Trhavé pohyby nabíraly na čím dál větší intenzitě. Tělo se začalo odpojovat od vědomého uvažování mé hlavy. Přestávala jsem být teď i tady. V tu samou chvíli, kdy jsme dosáhli orgasmu, mi do očí vyhrkly slzy a musely najednou změnit mou tvář k nepoznání. Když mi mé tělo přestává patřit, nedokážu se ovládat. A přesně to se teď stalo. Vyděšeně jsi na mě zíral. Orgasmické záškuby vystřídalo usedavé vzlykání, třes se transformoval.

Zeptal ses, co se děje, a já ti nedokázala dát žádnou uspokojivou odpověď. Tvářil ses vyděšeně.

Neboj.

Vměstnala jsem sotva jedno jediné slovo mezi přerývané nádechy.

Ucítila jsem, jak mi po chvíli, asi na oplátku, začaly tvé slzy stékat přímo do klína. Hladila jsem tě po vlasech a naplétala si je na prsty, jemně, nejjemněji, jak jen umím, abych tě nějak neponičila.

Pláču, protože pláčeš ty, řekl jsi najednou.

Rozesmálo mě to. Pevně jsem tě objala a pak se odešla umýt.

1.

Na moment, kdy jsem to všechno najednou vyhrkla na děti, si pamatuju úplně přesně. Běžící tělíčka na cyklostezce, na které se obě naučily nejdřív chodit a o několik let později i jezdit na kole. Vypadaly bezstarostně. Já jsem byla jako temná černá hmota, ze které sálalo bezbřehé nebezpečí. Cítila jsem, jak kolem mě levituje trauma, a rozhodla jsem se ho vyslat jiným směrem. Na ně. Vlastní vyčerpání bylo třeba sdílet a nikdo jiný nebyl tak blízko jako ony.

Ne!

Výkřik staršího z dětí byl hlasitý a náhlý jako rána, která má sílu zničit všechno živé. Ptáci poplašeně vylétli z korun stromů, lidé v okolí se na nás začali zmateně otáčet. Stály jsme tam, naproti sobě, mezi námi zela díra až k zemskému jádru. Hořelo. V bezmoci jsem k ní ani nedokázala natáhnout ruce. Důkaz, že jsem tam s ní taky, by v tuhle chvíli nedokázala vzít vážně, na to jsem ji znala až moc dobře a věděla jsem, že takovou díru může zacelit zase jen ona. Sama. A taky že jo. Netrvalo to ani pět vteřin a roztrhaná půda mezi námi se znovu, pomalu, ale jistě začala zavírat. Požár uhasl, zbyla jen zpustošená zem.

Když jsem ji o chvíli později pevně stiskla v náručí, rozpadla se rovnou na tři části. Otec – syn – a duch svatý.

Ještě dnes chodím občas v noci do jejího pokoje a snažím se najít způsob, jak můj malý dětský tetris znovu slepit. Vždycky to ztroskotá na detailech.

Na to, co jste nám vlastně udělaly, se ptala opakovaně. Říct jste jí to sice mohli vy, ale jako vždy jsem nakonec musela já. Tak už to chodí, když se věci řeší špatně. Vždycky se z nich to hlavní vynechá.

Mezitím druhé dítě rozpoutalo bouři. Kdybych měla cukrárnu, pojmenovala bych ji rodina. Kdybych měla psa, pojmenovala bych ho rodina. Kdybych měla kočku, dostala by jméno RODINA.

Nemáš cukrárnu, nemáš psa a nemáš kočku a nikdy bych ti nedovolila nic na světě pojmenovat RODINA, chtěla jsem na ni ve vzteku zahulákat, ale naštěstí mě nepustila ke slovu. V tom byla dobrá. Lepší než ty nebo já. Lepší než my dohromady.

Byla jsem na ni často nechtěně tvrdá a nekompromisní. Až moc mi totiž připomínala, že tenhle život jsem si sama nevybrala. Na ultrazvuku vypadala jako medvídek z nějaké reklamy pro děti, jako čokoládová postavička, kterou má člověk na poličce tak dlouho, až nejde strávit. Smáli jsme se tomu, ale jenom já hořce. O tom, že v sobě nechávám klíčit časovanou bombu a že to vím, jsem nikomu nedokázala říct. Někdy se ale člověk naučí milovat i to, co ho nějak ničí. Nejenom proto, že musí. Proto, že chce.

Představovala jsem si, jaká asi bude v pubertě. Nejspíš kvůli tomu, co se teď děje, nakonec skončí na pervitinu. Třeba si alespoň nebude střílet, třeba to bude jen šňupat nebo kouřit. Ale ona si stoprocentně bude střílet, protože ona nikdy nedělá nic napůl. Miluje mě a nenávidí a bojí se a je odvážná a mluví a mlčí. Vždycky celá. Za to jsem ji obdivovala. Skutečně a upřímně.

Křičela, křičela tak moc, že se jí podařilo obměkčit i mě. Vlastní mámu. Ustoupila jsem a dovolila jí, aby se mi schovala zpátky do povislého břicha. Moje pupeční šňůra se jí jako obří červ zavrtala přímo doprostřed hlavy. Jsme nadosmrti spojené. Vetřelci v nebezpečném světě.

Takhle jsme tam nějakou dobu stály všechny tři.

Je čas jít, řekla jsem, když se ptáci pomalu začali usazovat zpátky ve stromech. Nabídla jsem jim oběma alespoň své studené ruce. Aby mi taky neuletěly. Abych od nich neutekla. Abychom se vzájemně podepřely a zvládly dojít domů.

Ještě že nemám tři děti, říkala jsem si, ne poprvé – za co by mě v těchhle chvílích drželo to třetí?

2.

Annooooo!

Mariééééé!

Se sousedkou na sebe máváme zuřivě a nadšeně, pak si padneme kolem krku. Marie je pořád veselá, má ráda kočky, po těžké operaci kolene kulhá a před časem přestala věřit, že tenhle svět je pro lidi jako ona spravedlivý. S každým kafem, které jsme za léta našeho sousedství vypily, jsem z jejího chování cítila, jak ztrácí pocit důstojnosti. Ztrácela ji s grácií, ale to jí bylo k hovnu.

Marie by mohla být moje babička a občas mi připadá, že jí taky je. Na Sídlišti, o kterém si lidi myslí, že je hnusné a k ničemu, bydlí už čtyřicet let. Rády jsme spolu jen tak a zasněně se koukáme, jak domy, vytvarované citlivýma rukama přemýšlivého člověka, vrůstají do přírody a mizejí v dramatické krajině. Bydlíme vlastně v lese, říkáme si občas se smíchem, abychom zapomněly na to, že ani jedna se tu už necítíme doma.

Většině mých přátel to tady připadá nehostinné. Já jsem si ale po čase vypěstovala návyk na spoustu podivností, které tvoří místní kolorit. Kousky zbytků něčeho, u čeho ani nevím, co tu dělalo. Neorganizované travnaté plochy, které v létě společně nesekáme a necháváme růst, až se v nich ztrácejí věci. Lavičky, které si pravidelně opravujeme a stejně pravidelně na ně někdo píše iniciály a slova lásky.

Miluju tě, Eriko, ty kundo!

Hlavně teď, na podzim, působí Sídliště, se svými oprýskanými fasádami a překvapivě dřevěnými balkonky, křehce a zranitelně. Hnízdo pro tisícovku lidí je pečlivě obklopené barevným listím, schováváme se tu jako domorodci. Já sama si ho občas představuju jako maketu, po níž můžu přejíždět prstem a chodit jenom „jako“. Ve světě makety nehrozí zvyšování nájmů. Žádné nájmy se totiž za makety neplatí.

Vzala jsem Marii těžký nákup, který táhne z jediného obchodu – tady na náměstí, které se z nějakého důvodu nestihlo dostavět. Jeho vstupní brány působí i dnes impozantně, ale jakmile jimi člověk projde, uvědomí si, že je to hodně věcí jenom naoko. I my dvě s Marií. Zatímco si spolu povídáme, děti v podivných elipsách krouží kolem nás. Občas umějí být jak vrány a my jsme jejich kořist, klovou nás do nohou a do zadků. Jejich smích se rozléhá po celém Sídlišti a působí radostně a bezstarostně.

Kde máš knížky?

Diví se Marie, když o chvíli později sedíme v „mém“ bytě.

Nemám. Spálila jsem je.

Říkám to rezolutně a ocením, že na víc se Marie už neptá.
Když po večeři, kterou si uděláme společně, odejde, sním půlku Neurolu a jsem na sebe hrdá. Ještě včera večer jsem si vzala celý.

3.

Občas ráda trávím čas tím, že si představuju, že tyhle děti nejsou moje. Jé, podívejte, takové dvě pěkné holčičky támhle na tom hřišti. Jak se mile smějí. Jak vesele si spolu hrají! Jak často se obejmou, jak často na sebe gestikulují, jak často si vjedou do vlasů, jak často se jedna na druhou rozzlobí, jak často hledají cestu být zase sestry, nejen napůl. Doopravdy.

Matka je prý vždycky známá.

Dokázala bych je takhle sledovat celé hodiny.
Kdyby byly cizí.

Dívat se na jejich malá, pružná, přitom někdy ještě tolik neohrabaná tělíčka by nebylo tak vyčerpávající. Bylo by to nejspíš úlevné. Mohla bych si s klidem říkat: takové úžasné a vtipné děti bych taky jednou chtěla mít. Jednou, až budu opravdu chtít, jednou, až budu dospělá a připravená, až budu finančně zajištěná, až budu nezávislá, až nebudu mít deprese, až se naučím ráno brzo vstávat, nemarnit čas na sociálních sítích, neopíjet se i přes týden, pořád se s někým neporovnávat. Až budeme žít v lepším světě, na který jsem přestala věřit, i když si to stále píšu do medailonků. Až se naučím jim i sobě nelhat.

Nic z toho ještě neumím.

4.

Do bytu jsme se začaly vracet stále později. Moje malé spolubydlící bývaly tím bezcílným touláním unavené a najednou, bez optání začaly žít v mojí posteli. Jedly tam jídlo a drobily, skákaly, odpočívaly, hádaly se, objímaly, smály se a plakaly. Já s nimi. Velikost skutečného života se smrskla na 160 centimetrů krát 90 centimetrů. Víc najednou nebylo třeba. Víc prostoru jsme tehdy nesnesly.

Na nájem mi obě přispívaly nočním proplétáním těl a občasnými údery lokty do hlavy, kolenem do ledvin. Někdy jsem ještě našla sílu odsunout je s jemností a citem. Většinou jsem je ale odstrkovala silou. Cítila jsem se přece tolik utlačovaná.

Ráno jsem vstávala jako první a několik minut hledala po bytě tvář laskavé bohorodičky. Vydržela mi vždy maximálně do snídaně. Při kvapném odchodu z domu jsme už spolu většinou ani nemluvily a z tramvaje každá za sebe pozorovala ubíhající krajinu, měnící se podle ročního období. Bylo to tak lepší. Omlouvala jsem se jim pak v duchu a po esemeskách. Slibovala jsem, že to jednou bude lepší.

Co jsem to, proboha, za mámu.

Jsi ta nejlepší máma, jinou jsme si snad ani nemohly přát, volaly unisono jemnými hlásky a já se tomu jen shovívavě smála. Kreslily pořád dokola na áčtyřky moje obrázky. Byla jsem na nich hezká, hezčí než ve skutečnosti a taky hrozně hodná. Matka roku, která nikdy nekřičí, nikdy není unavená, nikdy se nezavírá sama v pokoji, nikdy není nepřítomná. Nikdy nepláče.

Děti umějí nejspíš odpustit cokoli.

Jemné světlo z telefonu nonstop ozařovalo mou tvář. „Poslouchej nás, mami,“ prosily. Zvedala jsem k nim své unavené oči a podrážděně mumlala. Bála jsem se, co mi kdo zase řekne, napíše, kdo se bude jak vymlouvat, že to nebylo úplně projevem solidarity, kdo se zas bude schovávat za slova, jejichž význam ohnul, převrátil, zneužil a vyzvracel a ani se u toho nezastyděl.

Když děti nechtěly pochopit mé vysvětlení a mé výmluvy, propukala jsem v usedavý pláč. Chvíli jen zaraženě zíraly a pak kolem mě pokaždé vytvořily hradbu z vlastních kostí, tkání, masa a kůže. Hroutila jsem se do jejich malých těl a děkovala světu za to, že se mám o koho opřít.

Jejich trička jsem používala místo kapesníků. Objímaly mě s čím dál tím většími obavami a pak si vydržely klidně i dvě hodiny samy hrát, abych měla čas kouřit cigarety v kuchyni a pít meduňkový čaj nebo víno nebo pivo nebo všechno dohromady. Chodily se na mě dívat úzkou škvírou mezi dveřmi a pak se zase tiše, jako tajné agentky, plížily do svého pokojíčku, kterému jsme tak ale už dlouho neříkaly. V bytě, který už neposkytoval jediné bezpečné místo, nám takové označení přišlo neadekvátní.

Mám tak krátké řasy, že ani neudrží slzy.

Když vás drbu na zádech, zavíráte oči a vrníte jako koťata a říkáte „výš“ nebo „níž“, a jakmile trefím ten správný bod, přestanete mluvit a zase už spokojeně předete. Máte malinká záda, jste přece děti, já vím, ale přesto na nich unesete tíhu celého mého světa. Už několik dlouhých let. V tu samou chvíli, kdy jste se narodily, se má první myšlenka stočila ke smrti. Vyhřezlá těla mých těl, kdo tu s vámi bude, až já nebudu moct? A co bude se mnou, až mě vy nebudete potřebovat nebo chtít?

Nechám vás jít, protože i když jsem majetnická, neumím vás vlastnit. Asi proto, že nechci, abyste vy vlastnily mě.

5.

Za okny mého nového života začalo hustě sněžit. Dívaly jsme se s dětmi zasněně z okna a ony nad tou krásou tajily dech. Já jsem si v duchu přála, aby ze mě sníh smyl všechna má privilegia. Po kolikáté už? Ta touha je rok od roku čím dál nutkavější. Pohlcuje mě. Cítím se skrz ně zase jen nesmyslně zranitelnější. Jako objekt, který nemá reálné obrysy, a tak kdykoli dojde k výstřelu, je možné se do něj trefit a pak jen krčit rameny.

Promiň, to omylem.

Rozhodně to není tak, že by na tebe nikdo nemyslel.

Naopak.

Připadá mi, že moje zimní tělo je tělem svítivě bílého sněhuláka. Září do tmy, ale deformuje se zásadně podle potřeby jiných. Coby sněhulák nemám právo na vlastní existenci. Na vlastní příběh. Občas ke mně někdo přijde a uplácá mě jinak a pak zase zpovzdálí pozoruje, jak na to budu reagovat. Protestuju, ale nemá to smysl, na sněhuláčí tváři mám pevně usazený uhelný úsměv a lidi ani nenapadne, že by mi taky mohlo být špatně. Působím přece stabilně. Když teploty stoupají, taju si jen tak, potichu, v souladu s celou planetou a nikdo si mě najednou nevšímá. Splnila jsem jejich účel.

Zatímco se soukáme ven, Marie na mě huláká cosi cosi z balkonu. Jdeme s dětmi na plácek, z nějž už brzy vyrostou nové budovy, které naše Sídliště promění k nepoznání. Ale to už tu nebudeme ani my, ani Marie, která se nám teď nahlas směje. Směje se naší neohrabanosti, s níž všechny tři kloužeme po ledové ploše a balancujeme na hraně života a smrti. Když konečně, s úlevou, překonáme úsek Zmrzlé louže, beru do rukou sněhovou kouli a trefuji místo Mariiny škodolibě rozesmáté hlavy zeď jejího balkonu. Schválně.

Marie je poslední člověk, kterého bych si přála umlčet. Teď se mi ale směje ještě víc a holýma rukama už chystá sněhovou odplatu. Taky míjí. Zašklebím se na ni trochu vítězoslavně.

Děti mají otevřené pusy a chytají do nich sníh, dělají to žíznivě a jejich malé růžolící jazýčky jsou vůči bílému sněhu silně kontrastní. Jako jediná živá hmota široko daleko. Přidávám se k nim a vyplazuju svůj nezvykle dlouhý jazyk, nechávám na něj dopadat obří sněhové vločky a pokaždé, když mi dosednou na teplou tkáň, trochu znechuceně se otřepu. Taková „zábava“ nám vydrží i několik minut.

Potom spolu děláme andělíčky ve sněhu, to jsem měla ráda už jako dítě. V mých vzpomínkách mám ošklivou bledě modrou kombinézu a pod čepicí „fontánku“, culíček uprostřed hlavy, který mi máma dělávala, protože se jí to tak líbilo a já vypadala roztomile. Jako hodná holka. V mých vzpomínkách ležím vedle táty a zuřivě máchám rukama, potom vstávám nejistým pohybem a bojím se, abych svůj otisk nějak nepokazila, abych něco neudělala špatně. Abych nikoho nezklamala.

Teď tu ležím a stejně urputně, jako kdykoli předtím, dřu svými křídly zem. Dřu jimi tak silně, až v bílé ploše vykoukne nažloutlá tráva. Děti to vyděsí.

Co děláš, mami!

Vykřiknou.

Nic. Nedělám nic.

Bráním se jejich výčitkám překvapeně a s mírnou naštvaností. Co je komu po tom, co dělám se svými křídly. Stojím uraženě, když obě začnou na hromady odhalené trávy nosit kupičky sněhu a upravovat mého andělíčka do takové podoby, která je neděsí. Sama nakonec nahlas uznávám, že takhle vypadá můj anděl mnohem lépe, konečně totiž pasuje k jejich andílkům tak nějak automaticky, naše trojice působí teď skoro až dokonale. Pochválím je za dobrou práci a i přes péřové bundy si všimnu, jak se dmou pýchou.

Je nám krásně teplo, a to se k sobě už ani nemusíme tisknout.

6.

To podstatné mi sice řekl, jenže až na samotném konci.

Co člověk nemá, to nemůže ztratit. Když to nezažiješ, nevíš, jaké to je, o to přijít.

Význam těch slov chápu až teď, až s odstupem. Možná až překvapivě snadno s ním můžu pro jednou i souhlasit a nemám potřebu se naštvaně hádat. Má pravdu. Pro jednou.

Hnětu měkkou hmotu sama sebe a nechávám si od tebe pomoct. Máš malé, jemné ruce, zvyklé na neplacenou práci – zvyklé na péči. Mluvíš tichým hlasem, v němž rezonuje i to, že umíš druhé především poslouchat. Nedávám se ti ale všanc, zatím se učím hlavně přijímat.

Emancipace začíná změnou v každodennosti.

Nechala jsem tě, ať mi doma uklidíš, a necítila jsem se u toho provinile.