Když někomu řeknu, že si přivydělávám sexuální prací, následuje většinou obvyklá sada otázek. Co na to moje partnerstvo, rodina, kámošstvo, a co já vím, kdo všechno ještě? Jaký je můj nejhorší, nejlepší nebo nejvtipnější zážitek z práce? Jaké ke mně chodí klientstvo a co dělám, když se mi nelíbí? V neposlední řadě přichází na dotaz, kolik si touhle prací vydělám. V duchu si nad takovými otázkami vždy pobaveně povzdechnu a ptám se sama sebe, zda by byl do sdílení mých pracovních zážitků někdo podobně žhavý, kdybych byla účetní, úřednice za přepážkou nebo vykonávala jakékoli jiné povolání, které není sexuální práce.

Na jednu z otázek zmíněných na začátku článku vám teď ale přeci jenom odpovím. I když nepřímo. Někdy si sexuální prací vydělám za hodinu tolik, kolik jsem si dřív jako obsluha v gastru vydělala za celou směnu. Z podniku, kde jsem kdysi pracovala, jsem odcházela fyzicky i psychicky naprosto vyčerpaná. Kvůli nikdy nekončící frontě na baru jsem leckdy několik hodin nic nejedla a nepila, navíc jsem musela trpět povýšené a sexistické poznámky zákaznictva – pokud jsem tedy chtěla dostat dýško a aspoň pár korun k platu navíc. Možná jsem se proti nevhodným průpovídkám mohla ohradit, ale tehdy jsem to neuměla. Nepříjemné pocity, které ve mně nemožnost ozvat se vyvolávala, jsem proto skrývala za nepřítomný úsměv. Od svého těla a mysli jsem se snažila spíš oddělit, než abych jim naslouchala.

Sexuální práce mě, na rozdíl od práce barmanky, vždy učila více se zaobírat prožíváním vlastní tělesnosti a posilovala ve mně schopnost aktivně rozhodovat o tom, jak je v rámci pracovního procesu s mým tělem a myslí nakládáno. Vede mě k nastavování si hranic a pracovního prostředí tak, aby pro mě byly snesitelné a abych také uměla říkat ne bez dalšího vysvětlování, když je klientstvo jakkoli naruší. Znovu a znovu se učím vyjednávat si s konsentem podmínky, za nichž klientstvu sexuální služby poskytuji. Služby, nikoli své tělo. Učím se také, že mé tělesné kapacity nejsou statické a mám právo podmínky, za nichž práci vykonávám, měnit, když narazím na jejich limity.

Přála bych si nicméně říct, že dneska už tohle všechno umím. Přála bych si říct, že jsem se v sexuální práci nikdy nesetkala se sexuálním násilím a že jsem se vždy dokázala ohradit proti tomu, co mi bylo nepříjemné. Kdo z nás se ale dokáže vzepřít nadřízeným nebo zákaznictvu v každé situaci, kdy se cítíme nekomfortně? Kdo z nás někdy neměl v práci pocit, že nad svým tělem či myslí ztrácí kontrolu? Kdo z nás je schopen si za všech okolností vyjednávat férové pracovní podmínky, navzdory extrémně ekonomicky neférové společnosti, v níž žijeme?

Možnost vzepřít se nevyhovujícímu pracovnímu prostředí a zacházení ze strany nadřízených je privilegiem, které mnoho pracujících nemá, a to ať už jsou zaměstnaní*é v tzv. vanilla jobech , nebo vykonávají sexuální práci. Čím svízelnější naše ekonomická situace je, tím spíš jsme ochotní*é snášet dočasné nepohodlí s vidinou toho, že prostě potřebujeme peníze. Na nájem, jídlo, zdravotnické pomůcky, zabezpečení další osoby, o kterou se staráme. Sama se nacházím ve finanční situaci, která mi umožňuje odmítat pracovní nabídky překračující mé hranice. Ale co ostatní?

Mnoho sexuálně pracujících je na této práci existenčně zcela závislých a možnost vybírat si klientstvo a praktiky, které v rámci své sexuální práce vykonávají, je pro ně výrazně omezená. Do sexuální práce totiž často vstupují marginalizované skupiny, které leckdy čelí několikanásobné společenské stigmatizaci. Mnoho z nich spadá do více než jedné z následujících kategorií a mají například status migrantstva (s papíry i bez papírů), záznam v trestním rejstříku či exekuce na plat, jsou rodiče-samoživitelé*ky, BIPOC, postižení*é nebo užívají drogy. Všechny tyto skupiny trpí socioekonomickým znevýhodněním v důsledku své stigmatizace a strukturální diskriminace. Často tak pro ně není snadné získat práci zajišťující prosté přežití, natož pak práci, která by jim zaručovala důstojný život a zohledňovala jejich individuální potřeby. Těmi mohou být třeba přizpůsobitelná pracovní doba, požadavky na prostor, kde je práce vykonávána, nízkoprahovost atd. Pro část lidí je proto právě sexuální práce jedinou možností, jak si vydělat větší obnos peněz v hotovosti. Pouze tyto zdroje jim totiž umožňují zlepšit svou ekonomickou situaci, opustit násilnické partnerstvo nebo emigrovat ze země, kde jim hrozí nebezpečí.

Problém není sexuální práce, ale sociálně nespravedlivá společnost

V popkultuře je sexuální práce konstruována jako zdroj fascinace, humoru i dramatických filmových zápletek, v nichž se sexuálně pracující většinou potýká s tragickým osudem, plným násilných vztahů, drog a nepřízně osudu. Je skoro vždy redukován*a na jednorozměrnou osobu a není ničím jiným než sexuálně pracujícím*pracující. Mohli*y bychom namítnout, že společenská tendence redukovat člověka na činnost, kterou se živí, je obecným rysem modernity. Nicméně si lze všimnout, že lidé s vanilla joby mají ve filmech, seriálech či knížkách na rozdíl od sexuálně pracujících zpravidla daleko komplexnější identitu, která nevypadá jako zkopírovaná z učebnice sociální patologie, za niž je sexuální práce stále označována. Již první věta u hesla „sociální patologie“ na české Wikipedii tvrdí, že sexuální práce údajně patří mezi „nezdravé, abnormální a obecně nežádoucí společenské jevy, tzn. společensky nebezpečné, negativně sankciované formy deviantního chování“. Meh. Někdy mám pocit, že se společnost v chápání sexuální práce od středověku moc daleko neposunula.

Existuje zkrátka mimo tradiční představu o „slušné“ práci, vymyká se společenským normativům a nadále představuje sociální tabu – stejně jako jiné druhy sexuality, které narušují ideu monogamie a heteronormativity. Coby sociální tabu je tak vnímána třeba sexualita lidí, jimž popkulturní imaginace upírá možnost projevovat se jako sexuální bytosti – ať už jsou to postižení lidé, uživatelstvo drog, lidé vymykající se standardům krásy, nebo osoby žijící na ulici. Určitými kruhy je pak sexuální práce považována za sociální znečištění, které ohrožuje zdraví společnosti a je hrozbou pro nukleární rodinu. Taková argumentace nejčastěji zaznívá z konzervativních řad, nicméně snaha sexuální práci sekuritizovat a interpretovat ji jako bezpečnostní problém je vlastní i některým ideologickým proudům a uskupením, které samy sebe označují za feministické. Podle mnohých rádoby feministických odpůrkyň a odpůrců sexuální práce je tento typ obživy útokem na všechny ženy, jako by snad kategorie žena a ženské potřeby a zájmy byly univerzálně sdílenou zkušeností – samozřejmě tou jejich. Odpůrce a odpůrkyně sexuální práce ale přehlížejí fakt, že sexuální práci vykovávají osoby nejrůznějších genderů. Obecně je však v sociokulturních reprezentacích sexuální práce patrná tendence vykreslovat ji jako silně genderovanou činnost, v níž jsou za sexuálně pracující považovány hlavně ženy a za jejich klientstvo muži. Do jejího obrazu ve veřejném prostoru se tak promítají obecně přijímané normativy o ženské sexualitě a taky snaha o její regulaci, třeba skrze slut-shaming. Navzdory tvrzení odpůrců a odpůrkyň existence sexuální práce ženy neohrožuje – slut-shaming a restriktivní přístupy k sexualitě ovšem ano.

Každý*á si zaslouží pracovní práva

Ve veřejném prostoru o sexuální práci zřídka mluví sami*y sexuálně pracující. Debata je nejčastěji vedena mezi odbornictvem, které zaujímá buďto postoj pro, nebo proti sexuální práci, z něhož potom vychází, když nám vysvětluje, proč je sexuální práce dobrá nebo špatná, případně jestli je nebo není „empowering“. Sexuálně pracující jsou takto v jejích interpretacích vykreslováni*y buď jako oběti obchodu s lidmi, které musíme stůj co stůj zachránit, nebo jako v penězích se topící tzv. happy hookers, pro něž je sexuální práce zdrojem štěstí a emancipace. Zdá se, jako by nic mezi těmito dvěma póly neexistovalo. Veřejná debata se pak točí především kolem představ a významu sexuální práce pro samotné diskutující a sexuální práce je v ní nahlížena jen z vnějšku. Aktérství sexuálně pracujících, jejich vlastní chápání sexuální práce i jejich potřeby se tak z veřejných debat často úplně vytrácejí. Můžeme zde vidět paralelu například s tím, jak je ve veřejném prostoru diskutováno téma manželství pro všechny, které je znázorňováno buď jako společenská hrozba, nebo naopak společenský přínos a především způsob, jak Českou republiku přiblížit Západu.

Už ale samotné dělení prací na lepší a horší je velmi problematické a přispívá ke stigmatizaci osob, které vykonávají ony špatné práce. Takové diskuse navíc odvádějí pozornost od toho, že práce v kapitalismu je především prostředkem pro zajištění vlastní obživy. Podobně irelevantní je zabývat se otázkou, zvláště oblíbenou v liberálním feminismu, zda může sexuální práce přinést ženám empowerment. Je snad účelem práce v kapitalismu náš osobní rozvoj? Přijde mi směšné, že zatímco u sexuální práce se tento argument používá za účelem jejího znevážení jako práce, u většiny vanilla jobů se po tom obvykle nepídíme. Ptáme se pokladních v supermarketech, jestli je pro ně empowering sedět za kasou? Napadlo nás někdy vyzvídat od lidí pracujících v korporátech, jestli je jejich open space dostatečně empowering? Šli*y bychom s takovou otázkou za lidmi u montážních linek? Pochybuji. V čem ale mám jasno, je, že práce může v jistém smyslu vést k empowerementu jedině v případě, že nám zaručuje důstojné peníze, pracovní práva, bezpečnost a možná i určité společenské uznání – nebo je aspoň její vykonávání prosté stigmatizace. Kdo z nás by dál chodil do práce, kdyby naše živobytí nebylo závislé na příjmu peněz? Sexuální práce není nutně horší nebo lepší než jakékoli jiné činnosti, které vykonáváme, abychom přežili*y v kapitalismu. Je to prostě práce.

Upusťme tedy od nikam nevedoucích diskusí, které se místo otázek pracovních podmínek a práv sexuálně pracujících zaobírají jejich hodnocením a posuzováním jejich práce jako takové. Nikdo z nás jistě není v práci neustále spokojený*á. A pokud nám připadá naše práce špatná, máme přece pořád nárok na to, abychom ji mohli*y vykonávat za férových podmínek a kolektivně se sdružovat v podobě odborů. Pojďme se proto – společně se sexuálně pracujícími – raději bavit o tom, jak tuto práci učinit bezpečnější a férovější, a zejména pak o tom, jak pracovní práva v této oblasti zajistit. Právě v pracovněprávním boji se může feministické a potažmo i levicové hnutí stát naším spojenectvem.

Potřebují sexuálně pracující feministické hnutí?

Zatím tomu tak ale bohužel v mnoha případech není. Ačkoli je část feministického hnutí ochotna sexuálně pracujícím naslouchat, pořád se najde mnoho silných hlasů, zaujímajících významné mocenské postavení uvnitř hnutí, které se snaží existenci sexuální práce jako takové zpochybnit a osoby v sexbyznysu zcela vyloučit z debaty o nich samých. Čelním zastáncem takového přístupu je například Evropská ženská lobby, které se, přes ostré protesty organizací sdružujících sexuálně pracující spolu se Stranou evropských socialistů povedlo loni v létě prosadit v Evropském parlamentu „Zprávu o regulaci prostituce v EU: její přeshraniční důsledky a dopad na genderovou rovnost a práva žen“ doporučující přijetí tzv. Nordického modelu jako právního rámce sexuální práce – jimi nazývané „prostituce“. Nordický model přístupu k sexuální práci stojí na premise, že „prostituci“ je potřeba ze společnosti zcela odstranit, neboť představuje nebezpečí pro všechny ženy a je zosobněním patriarchátu. A jak to podle nich udělat? Nekriminalizovat osoby poskytující sexuální služby, ale místo toho kriminalizovat jejích klientstvo. Výsledkem této snahy, která se na první pohled může zdát jako ušlechtilá, nicméně není odstranění sexuální práce ze společnosti, ale zhoršení pracovních podmínek a bezpečnosti sexuálně pracujících. Ukazují to příklady ze zemí, které severský model přijaly. Sexuální práce se totiž jeho zavedením přesouvá na okraje měst, do liduprázdných míst, kde sexuálně pracující mají kvůli strachu zákaznictva ze zatčení méně času na vyjednávání podmínek či prověřování klientstva. Ve výsledku se tak pro ně práce stává daleko nebezpečnější a paradoxně je to klientstvo, kdo nakonec tahá za delší kus provazu. Snaha snižovat poptávku po sexuální práci navíc pomíjí fakt, že zatímco klientstvo si sexuální služby koupit nemusí, sexuálně pracující jsou na příjmech z nich finančně závislí*é. Nabídka tedy výrazně převažuje nad poptávkou.

Evropská ženská lobby o hlasování o zmíněné Zprávě o regulaci prostituce v EU tomto reportu na sociálních sítích hovořila jako o historické volbě, která byla učiněna ve jménu milionů přeživších sexbyznysu. O tom, co zpráva přinese sexuálně pracujícím, se ale nezmínila. Jak by taky mohla, když jejich existenci vlastně vůbec neuznává? V komentářích pod jedním příspěvkem na stránce Evropské ženské lobby mi dokonce bylo laskavě sděleno, že „nic takového jako sexuální práce neexistuje. Uzavírání placených jednostranných sexuálních kontraktů s predátorskými, vyšinutými muži je buď vykořisťování, nebo nedostatek základního pudu sebezáchovy“. Po připomenutí oblíbeného feministického hesla „moje tělo, moje volba“ mě diskutující doslova poslala někam a sdělila mi, že není opravdu žádný důvod, proč by měl kdokoli na internetu naslouchat mojí zvrácené agendě (díky, Druhá : směno). Sexuálně pracující snažící se vést dialog s podobnými organizacemi jsou zpravidla označováni*y za součást pimp lobby, tedy v překladu pasácké lobby, která jim za to platí. Kdyby mi ale platily všechny organizace, lobby a lidé, jejichž jména jsou mi někdy mým protivnictvem metána do tváře, naplnila by se vlastně touha odpůrkyň a odpůrců sexuální práce – měla bych totiž nejspíš tolik peněz, že bych pracovat vůbec nemusela.

Přijde mi, že sexuálně pracující po feministických organizacích nechtějí zase tak moc – stačilo by, kdyby nám prostě naslouchaly. Tendence mnohých spolků a organizací naše hlasy zcela přehlížet nebo překrucovat, co říkáme a požadujeme, vede totiž leckteré sexuálně pracující k nedůvěře ve feministické hnutí. Ve výsledku ho mohou vnímat spíš jako hrozbu, jež je chce připravit o živobytí, a klást si u toho zásadní otázku: Co pro nás feministické hnutí vlastně kdy udělalo? Byli*y to přitom sexuálně pracující, kteří*ré stáli*y u počátků Stonewallských nepokojů nebo u vzniku hnutí ACT UP, které vzniklo v osmdesátých letech v New Yorku jako reakce na rapidně se zvyšující počty nakažených AIDS mezi kvír komunitou. Sexuálně pracující nemají důvod čekat na to, až se za ně někdo postaví. Zvládneme vzít věci do svých rukou, když je to potřeba. A už vůbec nemáme důvod čekat na to, až se majoritní feministický proud usmyslí konečně akceptovat sexuální práci jako validní způsob obživy a přijme nás do svých řad. Naším cílem není se do feministického hnutí integrovat, ale přispět k jeho vnitřní přeměně, která zaručí, že se v něm budeme cítit opravdu bráni*y vážně a nebudeme hrát roli objektů, které o sobě nejsou schopny samy rozhodovat.

Sexuálně pracující byli*y sociálně marginalizovanou skupinou dávno před počátkem kapitalismu nebo kolonialismu a za tu dobu si na lokálních úrovních po celém světě úspěšně zvládli*y vybudovat mnoho solidárních sítí. Ty jim pomáhaly přečkat časy, kdy byli*y společností zaháněni*y na okraj, a zvládnout přežít až do doby, než se kolo času zase otočilo a jejich sociální status se zlepšil. Narážím tady na to, že status sexuálně pracujících se lišil napříč staletími, místy i kulturami a rovněž mezi samotnými sexuálně pracujícími – ostatně nikdy se nejednalo o hegemonní skupinu se stejnými zájmy. Vědění, jak přežít těžké časy, jak přechytračit policii nebo jak si pomocí bylinek poradit s gynekologickými problémy, se předává dál a dál z generace na generaci sexuálně pracujících. Možná bychom se vůbec neměli*y ptát, co může feministické hnutí udělat pro sexuálně pracující a otázku poněkud obrátit: Co se může feministické hnutí naučit od sexuálně pracujících?