Kamarádstvo: Čau, nechce se ti dneska ven?

Já: Hele já nevím, dneska to úplně necítím.
Já: Ta dysforie mně fakt nakopává prdel.
Já: :(

Kamarádstvo: To mě mrzí…
Kamarádstvo: Možná by ti pomohlo bejt venku?

Já: Já jsem teďka v posteli a scrolluju Reddit.
Já: Třeba zajdu příště…

Nedávno mě navštívila kámoška, co bydlí v Praze, se kterou jsem se dlouho neviděla. Je tak trochu magická, protože čas od času položí nějakou úplně nevinnou otázku a já se nad ní najednou zastavím. Naposledy se mě zeptala: „Hele, Aster, a máš ty tady v Brně nějakou trans komunitu?“

Hrozně jsem jí chtěla říct, že ano. Online je možné najít skupiny, jako je například Facebook skupina TRANS* CZ/SK nebo Transskupina – MtF i FtM CZ/SK, ve kterých jsem se kdysi ptala na hodně hloupé otázky. I přesto se mi tam dostalo nespočtu laskavých odpovědí. Bez online skupin na Redditu bych dokonce měla setsakra velký problém zjistit, že jsem opravdu trans žena. A jak jinak bych našla slova pro pocity, co jsem léta cítila, než díky online komunitám? Jak bych asi věděla, kde sehnat jakou paruku (i když jsem ji nakonec nenosila) a co se trans holkám vyplatí koupit v DM? Jak jinak bych věděla, ke kterému mám jít doktorovi, abych dostala hormony?

Tranzice je otázkou času. Pro mě to byl boj mezi sebenenávistí a pomalým sebepoznáním. Vydržet ten začátek bylo hodně těžké. Všechna ta nejistota. Otázka „tak jsem holka, nebo kluk, nebo co?“ se neustále vracela bez odpovědi. Na všechno tápání v tom, co vlastně vůbec znamená být trans, jsou online skupiny k nezaplacení. Díky nim jsem se necítila tak strašně sama. Umožnily mi vzít si telefon, najít nespočet trans lidí v různých stadiích tranzice a vidět v nich sebe samu. Našla jsem tam třeba pro mě naprosto zásadní článek The Nul HypotheCis, který mi pomohl s tranzicí a sebepřijetím.

Online prostor ale přináší i velké problémy. Nikdy jsem se tam s nikým neskamarádila, v online prostoru jsem zažila víc transfobie než offline a některé trans prostory ve mně spíš vytvářely pocit, že bych tou svou tranzicí měla procházet nějak jinak. Přestože pro mě bylo těžké si to nejdříve připustit, online trans skupiny limitují mé možnosti sebepoznání, protože se nedějí venku mezi lidmi, ale v anonymitě internetu.

Chci mít v Brně offline trans a kvír komunitu. Tak jsem si dala novoroční předsevzetí ten offline trans prostor vytvořit. Budu od 15. ledna 2025 sedět každou středu od 19 hodin v kavárně Trojka v Brně. Jsem klasická kavárenská povalečka, tak to jinak neumím. Dotáhnu tam i lidi, co znám, a snad přijdete i vy, co vás neznám. Ještě vám to na těch sockách připomenu, ale moc se na vás na všechny těším.

A proč jít se mnou do Trojky a nebýt furt jen online?

Trans lidé mají kolikrát za sebou těžkou minulost. Trans online prostory jsou často plné lidí s traumaty, co se snaží pomoci dalším lidem s traumaty. Není pak divu, že jsem tam narážela na trans holky, co všem vysvětlovaly, že dokud nechodí s klukem, tak vlastně nejsou dost trans. Nebo na trans lidi, kteří si se mnou psali online, ale přesto jsem měla spíš pocit, že to já čtu jejich deníkové zápisky, než že bychom se nějak vzájemně poznali*y. Online prostor nás spojuje nezávisle na tom, kdo jsme, v jakém jsme stádiu trazice, nebo jestli bychom si vůbec sedli*y jako lidi. A to ne vždycky podporuje pevné vazby v online komunitě.

Nemám to nikomu za zlé, naše traumata jsou často výsledkem transfobie a útlaku. Zvenku se na nás snaží navléct všelijaké možné nálepky a my jim to furt kazíme tím, že jsme komplikované lidské bytosti. Na druhou stranu, když se jako trans lidé snažíme naplnit nerealistické genderové normy, vzniká v nás pocit, že nejsme nikdy dost. Jsme tlačení do škatulek jak transfobní společností, tak sami*y sebou, a kdo nezapadá, má si jít hodit mašli. Nejenom že nám toto škatulkování neprospívá, ale vede nás kolikrát k tomu, že přenášíme nerealistické normativní vzorce do svých online komunit.

Takovéto prostory neprospívají nejen přijímání a podporování našich úžasných nebinárních bytostí, ale ani binárním trans lidem. Když jsem ze své skříně viděla krásné trans holky, které měly jasně nalajnováno, jak by ten jejich gender měl „projít“ (passing), věřila jsem jim a myslela jsem si, že musím být stejná. Představovala jsem si, že musím mít silikony, nejméně pět let na hormonech za sebou a FFS (facial feminisation surgery – operace za účelem feminizace obličeje), abych vůbec kdy vypadala jako holka. Abych prošla před ostatními bez povšimnutí. Binární, ale i nebinární trans lidé si navzájem vytvářejí koncept trans normativity, do které spousta lidí nezapadá. A co víc, vytváříme si navzájem pocit studu, protože se tváříme, že není nic horšího, než kdyby někdo zjistil, že jsme trans.

Měla jsem na začátku své tranzice velké štěstí v tom, že mi moje stávající přítelkyně připomněla, že moje lamentování nad mým „nedostatečně ženským“ vzhledem není jenom trans femininní zkušenost, ale zkušenost všech žen. Vyrůstala jsem s ideou holek a žen tak, jak si je představuje patriarchát, a do těch fantasmagorií nadržených mužů zapadá opravdu jenom málokdo. Potřebovala jsem však tehdy, aby mi to řekl někdo, kdo mi je blízký, komu věřím, kdo mě zná. Bylo to až kupodivu těžké překousnout. Už předtím jsem cítila obrovskou křivdu v tom, že musím procházet transfobním světem, a nebyla jsem úplně připravená uvědomit si, že patriarchální útlak je většinová společenská zkušenost.

Vnímám, že i po začátku hormonální tranzice, kdy už opadla dysforie, se mě stále držela ta patriarchální myšlenka, že musím být krásná, jinak nejsem dost ženou. Byla to moje cis kamarádka, která mi řekla, že je to vlastně takový divný stav, když člověk projde tranzicí po pubertě. Na jednu stranu jsem nevyrostla s tímto obrovským patriarchálním tlakem na své ženské tělo, ale na druhou stranu jsem si vůči tomu ještě nevybudovala imunitu. Kdybych si něco takového tehdy přečetla online, ani nevím, jestli bych tomu věřila. Osobní zkušenosti a konverzace s lidmi, kterým věříme, nás ovlivňují víc než anonymní hlasy v online prostoru a mohou nám pomoci v sebepřijetí.

Nejsou to jenom hlasy zvenku, které nám pomáhají, ale i to, že se odkloníme od přílišného sebezpytování. Podobně jako píše Ayesha Khan v článku Is our fixation on healing, self-care & self-improvement making us sicker?, moje tranzice a péče o sebe samu mě kolikrát izolovala od ostatních, protože jsem se někdy až příliš dívala jenom na sebe. Naprosto souhlasím s hlavní myšlenkou článku, že „se budeme cítit sami*y v sobě jako doma, když je domovem síť vztahů, ve kterých se můžeme ukotvit“. Nakolik jsou online trans skupiny důležité (a fakt jsou) a nakolik lidé nacházejí přátelství i vztahy online, pro mě nikdy tak úplně nenahradí žití svého genderu offline na místech, kde mě přijímají, pochopí a uvítají. A ne jenom proto, že jsem trans, ale taky proto, že jsem spousta dalších věcí. Jsem trans, ale nechci, aby mě to definovalo kompletně, jako bych nebyla nic jiného.

Je tady ještě jeden důvod, proč je dobré prožívat svůj gender v offline prostorech. Passing neboli procházení svého genderu se děje v hlavách ostatních lidí. Je to vlastně dost pasivní proces, kdy se na nás ostatní lidi dívají a nevědomě kategorizují, kdo jsme. Když mi poprvé někdo na Discord chatu řekl, že jsem super holka, hrozně mě to potěšilo a zahřálo u srdce. Ale brzo mi tenhle způsob validace nestačil. Chtěla jsem, aby mě viděli*y jako holku všichni*všechny. Potřebovala jsem vědět, že to není jenom názor anonymních profilů na Facebooku. Pro trans lidi, kteří jsou v tísnivé situaci, kde je jejich okolí odsuzuje nebo i násilně potlačuje, je online prostor k nezaplacení. Nebudu se tu tvářit, že každý*á máme stejnou možnost jít bezpečně ven mezi lidi. Ale pokud to jenom trochu jde, jít ven je skvělé.

Když jsem šla poprvé ven jako holka na trans sraz v parku, klepala jsem se a můj nebinární přítel mě celou dobu musel držet za ruku, abych se úplně nesložila. Ale ten pocit, když mi lidé říkali správnými zájmeny, když mě vzali mezi sebe, když mě uviděli a usmáli se, byl neskutečný. Ten klid a radost se mi dodneška rozlévá od srdce až do konečků prstů. Stále neprocházím bez problémů, ale ten pocit ve mně stále žije. Offline trans komunita je ideálním prostorem pro to, abychom si navzájem mohli*y tento pocit předáva

Máte kvír komunitu? A mohla bych ji vidět?

Ono se lehce řekne, najdi si offline komunitu, ale kde se taková věc vyskytuje? Ideální je mít různorodé komunity, které tě podpoří: rodinu, kamarády, kolegy*ně v práci, kteří*ré všichni bez problémů berou náš gender a to, že jsme trans. Ale v praxi se většina z nás na mnoha z těchto míst necítí přijímána. Musíme si tedy vytvořit vlastní prostor, kam můžeme přijít a vědět, že budeme přijati, kde budeme v bezpečí a kam se můžeme pravidelně vracet. Je to místo, kde bychom se neměli*y bát sdílet problémy, mít kamarády a kde si s lidmi budeme rozumět. Doufám, že se spolu potkáme v Trojce a takovýto prostor spolu vytvoříme.

A abych odpověděla své kamarádce: ano, máme po republice spoustu trans a kvír komunit, do kterých se můžeme zapojit a které pořádají různé akce. Sbarvouven pořádají spoustu skvělých akcí pro kvír a trans lidi ve věku 13 až 21 let všude možně. Prague Pride všichni známe, ale pražský AltPride možná ještě ne. Kromě komunitních akcí se taky zasazují o to, abychom při oslavách hrdosti neoslavovali\y jenom kvírfobní kapitalismus.

V Brně se konají například měsíční trans srazy, které najdete na TRANS*CZ/SK, kde jsou super milí lidi. Jsou tu aktivistické skupiny jako Sdruženy v Praze i Brně, které jsou plné skvělých trans a cis lidí, antikapitalistické zábavy a komunitních aktivit. V těchto městech působí i spolek Plusko+, který pořádá všemožné kroužky a akce, kde se určitě budete cítit skvěle. A v Brně máme i družstevní férovou kavárnu Tři Ocásci, která je už dlouhou dobu základnou pro aktivisty, vydavatelství knih a podzemní univerzitu. Ve stejném městě pak najdete naprosto skvělé Brno Pride, které pořádá akce všeho druhu, ale hlavně nově oživený Brno Pride pochod, který nám tu roky chyběl. A v tomtéž duchu funguje i Ostravský PRAJD. který kromě průvodu pořádá i kvírny, tedy kvír dílny, kde se určitě potkáte se super lidmi.

Mimoto jsou tu taky Ollove a feministický kolektiv eFko v Olomouci, kteří*ré pořádají různé srazy a podpůrné skupiny. V Olomouci je pak i skvělá kvír-friendly kavárna Druhý domov, která stojí za návštěvu. A nebo je tu i Most Pride, kteří odvádějí neskutečnou aktivistickou i komunitní práci. Ve Zlíně se nachází také Q Prostor, se kterými se nikdy nebudeš nudit a v Budějovicích je i BUDQUEER, kteří/é pořádají akce, informují komunitu a navzájem si pomáhají. Pokud jsi v Kutné Hoře, tak je tam teď is Teri se srazy Jiná hora. Teri píše: „Je to město básníků, husitských povstání a stříbra. Queer lidi tu byli vždycky a jsme i součástí historie, která nám je často neprávem upíraná. Dělám srazy, abychom se mohli\y setkávat spolu v našich odlišnostech nezávisle na tom, jaké písmenko v LGBTIQ+ nás reprezentuje.“

Tvorba pevných vazeb, silných mezilidských vztahů, jako jsou přátelství, je neskutečně těžká a nedá se tak úplně nasimulovat uměle. Někdy si prostě lidi nerozumějí, ať děláme, co děláme. Ale proto je potřeba tvořit co nejvíce těchto bezpečných a otevřených prostorů. Protože čím více jich je, čím více se potkáváme a známe, tím pravděpodobnější je, že si mezi sebou najdeme pevné vztahy a že se budeme vzájemně podporovat.

Doteď jsem byla od trans komunity vlastně trochu izolovaná. Mám kolem sebe své přátele, rodinu a partnery, kteří mě podporují, a tak jsem nepotřebovala tolik místa pro kvír lidi. Ale čím více procházím svou tranzicí, tím víc si uvědomuji, jak moc mi chybí mít kolem sebe lidi, kteří této zkušenosti rozumějí, protože ji sami zažívají. A jak moc chci v tomto světě pomoci vytvořit takový prostor pro ostatní.

Rok 2025 je tedy pro mě rokem komunity a snahy vytvořit bezpečný, zábavný, podpůrný a pravidelně se konající prostor. A doufám, že ho budete chtít tvořit se mnou. Už se na vás nemůžu dočkat.