Hlas Jamese Baldwina v dnešní době nese stále větší důležitost. Jeho komplexní dílo je těžko spojitelné s jedním tématem, jednou vizí nebo jednou literární formou. Přesto v jeho dílech můžeme nacházet propojení mezi snahou popisovat okolní svět a současně si představovat jeho lepší verzi. Do Baldwinových esejí a románů se propisuje zkušenost afroamerického queer muže, který k překonání násobných nerovností své doby nenabízí jenom teorii, ale otevírá dveře k jejímu porozumění a uplatnění v praxi.

Silným tématem Baldwinových děl je ale i naděje, že lidé jsou schopni morálního pokroku a pozitivní změny. Ta nám může ve chvílích nejistoty a šířícího se pesimismu nabídnout oporu. Jak se ale máme vztahovat ke světu, z nějž je snadné upadnout do úzkosti? A co v nás může budovat naději?

Ohrožení společenské představivosti

Rolí umění ve společnosti je mimo jiné i nabízet vize spravedlivějšího a odvážnějšího světa. I Baldwin mluví o umění jako o prostoru pro artikulaci témat, skrze něž lze hledat východiska k současným společenským problémům. Omezováním umělecké svobody a myšlenek, které lze ve veřejném prostoru sdílet, pak současně omezujeme i to, jaké představy o budoucnosti dokážeme mít.

Na Slovensku od posledních voleb eskaluje situace, v jejímž centru je ministryně kultury Martina Šimkovičová. Ta se postupně zbavuje ředitelů a ředitelek slovenských kulturních institucí a kousek po kousku tak devastuje autonomní a suverénní slovenské prostory. Jak mohou konkrétní kroky omezování umění na Slovensku dopadat nejen na budoucnost slovenské kulturní scény, ale i na vývoj celé společnosti?

V lednu Šimkovičová odvolala ředitele bratislavské Kunsthalle, která se na jaře stala součástí Slovenské národní galerie. V Kunsthalle tak zanikla programová svoboda a tím zmizel i hlas slovenské nezávislé kultury, která dávala prostor feministickým, queer nebo environmentálním perspektivám. Ministryně od začátku léta současně plánuje podrobnou kontrolu fungování nově založené STVR (Slovenská televize a rozhlas), která vystřídala dosavadní RTVS (Rozhlas a televize Slovenska). Ač Šimkovičová mluví o právě vzniklé instituci coby o nezávislé, toto tvrzení působí ve spojení s jejím požadavkem na týdenní kontroly STVR strojeně. Slovenské opoziční strany označují nově (a urychleně) podepsaný zákon o zrušení RTVS jako prostředek ovládnutí veřejnoprávního média za protiústavní. Podle nich je v rozporu s evropskou legislativou.

Ukrajováním si stále většího sousta z veřejného prostoru pro vlastní mocenské zájmy tak Šimkovičová omezuje nejen reálnou tvorbu umělkyň a umělců, ale především i možnost představovat si, kam se má kulturní scéna posouvat. Tím, že její činy vedou slovenskou společnost o několik kroků zpět a slovenská umělecká scéna se tak musí zasazovat o budování toho, co už jednou měla, efektivně ničí samotnou podstatu kulturní tvorby – skrze konfrontaci a zpochybňování současného stavu společnosti ji měnit a posouvat dál.

Současné spojení Ficovy vládní koalice a slovenského prezidenta budí ve společnosti strach. Premiérovo notování, že „skončila éra, kdy opozice a média zakřičely a hlava státu se postavila na jejich stranu bez ohledu na zájmy veřejnosti“, děsivě dokresluje celou situaci, která se na Slovensku odehrává. Šimkovičová současně čelí trestnímu oznámení podanému Inštitútem ľudských práv kvůli podezření z rasismu a antisemitismu pro své tvrzení, že přetlak LGBTIQ+ způsobuje nedostatečnou porodnost bílých dětí. Vládní podpora jejích kroků je jen završením ničení slovenského nezávislého kulturního prostoru člověkem, který si nedokáže odepřít možnost využít svoji moc k útoku na zranitelné komunity.

Snahy zasahovat do fungování veřejných institucí jsou zřetelné i u nás, v Česku. Veřejným prostorem se nedávno prohnala diskuse navazující na petici proti vedení Akademie výtvarných umění, Ceně Jindřicha Chalupeckého a Národní galerii. Ta útočí na snahy dekolonizovat českou kulturu, mluví o devastaci vzdělání v uměleckých oborech a nehierarchické tendence označuje za potlačování soutěživosti, a tudíž i motivace k úspěchu.

Útoky, které můžeme na Slovensku a v menší míře i u nás pozorovat, podrývají především propojení kultury s LGBTIQ+ tématy, ekologií, genderem nebo proměňující se vlastní identitou. Snahy o destrukci transparentnosti institucí a o jejich jasnou hierarchičnost doplňuje odvolávání se k chybějící moci, která se z veřejného a uměleckého prostoru pomalu vytrácí (ale podle některých by v něm měla mít jasné, pevné místo). Slovenské ministerstvo kultury tak do praxe aplikuje institucionální model rozložení moci založený na kontrole, strachu a jasné definici toho, kdo by měl mít nad kým dozor.

Pokud jsou ale tímto způsobem umělci*kyně omezováni*y nebo je vyvíjen tlak na směřování jejich tvorby, jaký dopad to bude mít na publikum? A jaký potenciál společnosti umělecká tvorba dává?

Západní moderní úhledně kategorizovaná tradice

V Baldwinově tvorbě je to právě umění, které sehrává roli zdroje společenské představivosti. V knize The Devil Finds Work (1976) diskutuje, jak kulturní reprezentace tvarují, proměňují a limitují veřejnou imaginaci. Umělci*kyně jsou klíčovými svědky*němi, pozorovateli*kami i komentátory*kami společenského dění. Jejich úkolem je svou prací provokovat, odhalovat nepravdy a ukazovat možnosti změny.

Imaginaci v umění James Baldwin spojuje především s důležitostí vidět odraz vlastní reality. To, jaké reprezentace nám umění nabízí, do jisté míry ovlivňuje i naše představy o světě nebo o nás samotných. Možnost spatřit v divadle tělo podobné tomu vlastnímu nebo na výstavě vnímat zkušenost, která je nám blízká, je podle Baldwina pro propojení diváctva a performance stěžejní. Intimita, která s tímto vztahem mezi diváctvem a performery*kami vzniká, funguje jako základ důvěryhodnosti a uvěřitelnosti. Fikce nemůže být založená na fikci, ale na reálnosti, k níž se můžeme vztahovat a do které se můžeme vcítit.

Upřímnost a možnost vtělení se do příběhu nebo vizuálu je tak základem uměleckého díla. V momentě vynechání určitých témat a nedostatku reprezentace určitých typů těl nebo představ o světě se tento aspekt vytrácí a s ním odchází i schopnost části publika se s dílem spojit nebo se do něj vcítit. To, co je nám dovoleno vidět, nás totiž nejen ovlivňuje, ale také v nás utváří nové představy o světě – jak by měl fungovat a jak by měl vypadat.

Omezováním dramaturgické svobody umělectva na Slovensku se tak přibližujeme k ustrnulé struktuře. Ta skrze svou stále striktnější hierarchizaci vyčleňuje z veřejného prostoru skupiny, které si nepřeje vidět, a současně buduje ve společnosti strach a nenávist – a to nedlouho po hrůzných útocích v bratislavském klubu Tepláreň v roce 2022 nebo po střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v loňském prosinci.

Strach, který je ve slovenském kulturním prostředí cítit, má reálné dopady také na to, kdo chce veřejně působit nebo organizovat kulturní akce. V půlce července oznámilo organizátorstvo, že ruší queer akci Ball of Shame, jež se měla uskutečnit v září. Jako hlavní důvody uvádí obavy o bezpečnost účastnictva, šikanu a veřejné ponižování. Ballroom, který má být bezpečným místem, kde se nemusíme obávat odsouzení ze strany většinové společnosti, se proměnil v terč dezinformačních médií. Rozhodnutí akci zrušit a odmítnutí čelit takovým útokům jsou proto v rámci nepřátelského prostředí pochopitelné – nepřímý tlak na to, kdo má právo organizovat kulturní akce ve slovenské společnosti, sílí. Moc tak ovlivňuje každodenní realitu toho, pro koho je veřejné působení bezpečné a pro koho už ne.

Pro Jamese Baldwina jsou takovými nástroji moci kategorie jako gender, třída nebo rasa, skrze něž se reprodukují a udržují vzorce útlaku. Koneckonců je na takových kategoriích založena celá západní moderní tradice. Ke zpochybnění těchto esencialistických koncepcí identity v Baldwinově díle můžeme nalézat jeho utopické vize – radikální imaginace světa, v němž rasa, třída, gender nebo sexualita už nenesou hodnotu a ztrácejí schopnost podílet se na systematickém útlaku. Spojujícím prostředkem, pomocí kterého se k tomuto lepšímu světu můžeme přibližovat, není nic jiného než láska.

Když Baldwin v eseji Everybody’s Protest Novel (1949) mluví o (ne)možnostech vyobrazení a představách mezirasového manželství, spojuje je s naší touhou po kategorizacích: „Naše vášeň pro kategorizaci a život úhledně seřazený do šuplíků vede k nepředvídatelnému, paradoxnímu utrpení, zmatku, ztrátě významu. Kategorie, které nám měly definovat a kontrolovat svět, nás místo toho uvrhly do chaosu, v jehož limbu se držíme stébel našich definic,“ píše v textu. Rámec života, který se nám zdá přirozený a tolik nutný, ale není nenarušitelný.

V posledních letech dochází k postupnému uvolňování definic kategorií genderu nebo sexuality a snižuje se důraz na statiku genderových struktur. Spolu s tím se však dostává do popředí fakt, že (především) u cis mužů roste nejistota a pocit ohrožení. Jsou to totiž právě tyto kategorie, na nichž jejich identita stojí. Proto můžeme nyní pozorovat nejisté muže bojující za „návrat k tradičním hodnotám“, ve kterých se cítili bezpečně. Homofobie a mizogynie pro ně tak mohou znamenat prostor, kde jsou sami chráněni a je jim v něm dobře. Svoji nejistotu a agresi pak míří především na ženy a queer lidi, protože jejich identita vystupující z tradiční genderové struktury, založená na sebeurčení a možnosti volby, ohrožuje svým samotným obsahem prázdnotu tradiční maskulinity.

Ustrnulost kategorií prosakuje do veřejného prostoru často. I pod tolik skloňovanou peticí umělců a umělkyň proti vedení AVU, CJCH a NG jsou podepsány více než dvě třetiny mužů a těmi, na koho se útočí jmenovitě, jsou čtyři umělkyně. Pocit ohrožení ze změny známého prostředí dost možná prostoupil i do českých uměleckých kruhů, které tak peticí volají po dodržování ustanovených definic a kontrole nad kategoriemi, jež jsou jim blízké.

Utopie teď

Finský akademik zabývající se afroamerickou literaturou a kulturou Pekka Kilpeläinen ve své knize In Search of a Postcategorical Utopia: James Baldwin and the Politics of “Race” and Sexuality (Hledání postkategorické utopie: James Baldwin a politika „rasy“ a sexuality, 2010) používá termín „postkategorická utopie“. Označuje jím vizi světa, který nefunguje na základě utlačujících kategorií. Pomocí postkategorické utopie analyzuje tři Baldwinova díla: Go Tell It on the Mountain (1953), Tell Me How Long the Train’s Been Gone (1968) a Just above My Head (1979).

Kilpeläinenovo pojetí utopie v literatuře vychází z teorie politicky nevědomého, kterou formuloval Frederic Jameson: literární díla jsou symbolické akty, které mohou nabízet imaginární řešení k reálným sociálním problémům. Text tak vytváří utopickou projekci, pomocí níž můžeme usilovat o dekonstrukci problematických utlačovatelských kategorií. Literární utopie tedy funguje jako vize alternativní, lepší budoucnosti, která zpochybňuje současný status quo.

V Baldwinově díle můžeme nalézat utopické momenty, jež se objevují na úrovni rodiny, komunity i v mezirasových nebo queer vztazích a přátelstvích mezi hrdiny a hrdinkami. A právě takové transgresivní vztahy zpochybňují utlačovatelské kategorie, skrze něž je distribuována politická i společenská moc. Jakou hodnotu pro nás takové zobrazení vztahů může nést?

Podle Kilpeläinena jsou takto alegoricky vyobrazené vztahy důležité především proto, že budují naši schopnost a kapacitu představovat si společenskou změnu. Jeho slovy „místo detailních, precizních utopických programů a společností Baldwinovy romány obsahují utopický impuls, který udržuje naživu možnost změny“. Proto nedosažitelnost postkategorické utopie souvisí především s její dočasností – utopie funguje v přítomnosti jako možnost otevřenější, spravedlivější budoucnosti. V dosažení nedosažitelného je pak skryto i samotné zpochybnění utlačivých kategorií.

Naivita v umění má proto potenciál změny a současně je nositelkou vize. Budoucnost je v jejím samotném jádru, jako cíl i jako dočasná destinace, kterou si představujeme. Jakmile ale odstraníme z umění prostor pro radikální imaginaci budoucího a zapadneme zpět do definic, skrze které jsme byli*y učeni*y vnímat svět, balancujeme na hraně ustrnutí v přítomnosti. Současné politické a kulturní klima v nás i navzdory strachu a úzkosti zkrátka může probouzet sny – takové, které jsme nikdy předtím nesnili*y. Sny, které nebudou opřeny o utlačivou moc kategorizací a definic a které svou nadějí a láskou probudí diváctvo, jež svoji autenticitu v umění teprve najde.

Na Slovensku kroky ministryně Šimkovičové zapříčinily vznik platformy Otvorená Kultúra!, která si klade za cíl propojovat slovenskou kulturní obec a chránit její různorodost. Iniciativa chce vytvářet odpor proti mocenským zásahům do kultury, artikulovat dlouhodobé problémy a vytvářet prostor pro diskusi, vzájemnou solidaritu, podporu, učení se a sdílení. Místo Šimkovičové politiky strachu a negativity spojené do hesla „Slovenská a žádná iná!“ nabízí Otvorená Kultúra! principy rovnosti, svobody, spravedlnosti, nezávislosti a rozmanitosti.

Důležitou poznámkou přitom je, že Baldwinova vize zrušení opresivních kategorií neznamená konec odlišnosti, nutnost konformity a zánik individuálních identit. Utopie není jakýsi symbol toho, že všichni budeme šťastní stejně, že je možné zapadnout do uniformního rámce, ze kterého nikdo nevybočuje. Baldwinovo myšlení naopak umocňuje představu akceptování rozdílů, soužití s nimi a uznání toho, že v každém z nás je více identit a každý se doplňujeme. O takovou (postkategorickou) lásku můžeme opírat vlastní naivitu, naději a možnost lepšího světa. Měli*y bychom se tedy cítit špatně, když nám někdo řekne, že jsme naivní?

Bez aktiviststva snícího o nových světech bychom jenom zůstávali*y uvězněni*y v otupující politické negativitě, apatii a pesimismu. V odporu proti autoritářským tendencím můžeme přitom nalézat i empatii a nová přátelství nebo kolektivy. Ač je snaha čelit útokům vyčerpávající a je v pořádku dát si občas i chvíli odstup, utopické vize (artikulované třeba v principech nově vzniklé iniciativy) jsou pojítkem, díky němuž můžeme snít o nových budoucnostech naší společnosti.