Píše se rok 2021, mně je jednadvacet, jsem unavená ze všech covidových karantén a přemýšlím, co se sebou. „Začnu víc randit,“ říkám si. A tak se vlivem sociálních sítí, randicích aplikací a navazování nových kontaktů dostávám k tématu BDSM, což je zkratka pro bondáž a disciplínu, dominanci a submisi, sadismus a masochismus, kam se schová celá škála praktik i sexuálních identit v rámci dominantně-submisivního spektra. Vždycky jsem tušila, že takové sexuální praktiky existují, ostatně přístup k pornu je dnes takřka neomezený, ale sama jsem je začala objevovat a zakoušet až ve chvíli, kdy jsem poznala pražskou BDSM komunitu a kdy mi do života začali přicházet zejména o něco starší muži. Vůči nim jsem byla téměř vždy (sexuálně) submisivní. I jako feministka. Kromě jistě přítomné potřeby uznání od staršího člověka-muže u mě hrála velkou roli silná touha po poznání různých odstínů sexuality a neustálá potřeba přijetí vlastního těla. Ostatně se domnívám, že v submisivitě nejen já nalézám úlevu, oddych, péči i lásku. A to jak po stránce psychické, tak té fyzické. Tyto pocity se ještě o to víc zpřítomňují, pokud daného sexuálního partnera oslovím „daddy“ a on mě „babygirl“.

Můj zájem o BDSM a zvědavost i fascinace ale často ústily v otázky jako: Můžu si takové aktivity jako feministka užívat? Nereprodukuju pasivně to, proti čemu se snažím bojovat – čili systematický útlak žen, který se historicky děl a stále se odehrává v kontextu sexuálních vztahů? Dodnes si v sobě tento rozpor částečně nesu. I proto jsem (pražskou) BDSM komunitu začala zkoumat také akademicky. Ta netoleruje jakékoli projevy násilí nebo diskriminace. Striktně dbá na dodržování předem stanovených pravidel a vytváří tak bezpečný prostor pro všechny, kdo si chtějí svou sexualitu užívat tak trochu veřejně a bez ohledu na věk, gender nebo sexuální a romantickou orientaci. V tomto kontextu jsem se zaměřila konkrétně na studování maskulinity a postupně zjišťovala, že samotní dominantní muži (minimálně ti, se kterými jsem v rámci výzkumu mluvila) se snaží nabourávat vzorce toxické a násilné maskulinity, kterou dnes tak často pozorujeme online i offline, a vyzdvihují něco, co akademici*čky označují jako pečující maskulinitu. Tedy maskulinitu, která odmítá agresi a opírá se o hodnoty péče, vzájemné propojení, vztahovost a boj proti genderové nerovnosti. Figura daddyho je jejím bytostným zosobněním.

Daddy mocný, pečující a feministický

Ačkoli si pod postavou daddyho můžeme na první dobrou představit staršího maskulinního muže zastávajícího dominantní „rodičovskou“ roli, nemusí tomu tak být vždy. Může jít o muže mladšího, transgender člověka či ženu (mommy), jimž se s láskou podrobují jejich submisivní protějšky. Má zkušenost však vychází z konceptu DDLG (Daddy Dom & Little Girl). Nutno říci, že se v žádném případě nejedná o incestní jednání. Daddy nepředstavuje otce/tatínka v pravém slova smyslu, nýbrž ztělesňuje dominantního člověka, jenž poskytuje péči, udává řád i pravidla hry. Vymýšlí tresty za porušení pravidel, „vychovává“, disciplinuje a stará se o své partnerstvo. V některých, možná extrémnějších případech tyto hry obsahují i prvky typické pro různé fáze dětství – od plenek a dudlíků přes dětské hračky až po odpovídající oblečení. V mém případě dynamika s daddym vždy zůstávala v rovině verbální nebo symbolické, zasahovala styl naší komunikace a obsahovala mírnější úkoly a tresty, zato o to intenzivnější.

Můj poslední partner tohoto typu byl sice pouze o čtyři roky starší, ale přesto pro mě tuto roli splňoval dokonale. Fyzicky disponoval mohutnější, urostlou postavou a plnovousem, osobnostně byl předobrazem přirozeně pečujícího, laskavého a respektujícího muže-feministy. Snad nikdy nezapomenu na jeho tričko s nápisem „Where did your feminism go, bro?“ (Kam se poděl tvůj feminismus, kámo?), které mě v kontextu našeho dominantně-submisivního vztahu vždycky bavilo. Přesto – nebo možná právě proto – se mi v roli daddyho nezdráhal nasadit obojek s mojí vlastní známkou, kde stálo „my princess“ (moje princezna), zakázat mi mít orgasmus celý týden, dát mi facku nebo mne pokousat do modřin.

Všechny tyto praktiky jsme ale měli dopředu vykomunikované. Postupně jsme si k nim hledali cestu, hodně jsme si povídali o tom, co by se nám líbilo, a zkoušeli to. S fackami jsme začali jemně, bolestivější praktiky se v našem vztahu začaly objevovat později. Nejde totiž o bezúčelné podřízení se druhému, ale o společné hledání balance mezi tím, co bychom chtěli a čeho jsme schopni. Pro neustálé ujišťování během daných hrátek jsme bezpodmínečně používali metodu semaforu. Partner se mě vždycky zeptal, jak se cítím a zdali chci pokračovat – zelená znamená jasné, entuziastické ano, oranžová zpomalení a červená okamžitou stopku. Myslím si, že tato metoda může být funkční pro jakoukoli sexuálně nebo eroticky laděnou aktivitu. Ale ať už si vyberete jakýkoli způsob, vždy by měl být spolehlivý pro všechny zúčastněné. Komunikace je zde naprosto zásadní. A to před prováděním jakýchkoli sexuálních/erotických praktik, během nich a samozřejmě i po jejich ukončení. Takzvaná aftercare (péče, jež následuje po dokončení) by nikdy neměla chybět. Může mít podobu povídání o tom, co bylo dobré a vzrušující, co příště vynechat nebo co bychom naopak chtěli přidat. Nebo může mít naopak formu tulení a vzájemného zklidnění. Já například nezřídka pláču, když je pro mě daná praktika psychicky i fyzicky intenzivní. A v tu chvíli mi pomáhá nemluvit, být v bezpečném objetí, napít se vody a zkrátka několik minut jen tak vstřebávat všechny vjemy.

Ale co mě na této roztomile nerovné dynamice stále tolik přitahuje? ptám se sama sebe často. Jsem přece dlouhá léta feministkou, vystudovala jsem sociologii, v současné době se věnuji genderovým studiím, o nerovnostech čtu a mluvím dnes a denně… a přesto si užívám konsenzuální podřízenou pozici vůči muži, pro nějž bych v daný moment udělala první poslední a jehož bych v rámci domluvených hranic poslechla na slovo. Možná právě zde je zakopaný pes – pod hranicemi postavenými na vzájemném sdílení a hovorech o tom, co nás oba vzrušuje. Protože co je v sexu lepší, než když vaši partneři*rky ctí vaše touhy a fantazie?

Osobně zažívám až opojné pocity ve chvílích, kdy můj protějšek s mým tělem i hlavou provádí hrátky, o kterých ví, že mě pošlou do jiného časoprostoru, a užívá si to. Například facky během sexuálních aktivit dostávám výhradně tehdy, kdy si o ně výslovně řeknu (což samozřejmě závisí na tom, jaký typ aktivity provozuji a také s kým). Z tohoto důvodu považuji daddyho za charakterově velmi feministickou, až mírně řečeno terapeutickou a léčivou postavu. Díky němu jsem se opět přiblížila k lepšímu přijetí vlastního těla, jelikož jsem viděla, co všechno dokáže. Zároveň ve své submisivitě nalézám silný emancipační prvek. Nejen že se nebojím o své sexualitě mluvit, psát a nastavovat si hranice, což je proces, na kterém soustavně pracuji. Ale například jsem díky své submisivní sexuální emancipaci začala nedávno objevovat i zřejmě dobře skryté dominantní sklony, o nichž jsem si myslela, že u mě buď neexistují, nebo mě vůbec nepřitahují. Nepochybuji o tom, že pokud bych nepoznala v různých variantách bezpečné a láskyplné podřízení se, nikdy bych se v prozkoumávání své sexuality nemohla posouvat dál. Ať už jakýmkoli směrem.

BDSM jako místo konfliktu i potěšení

Seriál Bonding (2019) ukazuje, že touha po jistém druhu ponížení a oddání se druhému člověku může vycházet i z potřeby úniku od náročné, vysoce profilované profese a od společenského očekávání. Například manažer korporátu, který touží být „otrokem“ své paní. Takové smýšlení o dominanci a submisivitě je ale dle mého názoru už přežitek. Zajisté lidi s takovými motivacemi potkávám, nicméně minimálně v mém případě jsou důvody k praktikování BDSM mnohem hlubšího charakteru. Je možné, že u mužů a žen bude submisivita i dominance vycházet – kvůli logice společenského patriarchálního uspořádání – z trochu jiných pohnutek. U žen se může v případě dominance jednat o vzepření se genderové nerovnosti a v případě submise o chtíč podřídit se silnějšímu a následně se cítit opečovávaná. Mužům se naopak zase může líbit konsenzuálně projevit svoji fyzickou sílu. Na druhou stranu by takové smýšlení vyčleňovalo queer zkušenosti i všechny lidi, kteří se do jednoduchých škatulek nevejdou a kteří k BDSM inklinují zrovna tak. Nejen z tohoto důvodu si dovolím tvrdit, že není tolik podstatné ohledávat (a zpochybňovat), proč se nám ta či ona praktika líbí. Zato pokládám za klíčové hledat, co nám BDSM může přinášet, a řídit se vlastními pocity.

Ovšem ani moje záliba v BDSM hrátkách – ať už jde o svazování, bolest, nebo DDLG – není všechno zlato, co se třpytí. Občas je rovněž opředena stíny pochybností a strachem ze stigmatizace. Uvědomuji si, že moje potěšení jde ruku v ruce s vnitřními konflikty, které sama se sebou musím neustále řešit a vyjednávat. I přes veškerou nabytou emancipaci a sebevědomí mě občas jímá nejistota, zdali není příliš lehkovážné užívat si konsenzuální násilí, roztomilou dětinskost a „rodičovskou“ něhu ze strany dominantního daddyho.

Je totiž namístě si přiznat, že zkušenosti s BDSM jsem neměla vždy stoprocentně pozitivní, stejně jako pravděpodobně mnoho jiných lidí. Jeden z mých bývalých sexuálních partnerů, kterého jsem rovněž oslovovala daddy, zcela jistě využil svého mocenského postavení, mého nízkého věku a tehdy mé spíše začátečnické znalosti BDSM. Ačkoli jeho jednání nikdy nevedlo k nekonsenzuálním aktivitám, s odstupem času vnímám, že na mě uplatňoval svoji moc i mimo zdi ložnice. Skrze své peníze, vyšší věk i moji zjevnou submisivní „závislost“. Tato zkušenost ilustruje, na jak tenký led se dá jednoduše a nepozorovaně dostat, pokud si neumíme (nebo vlivem okolností nezvládneme) nastavit hranice a pokud nerovné pozice prosáknou i do běžného života. Odpoutat se od takového člověka se potom může zdát o to těžší. Avšak díky tomu jsem pár let nato poznala o to silněji, že mohu být ve vztahu respektovaná lidská bytost, „tatínkova holčička“ i feministka zároveň. Jsem obezřetnější, ale také uvolněnější a vím, že už se nechci stydět ani před sebou, ani před ostatními.

Sexuální osvobození v nerovném systému

Stud a nejistota však často mohou vyvěrat i ze společenských nálad. Podíváme-li se na systémovou rovinu, genderová nerovnost nikam nemizí. Neoliberální nastavení našeho současného světa sice praví, že každý*á může dosáhnout čehokoli a dělat cokoli. No, možná ne tak docela. Sex stále představuje nástroj útlaku na mnoha úrovních – ať už jde o omezování reprodukčních práv, stigmatizaci queer sexu, nebo nedostatečná opatření v prevenci sexuálního násilí.

Na další úrovni můžeme sledovat shazování právě ženské sexuality. Je-li žena sexuální příliš, vyslouží si nálepku lehké děvy, je-li sexuální málo, je zase frigidní. A pokud tíhne k nekonvenčním sexuálním praktikám, třeba sadomasochismu, může jí být z tohoto důvodu dokonce omezena péče o vlastní dítě po rozvodu, jak popsali Klein a Moser v případě jednoho soudního procesu z roku 2003. Byť se jedná o případ poměrně starý, ráda bych podotkla, že například české právo konsenzuální BDSM praktiky ani v roce 2025 nezná a nikdy neznalo. Hrátky s mocenskou dynamikou a konsenzuálním násilím se pro někoho mohou pohybovat na pomyslné hraně zákona. Ovšem děje-li se tak s uvědomělým souhlasem (a že bez souhlasu žádná skutečná BDSM praktika neexistuje), přispívá podobné smýšlení k další stigmatizaci nejen ženské sexuality. Jak si tedy pomyslně „vzít zpět“ sexualitu, ve které se necítíme být svazováni*y společenskými konvencemi, normami nebo strachem ze zostuzení?

Jednou z možných – a mnou osobně aplikovaných – strategií boje nebo při nejmenším úniku může být kvalitní a bezpečný sex (zde je zároveň potřeba si uvědomit i obrovské privilegium, například co se v českém kontextu přístupu k antikoncepci týče), jehož nedílnou součástí je možnost užívat si svoje kinky, fetiše a tělesnost beze studu, strachu nebo právě vnitřních konfliktů. A to i v případě, že se submisivní žena podrobí dominantnímu muži. Nebo konkrétně – že se babygirl oddá svému daddymu. Některé radikální feministky by se mnou možná nesouhlasily. Názorným příkladem mohou být Andrea Dworkin nebo Sheila Jeffreys, které heterosexuální sex pokládají za a priori nerovný. Čímž ale de facto odebírají ženám možnost rozhodovat o vlastním těle a sexualitě.

Já ve své submisivitě ale vidím kromě fyzického a psychického potěšení taktéž radikální sexuální osvobození. Dává mi možnost říct, co chci a co nechci. Tematizovat, co bych chtěla vyzkoušet a kde už mě to naopak neláká. Svobodu říct ne ve chvíli, kdy je mi byť jen jediný dotyk nepříjemný. Svobodu konečně se nestydět za vlastní tělo a cítit lásku, péči a přijetí. A v neposlední řadě také svobodu na chvíli se ocitnout ve svém submisivním prostoru (tzv. subspace, který někdy může připomínat až stav euforie nebo tranzu), v němž můžu být na chvíli ta malá holka, která se nemusí o nic starat a jen potřebuje někoho, ke komu se přitulí s vědomím, že ji má bezpodmínečně, ‚„rodičovsky“ rád. Protože tahle dynamika nemusí být vždy nutně o sexu. Jde o hru, v níž si můžete určovat vlastní pravidla.

Ve světě, který nás nepřetržitě tlačí výkonnostně dopředu, odcizuje a individualizuje nás, je péče, vzájemné porozumění a nastavování hranic naprosto zásadní. Stejně jako tvoření prostorů, kde můžeme objevovat součást sebe samých bez zbytečných obav ze společenské sankce. Inu, jsem toho názoru, že jedním z takových míst může být právě konsenzuální dominantně-submisivní vztah.

Gillian Anderson se ve své knize anonymně sebraných dopisů o ženských sexuálních touhách s názvem Chci (2024) ptá: „Když se ve svých fantaziích poddáváme vůli druhého, je to pro nás únik před tlakem na neustále vysoké výkony a zodpovědná rozhodnutí v pracovním i soukromém životě? Nebo takové fantazie vycházejí z hlouběji zakořeněného ‚syndromu podvodníka‘, který nám našeptává, že si vlastně takové pokoření v jistém ohledu zasloužíme?“ Tento citát možná ukazuje trochu zjednodušující pohled na hrátky s mocí. Za sebe dodám, že představa submisivity jakožto něčeho, co si zasloužíme, může být alarmující. Ale stejně tak může jít o začátek objevování něčeho, co se nám líbí, ale báli*y jsme se to přiznat sobě a/nebo svým sexuálním partnerům*kám.

Pokud bychom se za naše touhy, fantazie i reálný sexuální život měli*y stydět, opět nahrajeme na smeč nerovnému systému, v němž se nebudeme cítit svobodně ani v tak intimní chvíli, jakou je sex. Dnes jsem tedy přesvědčena, že i feministky a feministé si mohou beztrestně užívat hru se zdánlivě nerovnou mocenskou dynamikou. Ba co víc, že samotné BDSM praktiky mohou být ze své podstaty feministické a osvobozující, pokud je lidé provozují v bezpečném prostředí, se souhlasem a respektem. Ať už ve svých domovech, nebo na akcích a v klubech „mezi svými“. Nebojme se sobě ani vlastnímu tělu a mysli dovolit zažívat příjemné emoce, a to ani pokud vycházejí z nerovné mocenské dynamiky.