Jedna z mých nejranějších vzpomínek z dětství se váže k rodinnému sledování televize. Zrovna jsme se přestěhovali do domu, který můj otec společně s mými strýci a dědy postavil na okraji Smržovky. Nábytek se teprve stěhoval, gauč byl potažený devadesátkovými béžovými motivy a naše Sony televize nejen že zlověstně šuměla, ale když jste se k ní přiblížili na dostatečnou vzdálenost, ucítili jste i statickou elektřinu, která z ní vycházela.

Podstatné však není tolik socioekonomické zázemí naší rodiny, jako spíš to, co v televizi vysílali. Pamatuji si kolonu tanků ruské výroby táhnoucí se podél silnice, co jen kameraman dokázal zachytit. Na pozadí se ozývala arabština ze studia, které sekundoval reportér přímo na místě. To vše se odehrávalo ve spisovné arabštině katarské televize Al-Džazíra. Syrská armáda se právě stahovala z Libanonu, jehož část desítky let okupovala.

Nic z okolností spojených s touto okupací jsem ve svých šesti letech samozřejmě nevěděl a do velké míry nevím ani dodnes. Válka v Libanonu, v českém prostředí silně akcentující Izrael a jeho roli v regionu SWANA, bývá paradoxně přehlížený konflikt. Komplexnost tohoto konfliktu a obšírnost lidského utrpení, které přinesl, jsou tak hluboké, že se jim při svém vlastním výzkumu možná sám podvědomě vyhýbám z důvodu nepostihnutelné rozsáhlosti a omezení vlastními akademickými znalostmi.

Sýrie, tehdy již pod nadvládou rodiny Asadů, se do konfliktu zapojila v jeho pomyslných začátcích, v roce 1976. Její intervence mimo mocenské a politické ambice spočívala také ve vyřešení otázky Palestinců žijících v tehdejším Libanonu a jejich soužití s místními maronity. Syřané také představovali jakousi štěpící čáru libanonské politiky, dělící společnost na ty, kdo syrskou přítomnost podporovali, a na ty, kdo ji odmítali. Tato ambivalentnost přístupů k roli okupující mocnosti zároveň dále napomáhala rozkladu uvnitř libanonské společnosti i dlouho poté, co samotná občanská válka skončila.

Někde mezi Českem a zbytkem světa

Část mé rodiny pochází z Liberce. Na severu Čech jsem také strávil doposud většinu svého života. Ve městě, ve kterém jsem vyrůstal, dlouhodobě pracovali dva zubaři a oba byli mými rodiči. Při navštěvování místní školy jsem si tudíž svou domnělou „odlišnost“ příliš neuvědomoval, jelikož téměř všichni mí spolužáci byli pacienty mých rodičů, které důvěrně znali. Zvláštnost či specifičnost svého vlastního jména v kontextu místa, kde jsem žil, i střední Evropy jako takové jsem tudíž začal vnímat teprve během studia na střední škole, kde jsem se také poprvé setkal s rasismem vůči Arabům nebo muslimům. Bylo to mnohem později než u jiných mých arabských kamarádů, kteří se se systémovým rasismem střetávali již na základních školách.

Můj arabský děda se narodil ve městě Dar’á. Pomůžeme-li si českou terminologií, jedná se o jedno ze syrských krajských měst. Dar’á se nachází na jihu Sýrie, kousek od hranic s Jordánskem, a zároveň sousedí s Golanskými výšinami. Je to spíše chudší region, dříve obývaný především pastevci a beduíny, zaměřující se zejména na zemědělství. Nutno zároveň dodat, že region je dominantně sunnitský a nikdy příliš nepodporoval vládnoucí dynastii Asadů.

Děda se ze Sýrie odstěhoval do Československa za studiem a do rodné země se natrvalo už nikdy nevrátil. Z Československa se pak s mým otcem přestěhovali do Iráku, kde strávili většinu sedmdesátých a osmdesátých let, až se přes různé peripetie v devadesátkách opět vrátili již do České republiky. Velká část mé arabské rodiny však v Sýrii zůstala a já jsem tak o ní opakovaně slýchával. Stejně jako o syrské politice, která s mou rodinou velmi úzce souvisela. V kontextu toho dotváří vzpomínka na stahování syrských arabských ozbrojených sil mozaiku, jejíž obrysy jsem si uvědomoval teprve po letech.

Tato má pozice mi zároveň umožnila nahlížet na události v jihozápadní Asii z různých, často odlišných a protikladných perspektiv. Existuje totiž propastný rozdíl v tom, jaký příběh o sobě vypráví Evropa a jaký vyprávějí Neevropané.

Rozložit paměť dějin

Neuznávám premisu domnělých začátků a konců konfliktů. Tento přístup chápu jednak jako ahistorický a jednak jako neprofesionální, napomáhající vytvářet mocenský narativ, jenž spočívá v ohraničování událostí stranami konfliktu, které disponují dostatečnými prostředky k utváření takového narativu. Příkladem může být současná válka v Gaze, jejíž začátek je západními médii rámován útokem Hámásu z podzimu roku 2023. Opakované tvrzení, že 7. října byl počet usmrcených Palestinců nulový, pak zcela opomíjí skutečnost, že rok 2023 byl až do 7. října pro Palestince na Západním břehu nejtragičtějším za dlouhé roky. A nepřímo tak opomíjí i zavraždění mé patnáctileté příbuzné Fully Masalmeh izraelským vojákem v roce 2022. Rozumím, že určité zjednodušování je potřebné pro elementární pochopení situace těmi, kdo se v ní hlouběji neorientují, zároveň se nemohu ubránit faktu, že takové nakládání s dějinami nám znemožňuje jejich přesnou interpretaci. Podobným příkladem je i válka odehrávající se v roce 2006 mezi hnutím Hizballáh a Izraelem, pomyslně navazující na dřívější stažení syrských okupačních sil. Tyto konflikty by bylo snadno možné vymezit přesnými dny i hodinami, sám je však chápu v kontextu širšího politického obratu, kterým SWANA v současnosti prochází a jehož součástí je i proměňující se role Libanonu a libanonského lidu.

Když mluvíme o muslimských dějinách SWANA, jsou tím často myšleny sunnitské muslimské dějiny. Sunnité ostatně tvoří dominantní odnož islámu, ke které se hlásí přibližně 85–90 % všech muslimů. Rozdíl mezi sunnity a šíity pak nespočívá tolik v náboženské rovině, jako spíše mocenské. Hlavním předmětem sporů je otázka vedení muslimské obce po smrti proroka Mohameda. Vojevůdci a dobyvatelé, jako byli Salahadin, Mehmed II. nebo Alp Arslan, byli všichni sunnité, ačkoli se jejich etnicita lišila. Pokud ale přejdeme k předním arabským osobnostem moderních dějin, také irácký prezident Saddám Husajn, egyptský prezident Gamál Násir nebo saúdský král Fajsal I. pocházeli ze sunnitského prostředí. O to markantnější roli pak v těchto dějinách hrají události z roku 2006. Hnutí Hizballáh, politická i vojenská organizace tvořená na šíitském arabském populárním základu, v té době sváděla na jihu Libanonu boj s izraelskou armádou. Třebaže jsou výsledky tohoto střetu diskutabilní, Hizballáh a jeho vůdce – Hasan Nasralláh – se chápali za jeho vítěze. A stejně tak je chápal i arabský a v širším měřítku i muslimský svět.

Tato skutečnost je zpětně z mého pohledu zcela zásadní. Nejen tedy že se objevila síla, která byla schopna čelit izraelské armádě, ale jednalo se o šíitskou skupinu, se kterou se dokázala ztotožnit i širší sunnitská muslimská obec. Hizballáh, skupina vzešlá z libanonské občanské války, tak do regionálního konfliktu s Izraelem vnesla novou dynamiku. Když jsem se o tomto konfliktu snažil zpětně dozvědět více, sám jsem byl zpočátku překvapen, že vůbec existují arabští šíité! Do velké míry marginalizovaná a přehlížená skupina, jejíž existence se často omezuje na antagonismus se sunnity, se najednou ocitla ve středobodu pozornosti i proměňujícího se veřejného mínění vůči šíitům. Tento obrat, společně například s islámskou revolucí v Íránu, lze zároveň zasadit do širších souvislostí spojených s návratem islámu jako politické síly v regionu SWANA, ale de facto do celého muslimského světa.

Pochopení této situace u mě časem vedlo k několika závěrům, jež tvoří můj přístup k životu i v současnosti. Tedy že věci inherentně soukromé a osobní se velmi rychle mohou stát věcmi veřejnými. Jakkoli tato skutečnost může pro někoho působit nekomfortně, dodává mi zároveň velkou naději. Italský filozof Giorgio Agamben by sice mohl namítnout, že veřejné tematizování osobnosti a tělesnosti může být předzvěstí fašismu, pro mě však představuje způsob, jak se velké příběhy historie, vyprávěné z pohledu vítězů a kapitálu, mohou stát příběhem běžných lidí a také že historie má zvláštní schopnost v tu nejméně pravděpodobnou chvíli změnit svůj kurz a směřování.

Promarněné životy jako téma debat u piva

Další vzpomínka pojící se s rodinným sledováním televizních obrazovek se váže k událostem z roku 2011. Napříč arabským světem probíhaly masivní demonstrace s cílem svrhnout staré režimy a umožnit lidem větší participaci na vládnutí známé jako arabské jaro. Tyto demonstrace se nevyhýbaly ani Sýrii, včetně města Dar’á, které je dokonce považováno za kolébku syrské revoluce. Byla to právě Dar’á, kde několik puberťáků z velkých místních rodin posprejovalo stěny a zdi nelichotivými protiasadovskými hesly. Následovalo jejich zatčení, mučení a následně i občanské nepokoje (dne 31. ledna 2025 byl dopaden Atef Nadžíb, člověk zodpovědný za mučení a znásilňování těchto zatčených dětí – pozn. aut.). To vše jsem sledoval nejen se zaujetím založeným na zájmu o dění v Sýrii, ale také z důvodu sílícího uvědomění, že se mi na dlouhé roky uzavírá jakákoli možnost Sýrii i svou rodinu navštívit. Mimo jiné také proto, že se má rodina protestů proti vládě aktivně účastnila.

Pokud žijete tak daleko od části své rodiny jako já, a zejména v zemi, jako je Česká republika, nemáte po pravdě příliš možností, co s takovou situací dělat. Samozřejmě zde probíhaly demonstrace na podporu syrské revoluce, vznikaly spolky a pořádaly se dobročinné sbírky i veřejné diskuse o situaci v Sýrii. S odstupem času však lze říci, že tyto snahy v české společnosti nepadly na příliš úrodnou půdu. Výjimkou je pak několik novinářů, kteří si na výjezdech do „nebezpečných blízkovýchodních zemí“ včetně Sýrie udělali kariéru i obživu, prodávajících českému divákovi podobu světa, který si přeje vidět, než že by odpovídal realitě. Spíše než tehdejší diskuse o podstatě islámu, Syřanech i následné uprchlické krizi jsem však vnímal především to, který člen naší rodiny byl zavražděn snajprem nebo jaká vesnice zmizela z mapy.

Samotný konflikt pak trval déle, než jakýkoli z domnělých českých odborníků dokázal odhadnout. Přes počáteční úspěchy rebelů přišlo následné vystřízlivění a obrat ze strany syrských vládních vojsk. V tomto okamžiku se také střetávají události syrské občanské války s již dříve představenými aktéry. Na stranu vládnoucího prezidenta Bašára al-Asada se postavili nejen Rusové a Íránci jako jeho dlouhodobí podporovatelé, ale také Hizballáh.

Spolu s tím se tak znovu protnul i osud běžných Libanonců i Syřanů. Statisíce z nich utekly do Libanonu, kde se snažily ukrýt před následky války, včetně členů naší rodiny. Nastala tak možná paradoxní situace, kdy země, která byla ještě před pár lety okupována svým sousedem, nyní přijímala uprchlíky utíkající před občanskou válkou, jež probíhala na území dřívějšího okupanta. Navíc ve vzduchu stále visela otázka Hizballáhu, samotného důvodu, který mnoho Syřanů donutil opustit své domovy.

Pohrobci arabského jara

Zvláštní atmosféra nebyla cítit pouze v libanonské společnosti a mezi Syřany, ale i v tom, jak změnila můj vlastní pohled na vztahy mezi jednotlivými arabskými zeměmi a muslimskou identitou. Dávno byla pryč myšlenka jednotného arabského státu. Také přístup k Hizballáhu se proměňoval a pro celou řadu lidí se stával ožehavým tématem. Dřívější hrdina boje za libanonskou nezávislost i za zájmy Palestinců nyní na svých syrských sousedech napomáhal páchání válečných zločinů. Jak se ostatně stavět k národu, který jste dříve okupovali a který vám následně nabídl pomocnou ruku, v kontrastu s tím, že musíte žít bok po boku s těmi, kdo vás zároveň z vašich domovů vyhnali? Tuto otázku si však z perspektivy Libanonu mohou pokládat i Libanonci vůči Syřanům. Zaručená odpověď neexistuje.

Někdy mám pocit, že běžní Libanonci svůj úděl a těžkosti snášejí v mnohem větší tichosti a přehlíženosti než jejich sousedé. Jako kdyby si navzdory všem válkám nechtěli připustit, že i oni mají právo žít život bez obav z okupace, kolonialismu a útlaku. Samozřejmě si uvědomuji, že přáním Libanonců je žít v bezpečí, nikdy mě ale nepřestane udivovat, že i ve svých nejobtížnějších chvílích dokážou myslet na druhé více než na sebe. Přestože tedy již nevěřím v arabskou jednotu manifestovanou jednotnou politickou entitou, jsem silně přesvědčen o významu arabské i muslimské komunitnosti. A v myšlence této sounáležitosti mě utvrdili zejména „obyčejní“ Libanonci.

To nás zároveň přenáší až do současnosti. Téměř dva roky probíhající genocida Palestinců překreslila celou řadu linií v regionu SWANA. Střety Izraelců s Hizballáhem zanechaly Hizballáh v oslabené pozici, neschopného udržet svého spojence Bašára al-Asada u moci, když se na obzoru objevily síly Tahrír al-Šám. Rodina Asadů uprchla ze země a tisíce Syřanů se pomalu mohly začít navracet do svých domovů, včetně těch žijících v Libanonu. Zpráva o útěku Asada mě zastihla zcela nepřipraveného na chatě mého kamaráda v Krušných horách, po našem společném veřejném básnickém čtení předešlý večer.

Překvapení však brzo vystřídaly i obavy. Není debat o tom, že Asad byl tyran, a budu první, kdo se za tento názor postaví, pokud by se jej někdo pokoušel zpochybnit. Svoboda Syřanů však nikdy nebude úplná bez svobody Palestinců ani Libanonců a přes všechny své chyby byla Asadova garnitura podporovatelem palestinských hnutí, stejně jako se Hizballáh přes svá počínání v Sýrii postavil izraelské agresi vůči Palestincům.

Vedle sebe tak stojí osud Syřanů, Libanonců i Palestinců. Panarabismus s panislamismem. Politický islám s arabským nacionalistickým hnutím. Asadova podpora palestinských hnutí stejně jako zničení palestinské čtvrti Jarmúk v Damašku během syrské občanské války. V kontrastu se syrskou okupací Libanonu stojí nesmírná humanitární pomoc, kterou Syřanům libanonský lid poskytl. A v neposlední řadě je tu také Hizballáh, masové hnutí hájící zájmy šíitů i Palestinců, které zároveň páchá válečné zločiny na obyčejných Syřanech a po dlouhá léta drží diktátora Bašára u moci.

Netroufám si zaručeně tvrdit, jací Libanonci jsou a jak by měli své problémy řešit. Domnívám se, že už příliš dlouho za Libanonce mluvili jiní než samotní Libanonci. Mohu se ale alespoň pokusit vykreslit svůj přístup k Libanoncům a k Libanonu jako k zemi, vůči které mají Syřané, včetně mě samotného, obrovský dluh, jehož splacení bude otázkou následujících let a jehož prvopočátky jsem si začal uvědomovat zpětně, ve svých vzpomínkách na sledování stahování syrské armády z Libanonu v televizi v roce 2005.