Škola jako sadistický dozorce sociálních nerovností. Jak osvobodit děti?
„Škola má být dílnou lidskosti,“ říkával Komenský. Zdá se ovšem, že současná škola má blíže ke kasárnám než k instituci, která lidi kultivuje. Z čím chudších poměrů žák*kyně pochází, tím víc se tato metafora naplňuje. Můžeme to ještě změnit?
Do pedagogické profese jsem šel velmi naivní a domýšlivý. V mých představách jsem silou své osobnosti a znalostí dokázal zvítězit nad systémem i jeho ideologií – viděl jsem se jako revolucionář vzdělávání. Nic nebylo dál od pravdy. Struktura systému, která mi dávala moc nad studujícími a jim naopak neposkytovala žádné nástroje, jak se účinně bránit mým chybám, mě pomalu, ale jistě korumpovala. Než jsem se nadál, stal jsem se agentem útlaku a sám v sobě jsem musel umrtvovat soucit. Můj případ přitom nebyl nijak výjimečný, byl jsem produktem špatného vzdělávacího systému, který jsem jen dál pomáhal reprodukovat. Zažíval jsem na sobě to, co brazilský pedagog Paulo Freire popisuje jako dehumanizaci utlačovatelů, k níž mimo jiné patří neschopnost zamezit útlaku nebo se vůči němu vymezit. Aktuální pedagogické ovzduší je totiž nastaveno na trestání za chyby, což se týká nejen žactva, ale i vyučujících a jejich nezpůsobilosti reflektovat svou vlastní práci.
Dehumanizace dětí, jak ji popisuje Freire, je hluboce zakořeněná ve způsobu, jakým jsou vnímány a jak se k nim přistupuje právě ve vzdělávacích institucích. V tradičních školách jsou často redukovány na pouhé objekty, které je třeba formovat podle předem daných kritérií. Své kořeny taková dehumanizace nachází v hierarchických strukturách, kde je moc soustředěna v rukou dospělých a děti jsou zbaveny možnosti rozhodovat o svém vlastním životě. Freire říká, že tento přístup nejen že potlačuje přirozenou kreativitu a zvědavost dětí, ale zároveň reprodukuje společenské nerovnosti a posiluje systémový útlak.
Paulo Freire se ve svém učení inspiroval i československým reformním komunistou Karlem Kosíkem, který totalitní povahu školské instituce kritizoval z marxistických pozic. Ve své knize Dialektika konkrétního (1966) Kosík analyzuje, jak totalitní režimy a jejich ideologie odcizují jedince od jejich autentické existence a jakým způsobem jimi vynucované mechanické myšlení potlačuje skutečné porozumění i svobodu lidí. Vzdělávací systémy podle něj žáky a žákyně odcizují – nevnímají je jako aktivní subjekty, ale spíše jako pasivní příjemce informací. Kosík proto věří, že skutečného porozumění a lidské svobody může být dosaženo pouze tehdy, když se jednotlivci proti těmto odcizujícím strukturám postaví a obnoví tak propojení mezi konkrétními, reálnými životními podmínkami a svým vlastním myšlením a jednáním.
Podobné myšlenky sdílí i takzvané Child Liberation Movement, hnutí usilující o osvobození dětí od systémového útlaku a dominance, které na ně dospělí uvalují prostřednictvím sociálních, kulturních a politických struktur. Child Liberation Movement se zaměřuje na rozpoznání dětí jako plnoprávných osobností s vlastními právy a potřebami, které jsou v tradičním školském systému a v širší společnosti potlačovány. „Dítě není majetek, dítě není podřadný tvor,“ prohlašují aktivisté s hnutím spojení a volají tak po radikální změně přístupu k výchově a vzdělávání.
Existují přitom příklady českých škol, které se už nyní snaží stávající situaci měnit a poskytovat dětem prostředí, kde jsou respektovány jako autonomní osobnosti. Například ZŠ Jílové a ZŠ Střílky představují nadějnou alternativu k tradičnímu vzdělávacímu systému. „Naší hlavní prioritou je dát dětem prostor pro jejich vlastní rozvoj, naslouchat jim a umožnit jim spolurozhodovat o tom, co se ve škole děje,“ říká ředitel ZŠ Jílové. To je velmi osvěžující pohled na vzdělávání, daný pravděpodobně tím, že manažer této instituce není tělocvikář a kamarád starosty, ale psycholog. Nejedná se přitom o marketingovou frázi, škola se totiž celý jeden den v týdnu věnuje sebeřízení a sdílení moci mezi žactvem a pedagogy*žkami. Zmíněná ZŠ Střílky pod vedením Mgr. Martiny Raiserové se zase pouští do mnoha projektů, které posilují demokratický a humanistický étos školy. Zapojuje se třeba do formativního hodnocení, které chce skrze evaluace děti rozvíjet, nikoli je trestat, či do Freirem inspirovaného projektu Futuropolis, zaměřeného na občanské kompetence, tedy schopnost žáků osvobozovat se od útlaku. A kolik stojí školné na tuto elitní instituci? Nic, je to státní moravská vesnická škola, kde je vedení velmi kompetentní a na žactvo se dívá jako na lidi. Dveře ředitelny jsou vždy otevřené pro jakékoli dítě a škola podporuje studentstvo v tom, aby dávalo zpětnou vazbu přímo jejímu vedení. Tato vzdělávací zařízení jsou tak příkladem toho, jak lze děti humanizovat tady a teď, a to i za stávající pekelné administrativní zátěže. Co by se asi stalo, kdyby tyto školy fungovaly za mnohem lepších podmínek?
Demokracie jen pro bohaté
Dehumanizace dětí je úzce propojena s chudobou a segregovaným školstvím – v České republice bohužel stále aktuálními problémy. Výzkumy Tomáše Katrňáka a Daniela Prokopa zaměřené na otázky vzdělávání a sociální mobility v České republice poukazují na skutečnost, že aktuální nastavení školského systému ke zlepšení životních vyhlídek dětí z chudých rodin příliš nepřispívá – buď je zhoršuje, nebo udržuje. Studující z chudých rodin mají totiž jen malou šanci na dosažení vyššího vzdělání a tím pádem i sociální posun. Nejvíce se problém nízké sociální mobility projevuje v méně rozvinutých oblastech a na školách s vysokým podílem žáků z méně podnětného prostředí. I v mezinárodním srovnání patří Česko k zemím s nízkou úrovní intergenerační sociální mobility. Navíc podle Veřejného ochránce práv 136 škol segreguje čistě na základě odlišné etnicity. Segregace způsobuje, že děti z chudších rodin mají omezený přístup ke kvalitnímu vzdělání, což dále prohlubuje jejich sociální vyloučení. V roce 2022 přitom v České republice dosáhla míra ohrožení chudobou 12,5 %. Chudoba a segregace ale nesnižují pouze šance na lepší budoucnost těchto dětí. Normalizují také formy násilí, jako jsou diskriminace, šikana nebo nedostatek podpory pro děti s odlišnými potřebami. Situace se navíc zhoršuje – zcela cynicky jsme tak dětem ukradli budoucnost.
Ekonomické a rasové nerovnosti v českém školském systému mají navíc přímý dopad na pracovní trh, kde se lidé z chudých poměrů často stávají levnou silou, kterou lze snadno využívat. Výzkum Tomáše Doseděla a Tomáše Katrňáka ukazuje, že prekarizace, tedy nejistá a málo placená zaměstnání, postihuje především lidi s nízkým vzděláním, kteří často pocházejí právě z chudých a segregovaných prostředí. Tato situace vytváří začarovaný kruh, kdy chudoba vede k omezeným vzdělávacím příležitostem, které se následně promítají do prekarizované práce a dalšího prohlubování sociálních nerovností. V současnosti není 30 % lidí žijících v Česku schopno si ze svých příjmů ušetřit na stáří. Vlastní bydlení si mezi mladými lidmi nemůže dovolit takřka nikdo. Velká část z nich se navíc obává budoucnosti v kontextu klimatického rozvratu. Ke zděšení utlačovatelů tak často mladí ztrácejí motivaci dřít se v práci. Bodejť by makali, když se proklamovaná svoboda a demokracie nekonají a jejich vyhlídky jsou (a budou) mnohem horší, než byly vyhlídky jejich rodičů.
Nelze se pak divit, že v České republice vykazuje 40 % žáků a žaček známky středně těžké až těžké deprese a 30 % trpí úzkostmi. Národní monitoring duševního zdraví dětí proto upozorňuje na naléhavou potřebu preventivních opatření. To by ovšem vyžadovalo radikálně transformativní akci, která by otřásla samotnou strukturou kapitalismu. „Jsme svědky velké roztříštěnosti společnosti, která je ve skutečnosti způsobena ekonomickou teorií neoliberalismu, kde je vše zbožím,“ upozornil nedávno pro ČT profesor psychiatrie Patrick McGorry v kontextu zhoršujícího se psychického zdraví mladých. Globální důraz na individualismus a konkurenci podle něj ničí sociální vazby a podkopává veřejné blaho.
Myšlení nebolí, ale stres ve škole poškozuje mozek
Od mocensky motivovaných roztleskávačů násilí velmi často slyšíme urážlivé komentáře o údajné neschopnosti mladé generace vydržet jakýkoli psychický a fyzický diskomfort. Podle České školní inspekce až polovina žáků ve škole pravidelně zažívá stres, který ovšem není způsoben jejich neschopností, ale především konzervativními metodami výuky, mezi které patří časté testy a požadavky na memorování. Velká část žáků rovněž trpí stresem spojeným s obavami z neúspěchu, a to zejména v prostředích, kde je důraz kladen na výkon a kde studující nemají dostatečnou podporu při zvládání výuky. Pro Česko typický bankovní model vzdělávání, v němž je žactvo vnímáno pouze jako pasivní příjemce informací, zkrátka vede k pocitům odcizení, úzkostem a ke snížení sebedůvěry. Většinou také ignoruje potřeby dětí, které jsou demotivovány vůbec se vzdělávat.
Stres u mladých lidí ale může mít fatální důsledky také do budoucna. Je totiž přímo spojen s poškozováním mozku, konkrétně frontálního laloku. Podle výzkumů se toto poškození obzvlášť výrazně projevuje u dětí, které jsou vystaveny dehumanizujícímu prostředí, jaké často panuje právě ve školách s přísnými a autoritativními metodami výuky. V čelním laloku přitom není uloženo centrum paměti – jedná se o část mozku, která hraje klíčovou roli ve zvládání emocí, v empatii nebo ve schopnosti posuzovat běžné situace a chování jiných lidí. Jedinci s poškozením čelního laloku mohou mít problémy s emocionální regulací, což se projevuje impulzivním chováním, záchvaty hněvu nebo nečekanými výbuchy emocí. Jejich rozhodování se stává méně promyšleným a mohou tak mít potíže s plánováním a předvídáním důsledků svých činů. Rovněž může být narušeno jejich porozumění sociálním normám a empatii, což zase může vést k nevhodnému chování v sociálních situacích a ke snížené schopnosti soucítit s ostatními.
Bude-li velká část populace, zejména mladých lidí, trpět poškozením čelního laloku, na společnost to bude mít značné dopady. Nízká míra empatie a soucitu narušuje sociální soudržnost, dopadá na rozpad mezilidských vztahů a navýšení konfliktů. Nedostatečná kontrola emocí se zase promítá do antisociálního a kriminálního chování, což může mít tragické důsledky zejména pro zločiny bílých límečků uvnitř korporací. V konečném důsledku ale takové hromadné poškození mozku posiluje třídní konflikty. Lidé s poškozeným rozhodováním a sociálními schopnostmi jsou totiž snadněji manipulovatelní a marginalizovaní, což zvyšuje vykořisťování nižších tříd a prohlubuje socioekonomické rozdíly. A to jsme nahlédli pouze na biologické dopady stresu.
Co s tím?
Pokud nám skutečně záleží na blahu dětí a nikoli na jejich zotročení do podoby chodících encyklopedií, je zbytečné upínat veškerou pozornost na to, co učíme. Ostatně každý si dnes může najít Slavníkovce během patnácti minut na mobilu. Namísto toho je nutné soustředit se na to, jakým způsobem učíme a jestli coby vyučující umíme pracovat s vlastní chybou a selháním. Má vlastní pedagogická praxe vypadá podstatně jinak než na začátku. Za své chyby jsem se přestal stydět a místo toho se z nich učím. A víte co? Ta práce je jednodušší a méně náročná. Tohle skutečně můžeme dělat všichni, což tvrdím při plném vědomí, že nás čeká dlouhá cesta plná bojů za emancipaci vzdělávání.
Zdá se, že na děti jako společnost myslíme především tehdy, když chceme šířit nenávist – často je používáme jako jakýsi token pro vylíčení nebezpečných vlivů. Přitom ale nejsme schopni ani financovat a vybudovat školství, do kterého by se děti alespoň občas těšily. Pokud chceme vzít ideu osvobození dětí vážně, prvním předpokladem pro její realizaci je zabezpečení jejich materiálně nadějeplné budoucnosti. Nástroje k jejímu dosažení přitom nejsou tak složité, jak se mohou zdát. Stačilo by třeba mít ve třídě víc pedagogů, věnovat se rozvoji jejich kompetencí a zabezpečit jim lepší pracovní podmínky. Přínosné by bylo radikálně zmenšit počet dětí, kterým se věnuje jeden vyučující, jenž by se měl během výuky zaměřit především na zvedání důležitých etických a historických otázek, nikoli na biflování. V neposlední řadě by bylo třeba ve vzdělávacím procesu zničit kasárenskou logiku podřízenosti a nahradit ji vytvořením bezpečného prostoru pro vyjadřování emocí.
Ve společnosti, v níž jsou děti svobodné, by netrávily většinu svého dětství v institucích, které z nich vychovávají disciplinované a traumatizované roboty ve fabrikách, montovnách, kancelářích a výkopech. V institucích, v nichž děti poslušně sekají literaturu, aby jednou mohly stejně poslušně sekat šroubky za pásem. Takovou společnost ale stále můžeme vytvořit, ostatně jsme pořád více lidmi než stroji. Ale na jak dlouho?