Kolektivní sport byl pro mě většinu života sprostým slovem. První útržky paměti sahají do období základní školy – konkrétně k vybíjené. Většina kolektivních sportů byla celkem snesitelná, tedy dokud se do nich nezapojili kluci. Právě při vybíjené měli potřebu udeřit co nejbolestivěji, do nejzranitelnějších částí těla. Soutěživost nám byla vštěpována od dětství, což pro někoho jako já s nulovým nadáním pro gymnastiku a sport obecně znamenalo být terčem posměchů. Doteď se stydím, že neumím vylézt po tyči nebo udělat hvězdu.

Na mé střední vojenské škole, kde měla fyzická síla velkou váhu, se tlak na výkon stupňoval. Při gymnastice se na mě chodilo dívat i učitelstvo, protože jsem byla schopna si ublížit i během skákání přes kozu nebo spadnout z hrazdy vedle žíněnky. Ještě horší bylo neustálé sledování a posuzování toho, jak kdo vypadá. Po hodinách plavání jsem se doslechla, že spolužáci poukazovali na to, jak má která spolužačka velké břicho či zadek. O mně by prý bylo škoda mluvit. Celou střední jsem poslouchala hodnocení vzhledu sebe i ostatních mladých žen. Na škole, kde mělo jít o studijní a sportovní výsledky, ne o vzhled.

Jakožto vždy hubené dítě, u kterého prostě zapracovaly hormony, jsem na negativní hodnocení svého zevnějšku do té doby nebyla zvyklá. Vedlo to u mě k potřebě holit si celé tělo – tedy partie, kde podle společnosti ženy nemají mít přirozené ochlupení. Měla jsem pocit, že musím shodit asi deset kilo. A tak jsem jedla téměř jenom ovoce a zeleninu a denně v posilovně dřela na spinningu. Výsledkem bylo, že jsem se dostala z hledáčku opovrhujících komentářů. Abych si postavu udržela, opakovaně jsem podstupovala striktní sacharidové diety. A přesto jsem si připadala tlustá. Slova o tom, že moje postava nestojí ani za řeč, nebo poznámky otce o mém břichu již v pubertě ve mně rezonují dodnes. Přeci jen jsem vyrůstala v devadesátkách, které propagovaly kult těla, jenž ovlivňoval chování generace mé i mých rodičů.

Kolektivní sport? Nikdy!

Můj vztah ke sportu byl trochu komplikovaný. Styděla jsem se chodit na kolektivní lekce a individuální sport byl taky oříšek. Protože i u běhání vás může někdo vidět. Navíc jsem kromě posilování u ničeho nikdy nezůstala dlouho, protože mě to jednoduše přestalo bavit, nedávalo mi to potřebný dopamin. Myslela jsem si, že do kolektivního sportu, kde je potřebná spolupráce, by mě nikdo neuvrtal, především kvůli studu a vnitřnímu přesvědčení, že bych všechny táhla ke dnu. Navíc jsem obecně týmovou spolupráci nikdy nevyhledávala kvůli špatným zkušenostem z týmových projektů a jednoduše si ráda dělám věci po svém. Vždy jsem také měla pocit, že se mohu spolehnout pouze sama na sebe. To se mělo změnit v momentu, kdy jsem poznala již nynější kamarádky z roller derby.

„Na kolečkových bruslích jsem stála naposledy před deseti lety, kdy jsem ošklivě spadla a už jsem je nevytáhla ze sklepa. Ještě předtím se se mnou rozešel při projížďce na kolečkových bruslích můj první kluk těsně po tom, co jsem spadla do kopřiv.“ Asi něco takového jsem říkala svým kamarádkám, které znám z veganských akcí, když mě lanařily, ať přijdu na otevřený trénink. Ale protože moc neumím říkat ne, nechala jsem se ukecat a šla to zkusit. A mohu jim být nadosmrti vděčná, že mě přesvědčily.

Roller derby mi otevřelo zcela nový pohled na pohyb. Začala jsem zjišťovat, že kolektivní sport nemusí být nutně stresující, člověk se při něm nemusí bát ublížení či kritiky. Naopak může jít o budování komunity, poslouchání vzájemných potřeb a o zdravý vztah ke sportu i k vlastnímu tělu. Kolektivní sport dokáže posouvat naše hranice, ale ne na úkor psychického či fyzického zdraví. Nemluvě o tom, že roller derby odsouvá představu o „ideálním“ vzezření sportovců*kyň, což bylo pro mě a můj vztah k vlastnímu tělu velmi ozdravující.

Hluk, barvy, tělesný kontakt

Roller derby je kontaktní sport na trekových kolečkových bruslích, který spatřil světlo světa za hospodářské krize v americkém Chicagu. Za podnět k jeho vzniku můžeme vděčit Leovi Seltzerovi, který zjistil, že většina americké populace někdy stála na bruslích a roller derby se tak mohlo uchytit. Nejdříve šlo o vytrvalostní ježdění dvou týmů (sestavených z mužů i žen) na šikmé oválné ploše za finanční odměnu pro vítězný tým. Diváctvu se líbily především dramatické pády a není proto překvapením, že se postupně přidávaly teatrální prvky známé z wrestlingu. Podle jeho vzoru se ale i z roller derby postupně stávala skriptovaná show. Seltzer jednou shrnul základní kouzlo tohoto sportu jako „hluk, barvy, tělesný kontakt“.

I tehdy bylo derby poměrně inkluzivním sportem. Ligy byly od počátku smíšené a vítaly otevřeně queer hráčstvo všech etnik. V zápasech, takzvaných boutech, se střídaly ženské a mužské týmy (které zápasily proti stejnému pohlaví) podle totožných pravidel a jejich součet skóre určoval vítěze. Nicméně v té době se nešlo vyhnout sexismu. Například mužům bylo za zápasy placeno více než ženám. Přes to všechno bylo ve třicátých letech roller derby sportem, který bojoval proti tehdejším genderovým normám feminity. Nebylo obvyklé, že by se ženy účastnily tak agresivního sportu. Většina sportů byla po staletí definována maskulinními normami a ženské tělo v nich bylo spíše pasivním objektem – idealizovaným, sexualizovaným nebo marginalizovaným. Roller derby naopak začalo stavět ženská a queer těla do pozice síly a kontroly: hráčky se srážejí, určují tempo a projevují agresivitu i vytrvalost, které byly dříve vnímány jako „nevhodné“.

Tímto způsobem derby fungovalo do sedmdesátých let, načež spadlo do zapomnění jako sport, kde se ženy tlučou hlava nehlava. Snahy o znovuobnovení derby vidíme až od roku 2003. V texaském Austinu tehdy skupina žen Texas Rollergirls z punkové a rockabilly komunity založila moderní roller derby na principu DIY (Do It Yourself) a bez komerčních tlaků – Roller Derby Texas. Skupina byla otevřená pouze ženám, šířila feministické hodnoty například bojem proti genderovým normám a vytvářením bezpečného prostoru, kde ženy mohou být drsné. Pravděpodobně v této době vznikly pseudonymy hráčstva, která se používají dodnes. Hráčstvo nevystupuje pod svým pravým jménem, ale pod „derby“ jménem, což bylo inspirováno punkovou a drag scénou v Austinu. Nešlo jen o alter ega, ale i o kostýmy.

Feminizace sportu a politické gesto těla

V roce 2005 vznikla Women’s Flat Track Derby Association (WFTDA), která definovala pravidla, etiku a demokratickou organizaci lig. Současné roller derby se soustředí na sport, nikoli na show, jak tomu bylo v minulosti, a své hodnoty staví na inkluzivitě, feminismu a komunitním principu. Ženská liga roller derby je otevřená pro všechny osoby marginalizovaných genderů – včetně žen (cis, trans, intersex, genderově expanzivních), trans osob (trans mužů, transfeminine, transmasculine), nebinárních, genderqueer, agender či genderfluid osob a také kulturně specifických genderů (například Two-Spirit). Účast v soutěži je založena čistě na sebeidentifikaci, bez požadavku na jakýkoli lékařský či právní doklad nebo konkrétní genderovou prezentaci. Dobrovolničit ale může kdokoli, takže například rozhodčí a NSO (Non-Skating Official) jsou pozice, které mohou vykonávat i ti, kdo nepatří do marginalizovaných genderů.

Důležitá poznámka také je, že zápasy se pod WFTDA ligou hrají podle jejích pravidel, tedy podle FLINTA. Zápasů se podle toho nemohou účastnit cis muži, kteří mají svou ligu (MRDA). Nicméně existují scrimmages, což jsou v podstatě „přáteláky“, které nejsou oficiálními zápasy, a pokud si týmy určí, mohou v nich hrát všichni bez ohledu na pohlaví a gender.

Pro mnoho lidí v roller derby se nejedná pouze o sport, ale i o politický akt – odpor vůči patriarchálním normám, které určují, jak by se ženské tělo mělo pohybovat a jakou roli má ve veřejném prostoru hrát. Derby narušuje mocenské struktury a funguje na principu samosprávy – není závislé na vnější autoritě nebo sponzorech a týmy si často samy organizují zápasy a turnaje. Politickým aktem je zde i odpor vůči transfobním pravidlům, která v jiných sportech často limitují účast trans a nebinárních osob. Mnoho týmů stále funguje na principu DIY, tedy svépomocí a komunitně, bez závislosti na velkých korporacích nebo tradičních sportovních strukturách.

Derby jako forma aktivismu

Od roku 2010 se roller derby šíří po celém světě, včetně Evropy a Česka. V té době se do kin dostal film Drew Barrymore Vyfič! (2009), který zvýšil povědomí o tomto sportu a inspiroval vznik nových týmů. Postupem času se měnila pravidla a i v současnosti se zavádějí nová. Oproti minulému století už není možné někoho udeřit do obličeje (tedy bez udělení penalty a okamžitého vyhazovu ze hry) a hráčstvo musí nosit bezpečnostní výstroj jako chrániče kolen, loktů, zápěstí, hlavy a zubů. Navíc nejde už jen o rychlost a předjíždění týmů na šikmé dráze. Důležitá je dobře promyšlená strategie, síla, stabilita a obecně dovednosti hráčstva a především spolupráce v týmu.

Samotné zápasy se hrají s důrazem na férovost a bezpečí. Pravidla jsou nastavena tak, aby nedocházelo k ublížení na zdraví, a nesportovní chování – od nadávek po jakoukoli diskriminaci – má nulovou toleranci. Zápasy jsou běžně na mezinárodní úrovni a odehrávají se i worldcupy. Roller Derby Worldcup se zrovna konal tento červenec a účastnila se ho i česká reprezentace. Možná jednoho dne bude derby i součástí olympijských her.

V České republice v současnosti existují tři týmy, z čehož dva jsou v Praze – Hard Breakers Prague a Prague City Roller Derby. Třetí tým z Brna, ve kterém působím, funguje pod názvem Roller Derby Brno Freakshow.

Nehierarchické Brno Freakshow

Vstupem do týmu jsem nezískala jen pravidelné tréninky dvakrát týdně, ale také osobní vazby na skvělé lidi. Obecně naše fungování v týmu stojí na důvěře, respektu a otevřené komunikaci. Tréninky nejsou jen o fyzickém výkonu, ale také o učení se spolupráci a zaměřování se na jednotlivé dovednosti. Velký důraz klademe na zpětnou vazbu – dáváme si ji navzájem upřímně, ale s respektem a podporou a často s dotazem, zda osoba o zpětnou vazbu stojí. Z osobní zkušenosti musím říct, že jsem na kritiku byla vždy citlivá, ale v týmu jsem nikdy neměla pocit, že jsem kritizována. Naopak, zpětné vazby od zkušenějších byly vždy přívětivé a posouvaly mé dovednosti. Koneckonců umět dávat dobrou zpětnou vazbu je také umění, které málokdo umí. Obecně vidím tréninky jako místo, kde se mohu posouvat a zlepšovat, aniž by mě někdo shazoval.

Tréninky jsou navíc rozdělené na „freshies“ a „oldies“. Tedy úterky jsou primárně pro začínající hráčstvo a čtvrtky pro pokročilejší, ale zúčastnit se může každý*á. Základem je bezpečí. Snažíme se předcházet zraněním: zahřívací a kompenzační cvičení jsou nedílnou součástí každého tréninku a navzájem si připomínáme, že tělo je potřeba chránit. Ve výbavě nechybí ani lékárnička a každý trénink se vybere „team nanny“, což je osoba, která má za úkol dávat zvýšený pozor na to, jestli se někomu neudělalo zle, nezranil se apod.

Have fun, don’t die!

V týmu máme rozdělené role tak, aby každý*á přispíval*a podle svých sil a možností. Někdo připravuje tréninkové plány, někdo se stará o finance, někdo má na starosti komunikaci a propagaci týmu. Asi nebude překvapením, že fungujeme na principech nehierarchie. Každé první pondělí v měsíci máme schůzky, přičemž jednou za čtyři měsíce máme intervizní schůzku, kde se primárně bavíme o tom, jak se v týmu cítíme, jaké jsou naše potřeby, a otevřeně mluvíme o syndromu vyhoření. Uvědomujeme si, že život nám někdy může házet klacky pod nohy, a když se tak stane, snažíme se být podporující komunitou. Když se někdo zraní nebo z jakéhokoli důvodu nemůže delší dobu trénovat, snažíme se ho zapojovat alespoň do organizační části týmu nebo prostě udržovat kontakt a podporu.

Společně trávíme čas také mimo tělocvičnu – pořádáme teambuildingy, setkáváme se na kulturních a společenských akcích, slavíme narozeniny, Vánoce, Velikonoce (které trávíme tradičně ve skateparku), chodíme společně na Pride nebo se účastníme pochodů za lidská práva.

Když vyrážíme na zápas, je to pro nás vždy událost plná různých emocí. Na roller derby zápasech bývá obecně přátelská atmosféra, když bych to srovnala například s hokejem nebo fotbalem. Týmy si totiž navzájem fandí a sdílejí radost ze hry, aniž by ztratily zdravou soutěživost. Na derby zápasech neslyšíte diváctvo řvát nadávky na tým, kterému zrovna nefandí. Běžné je veřejné vyvěšování vlajek v areálu tělocvičny – ať už duhových, antifašistických, nebo jiných symbolů solidarity. Týmy mají většinou i své pokřiky. Naším pokřikem a zároveň mottem je „Have fun, don’t die!“, protože je pro nás důležitý zážitek ze hry a pokud možno co nejméně zranění. Po zápasech často následuje společné posezení v hospodě nebo restauraci, kde se utužují vztahy napříč týmy. Přátelské vazby s ostatními týmy jsou pro nás důležité a snažíme se o ně pečovat. Často mám pocit, že hrajeme spíše spolu než proti sobě. Koneckonců derby spojuje lidi s podobnými životními hodnotami.

Chceme, aby náš tým byl symbolem inkluze a otevřenosti. Používáme genderově citlivý jazyk, aby se u nás každý*á cítil*a vítaný*á – bez ohledu na gender, sexualitu, etnicitu, tělesné schopnosti nebo sociální zázemí. Nechápeme se jen jako sportovní kolektiv, ale i jako součást širšího politického hnutí za rovnost a spravedlnost. Sport pro nás není apolitický – je to prostor, kde lze budovat férovější a otevřenější společnost. Tak jako kdysi derby znamenalo pro ženy prostor pro sebevyjádření, které šlo proti tehdejším genderovým normám, dnes vnímám, že se roller derby posunulo dál. Vidím ho jako součást feministického, antifašistického i antikapitalistického hnutí, právě už jen z toho důvodu, že je v něm kladen důraz na komunitu a spolupráci, ne na individualismus, toxickou soutěživost a materialismus.

Vždy uvítáme nové hráčstvo, proto dvakrát ročně pořádáme otevřené tréninky – nejbližší se bude konat v říjnu. Pokud se chce někdo přidat do týmu nebo si jen prostě zkusit zabruslit, může nás sledovat na sociálních sítích.