Wiley v noci vyrazil na návštěvu k příbuzným, ale nepohlídal si čas a ke své ženě Phebe se vracel za tmy. Co by dneska pokračovalo jako zábavná historka, mělo v roce 1850 na plantáži Bayou Boeuf na americkém Jihu výrazně temnější pokračování. Wileyho zastavila otrokářská hlídka. Protože neměl propustku a snažil se uniknout, poštvala na něj psy a se zkrvavenou nohou ho potom zbičovala. Další trest mu přidal jeho „majitel“; Wiley byl totiž jedním z milionů zotročených Afroameričanů v tehdejších Spojených státech.

Jeho příběh je jedním z pramenů, které se studujícími na naší střední škole zkoumáme během seminářů z americké historie a zasazujeme je do kontextu systémového násilí na americkém Jihu. Původně historické dokumenty ale začátkem roku 2026 získávají nečekanou aktualizaci v podobě svévolného násilí bezpečnostních složek v dnešní Americe. Zadržování lidí jen proto, že jsou ve špatné době na špatném místě (to znamená na jakémkoli místě, kde se odehrává zásah), se čím dál méně jeví jako politováníhodný exces agentů Imigračního a celního úřadu (ICE) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a čím dál více jako koordinovaná snaha zastrašit vybrané skupiny lidí: obyvatelstvo Spojených států jiné než anglosaské etnicity a v širším měřítku i obyvatelstvo oblastí, které volilo proti stávajícímu prezidentovi; právě do těchto míst totiž administrativa Donalda Trumpa svoje paramilitární jednotky vysílá.

Stejně tak otrokářské hlídky (i když jejich pravomoci se v detailech lišily stát od státu) v jádru plnily totožné zadání: zastavovaly zotročené Afroameričany a kontrolovaly, jestli mají „majitelem“ potvrzenou propustku. Měly pravomoc vstupovat do jejich obydlí, vyslýchat podezřelé a fyzicky je trestat. Účast v hlídkách byla často povinná a zapojeni do nich byli jak otrokáři, tak svobodní občané, kteří žádné zotročené lidi nevlastnili. Ti nepopulární službu kritizovali jako nespravedlivou; měli pocit, že je zákon nutí hájit cizí ekonomické zájmy.

Kromě jasně vymezených pravomocí se hlídky mohly spoléhat i na další neformální pilíře podpory: rasismus vlastní tehdejší otrokářské společnosti, pomoc místních úřadů a soudů i pocity strachu a podřízenosti u zotročených obyvatel. Zásahy probíhaly bez reálné možnosti odvolání nebo opravných opatření. Nejdřív se bičovalo, pak se kladly otázky. Pokud hlídka někoho zadržela neprávem, prostě ho později zase nechala být. Žádat kompenzaci mohl jen majitel zotročeného člověka, kterému fyzické násilí na čas znemožnilo práci.

Dnešní Ministerstvo vnitřní bezpečnosti (DHS), pod které ICE spadá, spoléhá na jiné právní kategorie než historický americký Jih. V každodenní praxi se ovšem projevuje stejná logika: status je křehký, kontrola je ozbrojená a za chybu (nebo jen náhodu) se platí okamžitě. George Retes je americký občan a veterán války v Iráku. V červenci loňského roku ho ICE na tři dny protiprávně zadržel na cestě do práce bez možnosti zavolat blízkým nebo kontaktovat právníka. Během mrazivého ledna tohoto roku ICE bez povolení vtrhl do domu jiného amerického občana asijského původu a vyvlekl ho ven ve spodním prádle. Nejde o to, co jste udělali, ale kým v daný okamžik v očích hlídky jste: podezřelým cizincem.

Výjimka jako metoda

Práva lidí obviněných z nelegální migrace se liší od práv občanů a občanek obviněných v běžném trestněprávním řízení. Zákony umožňují hromadné zadržování bez možnosti kauce a rychlého přezkumu. Když už slyšení proběhne, důkazní břemeno bývá na zadržených a Nejvyšší soud imigrační detenci stále přiznává výjimky, které by v běžném trestním řízení byly vyloučeny jako protiústavní. ICE se své zásahy snaží rámovat jako administrativní, a nikoli trestněprávní řízení, ve kterém by obviněné osoby měly výrazně širší práva; běžné je třeba zkoušet vstupovat do příbytků zadržovaných bez soudního příkazu.

I tato praxe zrcadlí situaci zotročených Afroameričanů: když Kongres v roce 1850 přijal Zákon o uprchlých otrocích, už tak okleštěná práva zotročených lidí byla všemožnými způsoby omezena. Zákon zavedl zrychlený proces bez běžných záruk a výslovně zakázal, aby člověk označený za uprchlého otroka ve vlastním procesu vypovídal. Kromě toho vytvořil finanční motivaci rozhodovat ve prospěch „lovců“ (za každého zadrženého byli členové hlídek odměněni pěti dolary) a do represivní mašinerie vtáhl veřejnost: „všichni dobří občané“ měli povinnost asistovat při dopadení.

Dnes má navíc ICE dohledové kapacity, o kterých se otrokářským hlídkám ani nesnilo, a pořád je systematicky rozšiřuje. Nakupuje data od soukromých společností a pořizuje si nástroje pro agregovanou analýzu sociálních vazeb, pracovních stop, biometriky a aktivity na sociálních sítích. Částečně tím obchází lokální „sanctuaries“ – města, jež cíleně omezují vazby mezi federálními úřady a bezpečnostními složkami, jejichž koncept vznikl díky úzké spolupráci církve s místními úřady v osmdesátých letech minulého století na ochranu uprchlíků a uprchlic z latinskoamerických zemí. Postupně se z měst, jako je San Francisco, Seattle nebo Filadelfie, stala místa, která dávají přednost důvěře obyvatelstva v úřady před přísnou imigrační politikou.

Bezprecedentní propojení zájmů soukromých technologických firem s americkou vládou a jejími represivními složkami do budoucnosti představuje systémovou hrozbu, která je v jiných demokratických společnostech jen těžko představitelná. V lednu 2026 navíc vyšla zpráva o programu dohledávání osob, který má vytvářet síť nevládních dohledových organizací, provádějících vzdálený i terénní dohled, s kontrakty v řádu stovek milionů dolarů. To je čistá forma privatizace dohledu: stát outsourcuje na lokalizační práci placené subjekty, které jsou motivovány k co nejvyšším výkonům a rychlosti. Tady je paralela s otrokářskými hlídkami velice těsná. Lovci uprchlých zotročených lidí sledovali terén a stopy těla v něm. Nyní sledujeme datovou stopu. Princip je totožný: z každodennosti udělat kontrolovatelný prostor. V něm jsou pak propustky a další dokumenty jen archaickou verzí dnešních digitálních profilů – jen s tím rozdílem, že digitální profil se dá vytvořit a sledovat na dálku, těžko se opravuje a nikdy nezmizí.

Teror vyrábí poslušnost

Už v současnosti jsou ale dopady na města a státy vystavené zásahům ICE velice podobné těm, které zažívaly komunity zotročených v polovině 19. století. Lidé se bojí vycházet, pracovat, posílat děti do školy. Minnesota v posledních týdnech zažívá prudké propady školní docházky: v jedné třídě klesá počet přítomných z desítek na jednotky, stovky až tisíce dětí zůstávají doma a roste tlak na virtuální výuku. Důležité je, kde se strach usazuje: na cestě do školy, u autobusových zastávek, v okolí školních areálů. Když je možné zadržet a uvěznit pětileté dítě, není v bezpečí nikdo.

Když už si všimneme paralel mezi otrokářskými hlídkami a paramilitárními jednotkami ICE, je nutné odpoutat se od technických detailů. Ty se za téměř dvě stě let časového rozdílu proměnily. Klíčové je, že při své práci vycházejí ze stejného rodokmenu a plní stejné funkce. Musíme zkoumat, jaké úkoly ozbrojené složky plní, pro koho, jakým právním režimem jsou kryté, jakými ekonomickými pobídkami jsou motivovány a jaké společenské vztahy stabilizují.

V tom smyslu je paralela mezi jižanskými hlídkami a současným imigračním vymáháním zjevná: obě struktury představují stroje na dohled a kontrolu mobility, obě fungují v režimu výjimek z běžných práv; obě vytvářejí teror jako prostředek „prevence“; obě jsou zapletené do reprodukce stávajícího řádu skrze rasově kódovanou kategorizaci lidí. A obě taky usnadňují disciplinaci práce, tedy záměrné vytváření podmínek, které pracujícím komplikují účinné vyjednávání se zaměstnavateli, znejišťují jejich existenci a dělají z nich izolované a zranitelné lehce nahraditelné pracovní jednotky. Při naplnění takového záměru je potom teror otrokářských hlídek i imigračních úřadů produktivní: nevyrábí jen poslušnost konkrétní osoby, ale normalizuje poslušnost u ostatních, protože vidí možnost zásahu. Kdo se bojí kontaktu s institucemi, méně pravděpodobně nahlásí třeba zadržování mzdy, ozve se proti šikaně nebo se organizuje. Právě proto je disciplinace pohybu tak účinná – vyrábí poslušnost, aniž by musela formálně zakázat pracovat. Zároveň vytváří výhodu pro zaměstnavatele, kteří se mohou tvářit, že s represí nemají nic společného.

Pokud by se dohledový režim, který dnes budí pohoršení, jednou normalizoval, vznikne dvourychlostní veřejný prostor: část pracujících bude chráněná a část permanentně podezřelá a omezená na právech. Což je přesně situace Wileyho a ostatních zotročených lidí na americkém Jihu před dvěma sty lety.

Kapitál potřebuje potravu

Proč je pro vlastníky kapitálu výhodné vydržovat si ozbrojené složky, jako byly otrokářské hlídky a jako je ICE, je potom nabíledni. Nejsou to ochránci před zločinem, ale před autonomií práce. Hlídky bránily odchodu z plantáže, nočnímu setkávání, bránily tomu, aby se zotročení organizovali a sdíleli informace; ICE v kapitalismu bez formálního otroctví plní analogickou roli: udržuje část pracujících ve stavu právní křehkosti, čímž pomáhá zachovat nízké náklady a vysokou kontrolu nad určitými sektory práce. V současných Spojených státech jsou takovými oblastmi především stavebnictví, zemědělství, práce v gastronomii. Ty teď raziemi ICE trpí nejvíce a příkladů je mnoho. Zátah v restauraci v San Diegu za použití kouřových granátů paralyzoval celé okolí. Stavební dělníci v Los Angeles se vracejí na místo zátahu i přes všechna rizika, protože na jejich práci závisejí rodiny.

Zatímco některé oblasti ekonomiky trpí, jiné naopak zažívají rozkvět – jsou to sektory navázané na praxi hromadného zadržování lidí podezřelých z nelegální migrace. Část zařízení provozují soukromé firmy nebo okresy na federální kontrakt. ICE – a tedy daňoví poplatníci – tak platí soukromníkům za garantovaný počet lůžek ve vazebních střediscích. To vytváří tlak, aby systém produkoval stále nové a nové zadržené.

Z hlediska paralely s otrokářským režimem je podstatné, že jejich cílem není stíhat zločin, ale hlídat status předem vybraných lidí. Pak je snazší udělat z násilí administrativní proceduru: vrátit osobu na místo určení, protože „tam patří“. K majiteli plantáže –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nebo deportací do jiné země. Jen je nutné najít aspoň částečně obhajitelný právní rámec.

Jak sebrat obušek z ruky

Otrokářský systém měl své abolicionisty – a přestože z dnešního pohledu je zjevné, který názor byl v právu, spory o jeho udržitelnost nakonec vyústily v krvavou občanskou válku. Pesimistické hlasy nevylučují opakování stejného scénáře ani u aktuálních snah Donalda Trumpa využít eskalaci násilí k zavedení autoritářské vlády. Existují ale i příznivější scénáře.

Nejradikálnější slogany volají po okamžitém rozpuštění ICE, případně nadřízeného DHS. Ačkoli se nám svět bez hranic a jejich silového vynucování může jevit jako žádoucí cíl, je jasné, že se ho v dohledné době nedočkáme. Spojené státy si tak jako každý stát jistě zachovají výraznou kontrolu nad migrací na svém území. I tak existují manuály pro deeskalaci situace a vybudování institucionálního rámce přívětivějšího k obyvatelstvu a dlouhodobě udržitelnějšího při zachování demokratického zřízení.

Často se cituje esej Petera L. Markowitze a analýza koalice Defund Hate; je zajímavé, že první dokument vznikl šest let před excesy z konce loňského a začátku letošního roku. Společně navrhují postup k zamezení systémovému násilí rozdělený do čtyř dílčích kroků: Prvním je omezení financí na excesivní vynucování antiimigrační politiky a na infrastrukturu imigrační detence včetně ukončení dohledových programů, které se tváří jako alternativa k detenci, ale ve skutečnosti rozšiřují kontrolu života lidí mimo zařízení. Následuje realistické vyhodnocení nákladů a rizik. Stoprocentní úspěšnost v boji proti migraci je nereálná a její dosažení je nákladné ekonomicky i eticky – vede k plošným zátahům, které výrazně poškozují celé komunity. Důležitým principem je proporcionalita. Dokud je jediným možným důsledkem porušení pobytových pravidel vyhoštění a rozpad rodin, bude to vždycky zbraň, ne administrativní opatření. A v systému s omezenými finančními prostředky je nezbytná smysluplná distribuce zdrojů. Peníze, které dnes živí detenci a zásahy, mají jít do dobrovolných lokálních služeb – bydlení, zdravotní a psychologické péče, školní podpory pro děti, práce, jazykových programů, do dopravy. Jako obvykle platí, že měkká opatření bývají jak levnější, tak v důsledku účinnější než tvrdá represe.

To všechno je promyšlený dlouhodobý plán. Razie ICE ovšem probíhají teď a i komunity potřebují okamžité nástroje. Neokázalou, ale připravenou infrastrukturu solidarity, která dokáže snížit škody v reálném čase.

Ukázalo se, že klíčová je občanská přítomnost a dokumentace. Ne hlídky v paramilitaristickém smyslu, jako byly ty otrokářské, ale pozorovatelské týmy: lidé, kteří rychle ověří, co se děje, přivolají právní pomoc, zaznamenají průběh zásahu a zabrání násilí beze svědků. Když to nejde, je v pořádku nebránit za každou cenu činnosti represivních složek a neeskalovat. Jen trvat na tom, že veřejný prostor je pro všechny. Zprávy z Minnesoty ukazují, jak účinný takový občanský odpor může být.

Zásadní je taky pracovní solidarita. Zátahy fungují také proto, že rozbíjejí pracovní kolektivy a izolují pracující jednoho od druhého. Odpovědí je kolektivní protitlak: odbory, solidaritní výbory na pracovištích, dohody mezi zaměstnanci a zaměstnankyněmi, že při razii v tom není každý sám za sebe. Právně je důležitý rozdíl mezi nelegálním bráněním ve výkonu služby a legálním odporem: nejde o fyzické blokování, ale o odmítnutí spolupráce nad rámec povinnosti.

Jak jsme viděli v Minnesotě, zvláštní ochranu potřebují školy. Dát dětem jistotu pomáhá systém organizovaných doprovodů, definování komunitních bezpečných koridorů, dohoda škol s rodiči na tom, kdo vyzvedává děti. Školy se cíleně připravují na pokus o vstup ozbrojených složek. Čím více je instituce předem připravená, tím méně prostoru je pro improvizaci, ve které panika nakonec vyústí v poslušnost i vůči nelegálním požadavkům.

Nejtvrdším nástrojem solidarity je potom stávka. Generální stávka v amerických městech 30. a 31. ledna omezila provoz podniků a škol, vedla k dobrovolnému omezení nákupů a přesměrování části tržeb na právní pomoc obětem antiimigračních složek. Nebyla jen gestem morální podpory, ale i ukázkou ekonomické síly odpůrců právní svévole. Dvanáctého února Trumpova administrativa velkou část jednotek ICE z Minnesoty stáhla.

Všechno nasvědčuje tomu, že nejsilnější zbraní je prostě stát při sobě. Razie jsou efektivní tam, kde rozloží vazby a přinutí lidi jednat osamoceně. Klíčové je proto budování vztahů a vazeb: rychlá právní podpora, kolektivní ochrana na pracovištích, připravené školy a celé komunity, ekonomický tlak.

Wiley nakonec svůj nesmyslný trest za drobné porušení svévolných pravidel neunesl. Plány tajil i před svou ženou Phebe a z plantáže utekl. Několik týdnů se úspěšně skrýval, ale pak ho zase bez propustky zatkli jako zjevného uprchlíka a vrátili otrokáři Eppsovi. Ten Wileyho svlékl a nechal podstoupit jedno z nejbrutálnějších bičování, jaké v Bayou Boeuf kdo pamatoval. Jizvy mu zůstaly natrvalo. My jsme se zatím nevrátili do světa, kde práva jedné skupiny lidí závisejí na libovůli jiné, silnější. Vzájemná solidarita a poučení z minulosti nám dávají šanci zajistit, že to tak zůstane.