Region Levanty

Levanta (arabsky aš-Šám – odvozeno od slova „sever“) si prochází od počátku izraelské genocidy výraznými proměnami, které se odehrávají také v okolních státech a vzájemně se s děním v Izraeli a Palestině ovlivňují. V Libanonu, Sýrii i dalších zemích se už od arabského jara přitom ozývá stále silnější hlas domácího obyvatelstva, požadující demokracii, lidská práva a emancipaci. Esej se zaměřuje na odpor místních populací vůči nedemokratickým strukturám v jejich zemích na jedné straně a vůči zahraničním mocnostem na straně druhé.

Po celou dobu pozoruji v českých mainstreamových médiích a u liberálních komentátorů*ek všeho druhu silně převládající velmocenský narativ. Většinou se jedná o přejímání západních vojenských argumentů a ty se následně halí do lidskoprávního hávu. Zpravodajské titulky plní nejen izraelské intervence v pásmu Gazy a Libanonu, ale také napětí Tel Avivu s teheránským režimem a jemenskými hútíi. Poslední velkou zprávou byl pád Asadova režimu v Sýrii.

Osa odporu – aliance Teheránu, Hizballáhu, Hamásu, húthíjů a již padlého syrského režimu – se tváří jako emancipační hnutí proti americko-izraelské hegemonii. Obyvatelstvo regionu však toto rozdělení sil nevnímá jednoznačně ani tímto prizmatem, ani přistoupením na opačný západní narativ. Oslabení libanonského Hizballáhu, palestinského Hamásu, jemenských húthíjů, nebo dokonce i pád Asada neznamenají automaticky výhru svobody nad autoritářstvím. To bychom se z ničeho nepoučili od dob válečného tažení G. W. Bushe proti terorismu a následné ilegální invaze do Iráku. Ta ostatně naopak posílila íránský vliv a ostrakizaci sunnitských Iráčanů, což úzce souviselo s nástupem Islámského státu v Sýrii a Iráku.

Během léta utržilo libanonské šíitské hnutí Hizballáh zásadní rány, zatímco v posledním měsíci loňského roku padla asadovská diktatura v Sýrii. Obě dvě politické entity jsou často spojovány s odporem proti Izraeli, nicméně ve svých zemích mají mnoho odpůrců*kyň, kteří*ré zároveň nesdílejí žádné nadšení z izraelských mocenských úspěchů, spíše je tomu naopak. Podporovat Hizballáh a již padlý režim Asada nerovná se podpoře Palestinců a naopak být proti nim neznamená být na jedné lodi s Izraelem a USA.

V Libanonu proběhly v roce 2019 masivní protesty známé jako revoluce 17. října. Tehdy Libanonci a Libanonky protestovali proti zkorumpované vládě a proti samotnému konfesnímu politickému systému, ve kterém mají jednotlivé náboženské skupiny striktně rozdělenou moc na základě přidělených kvót. Tato distribuce moci má základy ve francouzském kolonialismu – Francie ovládala Libanon prostřednictvím maronitské elity, čímž záměrně prohlubovala sektářské rozdíly v duchu starého imperiálního principu „rozděl a panuj“. Na podzim roku 2019 se převážně libanonské studenstvo začalo vymezovat jak vůči zkorumpovaným prozápadním politikům, tak vůči Hizballáhu a jeho parlamentním spojencům, kteří svou legitimitu zakládají na antiimperialistických postojích.

Hizballáh – hrdinové i součást nenáviděného systému

Ačkoli Hizballáh stál po boku syrského režimu Bašára al-Asada, nelze tyto dva politické subjekty srovnávat. Šíitské hnutí totiž participuje na libanonském (ačkoli velmi nedokonalém) demokratickém systému již od roku 1992. Na rozdíl od toho byl syrský baathistický režim totalitním systémem bez jakýchkoli náznaků demokratizačních tendencí. Lze konstatovat, že Hizballáh není v pozici, aby si mohl vynucovat absolutní moc.

Pravdou však zůstává, že v politicky nestabilním Libanonu měl Hizballáh vždy širokou základnu jak kladně, tak záporně naladěného obyvatelstva. Hizballáh má pochopitelně nejpočetnější voličskou základnu mezi šíitským obyvatelstvem, avšak těší se také sympatiím příslušníků a příslušnic křesťanských církví, sunnitského islámu i dalších náboženských skupin. Navíc mu i mnozí*hé odpůrci*kyně Hizballáhu na domácí scéně přiznávají zásluhy za účast na osvobození Libanonu od izraelské okupace v minulosti a za jeho bojeschopnost vůči Izraeli v současnosti. Tento fakt je ještě umocněn skutečností, že oficiální libanonská armáda během izraelských intervencí zůstává zcela pasivní a de facto se tváří, jako by neexistovala.

Hizballáh dosáhl vrcholu své slávy během války v roce 2006, kdy se v očích populace celého arabského světa ukázal jako zdatný protivník Izraele. Naopak v období revoluce arabského jara (od roku 2011) ztratil sympatie mnohých v regionu, když jednoznačně podpořil Asadův režim a podílel se na likvidaci opozičních skupin v Sýrii. Pro šíitské libanonské hnutí je podpora od Íránu, blízkého spojence Asadova režimu, klíčová, což tuto pozici činí ryze pragmatickou. Palestinský Hamás, který je rovněž závislý na íránské podpoře, se však během syrské revoluce zachoval opačně. Podpořil protirežimní opozici v Sýrii a na čas se rozešel se svým klíčovým mecenášem – teheránským režimem.

Kromě pragmatických postojů Hizballáhu je nutné vzít v úvahu i fakt, že syrskou revoluci zneužila a pak i zcela ovládla řada džihádistických skupin (včetně tehdy velmi silného Islámského státu), které jsou zapřisáhlými nepřáteli šíitského islámu. Hizballáh rozhodně nechtěl, aby se sunnitský džihádismus rozšířil i do Libanonu, a proto se podílel především na bojích podél syrsko-libanonské hranice.

Touha po demokracii

V roce 2019 vypukly masové studentské protesty, které byly namířeny proti zkorumpovanému politickému systému v Libanonu. Podobné tendence se tou dobou objevily také v Iráku, kde rovněž funguje konfesní systém kvót pro vrcholné politiky a političky na základě jejich náboženského nebo etnického původu. Zejména mladší obyvatelstvo tento systém zcela po právu vnímá jako nespravedlivý, nedemokratický a zkorumpovaný.

Hizballáh se – i přes svůj antiimperiální étos – nevyhnul hněvu ulice a lidé ho vnímali jako součást libanonského zkorumpovaného systému. Na sociálních sítích se pak objevily záběry, na kterých příslušníci Hizballáhu surově bijí demonstranty. Chovali se vůči demonstrujícím podobně jako příslušníci bezpečnostních sil libanonské vlády, která dostává zbrojní pomoc ze Spojených států a je kritizována za devastující neoliberální politiku.

Izraelské úspěchy

Hizballáh se krátce po zahájení izraelské brutální války v pásmu Gazy zapojil do ozbrojených střetů s Izraelem, přičemž jeho cílem bylo, jak uvedl, oslabit izraelskou sílu soustředěnou proti palestinské enklávě. Izrael postupně eskaloval útoky na libanonské území až do pozemní intervence, přičemž se mu podařilo zlikvidovat řadu vojenských kapacit Hizballáhu včetně většiny jeho nejvyššího velení. Strategie Tel Avivu v Libanonu však byla podobná té, kterou Izrael uplatňoval během všech vojenských operací v pásmu Gazy – tedy zaměřit se na útoky proti celé společnosti. Ničení civilní infrastruktury a zabíjení civilistů i zaměstnanců veřejných služeb mělo za cíl vyvolat hněv vůči Hizballáhu. Izraelská vláda dokonce vyhrožovala, že z Libanonu udělá „další pásmo Gazy“.

Možná i v důsledku oslabení Hizballáhu na konci roku 2024 padla Asadova diktatura. Nejen izraelská vláda, ale i Spojené státy vnímají tyto vojenské úspěchy jako „blahodárné“ oslabení osy odporu, přičemž často účelově zdůrazňují její autoritářský charakter. Tento postoj je však zcela absurdní, pokud si uvědomíme, že spojenci USA (a částečně i Izraele) v regionu jsou brutální autoritářské vlády arabských monarchií. Tyto síly, podporované Západem, jsou často ještě sektářštější než Hizballáh.

Šíitské hnutí uzavřelo s Izraelem 27. listopadu příměří, které stále platí, avšak Izrael ho porušuje občasným bombardováním. Libanon má od začátku roku 2025 nové vedení. Prezidentem byl zvolen Joseph Ajún a premiérem se stal Nawáf Salám. Ajún se profiluje jako neutrální politik, přičemž má za sebou vojenský výcvik ve Spojených státech, což svědčí spíš o jeho prozápadních postojích. Naopak premiér Salám není spjat s libanonským vládním establishmentem a byl silným podporovatelem revoluce 17. října.

Ani Írán, ani Západ

Joe Biden ve svém závěrečném proslovu uvedl, že Libanon má šanci osvobodit se od vlivu Hizballáhu podobně, jako se Sýrie může zbavit režimu Bašára al-Asada. Je však důležité poznamenat, že šíité Hizballáh většinově podporují. Jako politické hnutí má Hizballáh své pevné místo v libanonském demokratickém systému. Otázkou však zůstává, zda je vhodné, aby fungoval jako stát ve státě, s vojenskými kapacitami převyšujícími oficiální libanonskou armádu, která by měla reprezentovat a chránit zájmy všech obyvatel Libanonu. Tato situace sotva přispívá k rozvoji plnohodnotné demokracie a k překonání sektářského politického systému. Kromě toho je vliv Hizballáhu v Libanonu úzce spojen s vlivem Íránu, což celou situaci ještě více komplikuje.

Situace však zdaleka není tak jednoduchá, že by stačilo odzbrojit Hizballáh a omezit íránský vliv. Ten se soustřeďuje na materiální i morální podporu šíitského hnutí, což ovlivňuje dynamiku libanonské demokracie. Tyto faktory mají své hlubší příčiny, které úzce souvisejí například s problematickou závislostí libanonské armády na americké zbrojní pomoci. Hizballáh svým vlivem částečně vyvažuje skutečnost, že libanonská armáda není ochotna použít vojenský nátlak vůči Izraeli, neboť s americkou pomocí přicházejí pro oficiální armádu restrikce, k jakým účelům může být vojenská technika využívána. Tento problém přitom není specifický pouze pro Libanon, ale týká se i většiny dalších arabských států, které přijímají americkou vojenskou pomoc.

Naději pro demokratickou společnost země tedy skýtají jen a pouze libanonská hnutí zdola, taková, která se podílela na revoluci 17. října. Odpověď na otázku, zdali bude tyto principy schopen a ochoten hájit premiér Nawáf Salám i ve vrcholné funkci, je zatím pochopitelně s otazníkem. Cesta k překonání sektářského systému je teprve na počátku. Právě jeho odstranění však představuje klíčový krok k osvobození Libanonek a Libanonců od postkoloniálního uspořádání.

Ještě těžší cesta k demokracii nejspíš čeká sousední Sýrii, která také přispívala k destabilizaci Libanonu. V Sýrii sice konečně po více než čtyřiapadesáti letech padla vláda asadovské dynastie, nicméně ani tato země nemá ideální vyhlídky k plné suverenitě vůči světovým i regionálním mocnostem.

Na pádu Asada si připisují zásluhy jak americký prezident Joe Biden, tak izraelský premiér Netanjahu, kteří jej rámují jako součást oslabení takzvané osy odporu. Pravda je však mnohem složitější. V posledních letech se Asadův režim soustředil spíše na upevnění své absolutistické moci než na vedení regionálního odporu proti Izraeli. Jeho maximální úsilí v této oblasti spočívalo v tom, že umožnil zásobování Hizballáhu z Íránu přes své území. Navíc se proslýchá, že Hizballáh měl zájem otevřít ze Sýrie další frontu proti Izraeli, což Asad odmítl. To by mimo jiné mohlo vysvětlovat, proč Hizballáh ve finálních fázích konfliktu nezasáhl důrazněji ve prospěch Asadova režimu proti opozičním rebelům.

Právě zde začíná selhávat dichotomie mezi tzv. antiimperiální osou odporu a Západem. Jak Asad, tak Írán totiž nechtějí riskovat své mocenské postavení ve prospěch protiizraelského odporu. Zaznamenal jsem hlasy některých aktivistů a aktivistek s příklonem k autoritářským velmocem (jako Írán nebo Rusko), kteří kritizovali syrskou opozici za to, že „vrazila nůž do zad odporu“ v příhodnou chvíli. Podle nich zneužila oslabení Hizballáhu a Íránu, které částečně způsobily izraelské akce.

V tuto chvíli ještě nemůžeme odhadovat, jaký vývoj bude v Sýrii, a nemůžeme vyloučit ani chaos a etnické násilí. Přesto je zcela nemístné vyčítat Syřanům a Syřankám radost z pádu tak brutální diktatury, jakou byl Asadův režim. Zároveň si nedělám žádné iluze o vedení syrské přechodné vlády (dříve opozice), jejíž kořeny spočívají v sunnitském extremismu. Džihádistická minulost současného syrského vládce Ahmada Šara (dříve známého pod válečným přízviskem Muhammad al-Džawlání) je veřejně známá.

Západní velmoci, včetně Spojených států a Evropské unie, přistupují k nové syrské vládě poměrně velkoryse a chtějí jí – i z vlastních mocenských důvodů – poskytnout příležitost k obnově Sýrie. Nelze si však nevšimnout jistého dvojího metru. V minulosti obdobně pragmaticky vystupující hnutí, jako je Hamás v Palestině nebo Hizballáh v Libanonu, se podobné benevolence od Západu nikdy nedočkala. Ahmad Šara byl přitom členem syrské pobočky Al-Káidy, organizace, která – na rozdíl od Hamásu nebo Hizballáhu – vede otevřenou válku proti Západu, což prokázala i četnými teroristickými útoky. Pokud by například Hamás po svém vítězství ve volbách na palestinských územích dostal prostor, mohlo to posílit hlas Palestinců a Palestinek na domácí i mezinárodní scéně.

Navzdory pokrytectví Západu, který se v minulosti opakovaně spojoval se sunnitskými džihádistickými extremisty ve jménu svých geopolitických cílů, si nemyslím, že by bylo chybou dát syrským rebelům šanci. V současné Sýrii neexistuje žádná jiná jednotící síla a nechat zemi upadnout do chaosu a další občanské války by bylo nezodpovědné. Od některých islamofobních myšlenkových proudů zase dochází k přehnané kritice protiasadovského tábora a tu je potřeba odmítat zrovna tak jako zastávání se íránského vlivu v regionu.

Ani po pádu Asadova režimu není Sýrie jednotná. Severovýchod země ovládají kurdské milice známé jako Syrské demokratické síly, na jejichž území se nacházejí také američtí vojáci. Izrael od šestidenní války v roce 1967 okupuje Golanské výšiny a v chaotických dnech politických změn na konci loňského roku začal expandovat na další území. Izraelská armáda zneužila zhroucení syrského režimu a v prvních dnech převratu vybombardovala velkou část vojenské techniky, kterou po sobě zanechali prorežimní vojáci.

Asadův režim byl sice oficiálně izraelským nepřítelem, nicméně šlo o nepřítele snadno čitelného a téměř neškodného. Co by se však stalo, kdyby se v Sýrii etablovala demokratická vláda, opírající se o emancipovanou občanskou společnost, která by nebyla ochotna jít na ruku americkým a izraelským zájmům? Tel Avivu nevyhovoval ani Asadův režim, zejména proto, že přes syrské území Hizballáhu proudila v Libanonu klíčová materiální pomoc. Sýrie jako nefunkční stát tak pro Izrael představuje pravděpodobně nejvýhodnější variantu. I z tohoto důvodu izraelská armáda zničila veškerou vojenskou techniku, kterou by nová syrská vláda mohla použít.

Naděje do budoucna

Budeme si muset počkat, zda nová vláda v Libanonu udělá alespoň malý krok směrem k naplnění tužeb Libanonců a Libanonek po demokratických změnách a emancipaci. Vývoj v Libanonu může být do jisté míry ovlivněn také situací na palestinských územích, protože kýžená svoboda pro Palestince by pravděpodobně vedla ke snížení mocenských tenzí v libanonské společnosti. K tomu je však momentálně ještě velmi daleko, a libanonská společnost se proto bude muset vypořádat s vlastními problémy i v kontextu složité regionální situace.

Odhadovat budoucí vývoj v Sýrii je v této fázi politických změn téměř nemožné. Asadovská dynastie dlouhá léta využívala sektářské rozeštvávání společnosti k udržení své vlády. Překonání těchto hluboce zakořeněných rozporů bude nyní pro Sýrii představovat jednu z největších výzev. Další hrozbou pro vznik emancipované společnosti jsou turecké územní ambice a vliv na syrské islamistické milice. Politický islám se pravděpodobně stane součástí tamní demokratické politické soutěže, přičemž není vyloučeno, že v prvních volbách zaznamená úspěch. To však nemusí bránit demokracii – skutečným strašákem je však obnova džihádistické ideologie, z jejíž ideologické základny vzešel současný syrský vládce. Tato puritánská ideologie přímo odporuje vzniku demokratické a emancipované Sýrie.