Ahmed na mysli mou každodennost) se setkávám s tím, že je lidé používají, aby označili aktivity od mytí nádobí přes volnočasové hraní fotbalu až po stříhání videí.

Co je tedy SRT? Indicko-americká teoretička Tithi Bhattacharya poskytuje docela jednodušší definici: Marxismus nás učí, že v kapitalismu pracovníci vytvářejí komodity, zatímco SRT se ptá, kdo vytváří pracovníky. Mají-li zaměstnanci pracovní směnu od sedmi hodin ráno do pěti hodin odpoledne, předmětem SRT je pak všechno, co se v domácnosti (ale i mimo ni) odehrává před sedmou a po páté, tedy v době, kdy se pracovník skrze odpočinek, jedení a pohlazení před spaním regeneruje. To mu totiž umožňuje, aby byl každý další den schopen znovu dorazit na místo svého pracoviště a makat. Nic proti Tithi Bhattacharya, ale myslím si, že lze používat i mnohem jednodušší definici reproduktivní práce. Docela jasně a poněkud morbidně ji nadnesl jeden člen feministického kolektivu SdruŽeny na jednom z našich workshopů: „Je to všechno, co už nikdo nedělá, když mamka zemře.“ Ano, vzpomenout si, kdy má strýc Pavel narozeniny, kdy bude Filípek zpívat na vánoční besídce a který den má Věruška jít k zubaři, je taky práce.

Před vznikem teorie sociální reprodukce se feminismus zajímal především o individuální a privatizovanou sféru, v níž se ona sociální reprodukce odehrává – tedy jednotku nukleární rodiny. Ne všechny feministky se však spokojily s tvrzením, že sociální reprodukce je centralizována kolem rodiny, a feminismus by se tak měl zaměřit na její teoretizování. Americká socioložka Lise Vogel ve své průlomové knize Marxism and the Oppression of Women: Toward a Unitary Theory (Marxismus a útlak žen: směrem k sjednocené teorii, 1983) poprvé popsala vztah mezi reprodukční prací a akumulací kapitálu. Zatímco feministické myšlení před Vogel zasazovalo důvody zotročování žen výhradně do patriarchálních vztahů odehrávajících se v domácnosti, Lise Vogel ukázala, že produktivní tvorba je na podceňování a degradování reproduktivní práce zcela závislá. Bez jejího vykořisťování a zneviditelňování totiž není kapitalistický růst možný. Analýza Vogel nám umožnila chápat útlak jako systematický problém a nikoli individuální nesnáz pramenící z chování machistického manžela nebo konzervativního táty. Feministická analýza, které tento třídní aspekt schází, tedy nemůže být uspokojující, protože přes palubu hází chudší, nebílé a ženy-migrantky, tedy ty, které se o naše děti starají za dvacet tisíc hrubého měsíčně.

Bhattacharya a autorstvo knihy Social Reproduction Theory: Remapping Class, Recentering Oppression (Teorie sociální reprodukce: zmapování třídy, decentralizování útlaku, 2017) pak rozšiřují pole sociální reprodukce ještě o kousek dál. Pokládají si otázky: Jaká dětská hřiště jsou dostupná dětem pocházejícím z dělnické třídy? V jakém ovzduší tyto děti bydlí? Jak moc je znečištěné jejich okolí a jaký přístup mají ke zdravotní péči? Veřejné služby a commons (sdílené zdroje patřící celé komunitě – pozn. red.) jsou podle SRT klíčovým způsobem, jak se dělnická třída reprodukuje. Kapitalismus podle autorstva knihy každodenní procesy, jako jsou odpočívání v parku nebo hraní si s dětmi na hřišti, ke svému udržení potřebuje. Právě skrze ně ho ale můžeme také narušit. Každý boj za dostupné bydlení, říká Bhattacharya, boj za dostupnou zdravotní péči nebo boj za čistou vodu může podnítit protisystémový odpor. (A já bych dodala, že podobně je tomu i s aktuálním bojem o reprodukční spravedlnost.) Bhattacharya proto zdůrazňuje, že práce vykonávaná v rámci nukleární rodiny není jedinou odpovědí na otázku, „kdo vyrábí pracovníka“. Dělnická třída je totiž reprodukována i uvnitř sociálního kontextu.

Ostatně i Silvia Federici v již zmíněném manifestu říká, že „každá interrupce je pracovní úraz“. Interrupce se, stejně jako druhá směna, staly mocným symbolem našich feministických životů. Umožňují nám totiž odmítnout práci biologické reprodukce (těhotenství a rození dětí) a následně i práci sociální reprodukce (výchova dětí, které jsme porodily*i). To je ostatně důvodem, proč dnes mluvíme o reprodukční spravedlnosti a nikoli jen o reprodukčních právech nebo o právu na interrupci.

Až zrušíme námezdní práci, budu uklízečka a básnířka

Jednou z mých oblíbených „her“ je ptát se blízkých lidí, co plánují dělat, až zrušíme námezdní práci. Obvykle mi většina z nich odpoví, že by se pravděpodobně věnovali*y té samé činnosti, kterou vykonávají teď, ale za méně prekarizovaných podmínek a beze strachu o to, jestli brzy neskončí na ulici. S vědomím toho, že se evidentně pohybuji v okruhu privilegovaných lidí, dostávám často otázky: Jak by vypadala společnost, ve které bychom přestali vykonávat námezdní práci? Umřeli bychom hlady?

Kathi Weeks, autorka knihy The Problem with Work: Feminism, Marxism, Antiwork Politics, and Postwork Imaginaries (Problém s prací: feminismus, marxismus, protipracovní politika a představy o světě bez práce, 2012), ve svých publikacích zdůrazňuje, že odmítání práce není namířeno proti konkrétním odvětvím a činnostem, ale proti systému, který svou moc centralizuje kolem mzdového systému. Odmítnutí práce pak znamená aspiraci překonat strukturu, v níž je většina obyvatelstva závislá na výplatě od svých zaměstnavatelů a malé procento bohatých může akumulovat kapitál díky hodnotě, kterou vytváří pracující třída. Bouření se proti námezdní práci tedy neodmítá práci jako takovou, ale zpochybňuje, v jaké formě práce existuje a za jakých podmínek a pro jaký účel je v kapitalismu vykonávána. Zrušit práci, která bude generovat ponížení, vykořisťování a dehumanizaci – to jsou také hodnoty, jež provázejí historii dělnického, odborářského, lidskoprávního i feministického hnutí.

Když jsem v únoru napsala osobně laděnou esej o svém prožívání práce a vyčerpání, mnoho lidí se mě ptalo: A co s tím dělat? Jak se s přetížením popasovat? Nemyslím si, že řešení situace by mělo ležet pouze na jedincích a jejich dovednostech uspořádat si životy tak, aby v nich bylo co nejméně utrpení. Odmítnutí práce je, jak říká Weeks, kolektivní politický projekt, ne individuální akce.

Australská feministická teoretička Susan Ferguson v knize Women and work: Feminism, Labour, and Social Reproduction (Ženy a práce: Feminismus, zaměstnání a sociální reprodukce, 2020), ukazuje, že pro úspěšnou emancipaci žen je třeba změnit celkové pojetí práce jako takové a nabourat zdánlivě logický rozdíl mezi produktivní a reproduktivní tvorbou. V momentě, kdy se lidé mobilizují za účelem konfrontace stávajícího systému reprodukce a chopí se zdrojů, jež vytváří život, mají potenciál dosáhnout feministické revoluce. Stávky pracujících, které se organizují ve zdravotnických nebo školských odborech, proto nejsou „rozežraným hladem po penězích“, jak často slyšíme od lidí, kteří jsou přesvědčeni, že zaměstnanci v těchto oborech by vyšší mzdy neměli požadovat, protože svou práci přece dělají „z lásky“. Nárokování lepších pracovních podmínek a spravedlivého ohodnocení jejich práce ve skutečnosti představuje možnost upřednostnit uspokojování lidských potřeb před akumulací kapitálu. Existuje snad „radikálnější“ vize světa nežli ta, kde jsou komodity jako jachty a tryskáče vlastněné hrstkou světových boháčů nahrazeny teplým jídlem a střechou nad hlavou pro všechny lidi na světě – právě díky kolektivnímu organizování a protestům?

Jak už jsem se svěřila v první myšlence mého textu: Miluji úklid. Nesnažím se ale říct, že by ženy měly odmítnout svou práci v kanceláři a vrátit se natrvalo do kuchyně. Naopak. Většina žen totiž nikdy nezískala možnost kuchyň opustit a místo toho dostala jen jednu směnu navíc. Náš magazín byl ostatně podle tohoto paradoxu pojmenován – nic jiného totiž nezachycuje medvědí službu liberálního feminismu tak dobře jako výraz druhá směna. Duální přemýšlení nad kuchyní a kanceláří, produktivní a reproduktivní prací bychom podle SRT měli překonat. Metaforickým jazykem zmíněných manifestů proto tvrdím, že do kuchyně máme vkročit všichni. V současné neoliberální ekonomice je většina z nás stejně ženou, což potvrzuje i (ne vždy oblíbený) termín feminizace práce, který se používá pro označení prekarizovaných podmínek, práce na dohodu, neformální práce – zkrátka práce „na hovno“, která čím dál více připomíná ženskou domácí práci. Je totiž izolující a otupující, odcizuje nás od našich komunit a vysává z nás život.

Jsme-li v kapitalismu všichni ženou (zdůrazňuji, že výraz zde neimplikuje žádné esencialistické sklony k přirovnávání termínu žena ke specifickému přirození), není tedy možné oddělovat levicovou analýzu od té feministické. Zrušením námezdní práce nebudeme mít hlad, ale budeme moci prioritizovat budování komunit, pracovat pro společnost a její užitek, pečovat o sebe bez vykořisťování, psát básně a být ženy v osvobozené domácnosti.