pozn. autorky: text, který chce být něčím jako literární reportáží, píši záměrně minuskami, tedy malými písmeny. ignorováním pravidla psaní velkých písmen na začátku vět a ve vlastních jménech přenáším společně s bell hooks důraz z formy na obsah a otevírám diskusi nad tím, kdo a co je společností urče\na jako hoden* a kapitálek. k této provokativní praxi mě poprvé přivedla kamarádka a baskytaristka kapely tryo lucie čejková v rozhovoru pro undercurrent: „myslím, že jsou velký písmena přeceňovaný a do jazyka zbytečně přenášejí mocenský struktury,“ napsala tehdy. ztotožňuji se ale i s tím, co sdílela common sad girl na svém twitterovém účtu: „i only type in lowercase because i hate capitalism“ („v kapitálkách nepíšu, protože kapitalismus nemůžu vystát“).

---

nebinární září předbíhá říjen, aby bylo u dveří dřív a – protože ví, že ho to vyprovokuje – podrželo mu je: prosím, ušklíbne se září. říjen protočí očima a neochotně překročí práh.

ten poslední víkend v září nemůžu, odpovídám báře ve zprávách na instagramu. to jsem chtěla jet sem, píšu spíše s nadsázkou a posílám odkaz na plakát budapešťské „lesbické konference“, který jsem objevila asi tak náhodně jako – v pětadvaceti – fakt, že jsem lesba. s bárou jsme se měsíc zpět matchly na tinderu a od té doby vymýšlely, kde a kdy je nejreálnější se potkat, když bydlíme doslova úhlopříčně přes celou republiku: já v ostravě, ona na jihu čech.

tvl, mega hustý, tak tam bych jela ráda, odpoví mi podobně deluzorní bára a o pár zpráv dále už vybíráme vlakový spoj a bookujeme laciný privát v centru města. ono se to vážně stane.

protože se vlaky z těch dvou opačných konců česka na jih nesjíždějí zrovna koordinovaně, potkáváme se až v budapešti. je osmadvacátého září večer a vtíravě prší – bolestně cítím každou kapku, která mi nekonsenzuálně proniká skrz jednotlivé vrstvy vnějšího oděvu, který si na delší cesty nikdy nedokážu vhodně zvolit, a lepí mi je k holé kůži. bára už mi píše z privátu, který já pořád hledám: deluzorní je totiž i můj proklamovaný orientační smysl.

orbánovi navzdory

pod do češtiny téměř nepřeložitelným názvem eurocentralasian lesbian conference* se – jak jsme na webu dohledaly – skrývá mezioborová a mezinárodní sešlost určená (v tom nejširším smyslu slova) queer lidem ze sféry akademie a aktivismu. to nás jako teplé absolventky humanitek zcela předvídatelně nadchlo. sedíme na manželské posteli našeho domova pro následující tři dny a pečlivě procházíme program celé akce, která nás přiměla v polovině týdne odjet do země systematicky vykřivované orbánovou vládou.

setkání dvou stovek osob angažovaných v genderových studiích se proto nemůže konat na lepším místě, než jsou prostory sorosovy středoevropské univerzity, odkud maďarský prezident viktor orbán genderová studia čtyři roky zpátky vykázal. lidé se rodí buď jako muži, nebo jako ženy a za tím si vláda stojí, vzkázal tehdy maďarský premiér po svém mluvčím reportérům serveru cnn. diskusi o sociálně konstruovaných genderech místo biologického pohlaví odmítáme, doplnil potom orbán své stanovisko, které evropský parlament veřejně odsoudil jako protidemokratické. podle středoevropské univerzity vláda své rozhodnutí odebrat genderovým studiím v magisterských a doktorských programech akreditaci veřejnosti dostatečně nevysvětlila. aktuálně studujícím bylo umožněno programy dokončit, kdežto další uchazečstvo mohla univerzita nabírat jen na svá pracoviště za hranicemi maďarska.

coby symbolické zadostiučinění teď největší aulu jedné z budov středoevropské univerzity zaplňují stovky leseb s hvězdičkou, jak organizátorská platforma chápe každou a každého, kdo se identifikuje jako lesba, feminista*ka, bi, trans či queer člověk nebo kdo se cítí s lesbickým aktivismem jakkoli propojený*á. důraz na intersekcionalitu bohužel končí s tím, co je lidské. vegani*ky a vegetarián*ky na kafíčkových pauzách zůstávají skutečně jen o kafíčku. pro nás s bárou to znamená kompenzovat hlad kofeinem, což se ale ukáže být tak trochu výhodou. program konference od rána do večera totiž plní jeden workshop nebo diskuse za druhou.

jako první prostoupí prostory středoevropské univerzity debata o rozmanitých formách vzdoru anti-genderové rétorice, čímž konference krásně naváže na tu, kterou o týden dříve uspořádaly sdruženy v brně. přestože narativy anti-gender hnutí nejsou novým fenoménem, vzhledem k míře jejich organizovanosti a mobilizačního potenciálu se zdají být na svém vrcholu. nápodobou taktik feministických a jiných lidskoprávních hnutí obsazují prostor a diskurz na vládní, mediální i každodenní úrovni, aby úsilí genderových aktivistů*ek podkopaly.

tento druh nenávistného projevu může v jednotlivých světových regionech nabývat různých podob. jak přítomné aktivistky sdílejí z vlastní lokální zkušenosti, v maďarsku je oficiální vláda tím nejmocnějším aktérem šířícím nevraživost vůči aktivistům*kám usilujícím o stejná práva pro rozmanitá těla, zatímco v gruzii přebírá žezlo oprese církev a v albánii zase velké mediální koncerny. jak takové formě útlaku co nejefektivněji vzdorovat? zní ústřední otázka úvodního panelu a návrhy skutečně přicházejí. všichni nějaké tělo máme, byť každý*á beze sporu trochu jiné, a každý*á s ním chceme nakládat podle vlastního uznání a rozhodnutí, bez zásahu či vlivu státu, církve, rodiny nebo jiné instituce. pojďme se tedy soustředit na rétoriku, která spojuje, spíš než odděluje a vyděluje, shodnou se panelistky. rozhlédnu se: osoby kolem mě se povětšinou usmívají a postaršímu lesbickému páru po mé pravici se lesknou oči.

budování feministických a queer archivů jako boj za viditelnost

nad další kávou už všichni mluví o archivech. významná část programu je letos věnována právě jim a já zatím dost dobře nechápu proč. nemáme se raději soustředit na přítomnost a budoucnost? říkám si. nadcházející panel mě ale o nutnosti důsledného hloubání se v minulosti přesvědčí, a co víc – tématu budování feministických a queer archivů na nějakou dobu zcela propadnu.

lesbické* archivy, tedy knihovny a muzea – jak ty fyzické, tak i digitální –, posilují současná feministická a queer hnutí odkazy na všechno to, co bylo vybojováno v minulosti. osamělá aktivistka se otočí a spatří za sebou zástup osob, které bojovaly před ní. jako by teď mohla upadnout a ony ji zachytily a vrátily na nohy.

zmiňované feministické a queer iniciativy národních i nadnárodních rozměrů brzy nedokážu už ani počítat na prstech obou mých rukou. byl jich, jak se z vyprávění pamětnic zdá, nespočet, jen se jaksi vytratily z paměti – respektive se záměrně nepřipomínaly. strategicky zneviditelňovaly. individuální tělo je z hlediska moci nutné podrobit kázeňskému dohledu: sexualita (odedávna) představovala přesně onen spojovací článek mezi tím, co podléhalo ukázňování těla a regulování populace, napsal v knize je třeba bránit společnost (2006) michel foucault. přispěl tak svou troškou k vysvětlení toho, kdo, proč a jak ze zviditelňování určitých těl a zneviditelňování jiných těží. tělo, které narušuje normu, je třeba systematicky zneviditelnit, aby nebylo viditelným důkazem, že normu narušit lze. řada aktivistů*ek a badatelů*ek napříč evropou i mimo její tekuté hranice musí určitý typ boje za viditelnost vést.

píše se rok 2017 a polský digitální prostor začíná okupovat virtuální muzeum queer a feministické historie, jemuž dala vznik nadace fundacja q s klubem historycznym lgbtqia fem, dozvídám se. co začalo jako grassrootová skupina (skupina budovaná zdola – pozn. red.) na facebooku s cílem popularizovat právě tu část historie, která byla dlouhá léta předtím systematicky a strategicky zneviditelňována, postupně získalo na širším dosahu. z kolečka vypolstrovaných židlí vymezujících prostor zrovna probíhajícího workshopu promlouvá karolina ufa, jedna ze zakladatelek polského queer fem muzea: v současnosti pečujeme o tisíce stránek z různých zinů a deníků, stovky plakátů a letáků, desítky fotografií a dalších papírových materiálů. karolinina parta pro účely muzea oslovuje zasloužilé queer aktivisty*ky a vyzývá je k darování různých fragmentů reprezentujících jejich boje historickému klubu. se svými sledujícími pak tyto archivní materiály v digitální podobě sdílí. sbírku pár kusů zinů a gay časopisů nyní doplňují fotografie, pamflety a letáky nebo i osobní korespondence ze soukromých sbírek. historický klub kolem karoliny navíc posbíral přes dvacet hlasových nahrávek a podle pečlivě sestaveného seznamu místních queer aktivistů*ek domlouvá další. mám radost. takhle vzdoruje anti-gender rétorice polský queer: doteď jsme žádné muzeum oslavující lgbtq+ historii neměli* y. záchrana queer historie leží na bedrech grassrootových skupin a jednotlivců – to platí jak pro naši situaci, tak pro řadu dalších zemí, přibližuje polský kontext ufa. překvapilo nás, s jak vřelým přijetím jsme se setkali*y. homofobní rétorika je sice ve veřejném prostoru všudypřítomná, ale přístup poláků*ek jako by se pomalu měnil.

pro ufu se polsko nachází v jakési podvojné situaci. na jedné straně – na té institucionální – je lgbtq+ komunita označována za ideologii a systematicky dehumanizována. na straně druhé se právě v polsku rojí ten nejsilnější queer aktivismus. napříč zemí v posledních letech procházejí desítky průvodů hrdosti a soudy čím dál častěji odmítají vyhovět návrhům na jejich zákaz. i tohle muzeum je reakcí na ignorantství vlády. zatímco ta se snaží vytvořit homogenní obrázek jediného heteronormativního polského občana, my naopak ukazujeme, že tady lgbtq+ komunita vždycky byla a vždycky bude, uzavírá ufa rozhodně a kolečko tleská.

částečně archivní funkci převezme po svém znovuotevření i slavné pařížské feministické a queer knihkupectví violette and co. jedna z iniciátorek jeho obnovy, viloïse tachon, aktivistka, humanitní vědkyně a bývalá dobrovolnice pařížského lesbického archivu (arcl – archives recherches cultures lesbiennes), přibližuje kolektivní záměr vybrat skrze crowdfunding dostatek zdrojů na odkup prostor s maximálním respektem a pokorou k původním majitelkám, catherine a christine. ty v roce 2004 violette and co založily jako vůbec první francouzské knihkupectví zaměřené na feministickou, lesbickou a lgbtq+ literaturu. brzy se stalo nedílnou součástí městského veřejného prostoru, místem setkávání a sdílení životních příběhů, zázemím pro živou hudbu i čtenářské kroužky a workshopy tvůrčího psaní. řada spisovatelek nespravedlivě vymazaných z historie se tak dostala zpátky do kánonu, vysvětluje mi viloïse. díky kontaktu s minulostí se cítíme méně samy, méně izolované v našem čase, nemyslíš? myslím.

ještě dál do minulého století sahá historie lesbického knihkupectví artemys v bruselu. marian lens, socioložka, lesbická aktivistka a výzkumnice, se zaměřuje na mezinárodní archivní činnost. zapojení do les lesbianaires, druhého archivu svého druhu na světě, ji brzy přivedlo k založení bruselského artemys. vnímám ho jako klíčovou destinaci pro lesby po celém světě. artemys je vlastně jedno z nejdéle fungujících feministických knihkupectví na světě, a dlouho bylo i jediné, které se profilovalo explicitně lesbicky, popisuje lens, která se kromě provozu knihkupectví věnuje i komentovaným prohlídkám evropské metropole a její skryté lesbické, ženské a queer historie.

maďarsko v centru odporu

v „domácím“ maďarsku neviditelné zviditelňuje od devadesátek fungující asociace labrisz. s archivní činností – sběrem orální historie queer žen, které zažily změnu režimu roku 1989, a překladem rozhovorů do angličtiny pro skutečně mezinárodní rozměr – začala v roce 2008. večer druhého konferenčního dne objevujeme další maďarský klenot, a to tak pečlivě ukrytý, že jej s bárou hledáme dobrou půlhodinu a nikdo z lidí na ulici nám nedokáže pomoci. mobilní aplikace map nás zavedla k obytnému bloku, žádná větší cedule ani drobná etiketa na zvonku ale nenese název místa, které hledáme – komunitní knihovny közkincs založené antoniou burrows. zachrání nás až zrovna vycházející spoluúčastnice konference, kterou si pamatujeme z kafíčkových pauz. prý musíme zazvonit na jeden nenápadně vyhlížející zvonek s pro nás nic neříkajícím maďarským jménem. prý se to tady všeobecně ví. tak zvoníme a bez jakýchkoli otázek jsme skutečně vpuštěny dál.

tohle místo v samotném centru budapešti obvykle slouží ke čtení a scházení. dnes však místo čtení máme psát: pikety a transparenty do průvodu. burrows, majitelka bytu přetvořeného v komunitní knihovnu a současně její ředitelka, k večernímu workshopu prostory nadšeně propůjčila, nyní je na místě s námi a zajišťuje nekonečný přísun teplého čaje v rozmanitých barevných porcelánových hrnečkách. sedíme na zemi, máčíme štětce v nachystaných barvách a povídáme si. u stolu vedle mě tvoří kartonový piket i lepa mlađenović, legendární feministická, lesbická a protiválečná aktivistka a průkopnice druhé vlny feminismu v srbsku. burrows spíše pobíhá a stará se o pitný režim malujících aktivistek, občas se ale zastaví na kus řeči: moje sbírka čítá nějakých patnáct tisíc knih, rozpovídá se v jednu chvíli. většina z nich je v angličtině, mám tady beletrii, poezii, ale i kritické sociálněvědní publikace se zaměřením na rasu, třídu, gender a kočky, dodává se smíchem.

burrows přišla do budapeště v devadesátkách, aby zde učila genderová studia na univerzitě loránda eötvöse, nejstarší maďarské vysoké škole. tehdy jsme postupně měnili*y veřejné mínění, kousek po kousku posouvali*y ten diskurz, vzpomíná. po přelomu nového tisíciletí se burrows přestěhovala do kalifornie, kde dalších patnáct let sbírala knížky, které na nás zírají z doslova všech obvodních stěn. pořád jsem se ale do maďarska vracela a bohužel i pozorovala, jak se v ženské otázce moc věcí nemění. a pak jsem si řekla, co musím udělat: založit tady knihovnu a svým dílem posílit místní odpor. knihovna, kterou burrows otevřela v roce 2015, se brzy stala oblíbenou destinací převážně mladých lidí, kteří do budapešti zavítají. přestože místo nese v názvu knihovnu, knížky se odsud půjčit nedají: lidé tady bohužel moc nesdílejí pocit nějaké vzájemnosti, a tak se často stávalo, že výpůjčky už nevraceli. návštěvníci*e si ale mohou udělat alespoň kopie a ty odnést domů bez nutnosti cokoli vracet. burrows a feministický kolektiv okolo ní aktuálně pracují na katalogizaci všech exemplářů, která usnadní jejich vyhledávání online.

virtuální muzea, jaké tvoří třeba fundacja q, artemys nebo labrisz, významným způsobem zaplňují prázdná místa na lokálních mapách. přesto nemohou z nerovné povahy regionálního rozložení moci dosahem konkurovat archivům jiným. archiv lesbické herstorie (anglicky lesbian herstory archive – slovní hříčka s genderovanými zájmeny spočívající v záměně his za her ve slově history) – založený v sedmdesátých letech v new yorku čítá na svém instagramovém účtu přes 55 tisíc sledujících. cílem skupiny aktivistů*ek stojících za vznikem je skrze sběr a péči o záznamy lesbických životů a aktivit zajistit dostatečné množství pramenů relevantních pro životy budoucích generací queer osob. stejně jako archivy jiné pojmenovává newyorkská iniciativa explicitně příčiny, které nás do situace neviditelnosti dostaly: patriarchátu konformní historici nás o naši herstorii připravili, a to v zájmu kultury, které tím slouží. existence našeho archivu umožní nám a dalším generacím přezkoumat a přehodnotit minulé queer zkušenosti, hlásá archiv na svém webu.

hranice transnacionální imaginace

poslední den konference se vracím z kafíčkové s prázdným žaludkem, se zklamáním ze své sociální neschopnosti síťovat se a s kofeinovou závratí do přednáškové auly na jednu z posledních panelových debat. zatímco z plátěnky plné letáků k rozebrání nashromážděných za uplynulé tři dny doluji zmuchlaný papírový program a mobil, abych si v potemnělé síni na drobné písmo posvítila, na pódium stoupají romské lesbické aktivistky. bílí o nás tvrdí, že jsme nasty (nestydatí*é – pozn. red.), udeří teplá(ková) princezna lolo (lois brookes jones), ale já říkám, že to je naše přednost. členka manchesterské antifašistické organizace – která místním fašistům krade jízdní kola a přerozděluje je v komunitě – pokračuje: jednou nám takhle jeden řekl, že neděláme nic jiného, než krademe. tak jsme vzali i jeho kolo a řekli si, jo, to přesně děláme!

grassrootové abolicionistické hnutí, v němž lolo působí, kromě krádeží za změnu (shoplifting for change) realizuje také policejní hlídky – ve smyslu kontroly represivních složek, které se (nejen) v manchesteru často dopouštějí nepřiměřených zásahů vůči členům komunity. před pár dny mě na ulici zastavila policie, protože jsem podle nich odpovídala popisu hledané osoby. zeptala jsem se jich, jaký popis to je. prý dlouhé černé vlasy, spousta zlatých řetězů, tepláková souprava. a já na to, že do tohohle popisu sedí snad každý z mé komunity, vypráví lolo se smíchem, který překrývá hluboké kolektivní trauma. a musím říct, že ani queer komunita pro mě není stoprocentně bezpečným místem. v jednom gay klubu, ve kterém jsem pracovala, jsem se setkala s poznámkami jako díky bohu, že je všechno přišroubované – jako bych to snad měla ukrást, vzpomíná lolo.

zhanar sekerbayeva, kazachstánská feministická básnířka a výzkumnice, zakončuje spolu s akademičkou a aktivistkou mohirou suyarkulovou poslední den konference naléhavou aktivistickou intervencí středoasijské komunity, která sklidí bouřlivý potlesk a v evropských účastnicích vyvolá oprávněnou vlnu kolektivního studu: evropský queer feminismus musí přestat kolonizovat střední asii a budovat skutečné transnacionální hnutí, naléhá sekerbayeva. zkušenost zemí východní evropy a dalších postsovětských republik je, podobně jako zkušenost romských a bipoc (mezinárodně užívaná zkratka pro anglický termín zahrnující black, indigenous, and people of color – pozn. red.) queer osob – nebo i trans lidí bez ohledu na geografickou situovanost –, uznat jako specificky nerovnou a začít ji prioritně narovnávat. jedna mezinárodní sešlost v budově středoevropské univerzity orbánově rétorice navzdory je možná příjemným symbolickým zadostiučiněním pro evropské lesby, mou osobu nevyjímaje. i ty na své zviditelnění, vyslyšení a přijetí čekají desítky let. konference se ale pořád koná v budapešti, a ne třeba v biškeku. středoasijské aktivistky a akademičky, byť pozvané coby čestné hostky, musely stále přijet sem.

bára už odjela dřívějším vlakem a já zůstávám v pomalu se vylidňující aule středoevropské univerzity jako přibitá na svou židličku. myslím na neviditelné uvnitř neviditelného. definitivně mě z budovy vyžene až hlad.