Ve světě, který na nikoho nečekal a jenž se neustále měnil, existovala po všechny ty týdny, měsíce a roky trvání mé neustále se prodražující nájemní smlouvy jedna věc, která zůstávala stejná: výhled z mého až k podlaze dosahujícího okna nad náměstím Svobody.

Na otáčející se špičce falického orloje, který svého času způsobil opravdový poprask a zařadil se na sáhodlouhý seznam do očí bijících kauz brněnského politického panoptika, lehával holub. Asi o třicet metrů dál před pobočkou nadnárodního řetězce s rychlým občerstvením splývala s veřejným prostorem dvojice osob nabízejících s otevřenou náručí letáky a příručky, jež snově modrou ilustrací na přední straně lákaly na bezpodmínečnou boží lásku za menší finanční dar. Z jakéhokoli místa mého jednopokojového bytu jsem mohl sledovat, jak se přes tuto scenerii a přes sebe líně přelévají jednotlivá roční období a jak lidé s každým dalším krokem v zajetých kolejích míjejí bez povšimnutí všechny možné odbočky svých životů. Mohl jsem, ale nedělal jsem to.

I já jsem se totiž s přibývajícími roky přistihl, jak je mi čím dál tím příjemnější chrochtavě se uvelebit v pravidelných rituálech zahrnujících snídaně i večeře u seriálu, dopolední služby odlehčovací osobní asistence, dovážky nákupů až do kuchyně nebo ignorování nenaplánovaných telefonátů a neohlášených návštěv. S obličejem přirostlým k displeji chytrého zařízení odměňujícího mě pravidelnými dávkami dopaminu už nebylo potřeba věnovat okolí nějaké zkoumavější pohledy, stejně jako ono nevěnovalo větší pozornost mně. Snad jsem jen chtěl mít pocit, že já jsem ten, kdo o tom rozhodl, kdo má alespoň nějakou moc. Nápis na krabici intenzivního pocitu opuštění všemi jsem v hlavě přeškrtal černou lihovkou a začal jej vydávat za vlastní vědomé rozhodnutí. Jako bych říkal: Nestojíte o mé problémy? To já nestojím o vás! I kdybych si ale přeci jen namohl krk sebepečlivějším schováváním hlavy do písku před starostmi ostatních, příchodu celosvětové pandemie covidu-19 nebyl ušetřen nikdo. Síla, se kterou vlna onemocnění a úmrtí zaskočila i ty nejotrlejší, zapříčinila, že o jistotách a smrádku v teplíčku bylo najednou možné mluvit jen v minulém čase.

Přivítat nedobrovolnou izolaci jako starou známou

A zatímco jsem na sociálních sítích sledoval českou drag queen Miss Petty, jak se musí ze dne na den vzdát svého vysněného pobytu v New Yorku a je nucena se předčasně vrátit zpátky do Čech (totéž potkalo i mého kamaráda Vítka), svět se pomalu probouzel do nového pocitu izolace, který jako by se dotkl každé duše bez ohledu na její fyzickou schránku. Nezastavitelná kola výroby, v českém kontextu ne tak docela, se pomalu přestávala otáčet, představa cizího dotyku vyvolávala nepříjemný druh závrati a celá doteď košatá existence každého z nás se smrskla na jeden jediný úkol: přežít.

Samozřejmě se našli i tací, kteří dokázali situace využít a doslova prospívali. Vedle 573 nových dolarových miliardářů to byla třeba moje kamarádka Zora. Ta se hned po maturitě na víceletém gymnáziu před více než dekádou vydala do Londýna, kde bohatým Rusům venčila psy. Za dvanáct let jí pod vodítky prošlo více než pět tisíc dobře živených domácích mazlíčků, jež s takřka stoprocentní úspěšností vracela jejich majitelům zase zpátky. Ten jediný případ, dodnes přísahá, že si prostě neumí vysvětlit, jak se to stalo, kdy čtyřnohého přítele ztratila, jí tehdy způsobil takové psychické trauma, že čtrnáct dní nevylezla z postele, a kdykoli na to ještě dnes dojde řeč, z konverzace se odmlčí a začne se palcem škrábat na dlani. V době, kdy takřka všichni páníčci měli z důvodu zákazu vycházení čas postarat se o svá zvířata sami a venčení byla jedna z mála příležitostí, jak se dostat z domu, absolvovala online kurz psí terapie. A s certifikátem v ruce si začala za hodinu svého času účtovat pětkrát tolik.

I já jsem měl velké plány. Budu se učit jazyky, rozhodl jsem se, a začal jsem s japonštinou. Několikrát týdně jsem si společně s Risou, anglicky mluvící tvůrkyní obsahu na YouTube, opakoval japonské abecedy hiragana a katakana.

„Znak ‚え‘ se čte jako ‚e‘, což si lze lépe zapamatovat tak, že symbol vypadá jako ninja plný energie. Znak ‚エ‘ se čte jako ‚e‘, což si lze zase lépe zapamatovat tak, že symbol vypadá jako dveře od výtahu (anglicky ,elevator‘).“ Nakonec jsem ale stejně dal přednost pasivní zábavě v podobě sledování dokumentární série zobrazující bizarní život chovatele exotických zvířat Joe Exotica, nevěřícně a se zhnuseným výrazem jsem pročítal transfobní výroky nejprivilegovanější autorky knih pro děti nebo jsem se pilně stával mistrem v nekonečném scrollování na sítích, jak to ostatně dělala absolutní většina mojí sociální bubliny. Kromě zmiznuvší dvojice z náměstí za oknem mi tak málem uniklo ještě něco zvláštního: protipandemická omezení jsem na rozdíl od okolí snášel bez větších problémů. Já, osoba s třicítkou na krku a elektrickým invalidním vozíkem pod zadkem!

Ono nově nabyté domácí vězení pro mě totiž nebylo ničím neznámým ani výjimečným, ba právě naopak. Zavřeli večerní klub, restauraci nebo snad oblíbenou kavárnu? Pro mě stejně neměla většina z nich kvůli sebemenšímu schodu ani nikdy otevřeno. Kolabující státní správa? Tak to si zkuste někdy zažádat o příspěvek na péči. Omezené cestování? Tak to asi znáte nějaký běžně využívaný dálkový autobus, do kterého se dostanu i s vozíkem. O letecké dopravě ani nemluvě. Nebo jste v poslední době zkusili našetřit na letenku pro sebe i pro svého asistenta? A mohl bych to vidět? Množící se překážky jsem zkrátka vítal jako naposledy včera viděné známé.

Paní Bovary zemřela

Na běhu mých dnů se prakticky nic nezměnilo. Snídaně i večeře se pořád neobešly bez seriálu, u dopoledních služeb odlehčovací osobní asistence docházelo jen o něco častěji k drobným výpadkům pracujících z důvodu jejich pozitivních PCR testů. O něco méně častěji jsem si tak musel vyslechnout jejich aktuální názor na nošení roušek či chování samoživitelek, které byly nuceny řešit svoji neúnosnou finanční situaci sexuální prací. O něco méně jsem se musel snažit vysvětlit, že mnohé děti z ekonomicky znevýhodněných sociálních vrstev opravdu ztratily kvůli nedokonale nastavené podobě distanční výuky přístup k potřebnému vzdělání. Dovážkové nákupy se odkládaly přede dveřmi a ignorování neočekávaných návštěv nebylo nutné řešit vůbec, žádné totiž nehrozily.

Snad jen zákaz vstupu do domova seniorů, kam jsem každý čtvrtek dopoledne jako dobrovolník pravidelně dojížděl za paní Bovary, jak si říkala, protože to byla její milovaná kniha, by se dal považovat za nejvýznamnější zásah do mého jinak neovlivněného programu. Ačkoli špatně slyšela, nejradši ze všeho si nechávala pouštět lidové písně ze streamovací aplikace na mém telefonu, o němž mluvívala jako o kouzelné krabičce. Svěřovala se mi, že ji personál nutívá přes její nelibost lehávat na boku, aby se jí nezhoršovaly proleženiny, a že už se nemůže dívat ani na tu televizi, jak z ní sálají jen všemožně hrůzostrašné obrázky. A všude teď ta choroba! A taky mnohému nerozuměla, i když hlasitost byla dávno nastavená na maximum.

Během návštěvy těsně před účinností jejich zákazu a zároveň návštěvy poslední se mě zeptala, zda ta má kouzelná krabička umí i Dvořákovu Rusalku v podání Gabriely Beňačkové, a když jsem odpověděl, že ano, požádala mě, jestli bych ji nepustil. Jakmile vodní víla klenutým sopránem dozpívala finální prosbu z árie Měsíčku na nebi hlubokém „Nezhasni! Měsíčku, nezhasni!“, roztekly se paní Bovary po tváři slzy. Seděli jsme (ona napolohovaná na svém nemocničním lůžku) chvíli v tichu a nechali v sobě doznít tu nevýslovnou krásu. Hudba s námi oběma cloumala navzdory našim chátrajícím tělům, to jsme měli společné. Po pár minutách – mezitím přišla sestřička zjistit, jestli něco nepotřebujeme a jak se mé společnici leží – se mi ale paní Bovary šeptem svěřila: „Tentokrát pláču, protože jsem už vůbec nic neslyšela.“ A poprosila mě, abych odešel. Šuplík s pocitem bezmoci přetékal, tentokrát jsem ho nijak zkrášlit nedokázal, na to byly mé schopnosti krátké.

Asi tři týdny nato mi volalo neznámé číslo. Obměkčen táhnoucí se nudou, využil jsem příležitosti a hovor přijal. Byla to její snacha. Informovala mě, že paní Bovary zemřela a že ještě neví, její hlas se po odmlčení neovladatelně roztřásl, jak to s ohledem na situaci bude s pohřbem. Poděkovala mi za všechno a dodala, že by se mnou ráda zašla na kávu, až to všechno skončí, že už nikoho nemá a jestli mi může ještě někdy zavolat.

Kdo by v pekle čekal zázraky?

Idea spokojené společnosti z velké části profilované dle schopností zdravého a práceschopného jedince přestávala být najednou v reálném světě funkční a vypadalo to, že se přiblížil její konec. Pandemie nutila běžné smrtelníky čelit křehkosti života, čímž odhalila povrchnost podobně exkluzivních konstruktů, které ale po několik staletí formovaly naši každodennost.

Až opravdu společný, i když neviditelný nepřítel, který nediskriminoval, v mnohých probudil smysl pro empatii a porozumění. Pro jednou jsem nebyl sám, kdo byl uvězněn ve svém domě a kdo přemýšlel, jak zaměstnat svou mysl a spojit se s ostatními na dálku. Má zkušenost se stala mainstreamem, který nešlo nadále přehlížet. Poprvé za dlouhou dobu se zdálo, že na nesnesitelnou tíhu bytí nejsem úplně sám. Objevovali jsme nekonečné možnosti schůzek přes Zoom, bez větších obtíží došlo k transformaci celé řady pracovních pozic na home office, hodnoty bezohledného nekonečného růstu se otřásaly.

Krize dala vyniknout skutečnému charakteru každého z nás. Vyčerpaný zdravotní personál kolabujících nemocnic držel dávno přetížený systém pomoci nakaženým i v té největší beznaději ze všech sil. Pracoval s respirátory hluboko zarytými do tváří i přes absolutní vyčerpání a na nikdy nenarovnatelný dluh. Korporace jednoho z nejbohatších Čechů Pavla Sehnala inkasovala několik desítek milionů korun za pronájem nevyužívaného místa pro polní nemocnici na letňanském výstavišti, pro kterou se ale ani po několika měsících nepodařilo najít pracovníky. Farmaceutické firmy se do bitvy s virem zapojily tak, že odmítly poskytnout toužebně vyhlíženou vakcínu státům zdarma, čímž beztrestně zpomalily proces již tak obtížného hojení.

Skutečná síla pandemie nicméně nespočívala ve společném boji, který vyvolala, ale ve způsobu, jakým nás donutila čelit našim vlastním limitům a předefinovala překonané koncepty toho, co to znamená, být hodnotným člověkem. Onen pocit sounáležitosti a sdílené zranitelnosti, který jsem předtím dlouho postrádal, započal formovat nové kolektivní vědomí a vlil mi tolik postrádanou čerstvou sílu do žil. Pro mě osobně to byl takový malý zázrak. Na jeho základě jsem si dovolil doufat, že se svět může změnit a že bychom mohli vyjít z temnoty pandemie s hlubším pochopením toho, na čem v životě skutečně záleží.

Ať už se pandemie neopakuje

Je-li to potřeba, můžu se vykouknutím z mého až k podlaze dosahujícího okna nad náměstím Svobody ujistit, že to nejhorší z pandemie je za námi. Výjev odpočívajícího holuba a navrátivší se dvojice prodejců víry doplnily na krátkou dobu, dokud je nesmyl déšť, na dlaždicích namalované bílé kříže – každý z nich symbolizující právě jednu oběť koronaviru. V Česku jich nakonec bylo přes čtyřicet tisíc.

V jedné z posledních vln se k nim zařadil i můj dědeček Albín. Jako malého kluka mě učil hrát šachy. Dodneška si pamatuju ten pocit štěstí, když jsem konečně pochopil rošádu a on mě pak poprvé nechal vyhrát. Nevšiml jsem si tehdy jeho lišáckého úsměvu. Nebo mi po prvním svatém přijímání věnoval svoji oboustrannou foukací harmoniku a já jsem mu slíbil, že na ni budu každý den cvičit, kterémužto slibu jsem ale nedostál. Už kvůli bolesti z jeho ztráty, kvůli paní Bovary a kvůli všem těm milionům zasažených rodin a pokřivených lidských osudů bych si nikdy ani ve snu nepřál, aby se podobná celosvětová tragédie opakovala.

Přál bych si ale, abychom využili šanci na změnu ve vztahu k sobě samým i ke svému okolí a náznaky solidárnějšího společenství nepohasly. Abychom dali jasně najevo, že budoucnost patří i osobám s postižením, budoucnost s námi počítá, budoucnost je díky nám lepší. Vždyť kolik příležitostí přepsat příběh našeho pomíjivého života ještě dostaneme?