Trigger warning: Následující text zachycuje detailní zkušenost vypořádávání se s psychickými nemocemi skrze sebedestruktivní vzorce chování a sebevražedné myšlenky. Pokud jsi na tato témata citlivá*ý, zvaž prosím jeho čtení. V případě, že se přece jen rozhodneš si jej přečíst, udělej tak v co nejvíc bezpečném prostředí.

První rozsáhlou depresivní epizodu jsem zažil*a v šestnácti letech, poté co mi moje teen láska a můj idol zlomila srdíčko. Mé psychické zdraví mělo obří výkyvy již od školky. Tentokrát jsem si ale poprvé uvědomil*a, že se cítím, jako bych už nikdy neměl*a mít možnost být opravdu šťastný*á. Jako bych byl*a úplně prázdný*á, vyfoukl*á, bez účelu a jakékoli vůle dál žít. Tumblr byl tehdy na vrcholu své popularity na každém rohu na mě číhal obsah glamorizující psychické problémy, poruchy příjmu potravy nebo sebepoškozování. Nedokážu snad ani spočítat, kolikrát jsem narazil*a na gif zobrazující scénu z první série American Horror Story, kde si hrdinky seriálu dokázaly podřezat žíly tak, aby se už nedaly zašít. Na denním pořádku byly fotky Cassie, postavy z britského seriálu Skins, působící jako inspirace pro aspirující anorektiky*čky.

Místo abych hledal*a pomoc pro své rychle se hroutící psychické zdraví, uvěřil*a jsem, že cítit se na umření je vlastně nějakým způsobem cool. Měl*a jsem pocit, že mě to dělá zajímavým*ou. Něco podobného si přece musí zažít každý správně kreativní člověk. Můj stav se ale čím dál více zhoršoval. Možná se to tehdy dalo nějak zachytit ještě předtím, než se moje psychické problémy nespoutaně rozjely, nebo jsem aspoň mohla získat nástroje, jak je lépe zvládat. To se ale bohužel nestalo a moje zdraví se akorát zhoršilo.

Ve většině populárních médií a na sociálních sítích frčela paralelně i vlna toxické pozitivity, která přetrvává dodnes. Hesla jako „Just do it!“ („Tak do toho!“) a „Všichni máme stejných 24 hodin“ nás už tehdy přesvědčovala, že životní změna je přece v našich rukou –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ stačí se jen víc snažit. Silou vůle se nám podaří vyléčit nevyléčitelné, manifestace nám přinese nové partnerstvo nebo lepší plat, skrz disciplínu a odhodlanost získáme tělo svých snů. Jen musíme chtít a soustředit se na své cíle. Makat. „Think happy thoughts.“ („Soustřeď se na radostné myšlenky.“)

Časem se k toxické pozitivitě přidaly stále komerčnější trendy v podobě self-care a domácího wellness. Když dnes porovnávám pochmurnost Tumblru s nablýskanou pozitivitou sebezdokonalování, všímám si, že oba přístupy člověku až příliš efektivně namlouvají, že si za všechny své problémy, včetně těch zdravotních, může vlastně sám. Jen proto, že se dostatečně nesnaží. Je to manipulace, kterou nám podsouvá neoliberalismus – jen zabalená do rádoby povznášejících a pseudopsychologických hesel. Právě v tom tkví nebezpečí, jehož důsledky jsem pocítil*a i sám*sama na sobě. Jako někdo, kdo se teď „pyšní“ (řečeno ironicky a s dlouhým povzdechem) diagnózou na chronickou depresi, úzkosti, ADHD, poruchu štítné žlázy a zkušeností se spoustou prášků a terapií (které i tak pořádně nepomáhají), jsou pro mě podobné narativy neskutečně zraňující. V duchu vím, že se svých zdravotních problémů prostě sám*sama nezbavím jen skrze pozitivní přemýšlení, soustředění se na „to hezké“, denní horké koupele a masky na obličej. I přesto je těžké se tímhle urputným a nesnesitelně pozitivním stylem myšlení nenechat ovlivnit.

Přestože své psychické zdraví téměř bezúspěšně řeším necelých 15 let, často pochybuji, jestli si své psychické potíže nevymýšlím, jestli nejsem jen líný*á nebo málo odhodlaný*á. Přeju si být „šťastný*á“, ale spíš tím myslím zdravý*á, funkční a „normální“ podle společenských měřítek. Když se moje symptomy zhorší, cítím vinu a hanbu, že nenaplňuju očekávání neustálého růstu a pozitivního přístupu. Přesto se učím přijmout, že můj život má hodnotu i bez vyléčení nebo naplnění univerzálních ideálů. Stačí, že ráno vstanu, udělám si něco dobrého k jídlu a řeknu blízkým, že je mám rád*a. Nemusím spěchat ani začínat změny podle „významných“ dat. Moje nemoci mají svůj vlastní čas – a já se snažím smířit s tím, že i tak je můj život dostatečný.

Nový rok, nové výšky

Bez ohledu na to, jestli se potýkáme se stejnými psychickými problémy, všichni*všechny jsme nejspíš zažili*y neustálý tlak na sebezlepšování. Naše společnost od nás neustále vyžaduje překonávání sebe sama a dosahování dalších a vyšších cílů – bez ohledu na to, čím si procházíme v osobním životě, ať už jde o nemoc, nebo vztahové problémy, či nebo na globální úrovni, tedy finanční krize, války, genocidy či pandemii covidu-19.

S novým letopočtem se tenhle nátlak často stává nejsilnějším. Přelom jednoho roku v druhý je prezentován jako nejlepší čas k tomu, abychom se znovu vynalezli*y, prakticky přes noc nabrali*y nové zájmy, zařadili*y do svého života lepší jídelníčky, začali*y žít jinými životními styly. Máme je uchopit v podobě předsevzetí, vytvořit si vision boards (nástěnka vizí), manifestovat, kolik chceme vydělat, nebo si na Goodreads určit, kolik knížek chceme přečíst. Hlavně do toho nového období vykročit co nejlépe! Stačí jenom chtít.

Neoliberální přístup k lidskému štěstí, zdraví a úspěchu v podobě hesla „pull yourself up by your bootstraps“ (postavit se na vlastní nohy) není vůbec tak lehce uskutečnitelný, jak je nám prezentováno. K překonání strukturálních bariér, které nám v dosažení našich cílů brání, prostě nikdy nebude stačit pár pozitivních myšlenek a trocha zápalu a vervy. Pár lidem se to možná podaří, ale většina z nás se může postavit na hlavu a stejně k tomu nedojde. Systém je jednoduše nastavený tak, aby se v našich opakovaných selháních, zoufalosti a vině vyžíval.

Ayesha Khan, autorka Substacku Cosmic Anarchy, popisuje: „Starý dobrý kapitalismus vytváří stres a pak ho patologizuje, protože je špatný pro podnikání. Stres snižuje naši produktivitu, ale břemeno jeho zvládání je privatizováno a přeneseno na jednotlivce, což vysvětluje prudkou popularitu pop-psychologie/psychiatrie.“ Rád*a bych polemizoval*a, že společnost nám na jedné straně vnucuje představu, že je naší povinností se zlepšovat a léčit, zatímco na druhé straně nám vyčítá, že kvůli systémovému nastavení často nemáme k možnostem rozvoje přístup. Ve světě, kde je hodnota člověka určována jeho produktivitou a především pracovním úspěchem, kde se od nás očekává, že i své koníčky proměníme v další zdroj příjmu (abychom přežili dopady postpandemické recese), kde péče o sebe, pohyb či pestré stravování nejsou jen nástroji k zachování zdraví, kde se učení jazyků a nových dovedností mění v gamifikovanou honbu za výsledky a kde se vše musí neustále vylepšovat, není vůbec překvapivé, že i lidé s mnoha privilegii, s dostatkem zdrojů a se silným podpůrným systémem se často necítí skutečně naplnění nebo spokojení. A protože je mnohem jednodušší vinit sebe samé než se pokoušet překopat celý systém, padáme do pečlivě ušité pasti plné sebeobviňování a nespokojenosti. Ve známé eseji Disability Justice is Simply Another Term for Love (Spravedlnost pro postižené je prostě jiný výraz pro lásku) autorka Mia Mingus konstatuje: „[…] většina z nás se k sobě chová tak, jak by se nikdy nechovala k nikomu jinému. Většina z nás je v násilném vztahu k sobě samým, což pomáhá vytvářet základy pro zneužívání na celém světě.“

Je načase osvojit si krip čas

Spousta krip a aktivistů*ek s postižením se věnuje problematice neskloubitelnosti postižení, nemoci a společensky předpokládaných životních milníků a cest. Přinášejí spoustu analýz a konceptů, které nám mohou pomoci se od těchto nesplnitelných očekávání osvobodit. Jedním z nich je koncept krip času, tedy alternativniho a subjektivního chápání či prožívání času. Queer akademička Alison Kafer říká: „Místo toho, aby se těla a mysli postižených lidí přizpůsobovaly času, krip čas ohýbá čas tak, aby se přizpůsoboval tělům a myslím postižených lidí.“ Jde tedy o reimaginaci plynutí času tak, aby odpovídal tomu, jak naše těla a mysli doopravdy zvládají žít a fungovat, namísto univerzálního předpokladu a formy, které se musí každý*á z nás přizpůsobit.

Krip a feministická autorka Ellen Samuels mluví o krip času jako o cestování mezi obdobími – postižení a nemoci nás často nutí plánovat dalekou budoucnost a zároveň neustále analyzovat dávnou minulost. Tím se hroutí klasicky vnímaná linearita času. Krip čas nám také umožňuje dát si čas a prostor na léčení, truchlení či zvykání si na nové podmínky a možnosti naší reality. Když se rozhodneme řídit vlastním krip časem, můžeme se vymanit z očekávaných časových os a životních trajektorií, které nám společnost předkládá, a dovolit si žít způsobem, který odpovídá našim možnostem v daném okamžiku. Je to akt radikální akceptace a sebeuznání, který sice není jednoduchý, ale rozhodně stojí za to. Akceptování krip času nám podle krip autorstva a aktivistva Leah Lakshmi Piepzna-Samarasinha (The Future Is Disabled: Prophecies, Love Notes and Mourning Songs; Budoucnost je postižená: Věštby, milostné dopisy a smuteční písně, 2022) může také uvolnit čas na snění – o tom, jak přežít a jak změnit společnost k takovému stavu, ve kterém se nám to může podařit.

Sláva neúspěchu

Queer teoretik Jack Halberstam ve své knize The Queer Art of Failure (Queer umění selhání, 2011) opěvuje schopnosti queer lidí excelovat v nenaplňování a odmítání společenských norem a očekávání – ať už jde o projevy jejich genderové identity či sexuality, nebo o nezájem o instituce, jako je manželství, tradiční rodina či monogamie. Na rozdíl od časté kritiky „nepřizpůsobivosti“ queer lidí Halberstam chválí kreativitu, odhodlanost a autenticitu těch, kdo se rozhodli jít svou vlastní cestou, bez zátěže společenského tlaku. Robert McRuer poté ve svazku Crip Times: Disability, Globalization, and Resistance (2018) tento koncept kombinuje s dalšími krip teoriemi a přístupy a mluví o tzv. worldmaking (vytváření světa) – vysnívání a vytváření alternativní společnosti, která se vymaňuje ze všeho tohoto tlaku, který spoustu z nás diskriminuje. Namísto stanovování si nemožných cílů a nucení se do dosažení naší „nejlepší verze“ se pojďme raději věnovat přepracování světa, ve kterém společně žijeme. Ukažme prostředníček systému, který nás neustále nutí hrát další a další, mnohem složitější levely, a uvědomme si, že na rozdíl od herních hrdinů*ek ale nemáme nekonečné životy nebo nadlidské síly.

Dovolme si neuspět, nenaplnit svá nebo cizí očekávání, být líní*é, jak by řekl Devon Price. Lenost stejně neexistuje. Odhodlejme se oslavovat naše životy v té formě, v jaké se nám dějí, a ne v té, jaká by podle ostatních měla být. Tím k sobě budeme milejší – a když budeme milejší k sobě samotným, bude pak jednodušší být milejší i k ostatním. A třeba ta milost dokáže něco změnit.