Doteď si pamatuju svíravou úzkost, když jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání. Ta nepramenila z náplně práce samotné, ale čistě z faktu, že na konci každého měsíce jsme předkládali výpis, kolik hodin jsme strávili v objektu. Bylo nutné naplnit minimální měsíční kvótu, která se počítala jednoduše – počet pracovních dní krát osm.

Chodila jsem tehdy po chodbách a připadala si jako ve snu. Tohle je tedy „ono“? Tohle je ten dospělý život? Člověk roky studuje, připravuje se na budoucí profesi, a když do práce nastoupí, znamená to, že v ní stráví minimálně osm hodin denně, přičemž když započteme čas dojíždění, dostaneme se k tomu, že většina dne se zkrátka vypaří?

Osmihodinová pracovní doba byla v Československu uzákoněna v roce 1918. To znamená, že ji dodržujeme už 105 let (přičemž je důležité zmínit, že až v roce 1968 začal být zaváděn pětidenní pracovní týden).

Americký antropolog David Graeber psal o tom, že ve třicátých letech minulého století panoval názor (který zastával třeba i ekonom John Maynard Keynes), že do konce dvacátého století budou lidé ve vyspělých zemích trávit v zaměstnání jen asi patnáct hodin týdně. Od té doby lidé odpálili jadernou bombu, vyletěli na Měsíc, naučili se klonovat nebo vyvíjet lidská embrya v laboratořích, ale s osmihodinovou pracovní dobou to nehnulo.

Podle Graebera je důvodem neměnné pracovní doby především to, že „volný čas“ lze chápat jako hrozbu pro vládnoucí třídu. Lidé, kteří totiž nejsou chyceni v kole vstávání, dojíždění, práce a mají čas přemýšlet, v jakém systému vlastně žijí, si začnou nevyhnutelně klást nepříjemné otázky, a mohli by tak potenciálně narušit status quo. Vládnoucí třídě podle Graebera vyhovuje také to, že se práce stala jakousi morální hodnotou sama o sobě nehledě na to, zda je skutečně užitečná nebo jde o typ činnosti, kterou antropolog označoval jako bullshit job.

Jak se dívají teoretici*čky na práci za mzdu? A jaké možnosti se nabízejí v rámci feministického uvažování?

Dělají to z lásky, tak na co peníze

Autoři a autorky knihy The Meaning of Work in the New Economy (Význam práce v nové ekonomice, 2007) zdůrazňují, že se role práce proměnila s nástupem industrialismu v devatenáctém století. Právě tehdy se totiž práce dostala nejen do centra lidského života, ale vůbec historie. Zaměstnavatelé se snažili uzpůsobit podmínky tak, aby zaměstnanci minimalizovali své mimopracovní vazby – třeba tím, že jim byla slibována peněžitá odměna za lepší výkon. Otázka „kdo jsem?“, která mohla být dříve zodpovězena pomocí náboženství, rodiny nebo místa původu, teď začala být jasně formována prací, již člověk vykonává.

Historičky Marie Bahenská, Libuše Heczková a Dana Musilová ve své publikaci Nezbytná, osvobozující, pomlouvaná: O ženské práci (2017) píší o důležitosti modernizačních principů. K těm kromě industrializace patřila třeba také urbanizace nebo byrokratizace, které zapříčinily oddělování výkonu práce od místa bydlení, pracovního času od volného. Zároveň utvořily z práce zásadní činnost a ta se tak stala ekonomickou kategorií. V návaznosti na tyto změny se práce rozdělila na produktivní a reproduktivní. V produktivní práci došlo v rámci genderového uspořádání k historicky velkým změnám. Především po druhé světové válce v Evropě nastala v tomto ohledu výrazná emancipace, kdy obzvlášť v tehdejších socialistických zemích začaly ženy čím dál častěji obsazovat místa, která byla do té doby spojována hlavně s muži. To vedlo k narušení dosavadních genderových rolí, jak píše česká historička Denisa Nečasová v knize Nový socialistický člověk (2018).

To druhá kategorie, práce reproduktivní (k níž patří činnosti udržující v chodu domácnost nebo péče), často není vůbec vidět. Ačkoli je naprosto nezbytná, není finančně ohodnocená. Tato druhá směna se odehrává doma, za zavřenými dveřmi. Žádná ekonomika by se bez ní neobešla, přesto se bere jako něco samozřejmého.

„Kanadský národní statistický úřad se pokusil hodnotu neplacené práce změřit,“ podotýká ve své knize Kdo vaří ekonomům aneb Jak se ekonomie vykašlala na ženy (2012, česky 2021 v překladu Venduly Bittner) švédská autorka Katrine Marçal. „Došel k číslu mezi 30,6 a 41,4 % HDP. První hodnota vychází z výpočtu, kolik by stálo nahradit neplacenou práci placenou. Druhá pak představuje mzdu, kterou by osoba výkonem domácích prací vydělala. Nehledě na metodu – jde o obrovskou částku. Aby hospodářsky vzkvétala, potřebuje společnost lidi, znalosti a důvěru. A všechny tyto zdroje z velké části stojí na neplacené domácí práci.“

Ukazuje se tak důležitá stránka současné ekonomiky – aby fungovala, je nutné značnou část lidí přesvědčit, že musí pracovat zadarmo, že je to tak správně a že je taková činnost jistě vnitřně naplňuje. Již zmíněné historičky Bahenská, Heczková a Musilová podotýkají, že u neplacené domácí práce převládá názor, že ji pečující osoby, nejčastěji tedy ženy, vykonávají z lásky, takže ani není třeba o nějakém finančním ohodnocení přemýšlet.

Méně času na práci neznamená více hodin na úklid a vaření

Zatímco reproduktivní práci není podle mnohých třeba nijak ohodnocovat (nebo brát vážně), placená práce se podle americké feministické teoretičky Kathi Weeks stala jedním z nejvíce naturalizovaných komponentů postmoderní kapitalistické společnosti.

Tradiční pojetí práce chápalo práci pouze jako prostředek k dosažení určitých cílů, obživy, zabezpečení sebe a svých blízkých. Změnu přinesla protestantská etika, jež z práce udělala povolání, tedy činnost vysoce důležitou, k níž je člověk „povolán“ a která by ho měla naplňovat. Podle Weeks můžeme podobnou zásadní změnu v rámování vidět i u představitelů*ek současného managementu – ten zase po pracujících chce, aby ke své práci přistupovali ne jako k činnosti, která jim umožní zaplatit nájem nebo hypotéku, jídlo a energie, ale jako k dílku ze skládanky vzrušující a důležité celoživotní kariéry.

„Platy máte sice malé, ale jde o výběrové zaměstnání, a tak se s tím nedá nic dělat,“ oznamoval nám jeden můj bývalý šéf. „To, že vás práce baví, je benefit, který nemá každý.”

Ve své knize The Problem with Work: Feminism, Marxism, Antiwork Politics, and Postwork Imaginaries (Problém s prací: feminismus, marxismus, protipracovní politika a představy o světě bez práce, 2012) píše Weeks o nutnosti zkrácení pracovní doby z osmi na šest hodin, a to při zachování stávající mzdy. Podotýká, že k této otázce se vážou tři hlavní přístupy. Ten první předpokládá, že méně hodin v práci bude znamenat více času pro rodinu. To je logický, zdánlivě konsenzuální názor – vždyť kdo by rozporoval, že více času stráveného s dětmi a partnerem*kou není potřeba? Tento přístup však v sobě skrývá rizika, a to především v tom, že stvrzuje současnou normativní podobu rodiny a přehlíží genderové rozdělení domácích prací.

S tím souvisejí rizika druhého přístupu, který žádá méně času v placeném zaměstnání a více hodin pro celou škálu rozličných činností, kterým se lidé budou chtít věnovat. Tady ovšem vyvstává nebezpečí, že především u žen padne extra čas na reproduktivní práci. Jinými slovy: méně času v práci by mohlo znamenat více času věnovaného úklidu a vaření.

Třetí přístup tvrdí, že čas, který by se získal zkrácením pracovní doby, není třeba položit na oltář rodině; tyto „extra hodiny“ by mohly přinést prostor pro svobodné přemýšlení o tom, v jakých intimních a sociálních vztazích chceme žít, a zároveň by mohly přinést možnost zapojovat svou vlastní kreativitu v rámci studia, zkoumání, objevování.

Zároveň je podle Weeks důležité uvědomit si, že hodiny získané zkrácením pracovní doby nemusí mít jasný účel a už vůbec nemusí být stráveny „produktivně“. Žijeme v době, kdy jsme se naučili „optimalizovat“. Vždyť i cesta autobusem nebo mytí nádobí jsou příležitostí poslechnout si nějaký chytrý podcast a e-maily vyřizujeme i na záchodě. V takové situaci může být idea volného – nebo možná spíš přesněji „prázdného“ – času v něčem zúzkostňující.

„Co děláš?“ je obvykle jedna z prvních otázek, kterou pokládáme člověku, s nímž se seznamujeme. Není příliš obvyklé ptát se na životní sny, rodinu nebo nejlepší vzpomínky; často chceme vědět, čím se dotyčná osoba živí, jako by právě práce byla formou, v níž se lidský život zdá najednou přehlednější a srozumitelnější.

„Produktivistická etika předpokládá, že právě produktivita je tím, co nás definuje a činí lepšími,“ píše Weeks. „Takže když svou řeč, intelekt a myšlení nezaměřujeme právě na to, jak zvýšit svou produktivitu, redukujeme je na zbytečné řeči, zbytečnou zvědavost, zbytečné přemýšlení, zbytečné činy.“ Strach z nečinnosti bychom podle Weeks neměli podceňovat – když už nic jiného, ukazuje nám, jak jsme coby jednotlivci i skupiny utvářeni právě nutností pracovat a zároveň jsou naše životy sevřeny kontrastem mezi produktivitou a lenošením. Podobně jako Graeber vidí i Weeks v nečinnosti možné ohrožení stávajícího řádu.

Nestačí počkat, až to zavedou „hodné“ firmy?

Přemýšlení Weeks je bezpochyby podnětné a je celkem evidentní, že z takto nastavené pracovní doby by mohli*y profitovat jak zaměstnanci*kyně, tak zaměstnavatelé*ky. Odpočatější a vyrovnanější pracující mohou přece podávat lepší pracovní výkony.

Toto spojení mezi kratší pracovní dobou a kvalitou odvedené práce se v některých zemích začíná skutečně realizovat. Jenže si ho berou za své velké technologické firmy. Tak třeba japonská pobočka Microsoftu udělala v roce 2019 experiment, kdy svým zaměstnancům*kyním při zachování stejných mezd zkrátila počet pracovních dní v týdnu z pěti na čtyři. Produktivita stoupla o 40 % a zaměstnanci*kyně uváděli, že se cítí šťastnější.

Bylo by naivní vidět v tom dobrosrdečnost technologického giganta, který se stará o ty, kdo pro něj pracují. Ostatně texty, které o experimentu referovaly, uváděly na prvním místě zvýšení produktivity. Jinými slovy: méně času v práci, ale musíme si to odpracovat. Z hlediska zaměstnavatelů*ek nedává smysl zkracovat lidem pracovní dobu, pokud za tím nestojí jasný profit.

Je ovšem smutnou skutečností, že nositeli podobných zaměstnaneckých politik a opatření se čím dál častěji stávají právě velké firmy. Teoreticky by to neměl být problém – firmám i zaměstnancům se podobná opatření vyplatí, půjde o win-win situaci. Potíž spočívá v tom, že časem může docházet k situaci, kdy témata, která jsou důležitá a týkají se celé společnosti, se nebudou politicky vůbec řešit; namísto toho budeme čekat, jestli se jich nechopí nějaká hodná firma, které se zrovna vyplatí nějaké velké, zdánlivě filantropické gesto. A taky: Co se stane, až se firmě takový krok přestane vyplácet? Až se produktivita vrátí na výchozí úroveň nebo pod ni klesne? Velkolepé líbivé opatření bude moct být bez diskuse zrušeno a vrátí se původní stav.

To nejzajímavější na uvažování Kathi Weeks o zkrácení pracovní doby je, že v něm nevidí nástroj, jak být ještě produktivnější, ale chápe jej jako první krok v přemýšlení o tématech, jako jsou alternativy k současné heteronormativní nukleární rodině nebo podoba placené i neplacené práce a její a rozdělení. Lidé tak podle Weeks totiž zároveň získají možnost odstřihnout se od genderových a sexuálních norem a tradičních rolí v rodině.

Úspěchy přijdou a odejdou, smysl zůstává

Požadavek na snížení počtu pracovních hodin je bytostně feministický a dává smysl vracet ho opakovaně do debaty.

Na mé vlastní feministické praxi mě rozčiluje, jak často se nechám nalákat na probírání nějakého jepičího tématu. Sociální sítě jsou v tomhle ohledu samozřejmě vděčné kolbiště, kdy stačí jeden provokativní výrok veřejné činné osoby, a vplétám se do nekonečných vláken diskusí. Jasně, často jde o symptom nějakého většího problému – širší kontext se v takových „kauzách“ většinou rychle vyjeví a má smysl o něm debatovat. Jenže spíš než skutečné promýšlení jde o pinkání gifů, urážek a nevěřícného údivu nad vzájemným neporozuměním. Mám pocit, jako bych ve svém vlastním psaní často neviděla na hlavní cestu, kterou lemují témata, jež mohou feminismus skutečně posunout, a namísto toho se zaplétala do houštin výňatků, vět a sloganů.

Při pročítání textů Kathi Weeks mě pak napadá, jak důležité je rozumět své feministické praxi právě jako usilování o větší společenské změny, ze kterých bude profitovat velké množství znevýhodněných osob. Takové změny trvají roky, desetiletí a jejich cesta vpřed je plná proher, neúspěchů, zavírání dveří, zlehčování. Přesto je dobré vědět, proč ji člověk podniká. Úspěch může, ale taky nemusí přijít, zato smysl může být přítomný neustále. A v tom spočívá velká úleva.