Vlak zastavil, a hned co se dveře otevřely, hodila si na záda batoh a vyběhla od nádraží směrem z města pryč. Běžela dlouho a klusem, daleko, v nohách sílu, v srdci strach, došel jí dech. Došel, ale až na kopci za městem, na hranici lesa. Ani zásobu vody si nenabrala, na tak dalekosáhlou rozvahu nebyl čas, došlo jí to až teď, když tekutina začala ubývat a mizet v jejím uříceným těle. Spíš ale chtěla věřit, že cestou potká pramen, potok, řeku – když bude nejhůř –, než aby se vrátila. Teď, když už se konečně odhodlala vyrazit, nemohla se jen tak vracet, bála se i otočit hlavu. Bála se, že ztratí odvahu i směr, který se nejistě a roztřeseně odvíjel od jejího protáhlýho stínu dál do krajiny, hlouběji do lesa. Neohlídne se, projde houštinou, najde pramen. Rozloučit se? Nebezpečný. Ptali by se, kam jde, a ona by složitě hledala vhodnou odpověď na neobratně položenou otázku. A přece jí hlavou probleskla myšlenka na ústup… ještě by se mohla otočit. Rozpustit sebe sama v šumu cizích slov, v pití kafe na zápraží, společným večeření, ve víně, v horkým potu náhodnejch paží. Stesk svého srdce přehlušit bouřemi, bídou a boji. Jenže už nechtěla bojovat, poddat se bídě, překřičet bouři. Les zašuměl. Všechno už bylo, nic se nestane, nikdo nepřijde, není tu, nikdo tu není. Nikdo další tady není. Jen ona a les, jen já a les. Ty a les.

Sebe si

Bylo brzo ráno, brzo na podzim, spíš babí léto, země pořád ještě prohřátá, i sluneční světlo objímalo měkce. Pruh lesa, do nějž vkročila, stanovila jako pomyslnou hranici. „Do teď jsem byla já, od teď budu tak, abych byla sebou.“ Možná by se tomu dalo říkat předsevzetí, snad dokonce doslova, před-se(be)-vzetí, výchozí bod. Cesta vedla pořád ještě do kopce, kamenitá tak akorát, aby pod nohama bylo cítit nerovnosti světa, koruny stromů vytvářely přístřeší a stín. Za lesem se rozprostírala louka a nad ní lavička s výhledem do kraje pro ty, kdo potřebovali shlídnout do údolí. Ona musela dál, snad hloubějc, blíž. Už neběžela, ale spěchala pořád, víc odněkud než někam. Pěšina se vlnila po vrcholku kopce, podél luk a polí, pod ní skály a pod skalama řeka, jejíž ozvěna občas proklouzla průrvou až nahoru, tichý zašramocení živelnýho pohybu. Šla proti jejímu toku. Sestoupila na asfaltku, u který rostly jabloně. Terén se narovnal a do silnice se opřely sluneční paprsky. Zpomalila krok. Cítila se klidnější, přišlo jí, že je už dost daleko na to, aby mohla sama sobě věřit, že neuhne. Přešla jednu vesnici, pak druhou – na jejím okraji se pásli koně a za ohradou se ze silnice stávala zase obyčejná cesta, stáčela se zpátky do lesa, tentokrát skutečnýho, rozlehlýho lesa. Chtěla jít polňačkou dál, ponořit se bez rozmyslu, bez dechu do houštiny, ale něco ji zastavilo. Jako náraz na hladinu, myšlenky poletující do tý chvíle sem a tam najednou ztuhly nečekaným vnitřním odporem. Zastavily se v křeči, stejně jako svaly na lýtkách. S námahou se dotáhla na nedalekou louku. Pochybnost narozená v mysli se pomalu plížila po vnitřních stěnách jejího těla, do konečků prstů, do pramenů černejch vlasů, do nohou, do plic, břicha, do srdce, který bilo jako splašený. Sedla si na trávu vlnící se kolem, nekonečný moře uprostřed kontinentu. Slunce už nebylo vřelý, pálilo ji a rozbouřená tráva škrábala neotužilou kůži, svědila, hmyz kousal do obnaženejch rukou. Přejížděla si jazykem po dásni tam, kde chyběl zub, dotýkala se zesláblých paží, snažila se najít rytmus dechu. Tohle bylo její tělo? Opotřebovaný, strnulý, poraněný. Všeho najednou nabylo; šrámů na předloktí, horka, mraků, barev, pocitů, obav, strachu, tolik strachu. Chtěla zavřít oči a zmizet dovnitř sebe, ale představa přiblížit se pochybnostem tak napřímo byla ještě děsivější, představa všeho, co uvnitř schovala sama před sebou. Jenže nevydala se sem koneckonců právě proto? Svět kolem se rozpíjel. Nebylo čeho se zachytit, já bylo celý rozechvělý. Dýchala těžce, když najednou uslyšela laskavej ženskej hlas. Nebylo tak docela jasný, odkud přichází, ale komu patří, věděla. Byla to Marta, matka i sestra, vždycky nablízku, když bylo zle. Mluvily spolu asi dvacet minut. Pak se zvedla, otřepala si kalhoty a vrátila se na cestu. Obavy teď byly už jenom ozvěna původní paniky. Už ji nepohlcovaly. Stačilo se soustředit, uvolnit, zpomalit, srovnat dech, krok. Znovu vnímala zem pod svýma podrážkama a slyšela ptáky cvrlikat, cítila vyprahlou půdu. Myšlenky teď pluly pomalu a klidně, položila se do nich a ony ji odnesly na hranu dalšího lesa. Sestoupila dovnitř.

Procházela hvozdem a místo stromů míjela polomy, kmeny vyvrácený z kořenů, vysekaný místa, vykradený, duše rozprostřená po mezích, rozježděná čtyřkolkama, a srdce… Nořila se do nitra poničený krajiny, přejížděla jazykem po dásni, dlaní hladila povislý prsy, dotýkala se vyvržený hlíny, povolená kůže, čerstvě ořezaný pařezy. Obestoupilo ji ticho. Zastavila se na palouku a rozhlížela se kolem po vykáceným smrkovým háji, chtěla jít blíž, dovnitř, víc k ní. Splynout. Cítit, co cítí les. Posadila se do trávy, zavřela oči.

Skály kácet

Ocitla se v otevřeným prostoru, nebylo v něm nic, ale nebyl ani prázdnej, nebo byl? Vířil v něm nespočet barev, tančily spolu v plynulým pohybu neustávající proměny a nad tou změtí uspořádanýho zmatku viselo slovo MÍR. Nebylo napsaný ani vyslovený, snad tam ani nebylo a snad to nebylo slovo, možná pocit, myšlenka, konstrukt, čistá abstrakce, zřetelná a přesná. Žena na lesní mýtině si poposedla a souběžně s tím jako by se schoulila do svýho středu. Cítila, jak drží přítomnost a pomalu ji stlačuje do jednoho místa, soustředěná, klidná a nehybná. Skutečnost zhuštěná do jednoho bodu, tak čistýho, nezpochybnitelný dobro a pak? Lze to vůbec? Žít bez násilí? Představovala si, jak uvnitř spletitých sítí mycelia zápasí póry jednotlivých druhů hub o území pro svůj rod, jak termiti odnášejí tělo posledního z Buendíů, jak voda omílá skálu. Ucukla, čas se vykutálel ze sevření a rozplynul se okolo ní. Život je tok, dech je pohyb, okysličení, fotosyntéza, mír je stav, statickej, je snad smrt? A když Miss World z roku devatenáct set devadesát pět vznáší přání světovýho míru, přeje si tím pádem smrt pro všechny i všechno, co zná a pojmenovává jako realitu? A co když to není smrt, akorát jinej život-svět, co si neumíme představit? Život bez dechu, bez slunce, vody, bez boje. A pak zas ten strach, tentokrát z neznámýho, spíš ostražitost než panika. Skoro si ani nevšimla, že už je zase na cestě, a ta se teď pod jejíma nohama zlehka svažovala. Prošla uličkou z kapradí a vysoký trávy a vyplivlo ji to na pasece, kde byl vedle pařezu vysezenej důlek s výhledem na svah pod sebou. Znovu se posadila a narovnala záda, zaposlouchala se do ticha, znovu se pod zavřenýma víčkama před ní rozevřel obor. Prohlížela si svůj nitrosvět a setrvala nejdřív v přítomnosti, na tom, co je v nedalekým rozsahu okolo slova teď, přišlo jí, že se odtud nejsnáz vychází. Viděla sebe i lidi, kterýma se obklopovala, jejich pohyby, postupy a vzorce, životní strategie, jejich sílu i slabosti a to, jak se jedno snaží tím druhým maskovat. Byla unavená. Došla tak daleko, až sem do útrob krajiny, do bezpečí světa beze slov, kde lhát není komu než sobě a nalhávat si něco v náruči lesa, na to snad žádný lidský já nemohlo být dost pošetilý. Musela pokračovat. Ohlídla se. Stála teď v minulosti, naproti ní ti, kteří jí ublížili, ti, kterým ublížila ona. Záblesky vzpomínek na společně prožitou bolest ožily ve všech temnejch barvách, výrazech tváří, ve veškerý svý nehezkosti. Akorát že najednou nebyla jenom ve svý kůži, ale ve všech těch ostatních kůžích, zpocenejch a špinavejch, prsty zamazaný od barev, cítila kromě toho svýho i jejich zoufalství, krev vytékající z nezahojených ran, strach zhluboka se nadechovat, protože s každým nádechem ubylo krve o poznání víc, neochotu a sobectví, to jejich i to svoje, tesáky poplašenejch zvířat, mohutný rohy, který narážejí do sebe navzájem i do stěn okolního světa ve snaze udělat víc prostoru. Pro svoji ochranu, pro svoji expanzi. Zhroucený zdi křehkejch zrcadlovejch paláců, střepy rozesetý po nedozírný pláni, vydechování páry z nozder. Všechno, co společně vystavěli, je nenávratně zničený, rozcupovaný cáry duší visí na polámaných větvích. Zpoza zavřených očí ženskýho těla schoulenýho na mýtině padaly do klína slzy jako kapky mořskýho deště. Odnášely žal, násilný obrazy, tíhu i zášť. Odnášely bolest a ukřivdění a nechávaly za sebou prázdný koryta řek, vymletý velkou vodou. Utírala si tváře do rukávů a popadala dech, všechno se jí najednou zdálo vlhký, a tak se otáčela ke slunci, který už nepálilo, ale hřálo, pokojný a teplý jako mateřská láska. Cítila se vyčerpaná, nejradši by si lehla na záda a nechala se obejmout chladivou zemí, pohladit slunečníma paprskama, ale opouštět svět pod víčkama bez návratu z minulosti se jí nechtělo, prodlívat v jiným než přítomným čase nebylo pro netrénovaný lidi bezpečný. Poslepu nahmatala v tašce vodu a sklouzla se po jejím doušku zpátky dovnitř. Ocitla se teď v rozbahněným říčním žlabu. Pod ní zurčel potůček, sahal jí zhruba do půlky lýtek. Následovala jeho zvonivej zvuk zpátky do přítomnosti, znovu si prohlížela kulisy svýho bytí, divadlo, který kolem sebe vystavěla, i herce a herečky v něm. Viděla teď mnohem zřetelněji sebe sama, jak je neukotvená, osciluje mezi závratnýma výšinama a zatraceným dnem veškerý morálky, svá i nesvá zároveň. Viděla lidi jako sloupy pevně zaražený do země, viděla různý světy kvetoucí kolem nich. Na pokraji sil musela sestoupit ještě o kousek níž a najít v rozrytý zemi zrnko naděje, barevnej úlomek duhy. Kouknout se skrz něj, nahlídnout rozevřený ramena možnejch budoucností, až přijde čas. Teprve potom otevřela oči.

Barvy všecky

Ještě chvíli seděla na stráni, pod sebou pokácený stromy, před sebou návrat. Ještě chvíli nabírala sílu na tenhle poslední kus cesty. Někde v dálce uslyšela zvuk motorovky a z lesa naproti vyjel muž na čtyřkolce. Zvedla se a šla teď z kopce dál do údolí za zapadajícím sluncem. Zvuk strojů se zarýval pod nehty, ulpíval na kůži jako olejová skvrna. Vyšla z lesa kus nad vesnicí, kutálela se dolů podél luk, všechno zelený, nebe modrý, slunce něžný, oranžový, mraky narůžovělý, až fialový, všechny barvy ze světa pod víčkama se rozlily do kraje v souladu a porozumění jedna druhý. Přišlo jí to najednou jasný, že nejenom sebe, ale i svět je lepší nahlídnout ve všech časech a rozpoloženích, znát jeho nejtemnější zákoutí. Přišlo jí jasný, že jsou místa, ze kterejch člověk do lesa nedojde tak snadno jako ona z toho svýho. Místa ohraničený ruchem, kde uléháš obklopená tísní svejch bližních a nakonec si třeba vybereš raději neslyšet než nespat. Místa, kde se dějou věci, který se nedají odpustit ani druhým, ani sobě.

Voda a skála a kapradí, termiti, šelmy a beránci.

Poslední stromořadí lemující louku se táhlo od zpustošenýho lesa až pod kopec k prvnímu stavení. Prohlížela si severní svahy a z nebe se začalo snášet chmýří z topolů. Natáhla ruku, aby jedno chmýříčko zachytila, něco mu zašeptala a poslala zase dál, tak jak ji to naučily děti z Hvězdový. Bílej chomáček sotva opustil její dlaň a prsty se začaly protahovat. S nima i paže, trup, hlava zmizela mezi ramena. Tělo začalo mohutnět, růst do výšky, kůže se zkrabatěla, ztmavla, nohy rozšířily, vrostly hluboko do země, konečky prstů, nejtenčí kořeny, nejtenčí větve, jizvy a suky na širokým kmeni. Byl večer a ona a les a ticho a prázdnota, která nebolí. Byl večer a les. Ona a les. Ona je les. Já jsem les. A ty jsi?

Poznámka autorky: Název textu i názvy jeho jednotlivých částí odkazují k hudební tvorbě Zuzany Navarové, Hany Hegerové, Dagmar Voňkové a Moniky Načevy.

Tématu feministické perspektivy traumatu bude věnována poslechová akce Jedno ucho, kterou připravujeme společně s hudebnicí Amelií Siba v Planetě Za, a to ve čtvrtek 6. 7. od 19:30.

Album Amelie z tohoto roku s názvem Gently Double A se zabývá právě traumatem a jeho léčením. Kapacita akce je omezená, rezervujte si proto místo na adrese: reservations@anka.li