„Kdo se nepohne, okovy nepocítí“, pronesla socialistka Rosa Luxemburg, od jejíhož narození včera uplynulo 152 let. Když se nás někde v médiích ptají, jak vnímáme feminismus, právě s odkazem na naši milovanou Rosu odpovídáme, že je to pro nás hnutí. Brněnský kolektiv SdruŽeny, který velkou měrou přispěl ke vzniku Druhé : směny a zároveň formuje témata, která na naší platformě přinášíme, nám také pomohl dojít k uvědomění, kolik vrstev v sobě pojem hnutí vlastně nese. Skrze organizování se se totiž můžeme společně pohnout za účelem ukončení sexismu, rasismu nebo klasismu a zjistit tak, že existují i jiné okovy, než jsme my sami*y schopni*y cítit. Díky členství v kolektivu se můžeme, jak se v rozhovoru dozvíte, probudit z ticha.

V rozhovoru odpovídá členstvo Sdružen:

Anežka, která se v kolektivu, stejně jako v životě, snaží prosadit péči o sebe navzájem a neustále jí to kazí vykořisťující systém, v němž zatím musíme existovat.

Jana, jež se v kolektivu podílí na organizaci Feministické školy a dalších aktivit kolektivu. Zajímají ji dekoloniální studia z genderové perspektivy, a proto k tomuto tématu založila neformální studijní skupinu.

Neptune, který se v kolektivu zaměřuje na queer a trans* témata a pomáhá s organizací větších akcí, jako je například Feministická konference. Mimo to je také dvorním fotografem SdruŽen.

Aster, která v kolektivu zvedá trans* a queer problematiku. Pro SdruŽeny překládá texty, dělá korektury a spoluorganizuje větší i menší akce. Kromě toho, jejími vlastními slovy: „Když potřebuje někdo v kolektivu pomoc s technikou, jde většinou za mnou“.

---

Jak se dneska máte?

Eliška: Když jsem byla na první schůzce SdruŽen, překvapilo mě, že se vždy začíná kolečkem. Tehdy jsem ještě nechápala jeho význam. Dnes nicméně rozumím, že revoluce začíná tím, že si říkáme, jak se v den schůzky máme. Proč je podle vás kolečko důležité pro feministický kolektiv?

Jana: Žijeme v individualizovaném systému, který nás od sebe navzájem dost izoluje. I když se to pro vnějšího pozorovatele může zdát bezvýznamné, myslím si, že když si na začátku každého setkání řekneme, jak se máme, může nás to spojit s ostatními a vytvořit základ pro vzájemné pochopení se.

Anežka: Pro mě má kolečko taky praktický význam, protože mi umožňuje se dozvědět, s jakým naladěním lidé přicházejí na schůzku a co zrovna v životě řeší. To je dobré vědět, obzvláště když přijde čas na rozdělování úkolů.

Neptune: V práci se od nás očekává, že svůj osobní život odpojíme od sebe, včetně našich pocitů. Máme dělat, že se nám vlastně nic neděje. Praxe, jako je kolečko, nám dovoluje odbourávat zvnitřněné přesvědčení o tom, že emoce do agendy nepatří.

Kolektivní řešení pro osobní vyhoření?

Maja: A co vůbec znamená být členkou nebo členem feministického kolektivu? Všichni tady buď pracujeme, nebo studujeme a vedle toho se i organizujeme. Proč by to člověk vůbec chtěl dělat?

Aster: Vnímám to tak, že procházím životem a všímám si věcí, které se mi nelíbí. Pro mě být členkou SdruŽen znamená příležitost něco dělat s tím, co mě trápí. Jsem schopná svým miniaturním přínosem světu dodat něco, co ho zlepšuje. Ta práce někdy může být vyčerpávající, ale prožívám u toho pocit naplnění. Je to možná sebestředné, ale je to důvod, proč jsem se k aktivismu dostala.

Anežka: V momentě, kdy jsem se do SdruŽen přidala, jsem aktivismus vnímala jinak než dnes. Tehdy jsem cítila nadšení z toho, že budeme měnit svět. Ten sen o revoluci mám pořád, ale vnímám svoje angažmá víc jako nástroj transformace. Možná jsem cynická, ale dnes to vnímám víc realističtěji než dříve.

Eliška: Já mám často megalomanské vize a jsem velká perfekcionistka, stejně jako Maja. Stává se mi, že vyhořím. Proto mám ráda anarchistu a komunitního organizátora Deana Spada, jeho knihu Vzájemná pomoc (Nevim, 2022) a jeho nástroje pro předcházení a řešení přetížení, studu, nepochopení, odtržení od kolektivu, posedlosti výsledkem či touhy mít věci pod kontrolou – zkrátka toho, co k vyhoření patří. Setkali*y jste se s tím taky? Jak se s tím dá popasovat v kolektivu skrze nastavování si správných vnitřních mechanismů?

Neptune: Mám zkušenost s vyhořením ze školy, ze kterého se pořád snažím vzpamatovat. V kolektivu jsme si ale mechanismy prevence podle mě nastavili*y dobře. V jiných kolektivech to často bylo tak, že v momentě, když člověk přestal být tolik aktivní, z chodu kolektivu vypadl. Na jaře jsem se například kvůli škole musel od aktivit Sdružen vzdálit. Teď už jsem zpátky, ale mám pocit, jako kdybych nikdy nebyl pryč. Snažíme se zde reflektovat své kapacity. Líbí se mi taky, že se mohu zaměřit i na plánování jiných typů činností. Například teď plánuji sdruženovský swap oblečení. Taková radostná věc možná nezmění svět, ale má potenciál vytvořit skulinku světa, který bychom chtěli*y vytvořit.

Aster: Ve SdruŽenách existují dílčí činnosti, které obstarávají garantky a garanti. V momentě, kdy ti lidé náhodou vyhoří a nemohou svou činnost již konat, může jejich roli přebrat někdo jiný. Na druhé straně, a to se mi obzvlášť líbí, jsou SdruŽeny schopny říct: Tak se to prostě neudělá. Lidé jsou důležitější než projekty, které realizují a které se vždy dají posunout na někdy jindy. Členstvo v kolektivu chápe, že nejde za každou cenu udělat revoluci zítra. Je skvělé, že máme možnost říct: Teďka nemůžu, a ostatní ti řeknou, že na to máš právo a máš o sebe raději pečovat.

Pevní*é ve svých hodnotách

Maja: Všichni jste tady v SdruŽenách už nějaký pátek. Měla ta činnost vliv na váš osobní život?

Anežka: Snažím se to, jak se o sebe ve SdruŽenách staráme, přinášet i do práce. Myslím si, že se mi to i trochu daří. Mé kolegyně a já na sebe neklademe nesplnitelné nároky a netlačíme na sebe. Působení v kolektivu mi taky pomohlo zlepšit si svou komunikaci s lidmi. Kultivovaná diskuse, kterou mezi sebou vedeme, mě ujišťuje v tom, že to mám zkoušet i mimo aktivistické prostředí.

Jana: Osobní emancipace a nabývání většího sebevědomí jsou důležité, ale je tady i sebejistota, se kterou pak kráčíme do běžného světa. Jsem introvertka, trpím úzkostmi a na začátku mého působení jsem byla nesebevědomá, nedokázala jsem si stát za svým názorem nebo se postavit sama za sebe, a to nejen během konfliktů. Stávalo se mi to i během každodenních činností. Působení v kolektivu mi umožnilo vážit si sama sebe a nastavit si hranice a sebevědomě je hájit.

Maja: Vždycky jsem obdivovala, jak moc jsi schopná překonávat svou introverzi. Velmi mě to inspiruje.

Eliška: Mluvili*y jsme zde o péči a vzájemné pomoci jako principech, na kterých je kolektiv postaven. Potkávám lidi, kteří mají péče plnou hubu, ale jsou zvyklí*é ji především dostávat, ale ne ji dávat. Maja zmínila, že péče má politický význam. Jak to vnímáte vy?

Aster: Přijde mi, že péče je to hlavní, co v kolektivu děláme. Jsou uskupení, která se zaměřují na velice ucelené věci: rovné manželství, pomoc ukrajinským ženám nebo asistování polským ženám na cestě k interrupci. Jako SdruŽeny se zaměřujeme především na propojování různých spolků po celé republice, budování hnutí jako takového, dbaní o to, aby se lidé mezi sebou síťovali. Péče je to hlavní, co těm kolektivům přinášíme. Doteď jsem se podílela na organizaci dvou Feministických konferencí SdruŽen a zpětná vazba účastnictva vždy říká, že se tam cítili bezpečně. Pocit, že revoluce je něco příjemného a nejsou to jenom barikády a zákopy, se mi zdá klíčový. To je to politické dobro, o kterém si myslím, že se nám daří dávat dál.

Neptune: V neoliberalismu je péče zanedbaná a zdá se mi, že spousta z nás dneska ani neví, co to znamená, pečovat o své okolí a o sebe, protože to není produktivní. Proto je důležité valorizovat péči jako hodnotu. Nacházíme tak bližší propojení nejen s druhými, ale i se sebou, což podporuje empatii a provází revoluční zápal.

Anežka: Myslím si, že se v kolektivu zároveň hodně přepracováváme, i když navenek pro spoustu lidí působíme jako pečující kolektiv.

Občas se nám nedaří. A to je v pohodě.

Maja: Dá se tedy podle vás v kolektivu, kde se lidé mají tendenci přepracovávat, vůbec fungovat podle principu sebeřízení?

Aster: Sebeřízení je pro kolektiv důležité, stejně jako snaha fungovat nehierarchicky. Je to zároveň ale hodně těžké. Člověk vyrůstá v hierarchickém ovzduší, a když chce dokončit nějaký projekt, jde po strukturách, které zná a na které je naučen. Nemyslím si, že se hierarchie od fungování v kolektivu může oddělit na sto procent, protože neformální hierarchie stejně pořád vznikají. Ne vždy je to navíc na škodu – v kolektivu působí lidé, kteří jsou tam déle, mají větší zkušenosti a mohou takto být autoritami pro danou oblast. Když je například potřeba zapojit mikrofon, členstvo jde za mnou. Když se řeší péče, jde za Anežkou.

Sebeřízení je jako polyamorie. Není to vždy ideální a nehierarchické, ale nejde o to, být perfektní. Jde o proces, ne jen o cíle. Na začátku mého působení ve SdruŽenách mi přišlo, že ztrácíme čas nekonečnou diskusí nad různými řešeními v momentě, když někdo už měl nějaký skvělý nápad. Zpětně si uvědomuji, že mít možnost dát všem prostor, obzvláště těm, kdo nejsou zvyklí, že se jich někdo na názor vůbec ptá, je důležité. Lidé potom cítí, že jsou s ostatními na stejné úrovni a mohou si vzít na starost nějaký úkol.

Anežka: Jsem ráda, že se o sebeřízení snažíme. Nicméně dokud všichni budeme muset tak moc pracovat, jenom abychom mohli*y přežít, někde bydlet a mít co jíst, tak nám sebeřízení nikdy celkově nepůjde. Nehierarchickému rozhodování totiž v současném ekonomickém systému nemůžeme věnovat dostatek času.

Eliška: Teď jsi vlastně dobře shrnula, proč je kapitalismus z podstaty nedemokratický.

Jana: Chtěla bych zmínit, že hierarchie kompetencí v kolektivu nejsou špatné. Je dobré, že si umíme přiznat, že někdo něco umí lépe než my, že známe své silné i slabé stránky. Důležitá je i transparentní komunikace uvnitř kolektivu. Jedna věc, která opravdu funguje, je pravidelné strategické plánování kolektivu a evaluace proběhlých akcí. Při čtení Anarchistické geografie Simona Springera se mi líbila myšlenka ostrůvků anarchie, která mi dodává optimismus, když jsem vyčerpaná. V komplexním systému útlaku, jako je ten, kde žijeme, nejde snadno dělat velké změny. Je ale důležité vytrvat a vytvářet ostrůvky anarchie, které systém zespodu nabourávají. Takovým ostrůvkem může být třeba komunitní zahrada nebo pochod za reprodukční práva. Mohou vznikat a zase zanikat, ale jednou, až jich bude hodně, může dojít k větší společenské změně.

Eliška: S nehierarchickým řízením je spojen i restorativní způsob řešení konfliktu (znovuobnovující, nikoliv trestající, - pozn. red.). Členkou kolektivu nejsem zase tak dlouho, a proto mě zajímá, jestli byl ve SdruŽenách někdy nějaký větší konflikt a jak jste s ním naložili*y? Chtěli*y jste někdy z kolektivu odejít? Zajímají mě juicy drby.

Aster: Konflikty vznikají přirozeně, protože jsme lidé a snažíme se něco dělat dohromady. Kdo ve SdruŽenách nebyl nasraný, jako kdyby tam nebyl. Pokud se jedná o interpersonální konflikt, lidé si to mohou mezi sebou vyříkat. Jde-li o strukturální problém kolektivu, nadnese se to na plénu. Vzpomínám na jeden moment, když Neptune nadnesl, že SdruŽeny nedostatečně vnímají trans tematiku. Některé události jsme pokazili\y a stalo se, že někdo někoho misgenderoval. Přišlo mi důležité, že kolektiv v tom momentě tento problém dokázal vyslechnout a pobavit se o něm. Mít prostor, ve kterém je to možné, mi přijde důležité. Byla jsem hodněkrát vytočená, ale ještě jsem se nedostala do bodu, kdy bych chtěla odejít.

Neptune: Je normální, že jako lidé máme problém přijímat kritiku a cítit se u toho bezpečně. Proto to bude vždy těžké, ale snažíme se v tom zlepšovat. Vnímám, že ve SdruŽenách je poměrně snadné konflikty řešit, protože lidé v kolektivu o zpětnou vazbu opravdu stojí. Přijde mi, že nám konflikty hodněkrát umožnily více se mezi sebou sblížit.

Maja: Měly SdruŽeny vliv na vaše vnímání feminismu nebo obecně vaše vnímání světa?

Neptune: Mám pocit, že se díky kombinaci mnoha různých vlivů pořád rozvíjím, a SdruŽeny jsou jedním z nich. Některé nové členky a členové mají potíže do kolektivu zapadnout, protože cítí, že všichni kolem nich toho vědí strašně moc. Přístupnost je něco, na čem chceme pracovat. Ve SdruŽenách nestagnují, protože všichni pocházíme z různých sfér. Já můžu lidem osvětlit trans* a queer věci, kdežto ostatní více pálí témata menstruační chudoby, odborářství nebo klimatické spravedlnosti. Znalosti, různorodé perspektivy a zkušenosti si podle mě navzájem úspěšně předáváme.

Jana: Chvilku jsem gender studies studovala a nedokážu říct, v čem mě v ohledu vnímání feminismu kolektiv posunul. Pomohlo mi to však definovat si, kam v rámci feminismu spadám. Nejdříve jsem feminismus vnímala teoreticky a v kolektivu jsem zjistila, že setkávání se s inspirativními lidmi jsou momenty, které člověka nejvíce posunou. Projekt Feministické školy mi dal nejvíc. Uvědomila jsem si, že se feministicky můžeme vzdělávat i mimo akademické instituce, a to bez zkoušek a termínů.

Změna v každodennosti

Eliška: Co je pro vás feministická revoluce? Vnímáte ji, podobně jako mnoho českých renomovaných intelektuálů, jako jednorázovou událost, během které se charismatičtí vůdci ujmou moci a radikálně změní společenský systém?

Aster: Je pro mě těžké překonat skepticismus, že se nic jako feministická revoluce nestane. Ale o to víc mi přijde důležité dělat něco dobrého, co přinese alespoň malý posun - pečovat o lidi a přinášet do každodenního života zlepšení.

Jana: Myslím si, že revoluce není jednorázová událost a nestane se za měsíc. Nelíbí se mi vanguardismus, podle nějž se zjeví jedna skupina, která revoluci povede, a ostatní ji budeme následovat. To je cesta do pekel. Na revoluci se máme dívat jinak. Není to střet dvou stran, z nichž jedna nastolí nový pořádek. Ztotožňuji se spíše s revolucí v každodennosti a pomalou změnou. Revoluce se nejdřív musí stát v nás a potom venku.

Eliška: Když jsme reflektovali*y zážitky a poznatky z Feministické konference, naše členka Hanička uvedla, že se jí líbilo, že konferenci navštívila slavná česká spisovatelka Kateřina Tučková. Ta ale na konferenci nebyla na pódiu, ale v publiku, kde si poslechla náš trans* panel. Záhy dodala, že takové odvahy, radikality a antielitářství chce příště vidět ještě víc. Jak uspořádat takové velké akce, pokud v rámci jejich příprav i průběhu chceme stále udržet feministické principy?

Aster: Práce se dá udělat tolik, kolik je lidí. Pokud chceme větší akce, znamená to, že potřebujeme více lidí a více financí. Ne vždy je to dobré a v souladu s pečovatelskými zásadami. Stále si myslím, že péče a lidi jsou prvotní a projekty sekundární. Za mě Feministická konference nemusí být obrovská. Důležitější je, aby ta akce dokázala spojit lidí, kteří si mohou navzájem předávat různé perspektivy a cítit se tam dobře. I my jako organizátoři*rky se o sebe musíme navzájem starat. To je to gros akce a důvod, proč je tak dobrá.

Neptune: Nyní řešíme, aby se konference konečně přesunula do prostorů, které budou více přístupné lidem s postižením. Snažíme se reflektovat diverzitu lidí, kteří na ní přednášejí.

Maja: Proč je v roce 2023 důležité, aby se lidé organizovali a vstupovali do kolektivů?

Anežka: Protože jsme pořád neporazili*y kapitalismus a patriarchát.

Aster: Protože lidé v kolektivech bojují za vlastní život. Pokud chceme lepší svět, je na nás, abychom s tím něco dělali*y.

Jana: Je potřeba se „probudit z ticha“, jak říká Paulo Freire, a získat tak prostor, v němž se mohou pojmenovat věci, které nás trápí. Jenom tak se ty věci následně mohou změnit.

Neptune: V současnosti lítá ve světě mnoho krizí. Probuzení se z ticha je důležité, protože systémy nerovnosti se navzájem prohlubují a posilují. Kdyby neměly tak silnou hegemonii, už bychom je dávno změnili. Být v kolektivu je způsob, jak tu hegemonii nabourávat.

Aster: Kolektiv má i interpersonální funkci, která je důležitá. Svět, ve kterém žijeme, je složitý a je fajn na to nebýt sama.