Zahradničit a vařit jsem pořádně začala po vyhoření ze svých dřívějších aktivistických prací. Cítila jsem tehdy nutkavou potřebu dělat věci rukama, vytvářet něco hmotného s viditelným výsledkem. Pozorovat, jak z malého semínka raší první lístky lilků a paprik pod březnovými záblesky teplejších dnů, zkoumat strukturu půdy a její vlhkost, doufat, že časně nasazená mrkev přežije ranní mrazíky. Otevřít si tak vhled do složitého, propojeného a křehkého světa živých i neživých organismů. Toto rozhodnutí mi v té době pomohlo ustálit duševní zdraví, ale také ukázat hodnotu manuální práce, která v sobě nese i aspekty péče a vztahu k půdě.

Ráda se hrabu v hlíně nebo krájím mrkev sama. U tohoto zdánlivě individualistického aktu ale myslím taky na kolektivní radost, která pak z výsledku nebo i procesu plyne. Práce s jídlem je ze své povahy hluboce feministická, protože naplňuje naše potřeby, pomáhá budovat komunitu a pěstovat vztahy nejen k lidem, ale také k přírodě. Tvoří protipól k výrobě prefabrikovaného, přechemizovaného jídla ze supermarketů, odcizeného od lidí, kteří jídlo vypěstovali, i místa, na němž rostlo. Možná nám industrializace zemědělství pomohla ušetřit čas a práci, ale také jsme ztratili schopnost vidět ekologické i sociální náklady průmyslově vyráběných potravin. Znovu ji získat je pro zdraví této planety i nás klíčové. Potřebujeme prozkoumávat udržitelné způsoby vztahování se k místu a nově ocenit lokální. To však nepůjde bez systémovější proměny ekonomických vztahů.

Odpojení

Souběžné krize – od energetické přes ekonomickou, geopolitickou po klimatickou – nám ukazují rizika ekonomického systému postaveného na růstu a maximalizaci zisku. Za příslibem růstu se skrývá tlak na co nejvyšší míru těžby, výroby, spotřeby a zároveň co nejnižší ceny. Na tuto logiku doplácejí jak celé ekosystémy, tak pracující, kteří v nedůstojných podmínkách těží minerály pro mobilní telefony, lithium z dříve neposkvrněných přírodních oblastí nebo ve velkých fabrikách vyrábějí rychle se opotřebující zboží.

Ze zemědělství se stalo průmyslové odvětví fungující na stejných principech: optimalizace ve prospěch nárůstu produkce. Půdu skupují agrooligarchové a tlačí na nízké výkupní ceny potravin i nízkou hodnotu zemědělské práce. Kvůli rychlým a jistým výnosům prošlo zemědělství silnou chemizací a výrazně stoupla spotřeba vody na zavlažování. S tím se pojí mnoho ekologických i sociálních problémů. Kvůli průmyslovému zemědělství ubylo z krajiny množství přírodních druhů a půda ztratila na kvalitě i schopnosti zadržovat vodu. Na emisích skleníkových plynů se podílí zhruba z jedné čtvrtiny. Klimatická krize se zas do krajiny otiskuje suchem, erozí půdy, extrémními výkyvy počasí, nepředvídatelností sezony nebo vyšší mírou záplav. Pravděpodobně nikdo dnes netrpí kombinací kumulujících se krizí víc než malí*é zemědělci*kyně. Jsou pod neustálým tlakem na vysoký výnos a nízké výkupní ceny a zároveň jejich produkce kolísá projevy změn klimatu. Jejich povolání ohrožuje jejich duševní zdraví mnohem častěji, než je tomu u jiných profesí, a způsobuje jim stres, srdeční potíže, deprese a až sebevražedné sklony. Odpor vůči těmto procesům je však živý a má hluboké kořeny v minulosti.

Obrana půdy a lokálních ekosystémů se odehrává v komunitách po celém světě. Dnešní místní vzpoury se dějí v kontinuu odvěkých rolnických bojů a uvědomění si tohoto napojení na tisíciletou tradici pro ně může být inspirací i novou dávkou odhodlání. Historie rolnických rebelií sahá dva tisíce let před náš letopočet, kdy se rolníci v tehdejších vyspělých zemědělských civilizacích jako Egypt, Mezopotámie a Čína bouřili například proti vysokým daním (zejména ve starověké Číně byly rolnické nepokoje velmi časté a mají tak hlubokou emancipační tradici). Vzpoury rolnictva jsou tedy mnohem starší než moderní podoba kapitalismu. Nutnost odevzdávat část své úrody vyšším autoritám, například panovníkům, šlechtě nebo raným státům, byla prvním aspektem útlaku rolnictva a taky první jiskrou pro vzplanutí jeho odporu. Ve slavném Velkém selském povstání roku 1381, které někteří historici označují za největší povstání v historii Anglie, se venkovské obyvatelstvo vzbouřilo proti nevolnictví i vysokým daním a se sekyrami, palicemi a luky a v počtu několika desítek tisíc udeřilo na Londýn.

Fáze agrárního kapitalismu, postupně nastupující v 16. století v Anglii, přišla s narušením vlastnických práv zemědělců. Dříve kolektivně vlastněnou půdu skupovala šlechta a rolníci se tak stali pěstiteli na pozemku patřícím někomu jinému, odvádějícími (námezdní) práci pro někoho jiného. Pěstování potravin již nesloužilo primárně k naplnění vlastních potřeb, ale k prodeji vlastníkům půdy a obdržení (většinou zcela neadekvátní) mzdy. S rozvojem mezinárodního obchodu a expanzí trhů rostl také tlak na maximalizaci výnosů a zisku. Vlastníci půdy proto začali vymýšlet různé způsoby, jak tuto výnosnost zvyšovat: kromě nízkých mezd vysušovali mokřady a bažiny, scelovali pole nebo omezovali přístup rolnictva k dalším svobodným statkům. Vlna selských povstání ve stejném století v Evropě souvisela i s touto proměnou povahy zemědělství.

Jak píše historička Ellen Meiksins Wood v textu The Agrarian Origins of Capitalism (Agrární původ kapitalismu, 1998), rolnictvo od nepaměti využívalo půdu ve prospěch vesnické komunity. Omezovalo například určité zemědělské praktiky, aby zachovalo samotnou rolnickou komunitu, případně aby ochránilo půdu nebo spravedlivě rozdělilo úrodu. Vesničané měli v Anglii právo pást dobytek nebo sbírat palivové dříví na společné půdě (známé také pod názvem commons, v češtině občina) a rovněž zákonem daný přístup k půdě soukromé, například v podobě paběrkování zbytků úrody v určitých obdobích roku. Z pohledu kapitalistických zemědělců bylo třeba půdu osvobodit od všech překážek, které by jim bránily v produktivním a výnosném využívání majetku. Mezi 16. a 18. stoletím rostl tlak na zánik zvykových práv, která bránila upevňování vlastnické moci nad držbou půdy.

Jestliže výše popsaná raná fáze kapitalismu znamenala počátek omezování přístupu zemědělců a zemědělkyň k vlastnictví půdy, fáze dnešního pozdního kapitalismu pak představuje další akceleraci skrze financializaci zemědělství – skupováním půdy finančními hráči, například penzijními, hedge a investičními fondy, čínskými investory, velkými agroprůmysly nebo individuálními milionáři. Ti všichni jsou motivováni podílem na zisku z rostoucích cen potravin a půdy i bezpečím investice v tomto sektoru. Financializace zemědělství však znamená také přesun obchodování s půdou na globální úroveň a spekulaci s ní. Bojovat proti těmto aktérům je mnohem složitější než stavět se proti individuálním vlastníkům nebo státu. Jejich vztah k místu je totiž minimální.

Boje za právo k půdě

V protikladu k tomuto globalizujícímu fenoménu se rozvíjejí boje, které novinář a spisovatel uruguayského původu Raúl Zibechi v knize Territories in Resistance (Oblasti odboje, 2012) pojmenovává jako teritoriální čili zakořeněné v místě a jeho specifikách. Jejich rozšíření zkoumá v rámci hnutí v Jižní Americe. Všímá si této nové strategie, klíčící na venkově a okrajích měst, v níž lokální obyvatelstvo znovu dobývá místa svého života, a to navzdory zákazům státu a dravosti nadnárodních společností. Na obsazených místech pěstují demokratické vztahy i lokální řízení a upevňují dlouhodobé projekty spočívající především ve schopnosti produkovat a reprodukovat život.

Zibechi v knize popisuje dvě jihoamerická hnutí: hnutí bezzemků v Brazílii a zapatistické rebely*ky na území Mexika. Pro obě šel boj za přístup k půdě ruku v ruce s feministickými hodnotami péče a vztahovosti k místu a komunitě. Zapatisté a zapatistky po povstání v roce 1994 obsadili významnou část mexického státu Chiapas a začali ji řídit na principu demokracie „odspodu“, v samosprávních oblastech, takzvaných Caracoles, a skrze místní Rady dobré vlády. Kromě možnosti podílet se na správě a otázkách reprodukční spravedlnosti byl pro zapatisty*ky důležitý i přístup k půdě jako ke zdroji kvalitních plodin a soběstačnosti. Rozvíjejí také paralelní ekonomiky, zdravotnictví a vzdělávání čili oblasti, které byly státní správou v minulosti hluboce zanedbávány.

Hnutí bezzemků v Brazílii (Movimento Sem Terra, MST) zase zahájilo okupace půdy v první polovině osmdesátých let v reakci na dlouhodobou koncentraci pozemkového vlastnictví v rukou několika málo latifundií, tedy zemědělských velkostatků vlastněných buď jednotlivci, nebo rodinou. Půdu okupovali chudí lidé bez domova, které stát vystěhoval kvůli výstavbě velkých investičních projektů, například vodních nádrží. Skrze blokády se jim povedlo čelit i tvrdým zásahům policie, a stát tak nakonec musel přistoupit k vyvlastnění půdy pro veřejné účely. Statisíce rodin získaly prostor pro život i pěstování plodin a MST se rozrostlo do masového hnutí se snahou o pozemkovou agrární reformu. Na okupovaných územích MST zakládalo družstva, z jejichž zisků pak otevíralo školy a místa pro sociální služby.

Tkanivo pěstitelské paměti

Hnutí bezzemků i zapatisté*ky se navracejí k původním praktikám zemědělství a propojují je s ekologickým pěstitelstvím. Oživování zapomenutých a násilně vykořeněných praktik pěstování i sběru plodin a tradičních vědomostí vnímají jako klíčovou roli emancipace žen. Tyto praktiky „tkalkyň paměti“, jak je nazývá mexická aktivistka a teoretička Mina Navarro, jsou důležitou složkou teritoriálních bojů. Jejich sběr kulturních vědomostí o půdě, místě, pěstitelství a tradicích pomáhá znovubudovat kolektivní identitu, na níž se upevňují základy společného boje.

Jihoamerické feministky pro propojení feministického boje s půdou a komunitou zavedly pojem „komunitaristický feminismus“, který je zakořeněn v kosmologii původního obyvatelstva a navazuje na komunitní praktiky a zkušenosti, ale také tyto praktiky kriticky reviduje a oživuje jen ty, které rozvíjejí „síť života“. Tělo v úzkém propojení s územím je jakýmsi kontinuem půdy a proti všemu, co toto spojení narušuje, ať již se jedná o těžbu, nebo mužskou dominanci, je potřeba bojovat. Bránit svou půdu znamená také vrátit se ke společné správě a péči, pěstovat na ní nejen potraviny, ale i vztahy a nové formy vztahování se k sobě navzájem. Feministka Silvia Federici v knize Re-enchanting the World (Znovuokouzlit svět, 2019) u zkoumání feministických hnutí bránících půdu v Jižní Americe a Africe rozšiřuje pojem commons (zde už český ekvivalent občina nestačí) zahrnující i sociální vztahy, které kolem této společné správy vznikají. Společně spravované území pro ni znamená i „ochotu trávit většinu času spoluprací, debatou, vyjednáváním a učením se, jak se vypořádat s konflikty a nesouladem“.

Ze vztahu k místu a půdě klíčí mnoho dlouholetých bojů za proměnu převládajícího systému. Iniciativy, které se do takovýchto proměn pouštějí, kladou na první místo budování komunity a obranu nebo rozvíjení toho, co je obklopuje. Snaží se tvořit alternativu k vykořisťujícímu systému okolního světa. Opouštějí klasické ekonomické modely a zaměřují se na naplňování lidských potřeb s ohledem na přírodu i další lidi. Takováto prefigurativní strategie čili předjímání lepší budoucnosti tady a teď nesměřuje jen k lepším zítřkům, ale představuje lepší dnešek. Smyslem není jen obrana konkrétního místa a rozvíjení lepších komunitních vztahů v jeho rámci, ale také budování spojenectví napříč různými lokálními odboji i kolektivy s podobnými hodnotami. Cílem tak není jen množit trhliny v kapitalistickém systému, ale také je propojovat a budovat alternativní infrastrukturu. S její rostoucí hustotou a zvyšujícím se objemem materiálů, financí, potravin, znalostí a vzájemné pomoci proudící skrze tuto síť poroste i její odolnost a schopnost vyvíjet účinnější tlak na převládající systém.

Moje místo odporu

Teritoriální hnutí nám ukazují, že univerzální řešení neexistuje – namísto toho potřebujeme lokální odpovědi na místní problémy zakotvené v důvěrné znalosti prostředí, v němž žijeme. Podobně o tom psal také Bruno Latour ve své knize Zpátky na zem (2020), když zdůrazňoval, že se sice musíme celosvětově spojit v úsilí o zastavení klimatické krize, ale vycházet u toho musíme z prožitků a vztahů v místě, kde trávíme svůj čas. Lokální není protipólem ke globálnímu, jedno souvisí s druhým. Dopady klimatické krize cítíme na schnoucí jižní Moravě stejně jak ekvádorští*ské pěstitelé*ky kávy na svých polích po neúrodných letech. Klimatická krize sbližuje naše prožitky z různých míst a může také sjednocovat naše boje, pokud se do nich pustíme. V tomto sbližování se může rozpustit vlastenectví, které se v příslušnosti k půdě snaží najít pravice. Právě pravice si nyní nárok na půdu u nás uzurpuje, zatímco levice tápe. Teritoriální hnutí jsou v tomto směru velkou inspirací, protože ukazují, jak vztah k půdě budovat z levicových pozic a s důležitým aspektem péče. Nelegitimní je vykořeněnost globálního kapitálu, nikoli příslušnost k místu.

Pro ozdravování naší planety a půdy poškozené erozí, suchem, nadměrným používáním chemikálií, umělých hnojiv a nevhodným scelováním pozemků je nezbytné přesměrovat více práce do zemědělství a péče o krajinu. Jak tuto lidskou energii k práci s půdou přesunout, jak tento vztah znovu nalézt? Může se zdát, že situace v České republice, poznamenané násilnou kolektivizací za minulého režimu a monopolizací zemědělství po roce 1989, je bezvýchodná. Nepodceňujme však specifický vztah k půdě našeho středoevropského kontextu, v němž si přes až čtyřicet procent obyvatelstva pěstuje vlastní potraviny. Každý*á máme v hlavě obrázek špajzů plných marmelád a zavařenin. Léto strávené u pasírování rajčat na kečup nebo tlačení okurek do zavařovaček je typickým tuzemským koloritem. Ačkoli někteří*ré tyto tradice zesměšňují jako konzervativní, právě ony tvoří jádro našeho vztahu k půdě. Tato tradiční propojení s půdou je však třeba rozvíjet politicky.

K takovému posunu nám nicméně chybí dostatek volného času i uspokojené základní potřeby, jako je například dostupné bydlení, energie nebo kvalitní zdravotnictví. Proměňovat způsob, jakým pěstujeme potraviny, zkrátka nelze bez proměny dalších složek sociálně-ekologické transformace. Chránit a rozvíjet místa, v nichž žijeme, a pěstovat v nich vztahy vzájemné pomoci proto můžeme brát jako politickou práci, kterou je nutné propojovat s dalšími hnutími usilujícími o spravedlivější svět. Naše obrana lokálního souvisí s bojem pracujících či se snahami sociálních a klimatických hnutí, a to nejen teoreticky, ale především prakticky. Chceme jíst zdravé potraviny, ale chceme také dostatek času na péči a rozvíjení vztahů k lidským i mimolidským bytostem. Chceme méně pracovat pro někoho jiného a více pro sebe, prostředí, komunitu přátel*přítelkyň. A chceme také rozhodovat o svých životech v místě, kde se nacházíme. Tyto společné potřeby překonávají umělé konzervativně-liberální rozdělení a mohou představovat zárodek jednoticí levicové politiky. Teritoriální hnutí Jižní Ameriky jsou dobrým příkladem toho, jak tuto politickou moc budovat odspodu, pečovat o půdu demokraticky, respektujícím způsobem a ekologicky.