Scházíme se v předražené kavárně uprostřed města, abychom si psali*y dopisy o aktivismu a vyčerpání. Oba objednané zákusky chutnají stejně. Alespoň na chvíli se budeme snažit mluvit o věcech, na které obyčejně nemáme čas. Možná je mnohdy ani nejsme schopni*y vyslovit, možná občas říkáme přesný opak jako krytí: systém nás to tak naučil. Konverzujeme o bitvách, vzdávání se, vzájemné péči, o nekonečném nacházení smyslu a vůle se snažit. Jak se nám i dalším mladým lidem daří hledat strategie udržitelnosti? Jak pracovat s pocitem vyhoření? A jakou roli hrají kolektivy?

Zápas, který prostě nelze vyhrát. Nebo?

Milý Jiří,

chtěla bych ti povědět o něčem, nad čím teď hodně přemýšlím. A možná bych taky stála o radu. Dost poslední dobou vzpomínám na dobu, kdy mi bylo šestnáct nebo sedmnáct let a byla jsem aktivní ve Fridays for Future. Měla jsem pocit, jako bych najednou mohla udělat cokoli. Nevím, co to je – tahle euforie mladé aktivistky, která ani na chvíli nepochybuje, že to dělá správně, ba že to všechno vůbec má smysl. Ve všech těch přespávačkách na ministerstvech, stávkách, konfrontacích s ignorantními politiky a kdo ví, v čem všem ještě, byla tehdy spousta síly, lásky, naděje. Jen mám nějak pocit, že mi tahle naděje nezůstala.

Vnímám, že je to pro mě teď čím dál těžší – být aktivní, věřit v to, co děláme. Pamatuju si na první přímou akci, které jsem se zúčastnila, pak na druhou a třetí, na klimakempy – pamatuju si, jak nám v Bratislavě bezpečáci s hákáčem na bicepsu s milostným svolením fízlů vyhrožovali, že nás rozkopou. Seděla jsem tam se svojí holkou mezi těmi antony a zamaskovanými těžkooděnci jako zmrzlá sýkorka. Bála jsem se tehdy a bála jsem se pak ještě mnohokrát, jinak, víc. A je to myslím sdílená zkušenost. Nejen policejní násilí člověka překvapí a může ho oslabit tak, že je pak křehký a vyplašený. Když vzpomínám, jak na mě řvali, když jsem jednou na fízlárně byla sama, jak mi nadávali a vyhrožovali, myslím, že z toho mám fakt trauma. Ono by to snad ani nevadilo, kdybych byla dost oddaná, ne? Já ale už zase začínám být pasivní, vysílená – už zase, těžko v tom boji hledám smysl, začínám si připadat bezmocná a směšná. Nikde to, za čím stojím – a teda ani mě –, nechápou. Doma jsem za fanatičku, ve škole mám ze svých aktivistických činností problémy pokaždé, když se o nich někdo dozví. Cítím se v tom normálním světě – v-e světě, do kterého mě postavili, ve světě bez mých zázračných kolektivů – fakt ztracená a nechtěná. Pokaždé když něco jako kolektiv uděláme, v médiích se o tom píše pejorativně a výsměšně. V komentářích pak čtu desítky až stovky vět o tom, jak jsme hrozní, hloupí, neschopní, nestabilní a mladí – že nic nevíme a do všeho se motáme. A klima samotné, planeta, zvířata, rostliny a lidi, všechno to trápení a bolest, kterou se snažíme zastavit, se jen vyvíjí a násobí a rozlézá po světě jako karcinom. Občas mi to přijde jako boj, který prostě nelze vyhrát.

Přece se ale musíme snažit, ne? Vím, že jsem – něž mě to nekonečné narážení do zdí překážek, urážek, nepochopení a bezmoci zlomilo a vyčerpalo – měla naději. Chtěla bych věřit, že ji můžu mít znovu. Tys toho přeci taky už tolik udělal a stále přicházíš s novými nápady. Jak? Proč vlastně pořád děláš aktivismus, co tě u něj drží? Nikdy jsem se tě na to nezeptala, přitom je to tak zajímavé…

Olga

Naše teorie změny musí být přesně opačná

Drahá Olgo,

myslím, že systém je vystavěn jako obří kladivo, které člověku veškerou sílu bere. Říkám si ale, že si vlastně nedovedu představit, že bych aktivismus nedělal. Občas mám prostě pocit, že v tom jedu na samospád, nedokážu si stanovovat hranice, neumím asertivně ovlivnit svou agendu. Není i to jistá forma pasivity a vyčerpání? A co tedy s tím?

Zní to možná hrozně, ale hodně mi pomáhá pesimismus. Uvědomit si, že tebou uvedené boje třeba nevyhrajeme. Současnou situaci vnímám jako konec jedné éry – doba dominovaná neoliberálním kapitalismem pomalu končí, ale ta nová může být ještě horší, než si teď dokážeme představit. Klimatický kolaps se děje a stane se, násilná extrakce všeho ze společnosti pro zisk několika málo lidí neskončí. S takovým vědomím a v takovém kontextu si to ale tím víc musíme udělat pěkné. Sám sobě neustále připomínám, že se organizujeme ne proto, abychom něco vyhráli*y a dosáhli*y zadostiučinění, ale abychom budovali*y a objevovali*y trhliny a skuliny, ve kterých spolu můžeme existovat a tvořit nové světy.

Naše hnutí totiž momentálně nejsou masová, nemají sílu k revoluci. Zde nicméně potřebuji vyslovit jednu větu: revoluce není událost, ale proces. Argument obří společenské změny je naskakováním na kapitalistický narativ – výkonnostní systém nás naučil chtít všechno hned. Naše teorie změny musí být přesně opačná: postupně musíme začít způsob života, který bude stavět na vztazích v rámci lokálních komunit, praktikovat v bezprostředním okolí, až poté můžeme sociálně-ekologickou změnu zdravě, plíživě a pronikavě šířit. Je prostě potřeba začít odspodu. Malé akce mi ostatně dělají nejlépe na psychické zdraví: vyjít ven, potkat se lidmi, pokecat si o společných problémech – to může být klidně větší aktivismus, než je blokáda.

Naprosto v pořádku je ale i říct si: aktuálně vůbec nemám sílu na jakoukoli aktivistickou práci, jsem přehlcen*a, jdu od toho pryč. Zejména v klimatickém hnutí toto ale shledávám neskutečně těžkým: katastrofa přece přichází, všichni bychom měli okamžitě pracovat a zabránit jí. Nebo ne? Přetěžování se je však i přes bohulibý úmysl škodlivý proces, protože si jím zvnitřňujeme principy růstu – ničíme se. Proto se musíme alespoň snažit o udržitelnost – dbát na distribuci kapacit, odkrývat nepsané hierarchie, opravdu zvažovat velké kampaně, pracovat na psychické podpoře při každé akci. Tohle vše se myslím ještě všichni dost učíme a se zvyšujícím se tlakem v současné mnohočetné krizi se udržitelná praxe stává ještě náročnější.

V tomhle směru mě nově baví hnutí za práva nájemníků, například v Německu silná organizace Deutsche Wohnen und Co Enteignen. V Česku se teď snažíme podobnou agendu nastavovat skrze Iniciativu nájemníků a nájemnic, je to ale složité – ať už jde o samotnou možnost uzavírat krátkodobé smlouvy, neexistující regulaci nájemného a praxi při vyjednávání o zvyšování nájmu, či neustálé porušování legislativy ze strany pronajímatelů bez postihu, nájemník má u nás prostě násobně slabší postavení než v Německu nebo Nizozemsku (a to říkám bez jakéhokoli romantizování Západu). Vlastně mě fascinuje organizování lidí obecně. Je to úplně jiná forma aktivismu, vyžaduje mnoho empatie a trpělivosti, ale zároveň krásnou práci v kolektivu a vnímání emocí. Hrozně rád bych se tohle všechno naučil a vložil do ostatních kolektivů. Myslím si totiž, že odvrácení se od snahy o okamžité a rychlé výsledky může zjemnit nejen charakter naší práce, ale i to, jak se v ní budeme cítit.

Úkol pro boj s mým vyčerpáním je tedy tyto dva přístupy spojit. Přiložit ruku k dílu, když můžu, odstoupit, když to nejde.

Jiří

Zabít fízla ve své hlavě

Milý Jiří,

díky. Musím ti v mnohém dát za pravdu. Systémový útlak je tady, nemine nikoho – snad až na tu hrstku nejprivilegovanějších. Musím uznat, že od té doby, co jej umím pojmenovat, cítím alespoň jakési upokojení. Zjišťuju totiž, jak moc mých nepříjemných pocitů, strachu z vlastní nedostatečnosti a nejistoty, co zažívám, je ve skutečnosti jen dílo fízla v mojí hlavě, kterého mi tam nasadila léta nedobrovolného formování nekonečnou soutěží, krutostí toxické individuality a falešnými hodnotami růstu a zisku.

K tvé myšlence o přiznání možné prohry: ano, ano! Ráda si v těžkých chvílích – třeba v takových, kdy dva roky upozaďuju zbytek svého života pro různé formy klimatického aktivismu, jen aby pak Fiala nebo kdokoli jemu podobný jedním podpisem zahodil desítky let snahy vyvíjené mnoha lidmi, jako jsem já – říkám, že jsem udělala to, co jsem mohla, a že je to v pořádku. Myslím, že i ta fixace na dobrý výkon a úspěch může být malý zákeřný projekt vnitřního fízla. Nejvíc rozumná věc, kterou můžeme dělat, je prostě vytrvale zkoušet nové strategie – a u toho neuspět, zaseknout se, zpochybňovat, odpočívat a pak zase zkoušet dál. Velký krok pro mě nastal ve chvíli, kdy jsem se přestala za svoji zranitelnost stydět. Jsem křehká, často pláču, nevydržím všechno – a to je v pořádku. Nedávno o křehkosti a zranitelnosti v důsledku traumatu na Druhé směně psala Eliška Koldová, ten text sice není o klimatickém aktivismu, ale jeho jádro ve mně zůstává. Klimatická a sociální spravedlnost a jimi formovaný udržitelný svět znamená potkat se navzájem tam, kde právě stojíme, odložit stud a soudy a nahradit je zvědavostí, zájmem, laskavostí.

Už jsem to vlastně zmiňovala – je mi dobře v kolektivech. Fridays, Limity, SdruŽeny a všechny ostatní, kterých jsem byla nebo jsem členkou, mi daly pocit bezpečí a pochopení. Jsou to myslím přesně ty malé zárodky nového světa, co rostou jako rozverně barevné houby z tlejícího kmene pozdního kapitalismu, který to tak jako tak má za pár. Pamatuješ, jak jsme se spolu dívali na pořad Antifascist Art Pavla Karouse? „Všechnu moc imaginaci!“ říkal. Zapamatovala jsem si to. Radikální imaginace je zásadně transformativní – že lepší světy existují v našich fantaziích, že se nebojíme přemýšlet o úplně jiných možnostech, než jaké jsou nám nabízeny shora, je krásné. Myslím, že nám současné nastavení světa tuhle kreativitu, imaginaci a přirozenou jedinečnost cíleně bere. A my si to, co nám berou, vezmeme zpátky.

Možná mi ale pověz – jak přesně o sebe pečuješ? Vidím, že se ti to daří, a mám z toho radost. Zajímalo by mě také – pokud na to tedy vůbec lze odpovědět –, jak je možné, že se právě v kolektivech cítíme lépe? Na čem to stojí? Co je ten „tajný recept“ vzájemné pomoci? Věřím, že nejsem jediná, kdo nad tím přemýšlí.

Díky!

Olga

Mlátit do věcí: tázat se, odkrývat, komunikovat to

Drahá Olgo,

je to až směšné, ale „cheat kód“ mé svépomoci se nazývá naštvání. Když cítím smutek, křivdu, nemůžu dál, řeším to tak, že reálně fyzicky křičím, kopu okolo sebe, mlátím do věcí, hlasitě se ptám, jak je to možné, a spoustu dalších podobných věcí. Umožňuje mi to ventilovat frustraci bezpečně, odbourávat ji. Rozhodně bezpečněji než sebelítost, k níž mám tendenci sklouzávat. Rád si v takových momentech odpovídám na dvě otázky. Jak žalem a litováním nyní pomůžu sobě? A jak tím pomůžu věci, o kterou usilujeme? Odpověď je jasná: nijak.

Občas to ale nejde. Většinou se fáze naštvání střídá s fází depresivní, klidně mnohokrát za sebou, pořád dokola. Ultimátním cílem je, aby to nikdy nebylo na úkor druhých: pokud žádám péči, musím takto pečovat o ostatní. Ať už se s vyčerpáním vypořádávám jakkoli, důležité je si všechny fáze přiznávat. Tázat se, odkrývat, komunikovat to. Dlouho mi trvalo, než jsem se naučil říct si o pomoc: ani ne tak ostatním, ale sobě samotnému. Naštvání je jednoduchý ventil, mou snahou je si ho hlídat (nikdy nesmí směřovat na druhého, nesmím nikomu ublížit, a pokud něco takového hrozí, jdu tento proces provést například do lesa). Z depresivních period jsem však dlouhou dobu byl úplně mimo. Teď už vím: mám právo na to, být prázdný, nechtít vylézt z postele, prostě a jednoduše mi to nevezme ani kapitalistická modla, ani pět akcí, na kterých bych měl být, ani zahlcení zprávami. Ne. Mám právo na veškeré své coping mechanismy a pleasures. Nádech, výdech, v pořádku. Projdu si tím a poté můžu pokračovat.

Environmentální žal se naopak snažím přetvořit do až šíleného údivu. Hoří severní Čechy? Křetínský se stěhuje do daňového ráje, aby utekl daním? Stát je stále nerozlučitelným kámošem kapitálu? Tak to ne, můžu něco udělat, musím o tom napsat, svolat schůzku, začít kampaň, provést přímou akci, upozornit na to. Cokoli, co je aktuálně v mých silách, klidně nic: to dělám vlastně docela často, protože kapacity jsou omezené. Bude to mít smysl? Netuším, ale provedu aspoň tu trošku. Musíme si připomínat, že nechat se tím vším srazit na kolena a totálně umrtvit je přesně to, co vládnoucí třída chce.

Nic z toho samozřejmě není univerzální – někomu pomáhá úzkostný zármutek, někomu až manická radost, vlastně je to jedno, pokud člověk zůstane upřímný sám k sobě i k lidem okolo. Vše je to neskutečně náročné a nikdy ne dokonalé – jsme lidi, děláme chyby. Takhle to řeším já.

Jiří

Koho jsme se zapomněli*y zeptat?

Milý Jiří,

rozepsal jsi myšlenku, která mě samotnou napadla hned po odeslání předchozí zprávy. Totiž emoce jako nástroj motivace. Každá a každý to prožíváme úplně jinak. Já jsem si dlouho myslela, že můj smutek je znakem slabosti a tvoje naštvání je hrozba, ale víš co? Tak to není. Tyhle často nekontrolovatelné projevy k nám promlouvají, vlastně jsou to jen zprávy o tom, jak se cítíme a co potřebujeme. Tebe motivuje naštvání, mě něco jako lítost – když myslím na ty, na které se zapomíná, ačkoli systémovým násilím trpí největší rány, vždycky mě to donutí jednat.

A to je důležité. Že máme v hnutí různé lidi, a tedy různé zkušenosti, názory, prožívání, které můžeme sdílet a navzájem se od sebe učit. Hodně transformativní pro mě byla moje letošní zkušenost z německého klimakempu Ende Gelande, kde se o pocitech a (ne)naději mluvilo s naprostou samozřejmostí. Přijde mi skvělé, jak ty přímé akce fungují – že je tam několik různých úrovní, do kterých se člověk může napasovat podle toho, na co se cítí, že máš vlastní afinitní skupinu a taky buddyho (parťáka, parťačku), s nímž na sebe dáváte pozor, ať už se v přímé akci stane cokoli. Myslím, že nebýt tohohle systému vzájemné opatrnosti a péče, ty akce by vůbec nebyly tak velké, jak jsou.

Ten klimáč byl o frakování zemního plynu, jímž snad nejvíc trpí původní obyvatelé Latinské Ameriky, kterým nadnárodní fosilní korporace berou nejen půdu, ale také pitnou vodu, plochu k pěstování plodin nutných k obživě a v důsledku i životy. To pro mě otevírá jedno další velké téma: Koho jsme se zapomněli*y zeptat? Čí hlas není slyšet? Nejsou to totiž jen původní obyvatelé, jejichž kmeny byly brutálně vykořisťované globálním kapitálem a z nichž už dnes v mnohých případech zbyla jen hrstka přeživších. Jsou to také lidé jiné národnosti, v českém kontextu třeba Romové, které myslím nezahrnuje skoro nikdo v ničem, jsou to ženy, queer lidé, lidé s postižením a mohla bych pokračovat.

Nezmiňuju to proto, abych nám všem namazala máslo na hlavu. Vidím upřímnou snahu o to, náš bílý privilegovaný aktivismus reformovat, a jsem za ni moc ráda. Chci ale jen říct, že vnímám právě intersekcionalitu jako naprosto prioritní složku aktivismu budoucích let. Musíme najít způsoby, jak začlenit ty, které systém posílá na okraj, jinak nebudeme o moc lepší než to, co nás všechny utlačuje. Účelné a četné zastoupení menšinové/marginalizované zkušenosti musí být základním stavebním kamenem našich analýz a strategií, protože jedině tak bude transformace společnosti možná – a to v důsledku může vést i k menší únavě, vyčerpání a utrpení každého z nás. Nový svět prostě musíme tvořit spolu. A když říkám spolu, myslím nejen na lidi, ale také na zvířata, rostliny a přírodu, protože intersekcionální solidarita musí být také mezidruhová.

Mám velikou radost z toho, jak to dělají mladé generace, které teď do kolektivů přicházejí – myslím, že se ubíráme správným směrem, a je moc hezké vidět, že i když já už třeba nemůžu, je tu vždycky někdo, kdo může, kdo to lano převezme jako štafetu. Nesmíme přestat kriticky (avšak laskavě) reflektovat sami*y sebe, zkoušet nové, tvořit to, v čem chceme žít.

Díky, že jsi se mnou vedl tenhle rozhovor, pomohl mi ledacos si uvědomit. Doufám, že to všechno zvládneme.

Opatruj se.

Olga