Je pondělí. Sedím na dřevěné lavici u velkého širokého stolu. Za chvíli začínáme. Anna nese teplý čaj. Podává nám všem hrníčky. Martin zrovna přichází a už od dveří hlásí, že nese esíčka. Během roku se z toho stala tradice. Čajem a sušenkami začínáme naše improvizační setkání. Sedneme si kolem velkého stolu a pustíme se do první aktivity. Každý řekne jedno slovo a další na něj navazuje, dokud nevznikne příběh, který někdy dává větší a někdy menší smysl. Na tom ale nezáleží. Dnes se náš příběh zabýval trolly a mravenci. V podobném duchu probíhají i další aktivity.

Proč se vůbec scházíme? S kamarádem Ivanem jsme se více než před rokem rozhodli pro sebe a pro lidi kolem nás pořádat setkání, kterým říkáme komunitní improvizace. Používáme v nich metody divadelní improvizace, které nás oba baví. Při průzkumu jejich možností jsme ale narazili na to, že se tyto metody používají hlavně v rámci seberozvojových kurzů, které stojí hromadu peněz. Protože máme s improvizací zkušenosti ze svého profesního života, které jsme chtěli předat dál, rozhodli jsme se nalákat naše kamarádstvo a známé na pravidelná improvizační setkání nad čajem a sušenkami. Dnes už za sebou máme celý rok schůzek, během kterých si jednoduše hrajeme. A já vnímám, že se za touhle hrou skrývá mnohem víc.

Komunitní improvizace

„Mě baví, že tam můžu jen tak prostě přijít a být,“ odpovídá na onom pondělním setkání Kuba, když se účastnictva ptám, co je na našich setkání oslovuje. „Vytvořili jsme si nějaký bezpečný prostor, kde si umožňujeme být neorganizovaní a rozjívení,“ doplňuje Anna. Druhý Kuba zase zdůrazňuje, že se zde „sejde skupina lidí, kteří se víceméně neznají a můžou si spolu jen tak pochillovat a pohrát v přátelském prostředí bez nějakých velkých očekávání“. „Já se hodně směju nečekaným situacím, které vzniknou samovolně, ale i záměrným odkazům na život mimo impro – ať už na aspekty běžného života, nebo na sdílené zkušenosti,“ zakončuje Michal. Když poslouchám ostatní, musím souhlasit. A uvědomuji si, kolik nečekaných situací a nápadů za tu dobu vzniklo a jak jsme jich většinu už stihli zapomenout. A to je v pořádku. Podle výpovědí účastníků*ic je důvodů, proč se sem vracejí, hned několik. Hledají otevřené prostředí, smích a nečekané momenty.

Naše setkání stojí na principech zmíněné divadelní improvizace, která pracuje se spontaneitou. Cokoli během setkání vznikne, je bez scénáře, nic není naplánováno dopředu. Hranice existují pouze v podobě návodných aktivit, které formují podmínky a prostor pro společnou tvorbu. Pro cvičení je zásadní spolupráce a přijímání toho, co ve společném prostoru vzniká. Metody divadelní improvizace stojí na spolupráci s publikem a na zapojování jeho nápadů, což podporuje nečekané a neplánované situace.

Moderní divadelní improvizace pro západní svět se postupně formovala od začátku 20. století v USA. Za jednu ze zakladatelských osobností je považována Viola Spolin, která ve své knize Improvisation for fhe Theater (Divadelní improvizace, 1963) popsala konkrétní aktivity a techniky pro improvizaci. Její práce položila základy nejslavnější škole improvizace The Second City založené v roce 1959 v americkém Chicagu, kterou prošla většina současných hollywoodských herců a hereček. Prvky improvizace ale můžeme hledat již v původních divadelních formátech, jako jsou commedia dell’arte, v římské attelánské frašce a v mnoha dalších formách.

Ačkoli v naší komunitní improvizaci z té divadelní vycházíme, usilujeme především o vytvoření prostředí, ve kterém neposuzujeme, co je dobré a špatné, ale jde o to přijmout vše, co přijde, a navázat na to. To je také základní princip improvizačního divadla. Zároveň podporujeme účastnictvo i v neúčasti. Netlačíme na ně. Kdokoli kdykoli nechce něco dělat, nemusí a my s tím počítáme. Věříme, že jinak se do stavu, kdy budeme říkat věci spontánně, nedostaneme. Na rozdíl od klasické divadelní improvizace také většinou nepracujeme se vztahem k publiku a pódiu, protože ani jedno nemáme. Děláme všechno dohromady, zároveň a pro všechny.

Improvizovat lepší produkty

S improvizačními metodami se stále více setkáváme také v běžném životě. V českém kontextu se synonymem pro improvizaci stal televizní pořad Partička, kde podle britské předlohy parta mužů středního věku se zpoceným humorem představuje údajný vrchol televizní zábavy. Proto pokaždé, když se někomu zmíním, že pořádám improvizace, často dostanu otázku, jestli je to jako Partička. Kromě pasivního sledování tohoto pořadu si taky můžete zajít na seberozvojové kurzy, které vám nabízejí způsoby, jak se zlepšit v prezentačních dovednostech, zvyknout si vystupovat ze své komfortní zóny a obecně využít improvizaci k tomu, abyste se stali lepšími verzemi sebe samých. Improvizace se tak stala součásti korporátní kultury. Proto v práci brainstormujeme. Máme mít nápady. Ale jen některé. Protože účel improvizace v tomto prostředí je jediný: Navrhnout nové, lepší produkty. Vydělat víc peněz. Podržet kapitál. A hlavně nepřemýšlet.

I přesto si myslím, že se na improvizační metody dá dívat jako na nástroje emancipace, a to mnohem více než jako na cestu k lepší produktivitě a udržování zažitých norem, třeba pomocí zestárlého humoru. Posilující principy divadelních postupů, včetně improvizace, popisuje dílo brazilského divadelníka Augusta Boala Theatre of the Oppressed (Divadlo utlačovaných, 1974). Boal, inspirován praxí a tvorbou Paula Freireho a jeho Pedagogiky utlačovaných, se snažil pomocí divadelních metod dosáhnout společenských změn. Podstatou jeho přístupu – Divadla utlačovaných – je použití životních příběhů a reálných situací k práci se sociálně vyloučenými skupinami obyvatel nebo těmi, kteří mají osobní zkušenost s nějakou formou útlaku. Klade důraz na spolupráci s neherci a zapojování publika.

Nejznámější z metod, které Divadlo utlačovaných používá, je Divadlo fórum, kde neherci společně s publikem prozkoumávají moc ve společnosti. Divadlo utlačovaných stojí na improvizačních principech, jako jsou zapojování publika, práce s okamžitými nápady a spontaneita. Rovněž divadelní improvizační techniky Violy Spolin, zmíněné zakladatelky moderní divadelní improvizace, se zrodily jako odpověď na sociální práci s lidmi ze znevýhodněných podmínek a s imigrantským původem. V improvizaci viděla cestu, jak s marginalizovanými skupinami pracovat a podpořit je.

Emancipační potenciál improvizace se projevuje i v urbanistických projektech, v oblasti participativního plánování. Ve snaze zapojit do plánovacího procesu co nejvíce možných perspektiv se používají třeba hry, simulace a imaginační cvičení, která podporují představy možných světů k životu. V oblasti uměleckého protestu nacházíme improvizační principy ve formách aktivismu, jako je pouliční nebo guerillové divadlo, jehož příkladem je v českém prostředí činnost kolektivu Jezevky.

Alternativa existuje také k Partičce a jejímu stereotypizujícímu, konvenčnímu humoru. Příkladem invenčního využití improvizačních principů je streamovací platforma Dropout, vysílající od roku 2018. Vznikla z youtubového kanálu College Humour a postupně se ustálila jako velmi úspěšný model současné televizní zábavy. Původní platformu zakoupil současný CEO Sam Reich a s týmem společně vybudovali místo pro obdivovatele*ky humoru a improvizace i nerdské subkultury. Z původní platformy se postupně zformoval soubor různorodých umělců*kyň – herců*eček, performerů*ek a improvizátorů*ek, kteří*ré jsou v jednotlivých pořadech často vystaveni*y nečekaným situacím, s nimiž se musí spontánně vypořádat. K jejich úspěšným projektům patří například pořad Dimension 20, v němž diváctvo sleduje skupinu improvizátorů*ek hrajících hru na hrdiny Dungeons and Dragons nebo soutěžní pořad Game Changer, kde účinkující soutěží ve hře, jejíž pravidla předem neznají. Jejich úkolem je během vysílání odhalit, jak se hra hraje a jak v ní případně zvítězit. Podobně jako v jiných pořadech této stanice jsou zde vítězné body občas rozdělovány náhodně či chaoticky a pořadu se tak daří narušovat klasickou premisu toho, co znamená vyhrát. Úspěch platformy je postaven na účinkujících, kteří umějí improvizovat a spontánně reagovat. A přestože by se mohlo zdát, že jde spíše o pasivní formu improvizace, tvorba této platformy často reflektuje aktuální společenské dění a tvůrci*kyně otevřeně přiznávají politické konotace svého obsahu.

Zároveň se Dropoutu daří vytvářet příjemné prostředí. Všichni účinkující, mezi něž pravidelně patří queer a trans umělci*kyně, jsou představováni svými preferovanými zájmeny. Například Ally Beardsley (they/them) prošel*la během svého účinkování tranzicí. Platforma klade důraz na lidská práva a zaujímá kritický postoj k současné politické situaci ve Spojených státech. Tento přístup je patrný v několika případech – například když Brennan Lee Mulligan, jedna z nejvýraznějších tváří platformy, otevřeně kritizoval Elona Muska během epizody pořadu Game Changer. Dalším příkladem je podpora stávkujících členů scenáristických a hereckých odborů, pro které Brennan vedl hru Dungeons and Dragons, kde hod „přirozené dvacítky“ (nat 20) symbolicky aktivoval „kolektivní sílu odborů“. Platforma se také dlouhodobě zasazuje o spravedlivé podmínky pro pracovníky*ice ve filmovém průmyslu. Pořady Dropoutu jsou proto inspirací i pro naše komunitní setkání a učí nás, jak posouvat hranice spontaneity a imaginace dál.

Pojďme si vzít svou imaginaci zpět

Jedním z okamžiků, kdy mně improvizace ukázala nečekané, byla návštěva u mé slovinské kamarádky v Lublani před dvěma lety. Na rozdíl od ní jsem se tehdy improvizaci ještě příliš nevěnovala. Během mého pobytu probíhal v kulturním centru a squatu Metelkova festival nejstaršího místního improvizačního souboru, v němž moje kamarádka působí.

Ačkoli slovinsky nemluvím ani nerozumím, vzala jsem s sebou dva španělsky hovořící přátele a společně jsme vyrazili na představení. Navzdory jazykové bariéře jsme si to nesmírně užili, protože jsme se zbavili svých očekávání – očekávání, že budeme všemu rozumět, že budeme mít situaci pod kontrolou nebo že vždy pochopíme, co se právě odehrává. Představení jsme jazykově vůbec nerozuměli, přesto nám přineslo velkou radost. V tom vidím podstatu improvizace – když se do ní ponoříme, dočasně se osvobodíme od potřeby sebekontroly. A když uvolníme kontrolu nad sebou samými, zároveň částečně uvolňujeme i kontrolu, kterou nad námi má systém.

Podobně jako se to na lublaňském festivalu podařilo mně a mým přátelům, se můžete i vy díky improvizačním metodám osvobodit od omezující sebekontroly. V improvizaci nehodnotíme, co se povedlo a co nepovedlo, čemu se kdo směje nebo nesměje. Jednoduše necháváme nápady, myšlenky a koncepty přirozeně vznikat. Můžeme se tak dostat k takovým, které by nás jinak nenapadly. Tento improvizační flow má osvobozující charakter. Co je větší revoltou než přemýšlet nad věcmi, nad kterými přemýšlet nemáme? Nebo přemýšlet úplně jinak? V improvizaci můžeme být kdokoli a cokoli. Všechno je možné.

Improvizace je společné dílo, založené na spolupráci a spolutvorbě. Její kouzlo je v kolektivní moci, protože sami improvizací nic nevyprodukujeme Rozhodně ne takové nápady a myšlenky jako ty vzniklé na základě podnětů, které nám dají ostatní. Právě ty nás posunou dál, mimo běžné usazené myšlení. Vymýšlet věci jen tak znamená užívat si proces tvorby. Když naše nápady nejsou svázány účelem a hodnocením, můžeme se v nich skutečně uvolnit. Tyto myšlenky neslouží nekonečnému koloběhu produkce – prostě existují. A přinášejí nám potěšení. Proměňují se v zábavu, která nás nerozptyluje, ale naopak posiluje. A právě to je mým přáním – abychom si mohli hrát. Radovat se. Žít. Vytvářet spoustu skvělých nápadů, které okamžitě zapomeneme.