Trigger warning: Následující text zachycuje detailní zkušenost vypořádávání se s psychickými nemocemi skrze sebedestruktivní vzorce chování a sebevražedné myšlenky. Pokud jsi na tato témata citlivá*ý, zvaž prosím jeho čtení. V případě, že se přece jen rozhodneš si jej přečíst, udělej tak v co nejvíc bezpečném prostředí.

„I threw myself into work to forget about it,“ říká ve třetí řadě seriálu Emily in Paris rozněžnělým hlasem jeho protagonistka Emily, když se svým přítelem sdílí, jak se jí podařilo překonat emoční potíže způsobené rozpadem posledního vztahu. Seriál, který se pravděpodobně ocitl i na vašem hate watch seznamu, oslavuje oddanost tvrdému makání, ostré lokty i nezdolné šplhání po kariérním žebříčku. Především zmíněná scéna nám tak jednu věc ukazuje poměrně přesně – naše společnost je prací natolik posedlá, že ji používá i coby mechanismus překonání životních patálií.

Má našim životům dávat smysl, řád a především naději na posun k lepším zítřkům. Kromě toho je práce vnímána také jako nástroj, kterým se můžeme popasovat s emočními krizemi a psychickými potížemi. Rozešel se s vámi partner? Naučte se nový jazyk a nebudete se už tolik trápit! Stále prožíváte trauma z toho, že vás v dětství šikanovali ve škole? Povýšení v práci vám nepochybně vykompenzuje veškeré pocity méněcennosti, které s sebou celý život vlečete! Máte úzkost? Stačí se vyčerpat během přesčasů a takové marnivosti vás přejdou!

Pracovat a nemyslet na kraviny

Nepamatuji ve svém životě dobu, kdy bych nebyla zcela zavalená prací. V mém okolí to byl totiž způsob, jak se vyrovnat s všudypřítomnými paradoxy sociálních nespravedlností. Region, ve kterém jsem vyrůstala, umístěný v zemi opulentní přírodní krásy, nevynikal v ničem jiném než právě ve vztahu k produktivitě, který jeho obyvatelstvo léta kultivovalo. Když jsem náhodou spala do „dekadentních“ devíti hodin ráno, mí rodinní příslušníci nevěřícně kroutili hlavou.

Naše oddanost měla také svůj jazyk a ten měl specifickou syntax. V intimních momentech jsem jím mluvila se svou matkou. Věty jsme skládaly tak, aby se v nich objevovaly spojky ale nebo i když, které nám umožnily si společně ospravedlnit další úctyhodnou oběť slibující, že zítra to už bude lepší. Dneska jsou to hodiny odmakané navíc, ale jednou to budou vlastní naleštěné dlaždice a stěny zateplené skleněnou vlnou. I když jsem vyčerpaná a nemám čas si ani zajít za kulturou, mám přece kde bydlet. Jsem chudá, ale aspoň nekradu. Nikdy mě přitom nenapadlo, jestli náhodou někdo neokrádá mě – třeba o duševní zdraví a péči.

Příznaků psychických potíží, se kterými se dneska už léčím, bylo v mém dětství spoustu. Moment, během kterého jsem si to uvědomila, proběhl ale až na vysoké škole. Přesně si pamatuji, kde v našem prvním plesnivém pokojíčku na kolejích moje kamarádka stála, co měla na sobě a jak moc zapáchala její opotřebovaná peřina, když mi poprvé řekla ona slova. Nebylo to nic zázračného. Pouze sdílela to, o čem se v předmětu klinické psychologie ten semestr učili. „Vnucující se myšlenky. Však je jasné, že to máš!“ řekla nonšalantně a výraz, který v ten moment zahlédla na mé tváři, napodobuje dodnes.

Až do doby, kdy mě obratný jazyk DSM IV (Diagnostický a statistický manuál duševních poruch – pozn. red.), jenž mi kamarádka ukázala, dočasně neosvobodil a nevysvětlil mi, co se mi děje, byl slovník mého trápení poháněn katolickou výchovou a obrazností knih tlumočících sny. Říkala jsem tomu jednoduše a vulgárně myšlenky. Dneska mi to zní směšně, ale byly dny, kdy jsem myslela, že mě posedl ďábel. Byla jsem sice to nejvíc otravné a ukecané děcko, ale o svém trápení jsem nedokázala souvisle mluvit. Dospělí lidé v mém životě selhali v tom, brát mě vážně, a k odborníkům na obsedantní poruchu jsem se nedostala. Nedostatek péče jsem se rozhodla kompenzovat přesně tak, jak mě to celý život učili – oddáním se tvrdé práci.

Jednou jsem narazila na mem, že pokud se dostatečně snažíš, můžeš své deprese vyměnit za vyčerpání. Tvrdohlavě jsem ignorovala nihilistický podtón, který se ten kousek internetového umění snažil komunikovat, a ponořila se do jeho následování celá. V plesnivých učebnách našich kolejí jsem se hrdě šprtala za stoly, které ani neměly rohy, z jak nekvalitního materiálu byly vyrobeny. Občas jsem se bavila myšlenkou, že je ukousl hladový městský bobr.

Víkendy jsem pak trávila jako spraygirl a pod umělým světlem některého z mnoha nákupních center na periferiích osm hodin na majetné lidi šplíchala nový parfém nějaké uvědomělé francouzské kosmetické značky se štítkem Ecocert. Uvězněná v nehostinných, ale úhledných Dr. Martens balerínách, které byly hlavní součástí mé uniformy, jsem předstírala oddanost, štěstí, nadšení. Stejně jako jakýkoli jiný bullshit job vyžadoval i tento notnou dávku falešných emocí.

Hltání informací, ukládání si jich do dočasné paměti, dlouhé směny. Totální vyčerpání přicházelo v podstatě jako odměna. Poskytovalo mi útěchu, spolklo každý pocit nejistoty, každé co pokud (mnoho lidí, kteří aspoň někdy bojovali s OCD, mají k těmito dvěma magickým slovům vztah) a koneckonců i každou sebevražednou myšlenku. Disciplinované tělo, cílevědomou mysl a neustále zaneprázdněný mozek přece nemůže žádná vnucující se kravina ohrozit!

Když jsem se po třicítce konečně ocitla v ordinaci s návleky na botách, můj psychiatr se mě konfrontačně zeptal, proč jsem přišla teprve teď. Snažila jsem se rozklíčovat, jestli je potos v květináči umístěném na jeho koberci živý, a pokud ano, kdo se o něj stará. Protože, doktore, nebyl benzin, na který by jezdil můj sociomobil, neodpověděla jsem mu v režimu sebezáchovy a samu sebe jsem tou větou pak bavila cestou domů.

A kde jsou moje hranice?

Dnes vzpomínám na své dospívání, během kterého jsem se ocitla v urbánním prostředí tolik odlišném od místa, ve kterém jsem vyrůstala. Potkávala jsem lidi, kteří hovořili pro mě dosud nepoznaným jazykem. Místo ale a i když používali termíny jako prioritizování sebe, selfcare nebo osobní hranice. Sebevědomí, se kterým přistupovali třeba k přerušení studia, volnost, s níž se rozhodovali vzít si gap year a za podpory rodičů si své představy o budoucnosti rozmyslet během cestování a drobných přivýdělků, a rozmar projevený při odmítání účasti na všemožných školních projektech (protože jistě přijdou i lepší nabídky) byly pro mě k neuvěření. Jako vždy jsem otočila hlavu zpátky k sešitu a věnovala se dál své práci.

Osobní hranice jsou, myslela jsem si, stejně jako psychologická pomoc, vymyšlené jen pro lepší lidi. Vymezit si hranice mohou ti, kdo nosí Camper boty a mají stabilní společenské zázemí. Prioritizovat sami sebe, říct NE a bez výčitek si dopřát selfcare mohou lidé, co mají dostatečný sociální kapitál, orientují se ve světě a znají ty správné lidi. Vymezit si hranice ale není pro ty, kterým pohádka s názvem meritokracie našeptává, že se skrze svou snahu a individuální schopnosti přece jen posunou o centimetr dál na jinak téměř nezdolné vertikále sociální mobility. Protože po vymezení si hranic jako by nám nezůstalo nic. Snad jen předem vyšlapaná cesta vedoucí zpět tam, odkud jsme přišli.

Idea, že se skrze práci můžeme nehledě na strukturální podmínky ekonomického systému, ve kterém žijeme, vyšplhat výš, je zkrátka sladká a lákavá. Jako by většina z nás nemakala především proto, aby za nastřádaný kapitál světoví boháči mohli dál investovat a spekulovat nebo se ponořit do nových vizionářských nápadů – třeba odčerpat palivo z těl dělníků v Amazonu a zaletět si na něj do vesmíru. Jako by neexistovaly třídy a každý měl možnost se dostat z garáže na přední příčky světových miliardářů. Hustle. Grind. Girlboss, promlouvají k nám hashtagy u třpytkami naleštěných příspěvků na sociálních sítích nebo motivační citáty umístěné na stěnách start-upů, jejichž kreativní géniové a „idea-makeři“ vymýšlejí nové způsoby, jak pracovat ještě efektivněji. Z makání se stala hodnota, na kterou chtějí dosáhnout i ti, kdo to ve skutečnosti těžké neměli a nemají, třeba nepo babies. Potomci boháčů si za jejich staré peníze vyrábějí cosplay kostýmy tvrdě pracujících self-made verzí sebe samých. „Prostě jsem si to vydřela. Po dokončení Stanfordu jsem nastoupila k mámě do advokátky a ta mi to fakt neusnadnila. Všechno, co mám, jsem si musela odmakat,“ paroduje je ve svém videu Abigail Torn.

Neopětovaná láska

Pár dní před Svátkem práce v roce 2021 nás družstevnice ze zesnulé brněnské Cukrárny Třech ocásků (podnik byl v listopadu roku 2022 uzavřen – pozn. red.) na svém Facebooku vyzvaly, abychom nominovaly své oblíbené citáty, které potom napsaly na „podvratné perníčky“. Work won’t love you back, okomentovala jsem jejich příspěvek citujíc stejnojmenné dílo americké novinářky Sarah Jaffe, která v knize ukazuje, jak mýtus tvrdící, že „pokud budeme dělat, co milujeme, už nikdy nebudeme muset pracovat“, ve skutečnosti způsobuje degradaci našich pracovních podmínek spolu s privatizací dříve všem dostupných služeb, ničí solidaritu mezi zaměstnanci a ospravedlňuje samotné vyčerpání. Když si přitom připomeneme, proč vlastně v první řadě pracujeme – abychom zaplatili účty, jídlo a nájem –, nepřijde nám poněkud zvláštní, že většina z nás pracuje čím dál víc a za vydělané peníze je schopna si dovolit čím dál míň?

Jaffe mýtus „lásky k práci“ spojuje se vznikem státního kapitalismu – neoliberalismu, který se z Pinochetova Chile rozšířil dál po světě. Zaměstnance je pro akumulaci kapitálu nutné k práci donutit a nechat je soutěžit o ní mezi sebou. Z produktivity je vytvářena součást naší lidské hodnoty, kdežto lenost je konstruována jako hřích. A jak pracovníky přimět makat čím dál víc, aniž by přemýšleli, proč vlastně tak moc makají, než skrze lásku? Práce nám slibuje reciproční vztah, přitom nedostáváme-li od ní nazpátek alespoň to, co potřebujeme (zajištění minimálního životního standardu), je nám říkáno, že se prostě jen málo snažíme – děláme špatná rozhodnutí, jsme líní, nešikovní nebo si jen musíme najít jiné, lépe placené zaměstnání. Zavalení dalšími úkoly podle Jaffe ztrácíme kapacity vytvářet komunity lidí, které by nám lásku měly poskytovat v první řadě. Nemáme sílu tvořit mezi sebou solidární sítě, v rámci nichž bychom si společně dovolili představy o práci samotné změnit. Ideologie „lásky k práci“ odcizuje a individualizuje. Mýtus „lásky k práci“ je proto agresivně efektivní především v tom, že jeho mechanismy ani dopady nejsme schopni vidět, a přitom k sobě nepřipouští alternativu. Práce je učebnicovým příkladem abusive partnerky.

A tak si neustále opakuji: „Práce ti tvou lásku neopětuje,“ zatímco propaguji nerůstový feminismus a u toho vykonávám tři růstové feministické práce. Slibuji plnění dalších úkolů a nezvládám v pořádku plnit ani jeden. Snažím se ulehčit si zapisováním svých pocitů, ale narážím na strach z toho, že se mě zmocní další úzkost. Zkouším se nadechovat způsobem, který jsem odpozorovala u lepších lidí, a vydechovat tak, že mám rty v podobě duck face. Je to tak hloupé, že toho okamžitě nechám. Odpouštím si. Jednou budu schopná říct NE dalším úkolům bez pocitu viny a obav z toho, co po mém NE bude následovat. Jednou budu vidět vlastní hodnotu i jinde než v práci, kterou vykonávám. Jednou se budu cítit dostatečná. Jednou třeba přestanu žít v budoucím čase.

Jednou nebudu pořád tak vyčerpaná.