Je přelom září a října 2025 a já, na pokraji svých fyzických i mentálních kapacit, se každý den probouzím s pocitem, že už nevím, jak dál. Poslední rok mám dojem, že sedět na několika židlích zároveň už nezvládám. Kombinovat aktivismus s full-time prací, studiem a uměním se pro mě stalo nesnesitelným. Vím, že chci opustit roli předsedy spolku Most Pride, který jsme s kamarádstvem založili před několika lety, vybudovali kolem něj komunitu queer lidí a jejich spojenců na severu Čech a rozčeřili tím vody místního života. Obávám se však, co bude dál.

Pamatuji si, jak před třemi lety vyrazil náš průvod do ulic Mostu úplně poprvé – částečně z hecu, částečně z potřeby dokázat existenci queer lidí i v tak hostilním prostředí, jako jsou severní Čechy, a vytvořit pro ně bezpečné místo. Pro většinu z nás šlo o první veřejnou akci, kterou jsme organizovali, netušili jsme proto, jak se zorientovat v administrativním bludišti různých žádostí a povolení. Už ve fázi příprav byla navíc událost poskvrněná četnými výhrůžkami a odpornými osobními komentáři na sociálních sítích. Zástupce primátora mezitím do médií prohlašoval, že si nás v Mostě nepřeje.

Akce nakonec dopadla dobře, navzdory vydatnému dešti i narušování ze strany odpůrců. Bezprostředně po ní ale na celý tým padla únava. Já, paralyzovaný výhrůžkami a strachem z jejich uskutečnění, jsem prožil další těžký podzim. Mé výslechy na protiextremistickém oddělení v Bartolomějské se prolínaly s přednáškami na vysoké a koordinováním vyčerpaného kolektivu. Další ročník Most Pride byl potřeba, to bylo všem jasné. Jenže kde na to vzít energii?

Most je náš revír

Mosteckou queer komunitu jsme vybudovali sami od píky. Bez finanční podpory kraje, města, korporací či místních podniků a bez výhod, které podobné kolektivy mají v jiných městech díky napojení na místní aktivistické nebo umělecké skupiny, disponující know-how či kapitálem, díky němuž mohou nově vznikajícím iniciativám pomáhat. Most – kulturní Sahara – nám téměř nic z toho nabídnout nemohl, a tak jsme se museli spolehnout sami na sebe.

Vnímám, že zásadní překážkou komunitního organizování je bezesporu financování. Ihned po založení spolku, právní formy, která je nutná pro čerpání většiny grantů, jsme narazili na byrokratický labyrint, který vylučuje přesně ty, kdo by podporu potřebovali nejvíc. Systém dotací totiž předpokládá, že už jste zavedená organizace s několikaletou historií. Začínající kolektivy z regionů tím pádem nemají na získání finanční podpory šanci. Grantové přihlášky jsou navíc často složitě psané a v našem kolektivu povětšinou mladých lidí jsme neměli kapacity ani zkušenosti nutné k jejich vyplnění.

I proto jsme své aktivity od prvního dne financovali skrz crowdfunding, kde se na nás skládali lidé z celého Česka – a pořád to dělají. Přispívají i místní – často ti, kdo sami kdysi zkoušeli aktivizovat své okolí a vyhořeli, ať už v komunální politice, nebo při provozování kulturních a komunitních prostor. Postupem času jsem zjistil, že z toho, co jsem dřív považoval za celoživotní nevýhodu – mostecký původ –, se stala věc, z níž lze spoustu vytěžit. Most, město veřejnosti známé buď kvůli své tragické historii spojené se zbouráním starého Mostu, nebo stejnojmennému televiznímu seriálu, se ukázalo být paradoxně atraktivní pro podporu malých dárců. A tak se nám dařilo budovat komunitu a malými krůčky ovlivňovat svět kolem sebe téměř nezávisle na systému. Byl jsem si přitom vědom toho, že cesta, kterou jsme si v Most Pridu zvolili, není vhodná pro každý kolektiv. Sledoval jsem, jak například Ústecký pride funguje bez založení právnické osoby a také jak mnohem obtížněji shánějí finance na své aktivity. O to víc jsem byl rád, že – byť s obtížnostmi – zvládáme jako uskupení fungovat mimo červená čísla. Ukázalo se ale, že náš model není dlouhodobě udržitelný. V Česku neexistuje systémová podpora komunitních iniciativ mimo velká města, a tak je každé nové hnutí odkázáno samo na sebe a na štědrost ostatních.

Permanentně na hraně zhroucení

Těch několik let komunitního organizování uteklo jako voda – spíše se přehnalo jako potopa. Publicita, přebírání zodpovědnosti, nabírání nových kompetencí a zároveň uvědomování si vlastní nekompetentnosti. Formální i neformální závazky. Pocit, že kolektivní síla naráží na systémové limity. Stres z organizování se stal nekonečným a nesnesitelným: Dostaneme povolení od města? Vyberou se peníze? Nepřijde nám někdo ublížit? Postaví se za nás policie? Sám jsem vyčerpání a stres zaháněl zajídáním a nedostatkem spánku, což se promítlo do mého zdraví i psychiky.

Pamatuju si, jak jsem poprvé otevřel excelovou tabulku vytvořenou naším advokátním týmem v organizaci In IUSTITIA, která pomáhá obětem předsudečného násilí. Byla v ní vypsána veškerá trestní oznámení, která jsme jako spolek podali od začátku fungování. Jejich počet se šplhal ke stovce: „Beru avii a jedu na svou poslední cestu života“, „přijdu to vystřílet“, „kéž by se někdo obětoval a šel to tam postřílet, abyste už dali pokoj“. Citace výhrůžek byly doplněny výsledkem rozhodnutí policie či státního zastupitelství, které je ve většině případů zlehčovaly: „Úmyslem podezřelých osob nebylo vyzývat k usmrcení, šlo o vyjádření nesouhlasu s hodnotami, které iniciativa Most Pride zastává.“ Případně kvůli anonymitě na sociálních sítích, jako jsou TikTok a Instagram, nebyli schopni dohledat pachatele. To vše jen pár měsíců poté, co došlo k teroristickému útoku v bratislavské Teplárni.

Četl jsem výsledek šetření OSPOD u jednoho z pachatelů, který mi vyhrožoval, že mě s partou přijedou v kuklách zmlátit tyčemi a spálit. Ze spisu přitom jasně vyplývá, že jeho agrese vychází ze všeobecné frustrace – a mně je ho vlastně líto. Žije v bytě na jednom z mosteckých sídlišť se svou matkou a sestrou. Navštěvuje základní školu, kde moc neprospívá. Otec nepřítomný. Zklamal ho systém, který se o něj začal zajímat až ve chvíli, kdy se stal problémem. Vyrůstal ve světě, kde se zoufalství dědí a empatie považuje za slabost. Jak by mohl věřit, že solidarita je možná, když ji nikdy nezažil? Ten kluk je produktem stejného systému, který z nás dělá vyčerpané aktivisty – jen jiného pólu téže nerovnosti. A tak zatímco přemítám nad tím, jak moc normální je empatizovat s člověkem, co mi přeje smrt, docházím k závěru, že ten boj za osvobození jsem vlastně vedl nejen pro nás, ale i pro něj a jeho partu.

V pasti systému

Zažili jsme společně také vrchol kampaně za manželství pro všechny pořádané iniciativou Jsme fér. Andrej Babiš byl v tu dobu poslancem za Ústecký kraj, a tak jsme se jedno odpoledne vydali lobbovat do jeho poslanecké kanceláře. Bylo známo, že rovné manželství ve sněmovně projde jen za podpory jeho hnutí, a doufali jsme, že osobní setkání s lidmi, kterých se to bezprostředně týká, mu pomůže otevřít oči. Na schůzce jsme se s Babišem kromě manželství pro všechny přeli také o válce na Ukrajině. Zatímco v místnosti hrál program televize CNN Prima News, dle jeho slov jediné legitimní české médium, Babiš se bušil do prsou, že jeho zahradník je gay, a tak nemá nic proti LGBT+ lidem. S podporou novely zákona ze strany hnutí ANO to ale nevyšlo a queer páry v Česku proto stále právní rovnoprávnosti nedosahují (i přes dlouhodobou otevřenost společnosti vůči sňatkům a společným adopcím queer párů) a několik dalších let dosahovat nebudou. Právě tohle hluboce zklamalo a demotivovalo nejen náš kolektiv, ale i další regionální queer komunity.

Chvíli po neúspěchu kampaně manželství pro všechny jsem vyjel na Erasmus do Nizozemí, kde zrovna padla vláda a v předčasných volbách vyhrál zástupce islamofobní krajní pravice Geert Wilders ze Strany pro svobodu. Holandsko jsem odjakživa považoval za ráj pro queer lidi – stát, který jako první povolil rovné manželství a dlouho tak pro mě představoval symbol svobody. V Nijmegenu, kterému se díky levicově orientované univerzitě přezdívá nizozemská Havana, jsem zažíval trans* euforii a poprvé se odvážil vyoutovat svému okolí. Na univerzitních přednáškách o feministické a kritické teorii, dekolonialismu, environmentálních přístupech a postkoloniálních perspektivách jsem se učil přemýšlet o světě v souvislostech, které české vzdělávání často ignoruje. Pochopil jsem, že žádné hnutí nelze oddělit od ostatních – že boj za queer osvobození je zároveň bojem proti rasismu, chudobě, patriarchátu i ekologickému kolapsu.

Toužil jsem ale poznat, jak tyto myšlenky žijí mimo akademickou půdu – v aktivistické praxi. Když se mi to podařilo, nestačil jsem se divit. Místní queer aktivisté*ky mi vyprávěli*y o policejní šikaně a o tom, že kvůli politické perzekuci už několik let komunikují jen přes jednorázové SIM karty. Queer aktivismus se tam prolínal s bojem proti krizi bydlení, ale i proti rasismu a xenofobii, které jsou v bývalé koloniální společnosti hluboko zakořeněné. Namísto idylického obrazu pokročilého Západu jsem viděl lidi unavené, vyčerpané, často rezignované – a přesto odhodlané dál bojovat, i když systém neustále hledal nové způsoby, jak je umlčet.

Z Nizozemska jsem si nakonec odvezl víc než jen zkušenost s jinou zemí. Přivezl jsem si vědomí, že žádné hnutí nemůže být izolované – že osvobození musí být kolektivní, komplexní a propojené. Tehdy mi došlo, že vyhoření, které cítím, není osobním selháním, ale důkazem, že systém funguje přesně tak, jak má, a že ty symptomy jsou napříč Evropou podobné. Že útlak, který jsem dřív vnímal jen skrze zkušenost queer člověka z Mostu, je ve skutečnosti mnohem širší – je to útlak třídní, ekonomický, strukturální. Že nejde jen o nenávist vůči menšinám, ale o uspořádání, které udržuje většinu lidí v neustálém stresu a soutěži. Systém, který nutí pracovat čtyřicet hodin týdně, aby člověk vůbec zaplatil nájem, a tím mu bere čas i kapacitu cokoli měnit.

Utopie utěšuje

Věřím, že jednou vybudujeme svět, kde být aktivistou není něco pejorativního. Kde házení klacků pod nohy ze strany primátora bude představovat politickou sebevraždu, protože nebude normální odmítat skupinu lidí, která se snaží ve svém okolí udělat něco pozitivního. Kde mladí lidé nebudou manipulováni prospěchářskými influencery, kteří v nich zasévají semínka nenávisti a vydělávají na nich peníze. Kde orgány, které nás mají chránit, nebudou zesměšňovat oběti předsudečného násilí. Kde bude úplně jedno, jak kdo vypadá nebo koho má rád, protože podstatné bude, že jsme spokojení. Kde se nebudeme muset rozhodovat, zda ve volném čase vstoupíme do kolektivu, nebo si k práci na hlavní pracovní poměr najdeme ještě brigádu, abychom zvládli pokrýt základní životní náklady. Tohle snění o utopické budoucnosti se pro mě stalo útěchou.

Nejvíc ze všeho bych si přál, aby v mém utopickém světě fungoval systém univerzálního základního příjmu. S odstupem totiž vidím, jak se všechny překážky, které jsem musel překonat, točily okolo peněz. Neměli jsme peníze na uspořádání festivalu. Členstvo kolektivu si muselo vybírat mezi brigádou, anebo účastí na komunitním setkání. Já bych se býval rád věnoval Most Pridu na plný úvazek, ale musel jsem platit nájem a chodit na přednášky, abych měl jistotu dobře vydělávající práce, která stejně po promoci nepřišla.

Tato utopie se v poslední době naštěstí jeví být na dosah více než kdy jindy. K univerzálnímu základnímu příjmu nedávno přistoupila například irská vláda, když se pilotní projekt, v rámci kterého umělectvu měsíčně poskytovala 325 eur týdně, ukázal jako prospěšný pro irskou ekonomiku. Během tří let účastnictvo díky jistému příjmu věnovalo víc času tvorbě (v průměru o čtyři hodiny týdně více), snížilo svou závislost na sociálních dávkách a jejich životní spokojenost vzrostla. Z ekonomického hlediska se projekt vyplatil i státu – každé euro investované do programu přineslo společnosti 1,39 eura v návratnosti.

Potvrzuje to, že když lidé nejsou nuceni žít od výplaty k výplatě, rozvíjejí nápady, navazují vztahy a tvoří. V Česku se mezitím ekonomická realita zhoršuje – inflace sice zpomalila, ale reálné mzdy stále klesají a společenské nůžky se rozevírají. Nedostatek peněz ale neznamená jen prázdnou peněženku, znamená i časovou chudobu: nemožnost věnovat čas věcem, které pro nás mají smysl. Když se většina společnosti snaží jen přežít, nezbývá jí prostor na to, svět kolem sebe měnit.

Neodcházím z hnutí, jen měním tempo

Vím, že kdybych aspoň pár měsíců mohl veškerou energii soustředit do kolektivu, třeba bychom dosáhli na některé z grantů a docílili bychom tak aspoň nějaké stability. Našel bych si čas sepsat žádost a taky bych měl prostor věnovat se veškeré doprovodné administrativě, která se k čerpání a vyhodnocování grantů váže. Třeba by se pak podařilo vybudovat naše vysněné Most Pride komunitní centrum, které by bylo otevřené veřejnosti a kde bychom mohli pořádat kulturní a společenské akce. S queer a feministickou knihovnou, kavárnou a pódiem, kde by vystupovalo místní umělectvo. Byly by tam deskovky a spousta hudebních nástrojů, které by si návštěvnictvo mohlo půjčovat. Zdi by byly poseté polaroidovými fotkami z předešlých akcí a transparenty z Most Pridu. Vonělo by po vonných tyčinkách.

Místo toho jsme nuceni fungovat v kapitalistickém kolotoči, který nás zaměstnává na osm až dvanáct hodin denně tak, že po celém dni v práci nejsme schopni se dlouhodobě a smysluplně organizovat. Jsme tak drženi v limbu, které uchovává zavedený status quo, a nezbývá nám energie ho zpochybňovat a především rozebrat a změnit k obrazu svému. Ti, kdo se do komunitního organizování pustí, pak často končí jako já – aktivismus se podepíše na jejich psychickém či fyzickém zdraví nebo má jiný negativní vliv na jejich život. To ale není způsobeno komunitním organizováním, neboť to samotné je často naplňující. Problém nastává v momentě, kdy do rovnice vstupuje systém. Ať už v podobě nefungující ochrany proti předsudečnému násilí, politických kalkulů, či prekarizující práce.

Neodcházím z hnutí, jen měním tempo. Most Pride a další komunity přežijí, jen když se práce spravedlivě rozdělí – každému dle možností a schopností. Nestačí ale fandit z tribuny sociálních sítí, je potřeba se přidat. Dobrovolnická činnost, posílání stovky měsíčně nebo jen přítomnost na akcích se počítají. Pamatujme, že trvalá změna se nerodí v Praze ani v čítárnách levicové teorie. Rodí se zespodu – v regionech, kolektivech, komunitách. A přijde tehdy, když si uvědomíme, že útlak je ve výsledku jen jeden – ten systémový.