Vyrůstal jsem s Haškem jako s mučicím nástrojem zkoušení z jazyka českého. Jeho Švejk pro mě rozhodně nebyl žádný gigant, za kterého ho mé okolí považovalo. Milovali ho turisté, můj děda se zfilmovanému Švejkovi nahlas tak strašně smál, že jsem z vánočního filmu slyšel prd, a můj tělocvikář mě díky Švejkovi pod basketbalovými koši strašil klystýrem, když jsem simuloval nemoc. Absolutně jsem nechápal, proč je Haškovo dílo pro ostatní tak vtipné – mně připadalo jako otravný nástroj v rukou opresorů.

Cestu ke Švejkovi a k Haškově tvorbě obecně mi otevřel až můj kamarád z Ruska, toho času anarchista. Teda, pro liberály ve zkratce: nenáviděl Putina a vás taky. Doporučil mi jeho povídku Velitelem města Bugulmy. Byl jsem šokovaný. Hašek byl během ruské revoluce na straně komunistů a nebál se poprav? Zjevně to asi nebude ten kanonický alkoholik, který údajně vystihoval českou holubičí povahu. Je proto na čase Haška rehabilitovat. Ano, teď mohu dát za pravdu své učitelce češtiny. Trojky a čtverky mi to sice neopraví, ale Hašek měl opravdu obří literární talent. Troufám si tvrdit, že součástí Jaroslavova úspěchu je i jeho subverzivní humor, který podemílá břehy jako řeka. Nebál se konfliktů a šel tvrdě proti autoritám. Byl anarchistou sledovaným rakouskou policií, novinářem, revolucionářem a za první republiky squatterem v organizaci Černá ruka. Obsazoval prázdné byty na Žižkově a stěhoval do nich chudé rodiny. Byl to chad v pravém slova smyslu – ničil vše, co mu bylo malé a úzké, ideálně přímou akcí. Nebo pivem. Teda pivem ke konci života, ale kdo má energii pořád utíkat před četníky?

Rozkaz, kapitánko!

Haškova cesta k anarchismu začala už někdy v dětství. Podle legend se jeho dědeček při slovanském povstání roku 1848 potkal s Michailem Bakuninem, prvním velkým teoretikem sociálního anarchismu. Mezi anarchisty a anarchistkami přitom Jaroslav nebyl jediný humorista. Vydavatel a legendární buřič Franta Sauer, který v roce 1918 inicioval strhnutí Mariánského sloupu, symbolu rakouského imperialismu a útlaku, v povídkové knize Pašeráci (1988) na svého přítele Haška vzpomíná jako na neuvěřitelného provokatéra. Popisuje ho coby nedočkavého, nekonečně vtipného a odvážného člověka. Když spolu za války pašovali cukerín, chemickou náhradu klasického cukru, Hašek se dle Sauera opilý doznával četníkům, že je pašerák. Ti ho považovali za blázna.

Jeho humor se nezastavil ani před vězením, ve kterém jednou skončil, když na oslavách a protestech Svátku práce někdo žduchnul do nadstrážmistra, ten se otočil a uviděl Haška, jak žduchatele podporuje: „Natři ho!“ Chuligána četník sice nenašel, ale Haška dopadl. Ano, to bylo Rakousko-Uhersko – když jste křičeli a někdo dostal facku, šli jste sedět, zatímco sezonní dělníci mívali v zimě hlad a spali v dírách v zemi.

V Haškově díle jsou postavy autorit – učitelé, četníci, doktoři, domovníci, sociální demokraté – vykresleny jako ztělesnění ideologie mužství a impéria. Agresivní hlupáci bez soucitu a odvahy. Právě tito pěšáci útlaku drží celý systém v chodu, a Hašek je proto opakovaně napadá. Jeho humor je zbavuje falešné moci. Když jsou totiž naprosto k smíchu, jejich lejstra a metály najednou nejsou tak důležité. Pečlivě budovaný obraz moci je rozmetán. To ostatně dodnes známe z českých škol – feudálních reliktů budovaných podle rakouských kasáren. Kdo se směje s paní učitelkou, dostane pohlazení. Kdo se směje paní učitelce, dostane dvojku z chování, třeba jako chlapec, jehož poznámka nyní koluje internetem a který perfektně pochopil podstatu českého školství: „Váš syn mi rozhodně nebude na můj pokyn, co má dělat, odpovídat ROZKAZ, KAPITÁNKO! To bylo naposledy!“

Hašek však není jen Bakuninem české literatury. Je taky průkopníkem kritické teorie, v podstatě český Foucault. Ale zatímco Michel roky potil holou hlavu, aby napsal Zrození kliniky (1963) a ukázal, jak moc je systém útlaku prohnilý do samotného jádra, Hašek byl preventivně internovaný na psychiatrii, kde spolu se svými kumpány vystrčil holou zadnici na císařpána při jeho návštěvě. Režim ho totiž na psychiatrické klinice uvěznil, aby na veřejnosti nedělal ostudu. Nápis na oněch pozadích Haška a jeho kumpánů „Ať žije císař“ byl obžalobou, analýzou a destrukcí systému psychiatrie. Celá eskapáda s trochu průvanu na půlkách trvala 20 minut – kam se hrabe Foucault. Císař byl údajně potěšen loajalitou nemocných. Radikální antimilitarista odmítající válku zavřen a vládnoucí císař militarista na projížďce. Ovšem jen jeden z nich poslal miliony lidí do válečného mlýnku na maso. Kdo byl tedy šílený?

Hašek pod rudým praporem

Jaroslav nebyl žádný salonní levičák. Podobně jako většina tehdejších českých anarchistů vstoupil do komunistické strany, historického unikátu a jediného anarchistického hnutí, které samo sebe dobrovolně rozpustilo. Po narukování na frontu se nechal zajmout a posléze z legií odešel do Rudé armády. Jeho účast na ruské revoluci přitom může být šokující – obraz ikony českého humoru střídá rudý komisař, který popravuje šlechtu a nepřátele revoluce. Nutno dodat, že stav sociálních svobod a životních podmínek za carského Ruska byl příšerný.

V Rudé armádě však Hašek neplnil jen roli rudého komisaře. Psal také revoluční texty. Známý je třeba jeho náborový leták určený československým legionářům: „… jsme potomci Táboritů, prvních v Evropě socialistů­komunistů… Všichni, kteří s námi souhlasíte, vstupte v naše řady. Budeme apoštoly nového vzkříšení ruské republiky. Přimkněme se k ruské republikánské armádě,“ píše v textu Hašek, jehož humor tváří v tvář revolučnímu násilí notně zčernal. Třeba ve fejetonu z roku 1919 pro komunistický časopis Naš put napsal: „U jednoho popa jsme našli kulomet a několik bomb. Když jsme ho vedli na popravu, plakal. Chtěl jsem ho uklidnit a rozhovořil jsem se s ním o vzkříšení mrtvých, které ho mělo podle jeho vyznání víry očekávat. Bez účinku. Řval na celou obec. Když jsem s ním hovořil o prospěchu, který mu může přinést rozjímání o smrti, … pop nevydržel, padl na kolena a křičel: Smilujte se, už do vás střílet nebudu.“

Vzpurná povaha ovšem samotnému Haškovi v Rudé armádě vynesla hrozbu popravy. V Bugulmě se totiž postavil na stranu anarchistického povstání, které bylo neúspěšné, jeho cílem bylo nastolení více samosprávy na úkor diktatury bolševiků. Jaroslavův nápad „dotáhnout revoluci do zdárného konce, a když to nejde, tak ji naprosto rozložit zevnitř“ mi vždy zněl jako něco, pod co bych se mohl podepsat. V tom se Hašek podobal maďarskému heretikovi marxismu Györgymu Lukácsovi. Oba měli blízko k anarchismu, oba k překvapení přátel vstoupili do služeb bolševiků a oba psali o revoluci jako o očistné, až terapeutické události. Možná i dnes se mnozí z nás místo antidepresiv potřebují zbavit především útlaku.

Švejk se měl podle původních plánů Haška podívat i mezi Rudoarmějce do Ruska, bohužel ale román nestihl dopsat. Přestože nám závěr chybí, povídka Velitelem města Bugulmy zůstává torzem mystifikací a vzpomínek, které nás mohou navést k možnému konci nikdy nedokončené trilogie. Otázkou je, zda by se Hašek ve Švejkovi nakonec odvážil načrtnout svou vizi ideální společnosti – anarchistický komunismus –, nebo jestli byl neúspěchem říjnové revoluce otráven natolik, že rezignoval i na recepty na lepší svět.

Devět z deseti učitelů češtiny nedoporučuje číst dále

Haškův vztah k heteronormativnímu patriarchátu byl komplikovanější, než se může na první pohled zdát. Z oficiálních životopisů v televizi a rádiu víme hlavně o jeho dvou manželkách Jarmile Mayerové a Alexandře „Šuře“ Lvové. Diskusní manely na ČT2 se při zmínkách o jeho intimním a romantickém životě pochechtávají pod vousy a jakékoli Haškovy projevy odlišné od těch heterosexuálních mlčky přecházejí. Co by taky měl vrásčitý moderátor České televize diváctvu říkat? Přinášet do spokojených domácností k pekáčům buchet informace o Haškově intimním příteli Váňovi, se kterým chtěl utéct do anarchistické čínské komuny? Že když o sobě mluvil, rád používal ženský rod a zároveň jméno Míťa, které mu připomínalo Michaila Bakunina? Že miloval svého slovenského přítele Čulena? To by asi neprošlo. Veřejnoprávnost potřebuje vyrovnanost – pět minut teplý Hašek a pět minut Hašek coby bojovník a národní symbol podle Madelaine Albright. Ještě by nám Hašek coby kulturní neomarxista mohl z hrobu kazit kánon české literatury.

Nabízí se zde srovnání s umělectvem Toyen, ten*ta má ovšem štěstí, že si dal*a svou genderovou subverzi do jména. (TO JE ON pro příští autorstvo biografií.) Haškova orientace a genderová nekonformita jsou zkrátka v naší společnosti nepohodlným faktem. Nálepka člověka, který o sobě psal mystifikace, je pohodlnější než napřímo přiznat, že ve vší lásce přeblafl kámoše Slováka. V českých biografických textech tak po pasážích o Haškově „kontroverzní“ bisexualitě většinou následuje smířlivé tlachání o naší době – že Jaroslav přerostl tu svou a že dnes by ho lidé určitě docenili. Nemyslím si to, Hašek byl totiž v prožívání vztahů a budování rodiny hluboce v rozporu s přetrvávajícím českým konzervativním myšlením. Dnes by nejspíš byl stejně jako tehdy z patriarchálního nastavení naší společnosti deprimovaný. Rozhodně by ale byl hrdý na současné feministické a queer hnutí, které se nebojí bojovat za své svobody a veřejně vyjadřovat svou hrdost. Nadšení by nejspíš vyjádřil vtipným fejetonem o Coca Cole na Prague Pridu.

Aby tento text měl legitimitu, musíme citovat Američana

Hašek ve svém humoru málokdy mířil dolů. Čím víc metálů, předložek „von“ a „de“ ve šlechtickém jménu, čím delší knír, tím víc se do toho opřel. Jenže zatímco tehdejší feudalismus si svou poslušnost do značné míry vynucoval strachem a přímým násilím (viz třeba potlačení revolucí 1848), dnešní kapitalismus svou legitimitu podle Noama Chomského uměle vyrábí skrze propojení médií a inzerce nebo přímo vlastnické struktury. Souhlas se systémem se vytváří podobně jako rohlík nebo PR kampaň. Český kapitál se navíc opírá o školství v rozkladu nebo o to, že kvůli nedostatečným jazykovým dovednostem, omezenému rozhledu a nízkému sociálnímu kapitálu je mnoho lidí z pracující třídy chyceno v české kotlině jako v pasti. Je třeba dohlédnout, aby byl hloupý Honza na peci dostatečně hloupý a udržoval svým nezájmem režim v chodu. Akorát že na rozdíl od pohádky má tuzemský pracující malé vyhlídky na sociální vzestup. On se nám ten kapitalismus nějak zešlechtil, paní Müllerová!

Musíme v sobě proto probudit Hašky v humoru i mimo něj a začít útočit vysoko: na generály, uhlobarony, oligarchy a tajné fízly. Takové pokusy už tady ostatně byly – a mnohé z nich úspěšné. Když například Václav Klaus v roce 1998 na místo někdejšího pomníku Stalina na Letné umístil svůj obří předvolební plakát (samozřejmě jen svou hlavu, co by se zdržoval s nějakou frontou stranických dělníků), Petr Čtvrtníčk se „spolkem přátel plakátu“ toho využili a vyměnili Klause za billboard coby reklamu na satirický pořad Česká soda. Na tu nyní muži v krizi středního věku se slzou v oku vzpomínají, jak to bylo krásné, když se ještě mohlo nekorektně vtipkovat. Kdo ale dneska udělá stand-up nebo skeč třeba o takové Světlaně Witowské, „nezávislé“ novinářce, která před prezidentskými volbami vesele běhá po lese ve flanelce, drží se u toho za ruce s budoucím prezidentovým poradcem a taky dealerem zbrojařské firmy Colt, která zásobuje Izrael? Takřka nikdo, protože v téhle zemi stačí, když uděláte rozhovor s člověkem „nežádoucí“ národnosti (v době genocidy třeba s někým, jehož země zrovna genocidou prochází) a úplnou náhodou pak dostanete výpověď. Pravděpodobně nejblíž k Haškovu odkazu má v současném českém prostoru uskupení Limity jsme my – třeba s kampaní Dane zaplať daně!, nebo když majiteli Severní energetické pouštěli před domem zvuk rypadla. V mediální sféře pak Standa Biler, ale ten je bohužel z Brna. Držme mu palce.

Haškův um strefovat se do autorit, především těch vojenských, učaroval i překladatele Dustina Stalnakera, známého také jako Jaroslav’s Pen. Když jsem tomuto Američanovi nadhodil, jak apoliticky je Haškovo dílo v Česku vnímáno, překvapeně reagoval: „Já žiji a dýchám politiku, jak se říká… a myslím si, že Švejk je pravděpodobně nejpolitičtějším literárním dílem, se kterým jsem se kdy setkal.“ Dustin také upozornil, že považovat Haškovo dílo za radikálně politické je v americké akademii poměrně běžný pohled. To ostatně potvrzuje i americký haškolog John Neubauer: „Haškův román patří k té vybrané skupině literárních děl ze střední a východní Evropy, která představují zdrcující kritiku imperiálního podmanění, aniž by však podporovala nacionalistickou agendu. Švejk není ani národní hrdina, ani kosmopolita.“ Mám podezření, že Neubauer už dlouho nebyl v Česku, protože Češi dokážou k nacionalismu využít všechno. Snad dodají citace amerických překladatelů a badatelů antiimperialsitickému obsahu Haškova díla na větší vážnosti. Zdá se totiž, že místní akademici a novináři něco takového potřebují – signál impéria, že už teda mohou psát něco špatného o impériu.

Možná napíše i slovo na K

Kýč kolem Jaroslava Haška a Švejka je v Praze nesnesitelný. Během svých ožraleckých výprav do země, kde je pivo levnější než většina nealka, ho živí a financují především turisté. Hašek přitom turisty v lásce neměl – právě proto pracoval na husitském hradě v Lipnici jako průvodce. Kde jinde, když nemáte rádi turisty, že? Často návštěvníkům vyprávěl zcela vymyšlené příběhy a zkazky. Byl totiž obdivovatel husitství a těžko snášel bohaté maloměšťáky, kteří se vydávají za romantikou rozpadlého hradu. Husitská revoluce pro něj byla hlavně tím druhým slovem – revolucí. Turismus, který živil hrad Lipnici, považoval za nutné zlo. Dnes se jedná o kultovní místo, kde Hašek psal Švejka. Jeho potomci přitom v Lipnici doteď žijí právě z turismu – provozují tam hospodu, jak jinak.

Ze Švejka se u nás zkrátka stala poněkud romantická verze Pána prstenů. Je v něm válka, trilogie, vydělává to peníze, jen místo společenstva v něm najdeme věčně opilého Pipina. Nic horšího se politickému autorovi, antimilitaristovi a anarchistovi stát nemohlo. Na to, abychom budovali pomníčky Haškově radikalitě, je už asi pozdě. Rozhodně se jím ale můžeme inspirovat. Každý a každá z nás může začít útočit na autority, které se drží u moci monopolem na násilí. Jak jinak by šéfovali patriarchálnímu kapitalismu, když ne donucováním a silou? Co by dělali bez soukromých exekutorů, zkorumpované policie a armády? Už dávno bychom se jim vysmáli a vše vzali do vlastních rukou. Začněme společně tvořit, psát, filmovat, programovat, kreslit, memovat a výsměchem mocným bořit ten starý utlačovatelský svět. Na jeho troskách totiž můžeme postavit nový – takový, kde si Jardy Haškové mohou říkat Míťa a bez obav používat ženský rod.

Poznámka: Autor (neironicky) děkuje Anarchistické federaci za neúnavnou péči o Haškův odkaz a Pavlu Ganovi za jeho odhodlání uvádět věci na pravou míru. Omlouvá se, že gender vystřídal pouze v titulku, měl obavy o psychický well-being pravicově smýšlejících.

Feministické hnutí budované zdola, v němž mají prostor ti nejvíce utlačovaní, může dosáhnout svých cílů jenom pokud je finančně nezávislé. To platí i pro nás!

Proto vás znovu vyzýváme a prosíme, abychom společně přispěli*y na další rok chodu redakce Druhé : směny! 

Podpořit nás můžete na Doniu. Děkujeme!