Snídám, hledím z okna na projíždějící auta a vyruší mě zvuk notifikace. Zběžně odemykám telefon – už druhý týden čekám na výplatu z obou prací za minulý měsíc, stresuje mě, že se tak zpozdila. Ještě přece musím dokoupit tolik dárků. V bankovnictví stále nic, ale babička mi cosi přeposílá na WhatsApp. Biblické poselství pro dnešní den. Nechci ho číst, ale než aplikaci zase zavřu, poslední verš zprávy mi utkví v mysli: „Ježíš přišel, aby nám dal život a my ho měli v hojnosti.“ Přemýšlím, co to má znamenat. Nemůžu se ubránit nutkání se nad babiččinou zprávou trochu ironicky pousmát. „Jaká hojnost?“ říkám si. Pořád mi nepřišla ta výplata. Navíc: za poslední měsíc – tedy od prosince do ledna – jsem ve své čtvrti viděla nocovat na ulici minimálně čtyři nové lidi.

Čas, který křesťanstvím odkojený Západ nazývá adventním, se hojností jen hemží. Vídám to slovo na barevných pohlednicích se zlatými hvězdami v přeplněných nákupních centrech, dokonce jsem ho myslím zaslechla i v televizní reklamě na supermarket. Rádi si slova jako „klid“, „mír“, „láska“, „hojnost“ nebo přání „pokojné svátky“ vyměňujeme, připomínáme a vystavujeme. Málokdy o nich přemýšlíme. Chápu to – babička mě nechtěla zprávou urazit, chtěla mi připomenout, že na mě myslí. Měla bych se jí taky ozvat.

„Možná že hojnost je v naplnění vztahů kolem nás,“ napadá mě. Babička by asi řekla, že hojnost je v naplnění vztahu s Bohem. Jiní lidé si u slova „hojnost“ možná automaticky představí materiální statky. Ostatně: těžko se takové asociaci divit, když je soustavně a dlouhodobě tvořena a upevňována mediální složkou kapitalistické společnosti. Hojnost je spousta dobrého jídla, hojnost je velký výběr všeho, co nás napadne, hojnost je, když nám vůbec nic nechybí a všechno můžeme mít.

Myslím ale, že to není všechno. V mnohých z nás to slovo – tolik skloňované právě kolem Vánoc – vyvolává silné emoce. Pocit bezpečí, naplnění, jistoty, snad i vnitřního smyslu. O to je pro mě pak palčivější, že tam, kde cítím potřebu po právě těchto pocitech a zkušenostech, je čím dál větší prázdno. Mám doma šest foťáků, čtyři odstíny téže rtěnky a tři druhy ovesných vloček. Píšu text na dotykovém notebooku. Mohlo by to znamenat, že zažívám onen „život v hojnosti“, ale zároveň cítím spíš velkou existenční úzkost.

Jak se v tomhle světě cítit dobře?

Nechci si myslet, že lidé jsou povrchní, když podléhají tomu nekonečnému vánočně nákupnímu závodu a pak citují Bibli. Je dost možné, že – stejně jako já, stejně jako moje babička – jen chtějí mít pocit, že je s okolním světem něco spojuje. Je v pořádku chtít cítit na chvilku radost. Ostatně: i já si občas kupuju věci, abych se cítila o trochu lépe. Domnívám se, že může být velmi podnětné pátrat po tom, co nás k hledání útěchy v konzumu vlastně nabádá.

Poslední dobou je pro mě čím dál těžší vstávat z postele. Léky na úzkost, které mi psychiatrička předepsala, nijak nepomáhají na ten všudypřítomný a paralyzující pocit bezmoci a ztracenosti, který ve mně žije. Nedokážu přestat myslet na to, že máme možná deset let života na téhle planetě, než klimatická krize nenávratně ukončí svět, jak ho známe. Když zavřu oči, mozek mi promítá obrazy mrtvých dětí a lidí uhořívajících v Gaze ve svých domech zaživa. Už druhým rokem sleduji na Instagramu živý přenos genocidy, kterou vedoucí politici mého státu podporují. Minulý týden mé kamarádce ruský dron rozbořil panelák, v němž na východě Ukrajiny vyrůstala. Všichni se tváří, že Kongo nebo Súdán nejsou reálná místa, kde žijí a trpí reální lidé, a tak o nich ani nemluvíme. Dřív jsem tváří v tvář světu, který zabíjí přírodu a její bytosti výměnou za fiktivní bohatství, cítila naštvání, sílu bojovat, chuť křičet a angažovat se. Kdybych byla upřímná, řeknu, že dnes je mi už jen do pláče.

Já ani většina lidí z mé generace si nikdy nebudeme moct dovolit vlastní bydlení. Musíme čím dál víc pracovat, abychom nějak udrželi základně důstojný život. Z velké části nechceme mít děti, protože vidina nových malých lidí v takové dystopii se zdá být krutým osudem. Zachytávám v paměti střípky titulků, které jsem za poslední rok viděla ve zprávách: Rekordní nárůst duševního onemocnění, Epidemie osamění, Mladí lidé neumí budovat a udržovat vztahy, Krize bydlení na neúnosném milníku nebo Osada Bedřiška půjde k zemi. Někde mezi tím: V Gaze zabili dalšího básníka, Šéf NATO varuje před válkou, jakou pamatují naši prarodiče, Nová vládní koalice ANO, SPD a Motoristů. Závidím lidem, kteří tuhle skličující existenční úzkost tolik neprožívají. Zároveň ale věřím, že je v nějaké míře a intenzitě zakořeněna v každém a každé z nás, respektive v povaze života v současné společnosti jako takové. Teoretik Mark Fisher ve své knize Kapitalistický realismus (2009, česky 2010) říká, že je jednodušší si představit konec světa než konec kapitalismu. Na tragédie pozdně kapitalistického světa žádný a žádná z nás individuálně nestačí.

Fisher v návaznosti na Marxovy teorie ve výše zmíněné knížce taky mluví o nadprodukci a imperativu nekonečného zisku jako o abstraktním parazitu, respektive nenasytném upírovi, který vytváří své zombie. Jenže to živé maso, které onen nenasytný upír ve svém expanzivním procesu přeměňuje na mrtvou práci, je naše a zombie, které vytváří, jsme my. Ve světě, který si nárokuje naše těla a náš čas, abychom neustále co nejvíce pracovali, který kontroluje naše komunikační kanály, diktuje, co a jak konzumovat, a vytváří čím dál bizarnější podmínky pro lidský život, toužíme mít alespoň něco pod kontrolou. Chci bezpečí, komfort a opravdovou hojnost, ale ty zkrátka nejsou na dosah. Existenciální psycholog Rollo May věřil, že deprese (které je v dnešním světě mnoho) znamená neschopnost konstruovat budoucnost. Nemůžu si koupit byt, ale můžu si koupit další růžový crop top. Nedokážu zařídit, aby moji blízcí nezažili válku, ale půjdu jim koupit nové sešity a plánovače v pevných deskách. Nemůžu se cítit doopravdy spokojená, ale můžu si něco jako hojnost poskládat z věcí, které jsem si přinesla domů z obchodů. Mnozí a mnohé z nás to takhle dělají.

A co nám zbývá?

Věřím, že scrollování videí na Instagramu, kde se střídavě zobrazuje sponzorovaný obsah, obsah způsobující brainrot a záběry z humanitární krize, je perfektní metaforou života v této dekádě. Jedná se ostatně i o můj oblíbený druh eskapismu. Dnes na mě při scrollování vyskočilo video slečny, která radila, jak „manifestovat hojnost“. Mluvila polohlasem o vnitřní síle, pozitivním myšlení a zákonu přitažlivosti, který tvrdí, že naše myšlenky a víra mohou do života přitahovat to, co si přejeme. Celé asi minutu dlouhé video mi připadalo tak bizarní, že jsem nechápala, zda jde o satiru, nebo ne. Při rozkliknutí jejího profilu jsem ale zjistila, že se jedná o opravdovou spirituální influencerku. A taky: že má násobně víc peněz než kdokoli z jejích sledujících. „Další mega bohatá holka z Los Angeles bude říkat lidem, co nemají z čeho platit nájem, jak manifestovat hojnost,“ říkám si, protáčím oči a zavírám Instagram.

Stejně jako násilí páchané systémem na lidech a přírodě, které vykořisťuje, má i vypořádávání se s jeho důsledky třídní rozměr. Tedy: existenční úzkost plynoucí z nedostupnosti jistot, jako je sociální zabezpečení nebo zdravotní péče mimo velká města, konečnosti zdrojů a všeobecně ztěžujících se životních podmínek dopadá především na pracující lidi, nikoli na ty, kdo stojí na vrcholu pyramidy zisku. Palčivost prázdného pocitu, který se snažíme zaplnit pohodlně dostupnými předměty a sledováním trendů, je aktuální hlavně pro pracující lidi, nikoli pro celebrity, které tyto trendy rozsévají. Ať už tomu říkáme retail therapy (terapie nakupováním), little treat economy (ekonomika malých požitků), nebo konzumní společnost, jedno je jisté: kupování, vlastnění a shromažďování věcí nám pomáhají navodit příjemnější stav bytí. Jedná se třeba o staré dobré sběratelství, které si mnozí z nás ještě pamatují v podobě kolekce porcelánu u tety ve skříni, album plné Pokémon karet, které jsme vyměňovali se spolužáky, nebo třeba všechny díly mangy Naruta v domácí knihovně. Lidé sbírají věci, protože je doopravdy mají rádi – nebo tomu tak aspoň bývalo.

Dnes se i sběratelství přetváří v procesu adaptace na určitý business model, který spíše než na lásce ke kulturnímu předmětu stojí na spekulaci. Současné sběratelství – silně ovlivněné sociálními sítěmi, jež určují a masivně umocňují trendy v módě i spotřebitelských návycích – je mnohem rychlejší a samoúčelnější než kdy předtím. Od popularity plechových lahví Stanley, na které lidé stáli řady v zimě, až po dubajskou čokoládu nebo slavné plyšáky Labubu: už nejde o zájmový koníček, ale o konzum za účelem konzumu. Z kultury pomalého hledání konkrétních předmětů, vyměňování karet s kamarády a radosti z fyzické kolekce kousku kultury, na které jejich sběratelům a sběratelkám záleží a mají k ní osobní vztah, se stává další tržně spekulativní praktika. Tržní cena předmětů, které tak rapidně získávají na popularitě, je jejich prodejci eskalována na násobky své původní hodnoty jen kvůli tomu, že je lidé chtějí kupovat a sbírat. Jen plyšáci Labubu vydělali svému výrobci za poslední rok miliardy dolarů a z jejich sběratelů se rychle stávají přeprodejci, kteří dále nadsazují cenu na základě vnímané vzácnosti konkrétního kusu. Jedná se přitom o fakticky neužitečný předmět – malou figurku, která se dá připnout na kabelku. Cenné je na něm to, co pro lidi znamená.

Moderní sběratelství a kultura nákupů trendů už nejsou jen o tom, že bychom potřebovali, nebo dokonce chtěli konkrétní věc. Ve sběratelství jde vždy krom vlastnění věci i o to, být jedním ze skupiny lidí, kteří onu věc mají. Kolem sběratelských předmětů a trendů se hlavně v online prostoru tvoří živé a dynamické komunity, kde se o předmětech mluví, vyměňují se, přeprodávají – předměty kolem sebe tvoří své vlastní spotřebitelské a kulturní identity. Vnímaná příslušnost, pocit, že někam patříme, napojení nebo sounáležitost, které předměty umějí vyvolat, jsou tou skutečnou hodnotou, která nás k nim táhne. Přesně tyto hodnoty, jež lidé dlouho ve sběratelství nacházeli, se globální trh rozhodl využít k maximalizaci zisku. Čím více nás systém zbaví možností být doopravdy spolu, mít čas na opravdové koníčky nebo mít kontrolu nad vlastními životy, tím snáze nám prodá věci, které nám pocit hojnosti, komunity nebo radosti aspoň připomenou. Panenky Labubu i láhve Stanley vznikají jen proto, aby nasytily uměle vytvořené místo na trhu a aby vydělaly víc a víc peněz.

Mohlo by vypadat logicky, že kontrapozicí k toxické kultuře konzumu je její pravý opak – tedy vlastnit toho tak málo, jak jen lze. To aspoň říkají lidé vyznávající minimalismus, který je už od minulé dekády populárním životním stylem. Jeho filozofii lze zjednodušeně chápat jako „čím méně toho máš, tím šťastnější budeš“. I to však může být klamem, který sami sobě prodáváme. Totiž: úzkostná potřeba nemít předměty – stát se co nejlepším nespotřebitelem – je stále jen individualizovaným receptem na léčbu sdíleného problému, který je mnohem hlubší, než kam sahá dichotomie vlastnit versus nevlastnit. Když budeme mít jen dvě trička a jedny kalhoty, můžeme se sice cítit, jako že jsme lepší než ostatní lidé, kteří stále ještě konzumují, ale i tak jsme chyceni v tom stejném systému, který hluboce vykořisťuje náš život. Z Kapitalistického realismu: „Pandemii duševního utrpení, která sužuje naši dobu, nelze správně pochopit ani vyléčit, pokud ji budeme vnímat jako soukromý problém zasažených jedinců.“

Kdo platí za naši hojnost?

Kultura konzumu není škodlivá jen na abstraktní, diskurzivní úrovni. Její destruktivní povaha není jen ideologická, ale má především materiální důsledky. Stejně jako u jakékoli jiné produkce v rámci globální ekonomiky, která usiluje o zisk na úkor čehokoli, je velká daň, kterou jako společnost platíme za statisíce levných předmětů v našich obchodech. Jedná se o ekologickou daň v podobě destrukce Země a krajiny, jíž jsme součástí, ale také o daň sociální – lidé na spodních patrech výrobních pyramid jsou nuceni žít a pracovat v nedůstojných podmínkách, přičemž tentýž globální trh, který je zneužívá, jim krade perspektivu jakékoli důstojnější budoucnosti. Jenže tyto daně tak úplně neplatíme my. I zde je tato daň – bohužel – nerovnoměrně rozprostřena v neprospěch těch lidí a regionů, které mají nejmenší podíl zodpovědnosti na této krizi a které jsou jí nejvíc zraňovány. Marx v knize Kapitál zavedl termín „primitivní akumulace“ (neboli samoúčelné hromadění zisku), aby jeho optikou popsal násilné oddělení pracujících lidí od jejich půdy a pracovních nástrojů, čímž vznikla třída bez prostředků závislá na prodávání své práce za mzdu. O takovém vytváření bohatství z chudoby se dá říct, že koncentrace nadbytku na jednom pólu je zároveň koncentrací bídy, utrpení z práce, otroctví a brutality na pólu opačném. Totéž platí dnes pro výrobu a návyky spojené s kulturou konzumu.

Ekologické dopady současného systému produkce a spotřeby jsou doslova katastrofické. Nenávratně přicházíme o ekosystémy, které umějí tuto planetu udržet v obyvatelném stavu, a to navíc neustále rostoucím tempem. Jsou druhy rostlin a zvířat, které už klimatická krize způsobená lidskou činností stihla kompletně vyhladit. Jsou města a státy, jež budou za několik let částečně pod hladinou oceánu. Poslední myšlenkou, která mi utkvěla z četby Fisherova Kapitalistického realismu, je teze analyticky přibližující souvislost kultury konzumu a ekocidy. Fisher (stejně jako jeho ekofeministické předchůdkyně a navazující teoretičky) tvrdí, že potřeba neustálého ekonomického růstu a geopolitické expanze, která je kapitalismu vlastní, z něj dělá systém, jehož holá podstata je v rozporu s udržitelnou budoucností života na Zemi. Jinými slovy: kapitalismus a ekologická katastrofa nemají charakter náhodně souběžně probíhajících jevů, ale příčinný vztah, kdy kapitalismus přímo způsobuje a umocňuje ekologický rozvrat.

Hojnost je čaj, který ti kamarádka přinese na demonstraci

Jakkoli může být těžké si svět bez kapitalismu představit – natož jej žít –, musíme se o to neustále pokoušet. Pocit absolutní bezmocnosti a přehlcení, který v nás chce přetrvávat a na který jsme zvyklí odpovídat scrollováním, nákupy a hromaděním věcí, má potenciál být transformativní. Pokud jej tedy nenecháme, aby nás paralyzoval a přesvědčil k rezignaci. Není potřeba se okamžitě zcela vzdát konzumu, není ani realistické to po sobě chtít. Co kdybychom ale ono osamění, prázdnotu a pocit disonance zkusili léčit tam, kde začínají?

Jak už napsalo každé levicové autorstvo, komunita je lékem proti izolaci. Je těžké ji budovat, ale péče vložená do blízkých vztahů, do pozornosti k lidem, kteří to potřebují, a do participace v prostředí kolem sebe má velikou návratnost. Laskavý a udržitelný svět, ve kterém hojnost není jen iluze ve vánoční reklamě na supermarket, ale trvalá realita všech bytostí, nám nikdo nedá. A tato práce nezačíná, „až když tohle všechno skončí“, po Novém roce ani po pádu kapitalismu – začíná dnes. Hojnost je večeře, kterou spolu uvaříme z lokálních surovin, hojnost je kolektiv, který se umí podržet i v těžkých chvílích, je to čas strávený doopravdy spolu. Hojnost je mít komu zavolat, když je všeho kolem příliš, a vědět, že i na mě se moji blízcí mohou obrátit. Hojnost je naše vznikající globální solidární síť ukotvená v porozumění mechanismům světa, který nás utlačuje. Pokud onu hojnost nemůžeme najít ani koupit, co takhle ji společně tvořit?