Byl duben 2017 a já jsem společně se třemi dalšími lidmi ze sdružení Transparent seděla před malým hloučkem návštěvnictva v centru Společnosti pro queer paměť. Měli\y jsme tam společně komentovat a kontextualizovat sérii krátkých dokumentů o trans historii We’ve Been Around režiséra Rhyse Ernsta.

Brala jsem tehdy zhruba rok hormony, na které jsem čekala čtyři dlouhá léta. Neuměla jsem ještě pořádně vystupovat před lidmi a lapala po mě nervozita. Když ale přišel čas promluvit, nebyla to nervozita, která mi v tom bránila, ale pláč a emoce, které ve mně daná videa vyvolala. I když to tehdy nebyl můj první střet s trans historií, právě tato videa, doplněná silnou vizuální složkou a vyprávěním legend trans aktivismu, jako jsou Susan Stryker nebo Julie Serano, výrazně ovlivnila trajektorii mých budoucích zájmů. Jedno z témat, které krátké dokumenty přinášely, totiž absolutně uchvátilo mou pozornost a změnilo mou dosavadní představu o trans minulosti a aktivismu. Byl to Camp Trans.

Příběh onoho amerického protestního tábora z devadesátých let, který bojoval proti vytlačování trans žen z lesbických komunit a který postupně přerostl v každoroční komunitní událost, mi ukázal, že věci, o kterých jsem do té doby jenom snila, se už někde předtím udály. Na tom příkladu jsem si začala uvědomovat, jak málo víme o generacích trans lidí, které přišly před námi a které v mnohých případech řešily ty samé problémy, s jakými se potýkáme my. Je opravdu možné, že nové způsoby trans žití, které dnes „objevujeme“, již v mnohých případech prožívali*y a diskutovali*y naši předchůdci*kyně?

Kritické množství

I kdyby byl Camp Trans jen obyčejný tábor, kam se sjížděli trans lidé, aby spolu vytvářeli prostor pro sebe, tak by stál za řeč. Camp Trans byl ale o tolik víc než jen prostor k potkávání. Byla to unikátní možnost navazovat vztahy napříč fragmentovanou americkou trans komunitou. Camp Trans vznikl v roce 1992 zpočátku jako protest proti transfobnímu feminismu, který zastávalo vedení hudebního festivalu Michigan Womyn’s Music Festival (dále jen MichFest). Na tomto festivalu určenému výhradně ženám dokonce panoval zákaz poslouchání hudby s mužskými hlasy.

Z výpovědí některých osob, které MichFest navštěvovaly v osmdesátých letech, víme, že trans ženy se na festivalu občas vyskytovaly. Tomu ale přišel konec v roce 1991, kdy někdo z návštěvnictva vyoutoval další účastnici jménem Nancy Burkholder jako trans ženu. Nancy byla z festivalu následně vykázána a v momentě, kdy se začala ptát na důvody svého vyhození, zjistila, že hlavní organizátorka festivalu, Lisa Vogel, pevně zastávala názor, že festival je otevřen pouze „ženám narozeným jako ženy“ (womyn-born-womyn). To byla poměrně značná rána pro trans komunitu a její cis podporovatelstvo, protože MichFest byl pro mnoho z nich jednou ze stěžejních queer kulturních akcí, na kterou každoročně jezdili*y. Akce byla vnímána především jako bezpečný prostor pro queer ženy, které tvořily valnou většinu pravidelného návštěvnictva MichFestu.

Devadesátá léta byla navíc obdobím, kdy se v lesbických komunitách začaly částečně lámat transfobní perspektivy z konce sedmdesátých let. V klasických výkladech trans historie panuje určitá tendence zveličovat míru této transfobie – autorka Emma Heaney například zdůrazňuje, že trans ženy v sedmdesátých a osmdesátých letech působily ve spoustě feministických a lesbických kolektivů. Nicméně tato transfobie pořád u spousty trans žen vyvolávala nedůvěru ke skupinám, událostem a prostorům deklarativně určeným výlučně ženám. Důvodů pro postupný ústup terfismu bylo několik, ale mezi ty nejsnadněji identifikovatelné patří to, že počátkem devadesátých let přišlo do feminismu nové a flexibilnější chápání genderu. Například průlomová kniha filozofa*ky Judith Butler Gender Trouble vyšla v roce 1990 a do feministických prostor vnesla pojímání genderu jako proměnného performativního projevu. V devadesátých letech šlo v lesbických komunitách pozorovat také silnou vlnu nově vyoutovaných trans mužů, kteří měli se členkami lesbické komunity pevná pouta a nutili je tak přehodnotit pozice, které mohly být transfobní.

V roce 1992, rok po vykázání Nancy Burkholder, se na MichFestu seskupila malá hrstka lidí, kteří se snažili návštěvnictvo festivalu informovat o tom, že organizátorstvo aktivně vylučuje trans ženy, a vyvíjeli tak tlak na vedení. Aktivisté*kdy lepili*y plakáty zprostředkovávající obsah zaměřený na vyvracení mýtů o trans ženách, rozdávali*y placky a rozdávali*y dotazníky, zda návštěvnictvu MichFestu vadila přítomnost trans žen. Dotazník vyplnilo více než 8 % účastnictva festivalu. Ukázalo se, že 73 % z nich nemělo s přítomností trans žen žádný problém. O rok později se Nancy Burkholder společně s dalšími lidmi snažila v této praxi pokračovat, ale byli*y z festivalu hromadně vykázáni*y a nuceni*y přesunout své aktivity mimo jeho prostor. Později se ukázalo, že zrovna tento zásah byl jedním z osudových okamžiků, kdy tehdejší trans komunita odhodila svou apolitickou pozici soustředící se na propojování členstva a plně uchopila boj za své osvobození.

Riki Wilchins, spoluzakladatel*ka Camp Trans, popisuje situaci před touto transformací následovně:

Byli*y jsme podivíni. Byli*y jsme gendertrash. Aktivně jsme se vyhýbali*y politice a za svoje přežití bojovali*y jednotlivě. Ty drobné záblesky komunity, které jsme měli*y, existovaly jen přes víkend na konferencích pořádaných v osamělých hotelech u dálnic. Ale schylovalo se ke změně, protože sdružování lidí, kteří jsou nenávidění a marginalizovaní, je samo o sobě politickým aktem. Tehdy jsme to ještě nevěděli*y, ale brzy nato jsme dosáhli*y kritického množství.

Z Camp Trans se v následujících letech stal stabilní tábor kousek od MichFestu, jehož cílem byl nejen protest proti MichFestu samotnému, ale také vytváření radikálního trans-centrického prostoru. Bylo to období, kdy začalo slovo „transgender“ plně nabývat nové a explozivní potenciality. Být trans už nebylo pouze o tom, že se člověk má zuby nehty dostat na hormony, jít na operaci a splynout s cis společností do tzv. deep stealth, kdy se z toho, že je trans, stane jeho nejhlubší tajemství. Transgender byla identita sama o sobě a zahrnovala veškeré osoby, jejichž gender nezapadal do společenských konvencí – od butch leseb a fem gayů po genderqueer osoby. Jak ve fascinujícím videorozhovoru z roku 1996 popisuje trans autorstvo Leslie Feinberg a Kate Bornstein, být transgender znamenalo odporovat asimilaci do normativní společnosti. Za naše dnešní chápání genderu jakožto koncepce sama sebe, která je proměnlivá a která existuje nezávisle na sexualitě, společenských stereotypech či binárním rozdělení lidstva na kategorie „muž“ a „žena“, můžeme vděčit nejen slavným myslitelům*kám, jako jsou Judith Butler nebo Leslie Feinberg, ale i široké skupině lidí, pro které byl Camp Trans možností hledat pochopení napříč genderovým spektrem, vyměňovat si znalosti i radosti z různých forem trans života napříč kontinentem a budovat společně solidaritu.

Silné propojení politického záměru a komunitního zasazení Camp Trans bylo to, co mě před sedmi lety ovlivnilo nejvíc: vidět skupinu trans lidí, kteří spolu tráví čas nejen kvůli určitému politickému cíli, ale i proto, že Camp Trans byl jedním z mála míst, kde trans lidé mohli opravdu být sami sebou. Přesně o tom píše Imogen Binnie v doslovu ke svému románu Nevada (2013):

Je strašný nikdy nepatřit do žádný offline trans komunity. Internet je skvělej, ale není to náhrada za to, když jste ve fyzickým prostoru s jinýma trans lidma, kterejm záleží alespoň na některých z těch sraček, co děláte, když se můžete cítit a vidět a slyšet navzájem, reagovat svou nervovou soustavou přímo na nervovou soustavu někoho jinýho. Možná si neuvědomujete, jak je to důležitý, pokud jste to nikdy neměli*y. A já jsem tohle před Camp Trans taky nikdy neměla. Teda, měla jsem trans kámošstvo ve skutečným světě, ale nikdy jsem s nima nestrávila celej týden. V lese. Kde všude poletovali sršni. Kde se dalo experimentovat s tím, jaký by mohlo být doopravdy důvěřovat jiný osobě v reálným čase.
[…]
Srát na Michfest. Camp Trans mi zachránil život.

Binnie na Camp Trans působila v letech 2006–2010, z nichž dva roky pracovala jako hlavní organizátorka. Do té doby už Camp Trans stihl dvakrát zaniknout a být znovu vzkříšen – různé skupiny organizátorů*ek byly totiž ochotny se pořádání ujmout, aby o událost komunita nepřišla. V tom je vidět určitý cyklus zapomnění a znovuobjevování, kdy se Camp Trans měnil společně s trans generacemi a samotnou komunitou.

Ztráta identity

Camp Trans vypadal v nultých letech úplně jinak než na počátku. Pokud devadesátá léta byla pro Camp Trans obdobím protestu a angažované politiky v rámci čerstvě aktivizované trans komunity, rané dvoutisícovky můžeme do jisté míry označit jako roky festivalové. MichFest začal postupně upadat společně s lesbickým separatistickým feminismem, kdežto Camp Trans každým rokem rostl. Trans muži na Camp Trans začali paradoxně převažovat nad trans ženami, přestože festival původně vznikl na protest proti transmizogynii, a trans muži byli obecně na MichFestu tolerováni (i když se ho z pochopitelných důvodů často nechtěli účastnit). To je patrné i na příkladu Lois, jedné z protagonistů*ek klasického komiksu Alison Bechdel Lesby k pohledání (Dykes to Watch out for). Postava, která v komiksu z roku 1987 mluvila o tom, jak moc si užila MichFest, se v jeho dalším díle z roku 2005 vypravuje na Camp Trans. V těchto letech se také rozmohl trend, že návštěvnice MichFestu po večerech chodily na Camp Trans balit trans muže.

Frustrace z depolitizace Camp Trans a decentrování trans žen je patrná ve výpovědi návštěvnice a aktivistky Sadie Crabtree, kterou zaznamenala v roce 2003 spisovatelka Michelle Tea:

Jeden z problémů byl, že návštěvnicím festivalu nebylo jasné, co je cílem Camp Trans a nevnímaly ho jako protest, ale spíš jako součást svých michfestových zážitků. Trochu jako takové předměstí Michfestu, kam mohly návštěvnice fesťáku chodit trávit čas s atraktivníma trans klukama. To je další problém – ta fascinace a fetišizace FTM [female-to-male, trans mužů] v některých lesbických komunitách ještě víc zneviditelňuje trans ženy. Jedna návštěvnice fesťáku dokonce minulý rok otevřeně mluvila o tom, jak hrozně podporuje Camp Trans a miluje trans kluky, ale že trans ženy jí vadí.

Se začátkem desátých let se však začala pozice trans lidí ve společnosti výrazně měnit. Rok 2014 je někdy označován jako Transgender Tipping Point (zlomový okamžik), kdy se média začala o trans lidi aktivněji zajímat. S touto vyšší viditelností si stále více lidí uvědomovalo svou trans identitu, což vedlo k rychlému růstu lokálních a online trans komunit. Nové generace trans lidí začaly komunitu nacházet jinde a Camp Trans postupem času zanikl. V roce 2015 se navíc uskutečnil i poslední MichFest.

Cyklus se opět uzavírá

Zde vyložená krátká historie Camp Trans mě přivádí k otázce, proč dneska už neslýcháme o podobných akcích, jako byl Camp Trans. Je to proto, že podobné akce se sice stále konají, ale v kontextu tak velké komunity už nejsou tak významné? Lesbická komunita byla přitom v porovnání s dnešní trans komunitou taky poměrně velká, a přesto byl MichFest velmi důležitou událostí. Nebo jsou dnes místní trans komunity natolik velké, že lidé už necítí potřebu vyrážet na několikadenní akce, kde by mohli protestovat a seznámit se s členstvem jiných komunit? Může to být také tím, že dnes nás internet propojuje hlouběji než na počátku nultých let a rozdíl mezi fyzickým a online světem, který popisuje Binnie, už není tak znatelný? Nebo problém leží někde úplně jinde?

Susan Stryker, de facto matka trans historie, nedávno v podcastu Gender Reveal mluvila o radikálním potenciálu v boření norem, který měly trans identity v devadesátých letech. Podle Stryker je dnes tento potenciál nahrazován snahou o větší integraci trans lidí do kapitalistických struktur. Je to klasický příklad rekuperace, tedy procesu, během něhož kapitalismus překrucuje a začleňuje do sebe kritiku, která je proti němu namířena. Ocitáme se v době, kdy jde trans identitu nejen prožívat, ale i aktivně konzumovat. Dnes si proto mohu koupit boty světových módních značek s vyšitou trans vlajkou. Ikea mi velmi ráda prodá plyšového žraloka, který se z nějakého důvodu stal trans symbolem. I samotný proces hormonální terapie, dříve výsada opresivního biomocenského systému zdravotnictví, je dnes korporatizován americkými firmami jako jsou Folx nebo Plume, které si pronajímají reklamní plochy na Times Square

Homonormativita, jež se v politických queer kruzích stala zavedeným pojmem, označuje ideologii či politickou pozici, která považuje za pokrok, že se homosexualita stává běžným aspektem společnosti, aniž by aktivně narušovala systém nebo usilovala o strukturální změnu. Skutečnost, že je naše společnost nerovná, patriarchální a rasistická, homonormativitě nevadí – důležité je, že hlavně už není (otevřeně) homofobní. Mocenské struktury uvnitř takové společnosti jsou konečně dostupné i lesbám a gayům. Klasickým příkladem homonormativity je boj za rovné manželství, který nijak nekritizuje manželství jakožto koncept. Slovo „queer“ v původním významu, jak si ho v devadesátých letech znovu přivlastnila komunita, představovalo přesný opak homonormativity – bylo odporem proti normám. Jeho podstatu můžeme skvěle znázornit na hesle, které kolektiv Alt*Pride nesl na svém protestním banneru několik let zpátky: „Nepřizpůsobuj se, měň společnosti.“ Dnes se z „queer“ stal značně vyprázdněný pojem, který slouží pouze k pojmenování komunity, ale už nijak nenaznačuje její politické naladění.

Můžeme se z příkladu homonormativity poučit a již nyní začít bojovat proti budoucímu nástupu jisté „transnormativity“? Podobně jako Pride začal Camp Trans jako protest, dokud se z něj nestala pouze určitá oslava trans životů, a to za poměrně pochybných podmínek. Na oslavách není samozřejmě nic špatného, naše životy stojí za to slavit. Otázkou ale zůstává – co dál?
Vývoj v trans komunitě v devadesátých letech nám ukázal, jak osvobozující a transformativní může být rozšíření identitní kategorie nejen podle toho, jak se lidé sami chápou, ale také podle toho, jaké politické hodnoty zastávají. V devadesátých letech trans lidé přestali být pouze trans ženami nebo trans muži, ale začali představovat široké spektrum různých identit, které stojí proti patriarchálnímu genderovému systému. Tehdy čerstvě koncipovaná genderqueer identita dokázala rozvracet samotný pojem binarity. Ale i toto široké chápání „transgender“ nevydrželo nátlak identitární politiky, jak popisuje Wilchins:

„A později, nepozorovatelně a nevyhnutelně, se [transgender] začalo utvrzovat v novou a jinou identitu – v identitu s vlastními hierarchiemi a problémy s hranicemi, až se nakonec jednoho dne stalo důležité z ní vylučovat lidi, kteří nebyli ‚skutečně transgender‘.“

Pokud se skutečně jako trans komunita chceme postavit proti normativnímu genderovému systému, musíme opět rozšířit své obzory toho, co vůbec znamená mít v naší společnosti genderovou identitu, i toho, co znamená být trans. Můžeme si položit otázku: Jsem trans, protože přecházím z jedné normy do druhé a pouze měním modrou klec za klec růžovou? Nebo jsem trans, protože nezávisle na tom, jak vnímám sebe, chci dosáhnout toho, aby klece přestaly existovat? Stejně jako ona trans komunita v devadesátých letech tedy musíme vystoupit z hranic svých vlastních identit, nesegregovat se na trans muže a trans ženy a přestat se hádat o tom, kdo to má horší. Je nutné uchopit své identity nikoli jako esenciální, fundamentální kategorie, ale coby aktivní politické nástroje, které budou pro kapitalistický systém neintegrovatelné.

Nejde přitom o něco, co musíme znovu vymyslet či objevit. Předchozí generace trans lidí už totiž tuto práci udělaly za nás. Co jiného je koncepce „genderových psanců“, se kterou přišla aktivistka Kate Bornstein, nebo Frankensteinovo monstrum v podání Susan Stryker, jež nachází sílu ve své „nepřirozenosti“ a vede válku proti přirozenosti samotné? Naším úkolem je odpíchnout se od nich a v jejich práci pokračovat. Musíme se zaměřit na svůj hlavní cíl a nespustit ho z očí pro všechnu tu úžasnou radost a nadšení, které jako komunita prožíváme: zničit MichFest, zničit gender.