Pojem „bílý pocit viny“ je ve slovníku dictionary.com definován jako stud nebo výčitky, které prožívají bílí lidé při uvědomění si dědictví rasové nespravedlnosti a výhod, které jim přinesla. Problém přitom nespočívá ve vině samotné, ale ve způsobu, jakým privilegovaní k této emoci přistupují. Často se snaží spíše uklidnit své svědomí než přijmout zodpovědnost, přičemž zaměřují pozornost na sebe namísto přeměny pocitů v konkrétní akce. V aktivistických komunitách se tento jev projevuje tím, že osobní potěšení se stává hlavním cílem angažovanosti, bez skutečného narušování systémů podporujících útlak. Typicky se tak děje u osob, kterých se daný boj bezprostředně netýká.

Když se vina stává ústředním bodem našeho jednání, opět staví do popředí privilegované, ačkoli původním záměrem bylo dát hlas a prostor marginalizovaným skupinám. Mění tak aktivismus v zrcadlo, v pódium pro úlevu, a nikoli pro odpor. V tomto procesu zcela zabírá již tak omezený prostor pro lidi, kteří mnohdy bojují o své životy. Tento typ chování spolu s důrazem na radost praktikovanou privilegovanými lidmi vytváří nepříjemnou a škodlivou situaci.

Nejde pouze o bělošskou vinu – existují i jiné formy jako koloniální, mužská, třídní nebo vina cis osob. Bělošskou vinu však uvádím jako srozumitelný výchozí bod, který je pro převážně bělošské čtenářstvo snáze uchopitelný. Na tomto příkladu totiž můžeme pozorovat širší vzorec: jak privilegium uniká nepohodlí tím, že si přivlastňuje aktivismus zaměřený na radost a potěšení.

Hlavně sebelásku

Slavný citát, který všichni vidíme vytržený z kontextu, uhlazený a zarámovaný na stěnách, zní: „Péče o sebe není požitkářství, je to sebezáchova a to je akt politického boje.“ Když autorka citátu Audre Lorde psala o sebepéči v knize A Burst of Light (1988), bojovala s rakovinou a přitom stále aktivně působila v sociálních hnutích. Její sebepéče nebyla luxusem, ale nutností přežití – samotná existence černé lesbické ženy představovala formu odporu. To se zásadně liší od dnešního pojetí, které se nám prodává v pop-aktivistických kruzích, zejména v privilegovaných vrstvách. Tento přístup často ignoruje materiální, rasovou a ekonomickou realitu lidí, jejichž přežití závisí na radikální systémové změně. Hledání radosti prostřednictvím izolace a odstřižení se od okolního světa nejsou řešením.

Netvrdím, že musíme žít v utrpení, bez potěšení. Znám mnoho aktivistů, kteří si odpírali jakoukoli kvůli závažnosti témat, za něž bojovali. Nakonec se vyčerpali a paradoxně přijali kapitalistické principy produktivity, čímž popřeli skutečný význam komunity. Potřebujeme radost ve společném organizování, která nám dodá sílu v obtížných časech. Ale stává-li se radost pouhým cílem bez skutečného boje za spravedlnost, mění se v prázdné gesto – v privilegium těch, kdo si mohou dovolit ignorovat systémové problémy.

Co je vlastně potěšení a pro koho tady je?

adrienne maree brown ve své knize Pleasure Activism: The Politics of Feeling Good (Aktivismus pro potěšení: Politiky dobrého pocitu, 2019), nepochybně správně poukazuje na to, že pokud aktivismus nepřináší potěšení, není udržitelný. Ale udržitelnost není totéž co utlumení nebo to, co Martin Luther King Jr. nazval „uspávací drogou postupných změn“. Problémem není radost sama o sobě, ale situace, kdy se stane naším konečným cílem. Když taneční parket nahradí organizování a budování hnutí. Když se potěšení stane náhražkou za narušení systému. Buďme upřímní: večírky a párty nezastaví probíhající genocidu. Neukončí věznění trans žen. Nezlegalizují ani nezpřístupní interrupce ani nerozloží systémy bílé nadřazenosti. K osvobození se prostě neprotančíme. Tyto rituály nenarušují systém – systém se přizpůsobil, aby je pohltil.

Je tedy zásadní rozdíl mezi radostí prožívanou uprostřed bouře jako strategií přežití a pohodlnou radostí, která je nám stále k dispozici díky privilegiu, jež nám umožňuje kdykoli z té bouře vystoupit. Právě tuto druhou formu kritizuji – tu, která pramení z nezúčastněnosti. Tu obalenou luxusem, přístupnou lidem, kteří si mohou dovolit odejít a odpojit se, zatímco jiní nemají možnost vymanit se z rasismu, předsudků nebo genocidy páchané na jejich vlastním lidu.

Když tedy říkáme „radost je forma odporu“, musíme se ptát: Odpor proti čemu? A radost pro koho?

Radost je odporem, když jde o palestinské děti tančící na ruinách tamních domů. Když jde o černé trans ženy, jejichž radost byla vždy kriminalizována.

Radost není odporem, když ji určití lidé používají jako štít. Když nahrazuje skutečné činy. Když utišuje pocit viny.

Odpor je odpor. Radost může být jeho součástí, ale nemůže ho nahradit.

Netvrdím, že queer, lesbická nebo trans setkání, večírky či oslavy nemohou být současně radostné i politické. Bezpochyby jsou důležité. Potřebujeme prostory pro hojení, propocené taneční parkety a komunitní péči – jakoukoli formu radosti, která nás posiluje. Ale má-li radost v kontextu odporu skutečně něco znamenat, musí přesahovat sebe samu. Pokud bezstarostně slavíme uprostřed systémů, proti nimž údajně bojujeme, a činíme tak bez jakýchkoli následků, je načase se zastavit a upřímně se zeptat: Co vlastně děláme?

Radost jako nástroj, nikoli cíl

Jedním z nejstarších triků v rukověti impéria je kooptace odporu. Tímto způsobem jsou protestní hnutí pacifikována, potlačena nebo pohlcena. Zabalí se do duhových barev, obdrží povolení a korporátního sponzora. Dnešní Pride s policejním doprovodem je toho důkazem – nad hlavami vlají loga zbrojařských gigantů jako BAE či Boeing nebo vlajky kolonizátorských velmocí, zatímco tytéž subjekty dodávají zbraně pro masakry původních obyvatel Kašmíru a Palestiny. Prague Pride zaštiťuje americká ambasáda a banka Barclays – významný investor ve zbrojařských firmách dodávajících zbraně Izraeli. Tyto instituce buď pochodují v průvodu, nebo jejich značky dominují celé akci. A to nemluvím o dalších korporacích s kontroverzní historií. Takzvaný odpor tak získává státní požehnání, ztrácí svou radikálnost a mění se v líbivý produkt – provokativní obal skrývající vyprázdněný, impérium neohrožující obsah.

Kooptace má přitom značnou historickou kontinuitu. Stát například násilně potlačil hnutí Černých panterů – vězněním a vraždami klíčových osobností, jako byl Fred Hampton, převzetím jejich programu veřejných snídaní za účelem neutralizace vlivu hnutí nebo později selektivním romantizováním částí hnutí a zcizením jejich symboliky. Protesty Pride a hnutí Black Lives Matter potkal podobný osud. Dnes tyto taktiky vidíme v přístupu k palestinskému solidárnímu hnutí – na jedné straně tvrdé policejní zásahy proti demonstrantům, kteří zpochybňují státní zájmy, na druhé straně překrucování narativu. Mnozí veřejně podporují „svobodnou Palestinu“, ale zároveň odmítají legitimitu ozbrojeného odporu, tlačí na dvoustátní řešení a udržují „normální“ vztahy s izraelskou okupační mocí. Tím ve skutečnosti zachovávají status quo a podporují státy, které se podílejí na systematickém útlaku palestinského obyvatelstva.

Systém se zkrátka naučil dovolit nám křičet právě tak hlasitě, abychom se cítili zdánlivě svobodně, aniž by kdy byly otřeseny jeho základy nebo ohroženy jeho zájmy. Systém ve skutečnosti potřebuje iluzi kritiky ke svému přežití. Tato iluze je nezbytná k přesvědčení všech, že svoboda projevu existuje. Ostatně i válečný zločinec G. W. Bush vítal masové protiválečné protesty proti invazi do Iráku slovy: „Demokracie je krásná věc a lidé mohou vyjadřovat svůj názor. Vítám právo lidí říkat, čemu věří.“ Brutální imperiální invaze přesto proběhla.

Tato iluze je tedy uklidňující, umožňuje lidem shromažďovat se, tančit a skandovat o svobodě, zatímco za zdmi místa konání pokračují deportace, genocidy a policejní zabíjení. Pokud je náš odpor pohodlný, radostný, snadný a vždy s úsměvem, je to odpor, nebo je to představení, které ve skutečnosti pomáhá systému prosperovat?

Nezbytná radost

Problém privilegia tkví také v tom, že se vyhýbá odpovědnosti předstíráním, že neexistuje. Vydává se za běžnou lidskou zkušenost a nesprávně staví na stejnou úroveň prožitky privilegovaných a utlačovaných. V aktivistických prostorech tak lidé z dominantních skupin – typicky bílí spojenci – často přesouvají pozornost ke svým vlastním pocitům. I s dobrými úmysly dávají do popředí své osobní hojení, sebelásku a emoce, čímž zabírají prostor původně určený pro zesílení hlasů utlačovaných. Místo aby vydrželi nepříjemné pocity, které jsou s aktivismem nutně spojeny, utíkají do bezpečí myšlenek, které si vypůjčili z černošského feminismu.

Spojenectví, jak popisuje platforma Beyond Inclusion, přesahuje pouhé uvědomění si vlastních výhod, překračuje hranice pocitů viny a předstíranou empatii. Jde o schopnost přijmout nepohodlí, následovat vedení těch, kdo jsou problémem nejvíce zasaženi, a ptát se, co je skutečně potřeba – nikoli co nám přináší dobrý pocit. Když aktivismus nikdy není spojen s žádným rizikem, když je jeho hlavním cílem zábava a nesetkává se s odporem, nepředstavuje žádnou hrozbu pro systém páchající válečné zločiny. V takovém případě jde možná jen o privilegium v novém převleku.

Radost v odporu vždy patřila těm, kterých se problémy přímo dotýkají – lidem bojujícím nikoli pro pohodlí, ale pro holé přežití. Nejde o to, upírat radost ostatním, ale porozumět kontextu, v němž radost existuje. Privilegium se projevuje v tom, jak snadno máme přístup k odpočinku, potěšení či možnosti odstoupit. Pro mnohé takový únik není volbou. Uvědomění si této nerovnosti přirozeně vyvolává pocity studu, viny či zmatku. Místo aby tyto pocity našemu aktivismu dominovaly, měly by nás vést k silnější solidaritě a činům přesahujícím naše osobní blaho. Současně by stud a vina neměly být hlavním motorem našeho konání. Radost je tedy nezbytná, pomáhá nám udržet se nad vodou a pečovat o sebe navzájem. Nejsme stavěni na to, dělat tuto práci samostatně a osamoceně – bez vzájemné opory, bez přijímání vzájemné zodpovědnosti a bez mnohdy obtížných rozhovorů. Radost však má největší sílu, když vzniká jako vedlejší produkt boje – když povznáší, místo aby rozptylovala. Když posiluje, nikoli otupuje.

Možná tedy otázka nezní, zda radost patří k odporu, ale jak ji s sebou neseme. Ne jako cílovou čáru, ale jako společníka na cestě. Ne jako náhradu za boj, ale jako to, co nám pomáhá jím procházet.