Setkání s dětmi je nejradikálnější setkání s jinakostí, jaké jsem kdy zažila. Takové malé miminko se řídí jen svými instinkty, saje cokoli mocnou silou, svírá ruku v pěstičku nebo ji natahuje, usmívá se nebo brečí, ale nikdo pořádně neví proč. Je to malý tvor, jehož svět je jednorozměrný a který spíše spí, než bdí. Představa, že vyroste v dospělého člověka, stejně jako představa, že my všichni jsme kdysi byli takovým tvorem, se zdá naprosto surreální, a přece postihuje vývoj každého obyčejného lidského života.

Všichni v sobě skrýváme tajemství a o druhých lidech málokdy předpokládáme, že jsou nám důvěrně a zcela známí. Ale u dětí máme z nějakého důvodu často pocit, že je známe, někdy že je známe více než ony sebe samotné. Něco podobného tvrdil Janusz Korczak, vizionářský polský židovský pedagog, vedoucí sirotčince v meziválečné Varšavě, která fungovala jako dětská republika s vlastním soudem, novinami a parlamentem. Korczak uvažoval o dětech jako o cizincích v našem světě, kteří tak úplně neznají jeho pravidla a pro něž můžeme být v tomto světě maximálně průvodci. Když chceme poznat dítě, máme mu podle Korczaka především naslouchat a přitom se skrčit, abychom dali najevo, že ho vnímáme jako sobě rovné. Naším hlavním úkolem by přitom mělo být umožnit mu vyrůst v toho, kým má být: „Neznámý člověk uvnitř každého z nich je naší nadějí do budoucna,“ napsal.

Radikálně feministické a socialistické úvahy o dětech totiž mají jedno společné. Je to právě vědomí jejich naprosté jinakosti, úcta a respekt vůči ní. Je to odmítnutí představy, že děti jsou naším prodlouženým já, že děti jsou „něčí“, že děti jsou nějaká investice do budoucnosti, že budou pokračovat v odkazu, který jim určíme, že přijmou role, jež pro ně vymyslíme, že naplní naše sny a realizují naše vize. Děti nepatří nikomu, jen samy sobě, a proto – tak trochu – patří nám všem.

Nikdo na to nemá recept

Rodičovství či pečovatelství o děti je kruté. Nejdřív vás to zavalí jako lavina a vy horko těžko hledáte místečka, kde se můžete nadechnout. Aspoň pět minut o samotě na toaletě, aspoň pět minut na kafe, aspoň pět minut si popovídat s kamarádkou. A pak lavina poleví. Je možné si ráno přispat. Je možné zase mít prostor pro někoho a něco jiného. Ale také to znamená, že děti pomalu a jistě odcházejí, mají svůj vlastní svět, a pak, hádám, jednou přijde chvíle, kdy sníh roztaje a děti nikde. A to není jednoduché.

Upřímně nevím, jak se pod lavinou vychovávají děti. Vždy mě dojímaly příručky a návody alternativních způsobů výchovy, které nabádaly rodiče, aby se naučili především pracovat se svými emocemi a stali se nekonečně trpělivými průvodci často divokým emocím svých dětí. Jenže pod lavinou se každý snaží hlavně přežít. Je to nevyspání a vyčerpání, co z nás dělá daleko horší lidi, než ve skutečnosti jsme – osoby netrpělivé, vzteklé a lhostejné. Možnosti sebepéče a sebeterapie jsou ve společnosti, kde je péče špatně distribuována, omezené. V tomto nejintenzivnějším období se s ní musí vypořádat často jen jedna nebo dvě osoby. Nejprve je proto nutné udělat něco s touto situací. To by měl být první krok k emancipaci dětí.

Naomi Klein ve své poslední knize Doppelgänger: A Trip Into the Mirror World (Dvojnice: Výlet do světa za zrcadlem, 2023) píše o své zkušenosti matky s dítětem na spektru. Píše o tom, jak řada rodičů dětí se speciálními potřebami hledá viníka a cítí, že je to nespravedlivé, že jim někdo ukradl rodičovství, tak jak si ho představovali. Klein píše o tom, že ohledně svého potenciálního rodičovství měla vždy rozporuplné pocity a že o něm neměla dopředu žádné představy. A tak ani nemá pocit, že by jí někdo „normální rodičovství“ a jejímu dítěti „normální dětství“ vzal. Nemít žádné představy a předpoklady o dětech je osvobozující pro ně samotné i jejich pečující.

Děti jsou jiná generace, být s nimi znamená být u toho, jak se taková generace rodí. Nikdo dnes nemá recept, jak vybavit děti na život ve světě, který se vymyká kontrole, jak je lépe vybavit pro budoucnost, která je zcela v mlze. Možná nám dnes nezbývá nic jiného než naslouchat samotným dětem. Tato idea není nová, ve skutečnosti byla ústředním bodem obou radikálních institucionálních a zároveň pedagogických experimentů 20. století v našem regionu, dětského domova Janusze Korczaka ve Varšavě a poválečné republiky Glaudiopolis pro válečné sirotky v Budapešti. Obě tyto iniciativy usilovaly o emancipaci dětí také tím, že publikovaly dětské noviny, do nichž přispívaly a které si organizovaly samotné děti. Tyto publikační aktivity představovaly způsob, jakým děti mohly komunikovat své vlastní vize, myšlenky a postoje ostatním dětem, ale i dospělým. Poskytnout dětem veřejný prostor k vyjádření způsobem, jakým ony samy uznají za vhodné, bylo pro obě tyto iniciativy emancipační, a to pro děti i dospělé. Jednalo se o pokusy zpochybnit tradiční dynamiku mezi dospělými a dětmi. V podobném duchu se nese i následující rozhovor, který vedla moje desetiletá dcera se svým kamarádstvem a který ukazuje, jak hlasy dětí i dnes mohou nabídnout vhled do jejich světa.

**

N (10 let): Ne, co by pro tebe bylo osvobození děti?
Ne (7 let): Za prvé by nebyla škola, za druhý, nemuseli by nám rozkazovat rodiče, za třetí, měli bychom všechno zadarmo, ale jenom děti, dospělí ne. Hračky by byly zadarmo, ale ne pro dospělý. Nebyly by domácí úkoly.
N: Jaký předmět ve škole máš nejmíň ráda?
Ne: Češtinu.
N: A co by bylo místo školy?
Ne: Prázdniny a po těch prázdninách další prázdniny.
N: A co bys dělala o prázdninách?
Ne: O prázdninách bych se nudila, někde bych ležela a ležela. A kdyby to nešlo a musela by být nějaká škola, tak bychom si ale mohli vybírat předměty a nebyly by domácí úkoly. Mohli bychom si třeba vybrat češtinu. A mohla by být přestávka i v hodině.
N: A k těm hračkám. Co bys dělala, kdyby rodiče chtěli taky věci zadarmo?
Ne: Já bych to všechno měla zadarmo a mohla jim to dávat.

**

N: J, co by pro tebe bylo osvobození dětí?
J (7 let): Pro mě by bylo osvobození, kdyby nebyla škola, domácí úkoly, prázdniny by byly celý rok a mohly bychom mít hračky, jaké chceme, pokoje, jaké chceme, všechno zadarmo. Anebo by byla škola jenom pondělí, středa a pátek. A prázdniny by byly trochu delší, třeba čtyři měsíce – červen, červenec, srpen, září.
N: A co bys dělala o prázdninách?
J: Chodila bych za kamarádkama, na výlety, na zámky, do muzeí, do divadla, za babičkama a oslavovala bych svoje narozeniny.
N: A jakou bys chtěla hračku, kdybys mohla mít jakoukoli?
J: Takovou panenku papouškovou. Já jsem měla ptáčkovou a té se utrhla hlava.
N: A jaký je tvůj nejmíň oblíbený předmět?
J: Matematika.

**

N: L, jak by podle tebe vypadalo osvobození dětí?
L (8 let): Všichni by si vzali domů děti z dětského domova a ty by dostaly dost peněz i jídla. Patřily by zas do rodin a měly by věci, které by je dělaly šťastnými. Děti by se mohly učit, co chtějí. Učitelé by se ptali dětí: Děti, co se dneska chcete učit? A děti by si samy vybraly.
N: Takže ty bys chtěla chodit do školy, ale chtěla by sis sama vybrat předměty. A jaký je tvůj nejmíň oblíbený předmět ve škole?
L: Asi čeština.
N: A ještě něco by pro tebe bylo osvobození dětí?
L: Chudí by dostali peníze. Zakázaly by se věci, který jsou moc drahý, protože jsou děti, který to nemůžou mít a pak je to moc mrzí. Třeba když chceš jít do zábavního parku a přespat tam a stálo by to sto tisíc a někdo z chudých by tam chtěl jít? To ne! Nechtěla bych, abychom si záviděli. Taky by se mi líbilo, kdyby dospělí měli úctu k dětem. Nebyli k nim škaredí. Měli by na ně být hodně hodní. Přeju si, aby už neexistovali zloději.
N: A jak by to vypadalo, kdyby se k tobě tví rodiče chovali líp?
L: Mně se líbí, jak se ke mně chovají teď. Jsou na mě hodní, ale i přísní. Děti nemůžou být rozmazlené, taky by někdy měly umýt nádobí. Nemusí to umývat jenom rodiče.

**

N: V, co by pro tebe znamenalo osvobození dětí?
V (8): Mimo škola, mimo všechno, nesnáším nic. Nemám ráda češtinu, ani nemám ráda matematiku, mám ráda tělocvik a přestávky, to je všechno, nic jinýho na škole nemám ráda. Chtěla bych místo školy cestovat.

**

N: T, co by pro tebe bylo osvobození dětí?
T (4 roky): Nechodil bych do školky. To je snad to nejhorší na světě.
N: Tebe to tam nebaví?
T: Ne.
N: A co by bylo místo školky?
T: Školku by zbořila obří betonová koule.
N: A co bys dělal, kdybys nechodil do školky?
T: Bych si koupil hodně silný monstrdraky na tátově mobilu a hrál by sem je.
N: To bys celý den hrál na mobilu monstrdraky?
T: Já nevím. Mně už došly myšlenky.

**

K (14 let): Aby dospělí začali dětem věřit. Aby neříkali, že jsou to jenom malá děcka, co mají přehnaně velkou fantazii.

**

Ne: N, a pro tebe?
N: Chtěla bych dva roky prázdnin. A taky bych chtěla, abychom měli všechno zadarmo. Abychom si mohli koupit, co chceme. Chtěla bych, abych mohla malovat na zdi svýho pokojíčku, hrozně bych si ho chtěla vymalovat.
T (43): A co by bylo po dvou letech prázdnin?
N: Pak by byly další prázdniny.
T: Takže to by byly nekonečný prázdniny?
N: Jo, to by bylo super.
T: A jak by vypadal tvůj den?
N: Bych se vzbudila, vyčistila zuby, nasnídala, oblíkla a pak bych třeba šla za kamarádkami. Šly bychom na Gutovku, kde bychom si hrály. Pak bychom šly domů, tam bychom si daly oběd…
T: A kdo by vám ho uvařil?
N: Máma a táta. Pak bychom mohly jít s rodičema na bubble tea a pak bychom šly třeba na procházku.
T: A rodiče by teda nepracovali?
N: Ne, nepracovali by, protože peníze by pršely z nebe.
T: Hustý. A co by dělali?
N: Víc by se věnovali nám, dětem. Večer bychom šli na diskotéku, tam si zatančili a pak spát. Ale mohli bychom někam i jet. Mohli bychom cestovat.
T: Kam bys ráda jela?
N: Do Itálie, do Německa, do Vietnamu nebo Japonska.