Před několika lety jsem byl se svým dědou na fotbale ve Vladislavi, kde je hřiště až vzadu v Kartouzech a kde se hraje 1.B. třída. Děda stál na náspu opřený o klandr, sledoval hru, gestikuloval, komentoval a občas křičel. Všiml jsem si, že má na dlaních zkrácené šlachy. Nedokázal je narovnat, neustále je měl napůl sevřené. Došlo mi – a pak jsem si to s ním i babičkou potvrdil –, že mu je vytvarovala mašina. Děda se ve Vladislavi narodil a žije tam dodnes. V Třebíči, kde jsem se později narodil já, se vyučil soustružníkem a celý život pracoval v továrně na pletací stroje. Tam mu bruska a soustruh formovaly dlaně, ruce i duši. Tvaroval si je však i sám sportem, hlavně hraním fotbalu v TJ Jiskra Vladislav, kde jsem později za přípravku hrál i já. Dědovy ruce mě inspirovaly k rozhodnutí věnovat se vztahu práce, těla, sportu a dělnického hnutí.

Toto téma pro mě nebylo zásadně novým. Dějinami práce a dělnictva jsem se zabýval celé své studium. Při práci jsem také již dříve narážel na svou rodinu. V třebíčském archivu jsem při psaní diplomky objevil v policejních fondech informaci o zadržení svého pradědečka, otce dědy, v roce 1931. Bylo mu tehdy dvacet let, byl nezaměstnaným dělníkem, hrál fotbal a byl zadržen za porušení tiskového zákona, přičemž v jeho případě se jednalo o noční výlep ilegálních komunistických plakátů. Praděd se narodil ve Vídni a brzy se přestěhoval do Vladislavi, rodiště své matky, která byla ve Vídni za prací. Vladislav je městečko ležící 8 km na východ od Třebíče, kde byla v 19. století postavena fabrika a kde se postupně vyráběly výbušniny, čokoláda či mýdla. V této továrně také ve druhé polovině 19. století zemřeli při výbuších dva moji příbuzní. I pradědeček zde – vyjma svého pobytu ve Vídni – žil celý život, pracoval jako truhlář či pomocný dělník a stal se příležitostným levicovým aktivistou.

Dělnické hnutí

Podobných příběhů, měst, vesnic, továren, dělníků a dělnic byly v 19. a 20. století desítky, tisíce či statisíce. Globální procesy kapitalismu, imperialismu, kolonialismu, industrializace a urbanizace se v neevropských částech světa projevily rasizovaným a genderovaným útlakem původního obyvatelstva a jejich nelítostným vykořisťováním. Do prostoru našich zemí, ležících na semiperiferii tohoto světa, se tyto procesy otiskly postupným budováním průmyslové výroby, proměněním sociální i prostorové struktury obyvatelstva a přetvořením jeho velké části v dělnickou třídu, jejíž práce a život byly velmi těžké. Práce se pod náporem tovární výroby stávala delší, pracovalo se často čtrnáct i více hodin denně v nezdravém či přímo nebezpečném prostředí. Nízké platy, nekvalitní strava a bydlení, vykořisťování a násilí (často sexuální a genderové, ať již ze strany zaměstnavatelů, mistrů, či některých dělníků) v továrnách utvářely život velké části této vznikající třídy.

Dělnice a dělníci se této situaci, kterou udržoval stát a vyšší společenské třídy, snažili čelit kolektivně zakládáním vzájemně se podporujících komunit, kulturních, vzdělávacích a politických spolků, čítáren, bytových, konzumních, výrobních či spořitelních družstev nebo odborů. Skrze propojování těchto původně značně autonomních organizací vzniklo levicové hnutí primárně kolem sociálnědemokratické strany. Tomu se pak na konci 19. a v první polovině 20. století podařilo skrze organizování, vzdělávání, stávky, výtržnosti, demonstrace a politickou činnost postupně zlepšovat životní podmínky alespoň části dělnictva. Pomalu se zkracovala pracovní doba, zlepšovaly se pracovní podmínky, zaváděly se systémy sociálního, úrazového a zdravotního pojištění. Dělnictvo se stalo důležitou společenskou a politickou silou.

Dělnický tělocvik a Třebíč

V tomto prostředí začaly na konci 19. století vznikat také dělnické tělocvičné a sportovní spolky. Ty navazovaly na starší vzory. V německém prostředí šlo o turnerské, v českém sokolské spolky, tělocvičné organizace především nacionálně orientované buržoazie. Cvičilo v nich i dělnictvo, ale s rostoucí mírou emancipace dělnické třídy si dělnice a dělníci začali zakládat nejprve tělocvičné odbory v jiných organizacích a posléze první dělnické tělocvičné jednoty. Tělocvik se tak od počátku 20. století stal důležitou součástí života dělnictva a tělocvičné spolky a organizace součástí dělnického hnutí. V jeho rámci se provozovalo především kolektivní cvičení vycházející z Tyršova sokolského systému. Cvičila se prostná či různé rytmické soustavy. Cílem pak bylo cvičením zdokonalit kolektivní třídní tělo. To bylo určitou sdílenou představou o až tělesné formě společenských skupin, které se skládaly z různých částí, často fluidních, a přesto jednotných. Sdílená tělesná zkušenost práce tak měla potenciál toto kolektivní tělo formovat. V prostředí dělnického tělocviku se také zakořenil odpor ke sportu, který byl vnímán jako buržoazní, příliš soutěživý a nebezpečný. V meziválečném období se však nakonec sport prosadil i v rámci něj, nejprve atletika či cyklistika, postupně také fotbal či házená.

Činnost těchto spolků a jejich vztah s širším dělnickým hnutím si můžeme ukázat na lokálním případu spojeném s mými výše zmíněnými příbuznými. V Třebíči začalo dělnictvo na začátku 20. Století – po vyloučení levicového členstva ze Sokola – cvičit samo a v roce 1907 byla v Třebíči založena Dělnická tělocvičná jednota (dále DTJ). Dělnické organizace měly ve městě již svou tradici. Třebíč se ve druhé polovině 19. století stala jedním z největších kožedělných a obuvních výrobních center v Rakousku. Firma Budischowsky z Třebíče měla v té době v podstatě monopol na dodávky pro rakouskou armádu a byla napojena na globální procesy, ať již dovoz technologií z USA či Německa, nebo dovoz surových kůží z kolonizované Indie. Minimálně od osmdesátých let 19. století zde pak začínají vznikat dělnické organizace jako Dělnická beseda. Dělnictvo se začalo odborově organizovat a politicky bojovat. Na konci 19. století se pak Třebíč stala jednou z bašt radikální levice na Moravě.

Třebíčská DTJ cvičila v hostincích, venku či od roku 1908 v nově zřízeném Dělnickém domě. Rostla a po první světové válce se stala po Sokole druhou největší tělocvičnou organizací ve městě a důležitou součástí místní levicové scény. Ta se v roce 1921 přeskupila kolem vzniklé Komunistické strany Československa a stala se jednou z rozhodujících politických sil ve městě. DTJ se přetransformovala v FDTJ a později FPT (Federaci proletářské tělovýchovy), pokračovala v tradici dělnického tělocviku a postupně do své činnosti přidávala i sporty jako atletiku, cyklistiku, šachy a také skauting. Fotbal, v meziválečné době nejoblíbenější sport dělnické mládeže, se hrál ve spřáteleném Dělnickém sportovním klubu. Tělocvik samotný pokračoval v kolektivních cvičeních doplňovaných tancem, zpěvem, hudbou či recitací poezie.

Hudba či tanec při veřejných vystoupeních však nebyly jediným pojítkem mezi dělnickým tělocvikem a kulturou. Dělnické tělocvičné organizace často sloužily zároveň jako organizace mládežnické a kulturní. V třebíčské jednotě se hrálo divadlo (měla dva divadelní soubory, z nichž jeden byl zaměřen na dětskou tvorbu a druhý na sociální dramata, české klasiky i veselohry), provozoval se sborový zpěv a recitace. Měla také vlastní kapelu a pořádala koncerty, taneční zábavy, výlety či akademie. Tato tvorba nesloužila jen jako kreativní prostor pro členstvo, ale také k vytváření svébytné dělnické kultury, která posilovala vztahy uvnitř hnutí, reprezentovala jej navenek a sloužila jako důležitý propagační prvek. Příjmy ze vstupného z pořádaných akcí byly navíc kromě členských příspěvků hlavním zdrojem financí dělnického hnutí.

Tělo a práce

Industriální práce výrazným způsobem zasahovala a měnila těla dělnictva. Celý proces se ještě prohloubil se zapojením manažerských a vědeckých metod do výroby od počátku 20. Století. Každý typ průmyslu pak měl trochu jiný vliv na těla pracujících. U lépe postaveného, placeného a žijícího strojírenského a kovodělného dělnictva můžeme sledovat počátky budoucích snah o vykreslení (mužského) dělníka jako „rudého Herkula“, zoceleného tvrdou fyzickou prací. Naopak textilní dělnictvo, nejvíce proletarizované a s velmi špatnými pracovními podmínkami, bylo již dobově bráno jako oběť dlouhé průmyslové práce ve škodlivém prostředí a jeho těla (v textilním průmyslu více než kde jinde těla dělnic) jako zkřivené, oslabené, poškozené.

V Třebíči hrála od poloviny 19. století prim kožedělná a obuvnická výroba. Ta měla svá vlastní specifika, co se však pracovních podmínek a dopadu na těla týče, měla nejblíže k textilní výrobě. Jak kožedělné, tak obuvnické dělnictvo trpělo nemocemi dýchacího ústrojí způsobenými prací ve špinavém a prašném prostředí, s kůžemi mrtvých zvířat, s mnohdy nebezpečnými chemikáliemi (od osmdesátých let 19. století se kůže činily karcinogenním chromem). Nejčastější příčinou smrti těchto lidí byla tuberkulóza. U obuvnického dělnictva se navíc přidávaly proměny těla způsobené dlouhým a soustavným sezením (v Třebíči se na konci 19. století pracovalo minimálně 11 hodin denně, domácí dělnictvo, formálně samostatně výdělečné, ale plně závislé na továrnách i 17 hodin) v tradičním ševcovském posedu, tedy s nohama vysoce zdviženýma a se skloněnou hlavou. To vyvolávalo především velký tlak na hrudník a plíce. Zvýšená koncentrace dělnictva v dílnách navíc umožnila rychlejší šíření nemocí, přičemž podle lékařských šetření v dané době v každé druhé dílně v Třebíči někdo trpěl tuberkulózou.

V největší třebíčské továrně Budischowsky byla již před první světovou válkou až čtvrtina dělnictva tvořena dělnicemi, jejichž podmínky byly výrazně horší než u dělníků. Zejména platy mohly být až o polovinu nižší a s tím souvisela také špatná strava. Jejich poměr se navíc začal výrazně navyšovat ve třicátých letech v souvislosti s ovládnutím továrny firmou Baťa, která zrušila kožedělnou výrobu, místo ní zavedla výrobu punčochářskou a začala zavádět své vlastní pojetí výroby, práce a života. Firma Baťa zaměstnávala ženy, většinou velmi mladé, od kterých očekávala extrémní pracovní nasazení a také to, že jakmile se vdají, o práci přijdou. Mezi mladými dělnicemi pracujícími v továrně Baťa v Třebíči byla i moje prababička, která přesně odpovídala typu dělnice firmy Baťa. Byla velmi mladá, nepocházela z Třebíče (na kterou firma pohlížela jako na semeniště zla a socialismu), ale z velmi nuzných venkovských poměrů. Každý den chodila do fabriky více než 8 km pěšky tam i zpět.

Velké tempo, pracovní normy vytvářené muži s ohledem na jejich potřeby, brzké vstávání a dlouhé cestování do práce, stejně jako již zmíněné pracovní prostředí, měly vážný vliv na zdraví, život a těla dělnic. Z pozdějších informací vyplývá, že u dělnic v tomto typu výroby byla velká nemocnost, časté poruchy menstruace, předčasné porody či potraty. K těmto faktorům se pak navíc přidávalo očekávání výkonu od druhé směny a pečující práce v domácnosti. To vše bylo provázeno tvrdou disciplínou, která se vztahovala nejen na práci v továrně, ale na celý život dělnic a dělníků. Mladé dělnice byly propouštěny z práce kvůli krizím psychického zdraví na ubikacích, kvůli politické činnosti svých rodičů či známých nebo kvůli stykům s „chlapci pochybné pověsti“.

Dělnický tělocvik, politika ulice a emancipace

V rámci industriální verze kapitalismu bylo dělnictvo vykořisťováno nejen v klasickém marxistickém smyslu, kdy dělníkova práce je odměňována jen částečně a kapitalista si jako svůj zisk přivlastňuje zbytek dělníkem vytvořených hodnot. Tvarována, měněna, přivlastňována a vykořisťována byla také těla dělnictva. V této situaci se pak dělnický tělocvik pro řadu dělnic a dělníků stal nástrojem k emancipaci vlastních těl, k jejich cvičení a tvarování, které mohlo zvrátit účinky strojů, materiálů a prostředí tovární práce. Tento pokus o emancipaci však samozřejmě nebyl bez problémů. Přes proklamativní i reálnou snahu o genderovou rovnost bylo dělnické hnutí produktem své doby a jako takové se v něm zrcadlily i genderové stereotypy a obecně patriarchální uspořádání společnosti. I v tomto emancipačním prostoru, který výrazně změnil postavení dělnic, se tak u cvičení dělníků oceňovala síla, tvrdost či agilita, zatímco u dělnic ladnost a krása pohybů.

Dělnický tělocvik byl kromě prostoru emancipace těl také prostorem kulturní emancipace i prostředkem k politické emancipaci. Stal se zásobárnou aktivistek a aktivistů, kteří dovednosti a schopnosti nabyté kolektivním cvičením uplatňovali v politickém boji v ulicích. Byli to tito lidé, kteří organizovali a chránili každodenní demonstrace či schůze, lepili po nocích plakáty či psali hesla, fungovali jako rychlé spojky mezi různými lokálními organizacemi a velká řada z nich se posléze zapojila do antifašistického odboje za druhé světové války. V Třebíči na začátku třicátých let nesly dělnické tělocvikářky a tělocvikáři na bedrech hlavní zátěž tvrdých sociálních bojů místního dělnictva a firmy Baťa, přičemž několik aktivistů po této zkušenosti odešlo bojovat do řad interbrigád ve španělské občanské válce.

Tato politika ulice v prostředí dělnické mládeže, sportu a tělocviku byla politickou školou mého pradědy, jeho formativním zážitkem. Pradědeček se seznámil s mojí prababičkou, dělnicí z baťovské fabriky, a zplodili mého dědu. Ten už své politické formování či pokusy o emancipaci těla od dopadů průmyslové práce nezažil v rámci sociálních bojů, ale kolektivních prožitků továrny či tělocvičné jednoty. Děda je nemocný. Sedí na gauči a dívá se na fotbal. Už ani nevím, jestli ví, co se na hřišti děje. Dělnický tělocvik či nějaká jeho obdoba již dnes není. TJ Vladislav odložila název Jiskra, žákovský fotbalový memoriál pojmenovaný po mém pradědovi už se nehraje. Nejde však o vítězství těch, kdo neustále opakují, že politika do sportu nepatří.
Politizace tělocviku a sportu, která je s nimi spojena od počátku, pokračuje, jen je dnes primárně spojena s fašizující krajní pravicí, ať se už jedná o bojová umění, či jógu. Sport slouží řadě autoritářských režimů, oligarchů a korporací k upevnění moci. Pomáhá i Izraeli ve zlepšování jeho obrazu ve světě. Zatímco Izrael páchá genocidu na palestinském obyvatelstvu, izraelské fotbalové týmy hrají evropské pohárové soutěže a na jedné z největších sportovních akcí světa, cyklistické Tour de France, závodí tým Israel – Premier Tech. Nedivím se, že v této situaci hledí velká část levice na sport s nedůvěrou až nepřátelstvím. Sport a tělocvik však mohou být jiné, mohou být prostorem pro emancipaci, místem politické práce a politického vzdělávání i místem získávání silných kolektivních prožitků. Lepší svět i lepší sport jsou možné. Cvičme spolu, buďme spolu, zakládejme družstva, choďme na fotbal, dostaňme z něj fašisty! Vraťme sportu jeho emancipační náboj!