Otevírám Instagram a můj algoritmus mi zase nabízí příspěvky „greenfluencerů“, kteří mi tvrdí, jak je nakupování fast fashion špatné, veganství zachrání planetu a kompost je must-have v domácnosti. Spousta z nich se soustředí na změny jídelníčku a tvrdí nám, že jíst vegansky přeci není tak složité a drahé. Je opravdu jídlo tak apolitické, jak se tváří? Jak to vidí lidé, kteří počítají každou korunu a mnohdy se jí ani nedopočítají? Rozhodla jsem se k hledání odpovědí na tyto otázky oslovit podnik Kuchařky bez domova – projekt, který spojuje ženy s vlastní zkušeností s bezdomovectvím, rostlinnou kuchyni a komunitní péči. Ženy, které vlastní kuchyni mnohdy ani nemají.

Kuchařky bez domova jsou příběhem o hledání nové důstojnosti v kolektivním úsilí. Jak vypadá přerod od absence vlastní kuchyně do práce v cizí kuchyni až k možnosti jednou si dovolit kuchyň svou? A jak se změní vztah člověka k jídlu, když se z „druhosměnové“ práce stane práce „prvosměnová“? I to jsem řešila s jednou z kuchařek Nikol neboli Knoflíčkem. V Kuchařkách je již sedmým rokem. Prošla si ústavní i pěstounskou péčí a bydlela s matkou v azylovém domě. Nejbližším parťákem Nikol je její adoptovaný pes z Bosny jménem Bondy, který nás doprovázel i při rozhovoru v dnes již zavřené restauraci. Ta nyní slouží jako zázemí pro cateringy.

O projektu Kuchařky bez domova: Projekt Kuchařky bez domova pomáhá ženám bez domova zvednout se z obtížné situace, získat zaměstnání a vrátit se do běžného života. Kuchařkami v projektu Jako doma, o. p. s., však nejsou jen ženy bez domova, ale také ženy dlouhodobě nezaměstnané, sociálně znevýhodněné a ohrožené. Jedná se o veganský catering, kde se učí kulinářským dovednostem, zároveň je jim k dispozici dluhové a kariérní poradenství nebo možnost psychoterapie.

Znala jsem projekt Jako doma. Moje maminka tam byla úplně první kuchařka. Tenkrát jsme bydlely na azylovém domě v Rybalkový. A holky, co založily Jako doma, tam přišly a sháněly další ženy. Takže mamka se tam přihlásila a já jsem se tam postupně dostala taky.

No, většinou zaspím teda. Dneska jsem ale přišla včas. A pak ráno si tady sedneme, řekneme si, co je potřeba udělat. Holky nám rozdají práci nebo si to vybereme samy podle toho, co umíme vařit. A jdeme do kuchyně a vaříme tam. Takže tohle je celý pracovní den. A občas děláme cateringy, na který jsem dřív taky jezdívala.

Koukám na jídlo tak, že je hodně drahý. Když si něco jdu koupit, stojí to hodně. Ale určitě teď neplejtvám víc, než jsme plejtvaly třeba na ubytovně, vyhazovaly jsme zbytky, nedojídaly jsme všechno a tak. Dřív by mě nenapadlo, než jsem znala Jako doma, že bych jedla něco bez masa – a že by mi to mohlo i chutnat.

Doma si nevaříme nic bez masa, to ne, ale tady se v klidu najím bez masa a chutná mi to. Když vařím doma, což se moc nestává, tak vegansky nevařím. To musím mít jako fakt náladu, abych něco uvařila, ale víc se se na to zaměřuju a hledám si třeba recepty a tak a snažím se vymyslet i něco novýho. Nedávno jsem třeba dělala BBQ omáčku se stejkama. Kdybych nebyla v Kuchařkách bez domova, tak by mě třeba vůbec nenapadlo něco takového uvařit nebo si věřit v tom, že něco takhle uvařit dokážou.

Já teda moc nepapám, nikdy jsem moc nepapala, takže třeba o víkendu si dám ke snídani lupínky, pak třeba něco ke svačině ve čtyři a v deset večer třeba něco do ruky. V neděli máme doma většinou kuře. A když jsme tady v práci, tak uždibujeme, v kuchyni musíme ochutnat jídlo, jestli je to dobré, jestli jsme to dobře okořenily. No a když takhle chutnáte celý den, tak večer není hlad.

To asi nevnímám nijak, ale když jsem byla menší, tak jsem hodně odsuzovala ženy, který třeba seděly na lavičce a pily. Nechápala jsem, proč nejdou makat a tak. A teď to vnímám úplně jinak. Asi mi pomohla ta práce v jídelně a ty ženy tady trošku pochopit to ženský bezdomovectví, proč to tak mají a tak.

Vnímám je jako dost silný, přestože jsou na tý lavičce. Protože si třeba můžou vzít život a nevezmou, snaží se. A většinou když shánějí práci, tak jim tu práci nikdo nedá, protože jsou špinavý. Tak mi přijde, že je fajn, že existuje tady ta jídelna, kde jim tu práci a pomoc dáme.

Tady je hodně podpory ženám. A nejenom tady, ale v celým Jako doma. Takže to je hodně fajn. A tady v kuchyni když jste s těma ženskýma, tak se vám svěřují a svěřujete se jim i vy. Jsou to takové kamarádky prostě, kterým si můžete postěžovat a zároveň si popovídat. A máte pocit, že tím, že sdílíte nějakou podobnou zkušenost, třeba si víc rozumíte. Já ale naštěstí nemám stejnou zkušenost jako většina žen, se kterýma spolupracujeme, protože jsem nikdy nebyla na ulici. Ale s některýma máme stejnou minulost. A to nás možná i dělá silnějšíma, že jsme v tom zajedno.

Určitě. Když jsem asi popáté zaspala do hotelu Prezident, tak mě vyhodili. Byla jsem tam jako snídaňářka, takže jsem musela vstávat hodně brzo. Ale někdy jsem to prostě nedala zaspala jsem. Taky jsem pracovala U Švejků, jak je ta lanovka nahoře u Petřína. No ale tam jsem třetí den nepřišla, tam byly šestnáctky, to jsem nezvládla. Určitě je to jiný, není to jako v každý práci, jak by to asi mělo být nastavený, abychom se i my naučily pořádně dodržovat nějaký pravidla, si myslím. Ale zároveň si cením toho, že třeba zaspím a dostanu stopku, než aby mě vyhodili.

No, tam byly náročné směny a byla to normální práce. Nebo ne normální, tady je to taky normální práce, nechci říct, že to je nenormální, ale bylo to tam náročné. Chodilo tam víc lidí, byly tam šestnáctky, nebyl prakticky čas třeba ani na cigaretu. A tady je to teda víc v klidu. Ale někdy je to taky náročný, když nestíháte odvézt catering, něco se vám zkazí nebo něco zapomenete, nakládáte, musíte něco rychle uvařit a odjet na catering, to je někdy taky hodně náročný.

Já myslím, že víc ženy. Já moc muže kolem sebe nemám. Kromě psa Bondyho, ten je se mnou každej den. Myslím si, že kdybych kolem sebe měla víc mužů, tak bych se jim nesvěřila, že potřebuju s něčím pomoct. Protože bych tam mohla cítit nějaké odsuzování nebo cokoli. Ale žena vás většinou neodsoudí, myslím. Nebo většinou to tak mám, že mě ženy nikdy nějak moc neodsuzovaly, spíš mi pomohly.

No, nevím. Asi by se jim líp tahaly cateringy, protože ty krabice jsou těžký. Ale jestli by to fungovalo, nevím. Asi by to bylo stejný, kdyby to byli schopní muži. Třeba by tu prodávali pivo.

No, mohlo by se to změnit, ale to by to lidi museli chtít vidět. Ale může to třeba pomoct ostatním ženám bez domova, který si jdou k nám na stánek pro jídlo a zeptají se mě, jak jsem se k práci pro Kuchařky bez domova dostala a jestli by pro nás taky nemohly pracovat. Asi to někomu pomáhá, teda doufám.

Kdyby to bylo podle mě, tak bych chtěla, aby to bylo úplně jako na začátku, aby do jídelny chodilo hodně lidí a aby tady bylo víc akcí. Kvůli tomu, že jsme neziskovka, která musí každý rok řešit peníze a granty a tak, upadá pozornost na kuchařky, ženy, které jsou vlastně hlavním pilířem Kuchařek bez domova. Kdyby to mohlo fungovat bez grantu, tak by se víc zaměřovalo na ženy, jako na nás, než na peníze, ale protože musíme mít granty, aby jídelna vůbec přežila další rok, tak se nejvíc řeší peníze, na kuchařky nezbývá čas a trápí nás to všechny. Nebo já takový pocit mám, hodně mě to trápí a furt řeším, jestli odejdu, nebo neodejdu. Prostě bych byla radši, kdyby to bylo víc jako na začátku, aby to prostě byl byznys, ale zároveň to těm ženám pomáhalo. Ono to tak je, jenom se to pořád zmenšuje a zmenšuje bohužel.

Já bych šla asi zpátky někam do kuchyně jako pomocná kuchařka. Žádnou jinou zkušenost nemám. Většinou jsou to zkušenosti z kuchyně. Ale vlastně vůbec nevím, kam bych šla. Proto neodcházím. Protože nemám žádný další plán. Já tady budu do konce. Dokud se to úplně nezavře – i se mnou.

Já jsem si neprošla ničím špatným. Vyrůstala jsem v dětském domově, pak jsem šla k pěstounce a od pěstounky zpátky k mámě. Takže mám naštěstí ten život v pořádku. Je tady i víc takových žen v mém věku, co si prožily to samé, a pak jsou tady ženy, co si prožily mnohem horší věci, které já si nedokážu ani představit. Já bych to asi ani nezvládla. Být třeba den na ulici na noc. Já bych se tam zbláznila. Takže bych si to představovala tak, že když rodiče mají děti, tak aby jim je stát neodebíral, ale víc jim pomáhal. Aby jim našel bydlení. Třeba nám stát nesehnal nic a mě dali rovnou do ústavu. Prostě by stačilo žít tady v tom světě, ale aby se stát víc zaměřil na matky samoživitelky, aby jejich děti neskončily v dětským domově, aby se dětský domovy zavřely. Aby se tohle nějak změnilo.

Chtěla bych, aby si od nás víc objednávali catering. Na svatby. Abychom teda měly ten byznys. A aby se měli*y krásně a nevzdávali*y se. Jestli se někdo vzdává, tak je to špatně. Neměli*y by se vzdávat. Já se taky nevzdávám. Žádná naše kuchařka se nevzdává. Všichni bojujeme. Se svejma démonama.