Příkopy v diskusích o konceptu genderu na jedné či takzvané genderové ideologii na druhé straně jsou hluboké. Proti sobě stojí diskutující čerpající z konzervativního teologického myšlení a lidé zakotvení v tradici umírněnějších a radikálnějších sociálních hnutí bojujících za práva žen či sexuálních menšin. Je zřejmé, že většinou není na pořadu dne jakákoli touha po diskusi a zvláště konzervativní strana pracuje spíše s dehonestačními kampaněmi propletenými s konspiračními teoriemi. Vzpomeňme na kázání Petra Piťhy, který „genderovou ideologii“ spojoval s hrozbou koncentračních táborů.

Konzervativní bojovnice a bojovníci proti „genderové ideologii“, kteří opakovaně a často velmi nevybíravým způsobem upozorňují, že gender není neutrální analytický nástroj, ale pojem spojený s dalšími představami o politice, etice, pojetí svobody a dobrého života, často varují, že se za pojmem genderu skrývá ideologie snažící se rozbít přirozenou podobu člověka, či dokonce uměle zkonstruovat novou. Ačkoli jde jistě i o strategii vyvolávání morální paniky, chci ukázat, že se za nimi mohou skrývat skutečné problémy, o kterých má smysl se bavit. A o kterých se dokonce baví i významné feministické teoretičky. Pojem genderu totiž skutečně není jen neutrální analytický nástroj, ale je ve feministickém kontextu spojen i s diskusemi o tom, jak by měl lidský život vypadat a jak by měl být naplňován.

Zaměřím se na Judith Butler, která je v rámci diskusí o genderu často skloňována jako autorka zásadní knihy Gender Trouble (1990), ve které radikálněji než dříve zpochybňuje představu o pevných a neměnných genderových identitách. I proto její myšlenky do velké míry přijalo queer hnutí. Judith Butler samozřejmě představuje jen jeden z mnoha směrů, jimiž se ubírá současné feministické a queer myšlení, je ale zajímavá vlivem svého myšlení i proměnou některých důrazů.

Pokud je v současné záplavě kulturních bojů, konspiračních teorií a poplašných zpráv namotaných kolem pojmu gender nějaká zajímavá rovina, pak právě otázka pojetí dobrého života, kterou nelze vyřešit odkazem k žádným ověřeným zprávám nebo statistickým důkazům. Filozofie Judith Butler má mnoho nevýhod (například již zmiňovanou komplikovanost), její síla však tkví v tom, že sama neulpívá na progresivních dogmatech a klišé a své vlastní závěry zpochybňuje a posouvá. Překvapivě tím pomáhá otevírat otázky a dilemata, jež tíží obě strany kulturního konfliktu.

Nákupní centrum s gendery?

Petr Dvořák, konzervativní katolický teolog, píše v příručce namířené proti takzvané genderové ideologii: „Genderů je tedy potenciálně nekonečně mnoho a je zde možnost volby. Klíčové pro určení genderové identity je subjektivní prožívání, nikoli biologické pohlaví.“ Formuluje tak jednu z nejrozšířenějších představ, že feministické hnutí a myšlení ztratilo únosnou míru, když tvrdí, že existuje nekonečné množství genderů, mezi kterými mohou lidé volit. Toto tvrzení je nicméně pravdivé jen částečně. V knize Gender Trouble Butler skutečně rozvíjí teorii genderu jako identity, která není pevně daná jednou pro vždy, ale je podmíněná společenskými vztahy a kulturními představami té které doby. Do té míry se Dvořákova interpretace s postoji Butler shoduje. A když se na věci podíváme s dostatečným odstupem, shoduje se toto tvrzení i s naším běžným poznáním: už pro generaci našich prababiček byla ženskost spojená s jinými vlastnostmi, úkoly a předpoklady, než je tomu dnes.

Problém však nastává tam, kde Dvořák mluví o „možnosti volby“ a „subjektivních pocitech“. Jinými slovy, jedna věc je tvrzení, že je gender podmíněný a nemá pevnou, provždy danou podstatu, druhou věcí je otázka, kdo a jak ho mění. Čtení, které nabízí Dvořák, odpovídá takzvané voluntaristické interpretaci teorie genderu, která se opírá o silné pojetí lidské vůle. Mnohost genderů podle ní leží ve světě před námi a my mezi nimi můžeme volit. Gendery jsou jako oblečení, které navlékáme na svou osobnost, a lidský život je výlet do nákupního centra, v němž můžeme vybírat, který kus oděvu nám sedí nejlíp. Jak si všimla sama Butler, Dvořák není jediný, kdo její myšlenky interpretuje tímto způsobem. Podobně je pochopila i celá řada lidí, kteří mají naopak blízko k progresivním politickým postojům.

To, že je něco „sociální konstrukt“, ale ještě neznamená, že je tak jednoduché to změnit, kdykoli si zamaneme. Naopak, společenské vztahy a kulturní okolnosti podle Butler neutvářejí jen svět a naše představy o něm, ale pomáhají vytvářet i naše vlastní já. To je další, skutečně radikální aspekt filozofie Butler, který je možná ještě hůře přijatelný pro naše každodenní vnímání světa. Těžko si pak můžeme jednoduše vybírat gendery podle svých „subjektivních pocitů“, protože ty jsou stejně jako gender propojeny a spoluutvářeny sítí vztahů a představ, které formují kulturu a společnost.

Pokud se ale podoba genderových identit může měnit, jak k tomu podle Butler dochází? A mohou lidé vůbec přispět k proměně své genderové identity? Ano, ale trochu jinak, než to popisuje Dvořák.

Performativní identita

Butler pracuje s pojmem „performativní identita“. Podle ní to není tak, že by se naše vnitřní já prostě rozhodlo pro nějakou roli či identitu a pak ji teprve vyjadřovalo navenek (svým oblékáním, zájmy či sexuálním životem). Ač se to zdá zvláštní, je to podle ní naopak. Účastníme se společenského života s jeho normami a vzorci, které opakujeme a tím je posilujeme a zároveň u toho získáváme naši identitu. Naše já tomuto procesu nepředchází, ale do jisté míry se v něm utváří.

V opakování vzorců společenského života pak spočívá síla, ale zároveň křehkost genderových (a dalších) norem a identit. Síla spočívá v tom, že si nemůžeme ze vzduchu vykouzlit (nebo v nákupním centru koupit) jiné, protože jsme na společnosti závislí a jsme jí spoluutvářeni a spoluutvářeny. Jejich křehkost ale tkví v tom, že žádné opakování není dokonalé, kopie se nikdy nekryje s originálem. Právě drobné nedokonalosti tvoří štěrbiny v neprodyšném systému genderových vztahů a identit a ve výsledku otevírají cestu k tomu, aby lidé zakoušeli sebe sama jinak a nově.

Když Butler na konci své knihy o feministické politice vidí právě závislost norem na jejich opakování jako opěrný bod pro strategii queer nebo feministického hnutí. Na rozdíl od feminismu, který chápe ženskou identitu jako pevný základ a hledá cestu k jejímu zrovnoprávnění s mužskou, Butler ukazuje způsob, jak samotné genderové identity zpochybňovat, protože mohou být vylučující, svazující a mohou nás nutit podílet se na nespravedlivém uspořádání společnosti. Nejde ale o prostou volbu jiných identit, ale spíše o podvracení těch stávajících a jejich záměrně nedokonalých podvratných či parodických opakovaní. To ukazuje, že stávající řád není tak neměnný a přirozený, jak se sám sebe snaží představovat.

Taková politika může mít celou řadu podob, třeba záměrné stírání jednoznačných hranic mezi mužským a ženským genderem skrze práci se svým vzhledem. S podobným pojetím emancipace se můžeme setkat ale i mimo kontext queer a feministické politiky. Jedním z tradičních způsobů odporu pracujících proti špatným podmínkám na pracovišti je doslovné dodržování všech opatření, což ve výsledku může zastavit nebo neúnosně zpomalit výrobu. Pracující využívají toho, že i aplikace norem týkajících se práce je závislá na těch, kdo je opakují a převádějí do praxe. Ti se skrze záměrně parodické ztělesňování pravidel vyhýbají přímému střetu se zaměstnavatelem, ale zároveň zviditelňují křehkost a limity disciplíny, která určuje podobu jejich života na pracovišti.

Tíha na bedrech postmoderního Promethea

Vyjasnění genderu u Butler a performativního jednání ovšem neřeší všechny problémy. Naopak může otevírat další. Dvořák a další katoličtí konzervativci stojí proti jakékoli změně genderových rolí (ať už skrze „výběr“, nebo „pouhé“ podvracení), protože určité pojetí vztahu muže a ženy a jejich společenských rolí považují za Bohem daný řád, který není radno překračovat. (Jinou otázkou je, zda je toto uspořádání věcí opravdu tak prastarou přirozeností, jak konzervativci tvrdí, celá řada argumentů poukazuje spíše opačným směrem.) Sekulární konzervativci mají podobný postoj s tím, že vynechají Boha a vystačí si s „přirozeností“. Ve výsledku nemusí být ani pro jedny zcela rozhodující, jaké pojetí změny genderových vztahů Butler prosazuje. Zajímavější ovšem je, že důraz na podvracení identit začal vyvolávat otázky i mezi některými autorkami (zde se budu odvolávat především na J. K. Puar a Sabu Mahmood), které bychom jinak zařadili k feminismu a na progresivní stranu politického spektra.

Teoretička J. K. Puar mluví v narážce na filozofii spojenou s postmoderním myšlením o. „poststrukturalistickém Prometheovi“. Mýtus o Prometheovi, který sebral bohům oheň, dal ho lidem a dal jim tak možnost postavit civilizaci na vlastních základech, byl jedním ze symbolů moderního člověka: nezávislého a nepoddajného tvora, který buduje nový svět vymaňující se z pout náboženství a tradice. Postmoderní Prometheus postrádá ambice na budování velkých civilizačních projektů, podle Puar ale v obrazu člověka, který nabízí Butler, přežívá prometheovský prvek v neochotě ustrnout ve společensky dané identitě. Zatímco moderní Prometheus byl člověkem národního sebeurčení, pokroku, vědy a techniky, či heroického boje dělnické třídy, postmoderní Prometheus je člověkem posouvání a překračování norem. Jeho titánský úkol nespočívá v budování nového světa, ale v nekonečném pohybu a boji proti zatuhnutí vlastní identity. Jakoby z tradice poststrukturalistické filozofie, která se vyhýbá, seč může, všem nadčasovým normám, vznikla další norma: překračuj normy a podrývej identity!

Puar nesdílí s Dvořákem či jinými konzervativci přesvědčení, že by tyto identity měly být zachovány, protože jsou přirozené, či dokonce Bohem stvořené. Upozorňuje ale na problémy, které mohou být s obrazem postmoderního Promethea spojené. Antropoložka Saba Mahmood zase skrze svůj antropologický výzkum ukazuje, že z přemýšlení o lidském jednání se v sekulární feministické teorii často vytrácí skutečnost, že lidská svoboda nespočívá pouze ve schopnosti normy překračovat, ale i některé z nich přijímat a vytvářet na jejich základě vlastní identitu. Nikdo nakonec v tomto ohledu nejsme jen postmoderními věčně subverzivními prometheovskými titány či titánkami. Překračování norem a nekonečné podvracení identity je úkol, který nemůžeme a ve většině případů ani nechceme nést jako hlavní imperativ vlastních životů. Ostatně i témata a praxe současného feminismu ztělesněné například v kampani MeToo ukazují, že k překonání kultury sexisticky motivovaného útlaku a násilí je třeba normy nejen překračovat, ale nové, spojené s citlivostí a ohleduplností, také utvářet.

Prekarita života

Ačkoli nelze tvrdit, že by Butler opustila nebo radikálně přehodnotila své pozice, přibližně v posledních dvou desetiletích můžeme i u ní samotné sledovat jistý posun důrazů. V knize Rámce války: za které životy netruchlíme se Butler ptá, co mají jednotlivé lidské životy společného. Společným jmenovatelem je podle ní jejich nezajištěnost a závislost na druhých. Od našeho narození až po stáří je naše přežití podmíněné druhými lidmi: od rané péče přes spolupráci s druhými na zajišťování obživy. Zatímco ve starší knize Gender Trouble Butler ukazuje, jak jsou naše životy spojeny s druhými lidmi skrze normy a pravidla, jež mnohdy svazujícím způsobem spoluurčují způsob našeho života, v Rámcích války je spojení s druhými lidmi chápáno naopak jako nezbytnost. Skutečný problém nastává tehdy, když někdo z těchto sítí začne vypadávat. Základní nezajištěnost je obecně sdílený rys lidského života. Butler ale i o ohroženosti, prekaritě života, která je se liší podle toho, jak silně jsme chráněné sítěmi, které zajišťují naše základní potřeby, nebo jak jsme naopak ohrožené různými typy násilí.

Rozdíly jsou často spojené především s majetkem, ekonomickým zajištěním nebo sociální politikou státu, ve kterém člověk žije: Existuje dostupné bydlení či zdravotnictví jako jedny ze základních potřeb lidského života? V jaké části světa člověk žije v rámci přicházející klimatické katastrofy? Jaký má člověk pas (pokud vůbec nějaký) a jakou má tak šanci přesídlit z oblastí, kde se život stává nesnesitelným, jinam? Jakou barvu kůže, determinující ochotu jim pomoci (jak bolestně znovu ukazuje reakce české společnosti na příchod běženců z Ukrajiny), lidé mají? Co zažívají na hranicích transgender lidé prchající před válkou? To jsou momenty, které navzdory rozdílům spojují starší a novější důrazy myšlení Judith Butler.

Koncept zranitelnosti života, ale i důraz na jeho rovnější rozvrstvení má potenciál spojovat témata genderové rovnosti a sexuálních svobod s dalšími politickými oblastmi, jako je sociální spravedlnost, ekologie či péče, a nabízí tak jednu z cest k intersekcionalitě (v rámci progresivních hnutí stále častěji skloňované). Důraz na prekaritu podle mě může být také užitečným nástrojem, jak zkusit alespoň příležitostně posunout perspektivu emancipační politiky v rámci současných kulturních válek. Těžko můžeme od takového posunu čekat obměkčení jádra konzervativního hnutí, ale změna perspektivy může pomoci nenechat druhou stranu nasávat moc z legitimních témat, strachů a otázek přítomných ve společnosti. Nakonec může dojít i k překvapivým dílčím koalicím napříč oběma stranami konfliktu. Sociální otázky a kritika války, které Butler s konceptem prekarity života spojuje, ostatně byly (a dnes skrze pontifikát papeže Františka do jisté míry znovu jsou) tradičně dvěma velkými etickými otázkami katolické církve.

Otázky za frontovou linií

K současné vlně odporu proti „genderové ideologii“ můžeme přistupovat různě. Je možné uvádět na pravou míru některá zjednodušení, dezinterpretace či lži, jež se v těchto kampaních objevují. Je možné rozkrývat zájmové vlivy, které za těmito kampaněmi stojí, a ukazovat často velmi cynické pozadí nejrůznějších vln morální paniky. Je možné se také ptát, proč některé, byť sebeabsurdnější nařčení a představy ve společnosti nacházejí ohlas. To vše je jistě namístě. Myslím si ale, že může být užitečné nenechat se uhranout silou polarizace. Může nám pak uniknout, že za střety, které často mají bizarní povahu, se mohou skrývat otázky a problémy, jež prostě nelze smést ze stolu jako fake news či ideologickou zaslepenost. Jsou to otázky, které je možné si klást, když uděláme krok z frontové linie kulturních válek, otázky po podobě dobrého života, svobody i vztahu k druhým lidem, na něž lze těžko nalézt definitivní odpověď.

Ukazuje to mimo jiné na skutečnost, jak nesnadné je jednoznačně reagovat na oblíbené výtky konzervativců, že feministické a queer hnutí usilují o nekonečné možnosti výběru vlastního genderu. Když se ponoříme do diskusí kolem konceptů Judith Butler, ukáže se, že není zcela jasné ani to, zda je něco takového možné, a nakonec dokonce ani to, zda je něco takového nutně žádoucí. Zdá se, že perspektiva prekarity může pomoci nacházet cestu k novým tématům a problémům, ale zároveň podržet i důrazy spojené s feministickou a queer politikou a neupadat přitom do rizik individualizace a postmoderního prometheovství.

Tématu anti-gender hnutí bude věnována Feministická konference, událost, kterou každý rok organizuje kolektiv SdruŽeny.

Konference se koná s cílem ucelené kultivace levicového feministického diskurzu v českém veřejném prostředí, síťování feministických subjektů, budování feministické komunity v a podněcování organizovaného feministického odporu.