Když o pokoji Lídryně mluvil průvodce, používal výhradně slovo komora. Byly v ní pověšené těžké fialové sametové záclony, které atmosféru prostoru nejspíš dělaly temnější? Nevím. Po celou dobu prohlídky jsem hleděla do komína obloženého „zapavučenými“ černými cihlami a snažila se porozumět, proč tu krásnou dřevěnou podlahu, která ležela přímo pod ním, vystavili na milost pomalu se rozhořívajícímu ohni. Taková zbytečná krutost. Průvodce nám o Lídryní říkal cosi zpaměti naučeného z nějaké brožury. Všechno už jsme stejně věděli. Na jmenovce měl své jméno napsáno nápadně kýčovitým písmem: Dritan Poznanović. „V těchto kolejích pobývaly pouze významné osobnosti,“ pronesl pyšně, jako kdyby stejné kritérium platilo i pro něj. Pro sebe jsem mu v duchu vymyslela přezdívku Prdanović. Držela mě vzhůru, zatímco jeho hlas mě čím dál víc uspával a křehké žíly v jeho průhledných očích mi připomínaly vlastní průměrnost, protože i on byl zjevně nakažen Oním. Nejsem výjimečná. Ono zasahovalo i muže, ačkoli Ministerství veškeré výzkumy potvrzující tuto skutečnost urputně popíralo.

Ve chvíli, kdy nás Dritan zkoušel ohromit vtipem, který ho napadl včera v posteli po studené sprše, jsem už začínala ztrácet naději –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ měla jsem sem vůbec jezdit s hladovým Oním v břiše? Průvodce ale pravděpodobně jen toužil po nějaké veselé historce, o které by pak mohl vykládat kolegyni, se kterou bude o pauze ve sklepě jíst staré sendviče. Pro vedení to musela být hrozně nedůstojná podívaná – snad proto byla jídelna průvodců nakažených Oním situována do sklepa. Asi aby silný zápach plísně starého chleba a salámu nemohl proniknout nikam jinam. Nic jiného kromě plísně ale na Ono nezabíralo. Nic jiného neposkytovalo alespoň krátkodobý pocit úlevy jako stará plíseň. To jsem bohužel věděla velmi dobře i já. Z mých spekulací mě vytrhl opět Dritan, který protentokrát najednou pragmaticky zmlkl. Asi abychom si v tichu mohli přečíst cedulky, kterými kurátorky polepily pokoj. Teda „komoru“, opravil by mě jistě Dritan.

„První zápisky datuji sto let před Novou érou Ministerství,“ psalo se u slavných červených sešitů Lídryně. Sto let před nástupem Ona, přeložila jsem si. Dvě malé kompilace úhledně poskládaných salátových listů obalených červenou koženkou. Ty fotky jsem už mnohokrát viděla v monografiích věnovaných životu Lídryně – buď v černobílé verzi, nebo v různých dalších variacích, které zkreslovaly původní krvavě červené odstíny deníků. Knih o ní bylo napsáno tolik, že jsem se cítila odrazena si je vůbec začít číst. Právě to ale možná byla další z taktik Ministerství. Ty nejlepší kousky už ale z veřejných i soukromých knihoven dávno zmizely. Proces hledání posledních zachráněných kopií na černém trhu byl skličující. Nic se však nemohlo vyrovnat pocitu prohry, když se mi některou z nich konečně podařilo sehnat. Každá byla natolik protkána starou plísní, že jsem se už při prvním doteku nemohla udržet. Snědla jsem ji za pár minut, stejně jako Dritan s kolegyní jedli staré sendviče. Nenáviděla jsem se za to. Každou svou šanci dozvědět se, co se skutečně stalo, jsem stihla sníst dřív, než jsem si přečetla úvod.

Nakonec jsem zůstala u sledování fotek v těch nových nablýskaných sterilních a nicneříkajících kouscích o životu Lídryně vydaných Pragdurou a dalšími nakladatelstvími, z nichž všechny stejně vlastnilo Ministerství. První byla fotka, kde v ruce držela pero, které jí po prvním shromáždění Unie spojených Ministerství věnoval Kwame Mensah z Jižní frakce. Druhá, černobílá, byla vrcholem krásy její původní podoby. Z rozhledny se dívala na město, kterého se ještě nezmocnilo Ono. Na třetí fotce seděla na perském koberci – v póze, která byla na její poměry poněkud neobvyklá. Nedopatřením možná i lascivní. Asi nechtěla sedět na židli, aby dala najevo, že mezi ní a jejím pejskem nejsou žádné rozdíly. Byl to přece on, kdo jí údajně jednou zachránil život, a tak si ho nechala, milovala ho a v momentech, kdy v místnosti už nebyl přítomný nikdo z Ministerství, mu říkala „bebica“. Každý její další pes pak vypadal skoro stejně. Proč už tehdy své dovednosti nepoužila k tomu, aby ho – nevím – naklonovala? V sešitech o tom nikdy nepsala. Ještě jeden důvod, proč mě nikdy nezajímaly.

„Nikdo neví, že kromě těch dvou červených sešitů mám ještě jeden, tajný.“ Byl to její hlas. Nenapadlo mě ohlédnout se po svém okolí, nápadně mávat rukama a mluvit na ostatní – vidíte ji taky??? Věděla jsem přesně, proč promlouvá jenom na mě. Nebyl to jen kec, Lídryně se v kolejích skutečně objevovala. Držení její plnoštíhlé postavy bylo tak jisté, že se zdálo, jako by vedle velkého mosazného svícnu stála již od začátku prohlídky a byla to jen moje chyba, že jsem si jí všimla až teď. Ruce výchovným způsobem schovala za záda a oči měla celou dobu zavřené. Nevím, jak se jí to podařilo, ale ten účes, který si vybrala, měl zvláštní grácii staré učitelky. Její podoba byla historicky nepřesná, ale já jsem z té nedokonalosti cítila úlevu. Její sebevědomí jako kdyby se mě pomalu zmocnilo, tlačilo mě k zemi jako gravitace, dokud mě zcela neuzemnilo.

„Teď se mě na to můžeš zeptat,“ řekla Lídryně. Nic mě nenapadlo. I když jsem se na tyto situace celou dobu tak dobře připravovala. Třeba když jsme jako malí s bratrem společně chodili po parku, on mi svým hravým hlasem urputně kladl otázky, na co bych se Lídryně zeptala, kdybych ji potkala. Já jsem odpovídala rychle a vtipně. Každá moje odpověď ho rozesmála – vymyslela jsem je totiž tak, aby se mu líbily. Ono v mém břiše už na mě tehdy začalo působit a nutit mě dělat věci, které se vymykaly mé kontrole. Nutilo mě podvolovat se proti mé vlastní vůli. Nutilo mě všímat si rozdílů mezi mnou a bratrem. Nutilo mě ignorovat nelogická pravidla řádu, která určilo Ministerství. Nutilo mě krmit ho plísní.

„Jak ho přestat krmit?“ Snažila jsem se svou otázku formulovat tak, aby jí Lídryně rozuměla. Musela jsem se vyhnout jazyku, který jsme používali posledních několik let – za dobu, co nás víc a víc rozkládalo Ono. Za dobu, co jsme se všichni rozkládali v plesnivém jídle a přitom hledali způsoby, jak se Ona navždy zbavit a vrátit se společně k začátkům, když Lídryně byla pořád naživu. Ničivý dopad Ona na můj prefrontální kortex ale nebyl viditelný pouze v tom, jak jsem pomalu začala nabývat podobu náhodného generátoru Standardního jazyka Ministerství. Neuměla jsem už vůbec mluvit o sobě, o svých potřebách.

„Nikdo neví, že mám třetí sešit,“ zopakovala znovu a já jsem si podrážděně schovala obličej do dlaní. Nic z toho nebude. Žádný duch naší velké Lídryně zde neexistuje. Je to asi jenom hologram a ten pocit úlevy mám z toho čaje, který mi dali na začátku prohlídky. Začala jsem přemýšlet nad tím, kolik peněz muselo soudobé Ministerství investovat do toho, co se mi teď zdálo pouze jako hologram, který na mě mluví a snaží se mě utěšit. Možná právě takto vypadal ten nejúčinnější způsob, jak nás, zoufalce nakažené Oním, oslabit a nechat nás utopit se v romantických představách o lepší budoucnosti. Pokud ne pro nás, tak alespoň pro naše děti. Ty jistě už nebudou nakažené, prolezlé plísní a nebudou se muset mačkat ve sklepech v polyesterových tričkách. Nebudou ani muset spát na levných postelích a využívat nábytek bez integrity, na kterém je vzor dřeva jen nakreslený. Iluze, které nikdo nevěří, ale nemůže prokázat, že se nejedná o podvod.

Zvedla jsem se, zmačkala vstupenku z prohlídky kolejí a hodila ji na zem. Obličej Lídryně byl na ní nedůstojně pokřivený, ale odpovídající zklamání, které jsem v sobě cítila. V momentě, kdy jsem se dotkla kliky od dveří, se na mě nejdříve podíval popuzený Dritan, jemuž se zjevně nelíbilo, že jsem za sebou nechala bordel, a dokonce se rozhodla opustit prohlídku před jejím koncem. Když jsem vzala za kliku, ucítila jsem ránu na hlavě. Opravdu mě teď někdo praštil knihou po hlavě?

„Nikdo neví, že mám třetí sešit!“ křičela na mě tentokrát Lídryně. Kniha, kterou mě praštila po hlavě, byla tak těžká, že se pode mnou podlaha zřítila a já jsem spadla hluboko do sklepa. Najednou jsme všichni seděli za stolem, někde v podzemí, úhledně oblečení, zatímco Lídryně nás obsluhovala starými sendviči. To je ta jídelna Dritana a jeho kolegyně? Lídryně zapálila svíčky, na stoly dala krásné krajkové ubrusy, porcelánové talíře a stříbrné nádobí. Oblékla nás do hezkého šatstva. Vedle mě posadila Dritana, tentokrát bez jmenovky, který měl na sobě frak. Po mé druhé straně seděla jeho kolegyně, oblečená do sametových flapper šatů. Napadlo mě, jestli je Lídryně ušila ze stejného materiálu, ze kterého byly vyrobeny závěsy v její komoře. Když mě tato myšlenka začala pohlcovat, všimla jsem si, že mě Lídryně oblékla do lesklého elastického trikotu.

Menu jsme měli všichni stejné. Nikdo neví, že mám třetí sešit, psalo se v každém z nich. Už to bylo otravné, ale měla jsem hlad, který byl silnější než potřeba zabývat se tím, jak moc mě rébusy Lídryně už přestaly bavit. Hned po prvním soustě se mě začal zmocňovat onen klid, o němž jsem si na chvíli myslela, že je vyvolaný čajem, který nám dali na prohlídce. Klid se postupně zhmotňoval a lesk mého nedůstojného oblečku se proměnil v hladký, sametový povrch něčeho strašidelného, co se začalo nořit z mého těla, z jádra mého Onoho a zcela se vymykalo mé kontrole. Ta stejná hmota, která simultánně vystupovala z Dritana, jeho kolegyně a dalších návštěvníků, najednou začala rozšiřovat svá dlouhá a tenká chapadla, podobná vláknům mycelia. Byla jemná, plížila se pomalu a my jsme se všichni usmívali, jako kdybychom právě porodili dítě. Chapadla plísně nás přitom objímala, hladila a svými pohyby vytvářela zvuk, který nás uspával.

„Není nutné přestat ho krmit,“ řekla Lídryně a začala číst ze svého třetího sešitku:

„Klíčem je nechat se pohltit, dokud tvá plíseň nedosáhne symbiotického vztahu s ostatními. Musíš už konečně přestat jíst sama.“