Poprvé ucítím frustraci zhruba v polovině října, dva týdny po vydání Medúz. Procházím před spaním e-maily a čtu si zprávu od módního časopisu, který by si přál, ať pro něj napíšu sloupek. Editorka mě prosí o 2 000–2 400 znaků, prý mám v textu něco vzkázat ženám, svým potenciálním čtenářkám. V příloze mi zasílá ukázky, jak by text měl vypadat, včetně jmen osobností, které už sloupek napsaly přede mnou.

Když se ptám, zda je možné dostat za text honorář, dostane se mi odpovědi, že finanční odměny se autorům a autorkám textů standardně nedávají, editorka však slibuje, že se zeptá šéfredaktorky, zda je možné tento zvyk obměnit. Poděkuju a zdvořile dopíšu, že bohužel není v mých silách poskytovat texty zadarmo a že se můžeme domluvit na podrobnostech, jakmile budou o odměně bližší informace. Už se mi nikdy nikdo neozve.

V tu samou dobu dostanu další e-mail. Vyučující z Univerzity Karlovy mě zve na seminář literární kritiky, během nějž by studující rozebírali můj nový román. Odpovídám, že se ve škole rád zastavím, ale protože v pozvánce není žádná zmínka o finanční odměně, ptám se s lehkým podezřením, zda je možná. Scénář se opakuje. Honorář pro vystupující není běžný, protože studenti a studentky „pracují v médiích, takže se peníze nepožadují“. Váhám. Znamená to tedy, že o mně studující fakulty něco někam napíší, a proto bych finance neměl chtít? Vyučující ale v e-mailu zároveň dodává, že honorář není problém zařídit, alespoň s ním bude počítat i do budoucna. „Můžete si vybrat – 700 Kč a vyplníme smlouvu, nebo víno a zápisník,“ uzavírá e-mail.

Chamtivost

Přemýšlím, jak celou situaci uchopit, aniž bych působil rozmazleně. V přiznání, že mi 700 Kč ani víno a zápisník nestačí, totiž náznak rozmazlenosti vnímám. Vždy pro mě bylo náročné postavit se za sebe a nekývnout na něco, o čem vím, že mi toho moc nepřinese. Shodou okolností ale paralelně komunikuju se střední školou z Ostravy, která mi za besedu přislíbila 2 000 Kč i cestovné, a tak tento argument používám i zde.

Ze strany vyučující ovšem přichází rozčarování a pasivní agrese. Píše mi, že Univerzita Karlova „není ani veletrh, ani knihkupectví“, že není problém si místo mě na seminář domluvit někoho jiného, že se „s tím“ – míněna zřejmě má hamižnost – studující srovnají, že si několik z nich už mou knihu stejně zakoupilo, a tak nakonec „neztratím nic ze svého drahocenného času“.

Překvapeně zírám na monitor. Po chvíli si začínám uvědomovat, že na mě druhá strana nazírá jako na nevděčného a že právě vděk po mně každý, kdo mě momentálně s Medúzami někam zve, vyžaduje. Vděk za to, že můžu přijít a propagovat svou práci, za to, že o ní můžu debatovat s dalšími, za to, že jsem pro někoho vůbec relevantní, za to, že si ze všech těch spisovatelů a spisovatelek, kteří se snaží uspět, dotyčný vybral právě mě. Vděk je zničehonic očekávanou emocí, kterou bych si jakožto spisovatel měl okamžitě osvojit, naučit se ji cítit a dávat ji najevo.

Cítím se dotčeně. Opravdu jsem toho chtěl tolik? Mým záměrem nebylo vydělávat na dlouhodobě podfinancovaném školství, nýbrž vyjednat si odměnu, na kterou mám nárok. A pokud mi ji může nabídnout střední škola z Ostravy, proč nemůže totéž udělat věhlasná česká univerzita, za níž se každoročně stěhují tisíce studentů a studentek do Prahy? Na besedách ve škole už jsem byl několikrát a tím pádem tuším, jak by seminář probíhal. Musel bych si na něj vytvořit vlastní přípravu či prezentaci, to vše ve svém volném čase, a následně bych si, jak se sluší a patří, svou hodinu odučil. Jít za čtenářstvem do školy totiž znamená něco jiného než jít za ním na knižní veletrh nebo do knihovny. Ve škole se od autorstva čeká, že převezme výuku, že bude bavit i vzdělávat a že se hodina bude vyvíjet, jak má.

A tak o tom píšu na své sociální sítě, příspěvek se okamžitě šíří a časem nasbírá 67 000 zobrazení, 1 600 lajků a skoro 100 komentářů, v nichž ostatní z oboru sdílejí mé rozčilení. Může to znít jako absurdní divadelní kus, ale ještě v tentýž den se mi ozývá pražské knihkupectví, opět s nabídkou literární diskuse, opět beze zmínky o odměně. Po klasickém vývoji konverzace mi je sděleno, že na můj honorář už nezbývají peníze, protože veškeré finanční prostředky vyhrazené pro akci mají jít na propagaci na sociálních sítích a na občerstvení pro lidi, kteří na debatu se mnou dorazí.

Když odhlédneme jinam

Spisovatelé a spisovatelky totiž nejedí. Nemají děti, které by museli živit a šatit, nemají nájem ani hypotéku, kterou by potřebovali splácet. Jejich život v očích veřejnosti vypadá tak, že se ráno probudí v tajemném domě u jezera a píší. A pak existuje ještě jeden obraz, mytický, až stereotypní. Každý, jehož kniha se prodává, má přece peněz dost. Tak jako Carrie Bradshaw ze Sexu ve městě, která si ze své zálohy za rozpracovanou knihu vybírá byt na Manhattanu, tak jako spisovatel Jamie z Lásky nebeské, jenž si může na několik týdnů jen tak pronajmout chatu na francouzském venkově.

Předobraz angloamerického literárního života je ale důležitý hlavně z dalších důvodů: pro naše fantazie si z něj totiž půjčujeme jen to podbízivé a jednoduché, blyštivou slávu a zásoby snadno vyprodukovaných financí. Pokud bychom se ale měli na život spisovatelů a spisovatelek ve Velké Británii nebo USA podívat detailněji, zjistíme, že bychom se mohli inspirovat i v něčem mnohem praktičtějším.

Například v Británii je placení autorů a autorek za literární vystoupení naprostý standard. The Society of Authors, anglicko-velšská profesní organizace zastupující spisovatele a spisovatelky, doporučuje, aby organizátoři platili za besedy a čtení minimálně 150–350 liber za hodinu, což v přepočtu na české koruny vychází zhruba na 4 155–9 700 korun. Za půldenní program by pak autorstvo mělo dostávat honorář v rozmezí 350–500 liber, tedy 9 700–13 850 korun. Oba rozsahy vyčíslují pouze odměnu za práci, nikoli za náklady na cestu a ubytování, které by měl mít autor či autorka proplaceny zvlášť.

V USA jsou částky ještě vyšší. Podle doporučení nakladatelství Simon & Schuster stojí běžné autorské vystoupení 500–2 500 dolarů za den, tedy zhruba 10 000–52 000 korun. Samozřejmě bychom mohli namítnout, že jak v USA, tak ve Velké Británii jsou vyšší životní náklady, a tudíž je nutné, aby byla vyšší i odměna. Co ale nemůžeme rozporovat, je skutečnost, že oficiální instrukce na stránkách spolků a nakladatelství přinejmenším poukazují na to, že veřejná čtení a literární diskuse jsou práce. Nejde o příležitost k tomu, být vděčný, ale o běžnou součást zaměstnání.

Podobná veřejná doporučení by jistě přišla vhod i u nás a nabízelo by se, aby je uveřejnila samotná Asociace spisovatelů, která sdružuje osoby z oboru, prosazuje profesionální pojetí spisovatelské činnosti a dbá na její prestiž. Jenže zde narážíme na problém. Podle zákona o ochraně hospodářské soutěže, vycházejícího ze směrnic Evropské unie, jsou totiž dohody, které „mají za cíl narušení soutěže“, zakázané. V praxi to znamená, že veřejný ceník, na nějž by mohli spisovatelé a spisovatelky poukázat, kdykoli potřebují o honoráři za vystoupení vyjednávat, není možný, protože by to omezovalo jejich nezávislost a konkurenční boj mezi ostatními. Kvůli podobné situaci už musela v minulosti platit vysokou pokutu například Jednota překladatelů a tlumočníků, která ve svém časopise ToP uváděla minimální cenové tarify za práci.

Privilegium bezplatné práce

Trvalo mi dlouho, než jsem zjistil, že za každé veřejné vystoupení si zasloužím odměnu. Vděčím za to právě vedení Asociace spisovatelů, jehož práce si vážím a které tuto skutečnost soustavně připomíná a motivuje spisovatele a spisovatelky k tomu, aby honorář vyžadovali. Kromě něj ale přede mnou nikdo z literárního světa nic podobného nezmínil, natož aby mi radil a provázel mě novým, zcela neznámým prostředím. Česká literární scéna je totiž specifická v tom, že se naoko tváří přívětivě, ale uvnitř, pod všemi zdvořilými vrstvami, mnohdy bublá tvrdá rivalita.

Jen málo kolegů a kolegyň je s vámi ochotno probírat, na co si máte dát pozor ve smlouvách, jen málo zkušenějších spisovatelů a spisovatelek je ochotno s těmi méně zkušenými vůbec komunikovat nebo jejich práci brát vážně. Častěji se setkávám s pocity ohrožení, které přítomnost nových osob v literární obci vyvolává, a ještě častěji s nadřazeností, s níž zavedení lidé z oboru přistupují ke všem, kdo píší „podřadné žánry“, tedy fantasy, sci-fi, thrillery, young adult a cokoli dalšího, co je populární mezi čtenáři a čtenářkami, nikoli mezi porotci a porotkyněmi literárních ocenění.

Problém je, že tato všeobecná neprůhlednost a nedostatek podpory ostatním ubližují celé spisovatelské profesi jako takové. Dokud se alespoň do jisté míry nesemkneme a nebudeme v e-mailech všem, kdo nás zvou na vystoupení zadarmo, připomínat, že taková spolupráce je nefunkční, budou podobné nabídky přicházet stále. Ano, už několikrát jsem si vyslechl, že na nabídku čtení zadarmo přistupovat nemusím a můžu poskytnout prostor někomu, pro koho bude perspektivní, ale skutečně tohle chceme? Skutečně chceme, aby se obor rozkližoval a vydrželi v něm jen ti, kteří jsou zajištěni finančně stabilním zaměstnáním? Ti, kdo vystupují zadarmo, tak totiž činí hlavně proto, že si to mohou dovolit.

Když člověk prochází texty o financích v literatuře, těžko si nevšimne jedné další věci: v Česku o pracovních podmínkách spisovatelů a spisovatelek otevřeně mluví výhradně ženy. Nedávno je částečně popsala Sára Zeithammerová ve svém textu Neříkejte ženám holky výraznou debatu vyvolal i článek Máš na to? A nemyslím tím talent Doroty Ambrožové, za který si autorka vysloužila až nečekaně agresivní reakce, včetně mizogynních útoků. Téma dlouhodobě připomíná také básnířka Alžběta Stančáková a na svých sociálních sítích o něm hovoří i prozaička Jana Poncarová.

Oproti tomu literární muži většinou zadumaně mlčí. Někteří, jejichž hlas veřejnost poslouchá už roky, občas vystoupí v médiích a shodí při tom práci ostatních. Jiní se sice ozvou, ale až když téma vytáhne některá z žen. Je to tím, že mužů se problémy s honoráři netýkají? Nebo jen spoléhají na to, že nepříjemnou a „špinavou“ práci odvedou ženy, zatímco oni se budou moct věnovat tomu „vznešenějšímu“, totiž vlastní tvorbě?

Co dál?

Myslet ve spisovatelské profesi jen na sebe je snadné. Literatura je povolání, které odjakživa podporuje individualismus: psaní je v jádru osamělá práce a probíhá kdesi za zdmi, bez kontaktu s kolegy a kolegyněmi. O to jednodušší pak je přesvědčit sebe sama, že problémy ostatních nejsou naše starost. Že podmínky, za kterých žijí a pracují jiní, se nás netýkají. Že když se daří mně, není třeba se ohlížet.

Nechci soudit nikoho, kdo někdy někde vystupoval zadarmo. Ani já nemůžu stoprocentně říct, že k tomu v budoucnu nesvolím, protože kdykoli může nastat situace, kdy mi to bude připadat užitečné (například v rámci benefičního čtení pro neziskové organizace). Myslím si ale, že bychom se měli naučit více stavět za sebe a svou práci a přijmout zodpovědnost za podmínky, které svým konáním vytváříme ostatním. Protože každý pracovní úkon, který je neplacený, posouvá hranici toho, co je normální a co od nás ostatní mohou očekávat.

Mluvit nahlas o pracovních podmínkách v oboru je náročné, ale zároveň potřebné. Vyžaduje to ochotu otevírat témata a připustit si, že mlčení sice chrání jednotlivce, ale škodí celému odvětví. Právě proto by měl mluvit každý, kdo má hlas, a obzvlášť ti, kdo mají hlas výrazný. Bestselleristé a bestselleristky, lidé s možností oslovit tisíce dalších, mají i sílu posunout debatu dál. Ne proto, že by byli lepší nebo důležitější než ostatní, ale proto, že jsou slyšet, a to je privilegium, které se dá využít dobře, nebo promarnit.

Neměli bychom ale zůstat pouze u slov. Stejně důležité je také jednat: při vyjednávání honorářů, při nastavování podmínek vystoupení i při odmítání praxe, která práci autorů systematicky znehodnocuje. Patří sem i schopnost říkat ne „čtením zadarmo“, která se vydávají za poctu nebo příležitost, ale ve skutečnosti potvrzují představu, že autorská práce nemá cenu.

Literatura je ekosystém, ne závod jednotlivců. Když se zlepší podmínky jednoho, mohou se zlepšit i podmínky druhého. Jak ukazují komentáře pod mým příspěvkem, nejednou se stalo, že někdo přiměl změnit postoj instituce tím, že na problém upozornil. „Můj dotaz na honorář za podobnou besedu způsobil před několika lety upřímný údiv, ale i respekt. Po roce se ozvali znovu s tím, že rozpočty na základě mého požadavku upravili a hostům už odměnu nabízejí standardně.“ Není to jednoduchá cesta, ale mysleme na to, že když se bude dařit komukoli z nás, bude se tím dařit i literatuře jako celku. V době umělé inteligence, kdy se hodnota kreativity a tvůrčích zaměstnání snižuje den po dni, je to o to důležitější.