Trigger warning: Následující text zachycuje sexuální a policejní násilí. Pokud jsi na tato témata citlivá*ý, zvaž prosím jeho čtení. V případě, že se přece jen rozhodneš si jej přečíst, udělej tak v co nejvíc bezpečném prostředí.

Kritické nahlížení na společnost a její instituce se v minulosti nevyhnulo ani vězení. Jeho nejradikálnější podoby bylo dosaženo v pracích vězeňského abolicionismu – hnutí za zrušení věznic, které vychází například z anarchistických, feministických a antirasistických pozic připomínajících historii zrušení otroctví. I obchod s otroky tehdy provázela otázka, kdo bude dělat jejich práci, co se s těmi lidmi stane a jaký systém otroctví může nahradit. Stejné otázky si můžeme klást i dnes, když se bavíme o zrušení věznic. Naštěstí ani zde se s nimi nemusíme prát sami*y a začínat od nuly, v našich snahách totiž máme na co navazovat.

Náš aktivismus nesmí zapomínat na ty, kdo stojí na pomyslném společenském okraji – pro mě to jsou momentálně lidé ve vězení, ale i osoby, které do něj potenciálně mohou spadnout, a to bohužel snáze než někdo jiný, mezi nimi třeba sexuálně pracující. Právě sexuální práce je v abolicionistických textech velmi často tematizována a naopak – problematika věznic a nevhodně nastavené legislativy je nedílnou součástí textů o sexuální práci. Obě prostředí doprovází silné společenské stigma a zažité mýty, které nám zabraňují najít lepší řešení, ale kladou silnou překážku i našemu emocionálnímu propojení se s lidmi, o nichž se nám tvrdí, že si za svůj nepříznivý „osud“ mohou sami. Naší kolektivní snahou ale musí být poukazovat na strukturní problémy novodobých systémů, které nenaslouchají těm, o nichž rozhodují.

Proto se na začátek nabízí ptát se: Měří soudy všem stejným metrem? Je právo opravdu pro všechny? Může hrát má barva kůže, třída nebo migrační status roli v tom, jak ke mně bude přistupovat policie? Takové otázky si už dnes mnoho z nás ostatně pravděpodobně pokládá a nachází na ně také odpovědi. Přemítání nad tím, že by nemusely existovat věznice nebo že po překročení zákona nemusí následovat trest, jako by ale představovalo narušení „přirozeného pořádku věcí“. Už ve škole při nesplnění úkolu následuje poznámka nebo pětka, za pozdní příchod v práci upomínka či snížení platu a za nevhodný tón či sprosté slovo facka. I zde se ale dějí změny. Rodičovství už nemusí provázet pohlavek, školství nemusí být jen černé puntíky a práce může být vykonávána i bez hierarchie a „típání si“ kartičkou. Umíme si ale představit, že se něco takového stane i s vězením?

Vězení má být trestem za spáchanou činnost, která byla označena jako zločin (od slov zlý čin), tedy překročení rámce chování, jejž považujeme za přijatelný. Výkon sexuální práce je však v mnoha zemích stále trestnou činností a i tam, kde v právu pozitivně vymezen není (jako třeba v Česku), se sexuálně pracující setkávají s diskriminací a ostrakizací, a to právě často i ze strany státu a státních aparátů, jakými jsou například soudy nebo policie. Fakt, že vůbec existují věznice nebo že sexuální práci považujeme za nemorální (a možná proto kriminální) činnost, je dán kulturní zvyklostí a společenskou smlouvou. Snaha odpoutat se od těchto institucí je pak nejviditelnější právě u abolicionismu vězeňství a dekriminalizace sexuální práce.

Legislativa týkající se sexuální práce se tak rozlišuje na několik přístupů, jejichž výhody a nevýhody velmi dobře mapuje kniha Revolting Prostitutes: The Fight for Sex Workers’ Rights (2018). Jedním z nich je i tzv. dekriminalizace, legislativní model platný například na Novém Zélandu (Aotearoa) a nově i v Belgii, který klade důraz na samotnou práci a pracovní podmínky, nikoli pouze na moralizující standardy sexuality či veřejného pořádku, jehož „narušování“ vhání sexuálně pracující právě do rukou policie a vězení.

Legalizace sexuální práce, jakožto druhý legislativní model, ovšem není dostatečná, protože umožňuje policii a jiným na stát napojeným orgánům mít neustálou kontrolu a dohled, aniž by reálně zvýšila kvalitu jejich pracovních podmínek. Podobně jako jsme si uvědomili*y, že psychiatrické nemocnice by neměly fungovat jen jako dohlížitelská, izolující a trestající zařízení, musíme takové uvažování aplikovat i na vězení a sexuální práci.

Karcerální kapitalismus

Vězení, i když se tak jeví, nefunguje v izolaci, ale vyrůstá a těží ze systému, na jehož podobě se dále podílí. Například narůstající počet věznic v době Reaganova prezidentství měl vliv i na nárůst soukromých firem, které chod vězení zabezpečovaly – proto se ostatně mluví o vězeňsko-průmyslovém komplexu (termín americké feministky Angely Y. Davis a aktivisty Mikea Davise). Není to ovšem otázka pouze soukromých věznic, kterých je ve výsledku velmi málo (v ČR to jsou Rapotice u Brna jakožto polosoukromá věznice), ale celkového zabezpečení všech věznic od stavebních firem přes dodávky jídla po farmaceutický materiál. Soukromé firmy mají svá pracoviště i v českých věznicích a jako své přednosti vyzdvihují to, co by se dalo nazvat vykořisťováním – neexistuje povinnost vyplácet minimální mzdu, nevzniká nárok na dovolenou či placení nemocenské a hrubá mzda se pohybuje mezi 5 500 a 13 750 Kč. Například věznice v Kuřimi se na webu Vězeňské služby pyšní hodinovou mzdou, která činí nejvýše 32 Kč. Bylo by proto mylné se domnívat, že veřejné věznice nepodléhají tlaku trhu a globálního kapitalismu, stejně jako konejšit se představou, že na tom nejsme s inkarcerací tak špatně jako USA. Mezi zeměmi EU máme ostatně jeden z největších počtů uvězněných, přičemž názory a osobní zkušenosti těch, kterých se nejvíce dotýká, jsou cennou výpovědí o realitě pobytu za mřížemi.

Trestní systém v kapitalismu je neoddělitelně spojen také s otrokářstvím a rasismem, jak ve svém textu Carceral Capitalism (2018) potvrzuje i teoretička Jackie Wang. To se promítá například v komodifikaci vězeňských těl, kdy bílá těla jsou ve vězení napravována a posílána zpět do „slušné a normální“ společnosti, černá či jinak rasizovaná těla slouží jako hnací kolečko vězeňsko-průmyslového komplexu. Tuto skutečnost popisuje i Angela Y. Davis v knize Jsou věznice překonané? (2003, česky 2021) – společnost tato těla pokládá mimo věznice za zbytná, kdežto ve vězení se dají monetizovat. Zde je posílena i symbolika imobility – pracující vězeňstvo je připoutáno k místu výkonu, kdežto zboží a kapitál svobodně putují po světě. Větší počet vězňů tak slouží převážně korporacím a reálně udržuje vězení v chodu. Je tedy pochopitelné, že vězeňský abolicionismus jde ruku v ruce s kritikou rasismu, genderově podmíněného násilí a se snahami o dekolonizaci institucí.

Komodifikace trestů a zločinu ale probíhá i mimo zdi vězeňsko-průmyslového systému – černé kroniky v médiích naši pozornost přitahují více než jiné zprávy a fetišizace zločinu (kterým může být i výkon sexuální práce) a katastrof tak roztáčí kolečka kapitálu mediálních magnátů. Zároveň nás zpětně utvrzuje v tom, že nás na každém rohu čeká nebezpečí, a věznice nebo policie se tak jeví jako náš jediný zachránce. I když kriminalita ani pocit ohrožení rapidně neklesají, věznice v hlavách lidí stále plní určitou představu, že stát něco dělá.

Továrna na ukázněnou pracovní sílu

Vězení je tzv. totální instituce (termín používaný sociologem E. Goffmanem), kde svoboda tvořit komunity ustupuje a nahrazuje ji tzv. vynucená komunita. To v praxi znamená, že jakékoli shromažďování a budování jiných sítí v podobě odborů nebo zájmových kolektivů je z pohledu dohlížitelské instituce velmi regulováno. Role člověka, jeho identita je redukována na tu institucionálně vynucenou a jí podřízenou. Jedinec se tedy stává pouhým vězněm, kriminálnicí, pacientkou nebo „prostitutkou“, další aspekty jeho života se zneviditelní a vzniká typizovaný obraz člověka, který je zbaven práva promlouvat sám za sebe.

Zygmunt Bauman v díle Globalizace (1988, česky 2000) vysvětluje, že ani funkce nápravy a možného začlenění se do „spořádané“ společnosti nebyla nikdy efektivní, naopak zafungovala tzv. prizonizace – přizpůsobení či spíše podvolení se vězeňským podmínkám, které na život mimo zdi věznic spíše narážejí –, což v českém prostředí dokládá i socioložka Eva Krulichová.

Jsem si vědoma, že nelze beze změn aplikovat americký či australský abolicionistický přístup na prostor střední či východní Evropy. V zemi, kde plošné prezidentské amnestie zanechaly v mnohých obrovskou pachuť a kde je politicky velmi populární narativ o navýšení platů a financování policie či navýšení DPH na obranu, je tato obhajoba vězeňského abolicionismu o to těžší. Abolicionisti*ky však neusilují o náhlé propouštění všech vězněných ani o svévolné páchání trestných činů, jelikož jejich program není o absenci, ale existenci alternativních způsobů syndikalistické a komunitní podpory, jak řekla profesorka geografie Ruth Wilson Gilmore v podcastu o svém textu Abolition Geography (2022).

Lze ale vězení pouze reformovat? Podle abolicionistického přístupu to nestačí. Reformy vězeňství jsou staré jako vězení samo, jak dokazuje Michel Foucault v knize Dohlížet a trestat (1975, česky 2000). Foucault i Davis se shodují, že vězení neslouží jen k izolaci, ale také k převychování člověka, Foucaultovými slovy „k fabrikaci těl“. U nás převládá narativ, že vězení má napravovat, člověk si musí odpykat onen trest a zpytovat svědomí. Jak je ale možné, že máme tak velký počet vězňů, podle různých výzkumů i nadměrnou recidivu a počet kriminálních činů s existencí věznic výrazně neklesl? Věznice totiž zase tak ideálně nefungují, ostatně nepovedené návrhy změn kritizuje třeba i šéf Vězeňské služby ČR. Není na čase si přiznat, že zažíváme krizi vězeňství a opakované reformy nám nepomáhají?

Vězení navíc nechrání ani to „správné“ a „čestné“ obyvatelstvo, jak zní další mytický narativ k ospravedlnění věznic. A pravděpodobně nefunguje ani jako „naháněč strachu“ – strach v lidech totiž spíše vzbuzuje nezajištěnost, hlad, exekuce, ztráta příjmu či bydlení nebo trauma z dětství. Právě ty obyvatelstvo do vězení vhánějí – respektive ho přivádějí do zoufalých situací, za které je poté posláno do vězení. Vlivu vnějších okolností si je vědoma i sama Policie ČR: „Nárůst [trestné činnosti, zde vražd] je třeba z obecného hlediska přisuzovat znatelnému vyššímu napětí ve společnosti, které ovlivnila i pandemie covid-19, válečný konflikt na Ukrajině a komplikovaný vývoj ekonomické situace.“

Je přitom zřejmé, že obtíže, které často přivádějí lidi do vězení, nepadají na všechny stejně – střetávají se zde různé druhy intersekcí, jako je etnikum, gender, sexualita, třída, migrační status, psychické a fyzické zdraví apod. Jak v knize Globalizace popisuje Bauman: „Největší šanci objevit se v trestním zákoníku mají činy, jichž se s největší pravděpodobností dopouštějí lidé, pro které tento řád nemá místo – vydědění a utlačení. Když někdo oloupí o bohatství celé národy, říká se tomu ‚rozvoj volného obchodu‘; když někdo připraví o živobytí celé rodiny a komunity, říká se tomu ‚úsporná opatření‘ nebo zkrátka ‚racionalizace‘.“ Skutečnost, že věznice a policie představují extenzi nejen kapitalismu, ale i patriarchálního kolonialismu, dokazuje i vyšší míra uvěznění původního obyvatelstva nebo Romů a Romek v českém prostředí.

Není to jen vězení, ale celý systém

Není to tak dlouho, kdy se mě vyučující na vysoké škole zeptal, jak je možné, že je v amerických věznicích nejvíc černých lidi. Problém viděl v nich, v jejich barvě kůže. Biologizace, tedy přisouzení (povětšinou negativních) vlastností na základě vnějších viditelných znaků, je i v Česku přehlíženým fenoménem a aplikuje se, když je většinové populaci k prospěchu. Neviníme systém, který umožňuje segregované školství, nízké zastoupení rasizovaných (z angl. racialized) osob v rozhodovacích pozicích, obchodování s chudobou, náročnější vstup do pracovního prostředí, získání bydlení mimo systémem vytyčené lokality nebo racial/ethnicity pay gap (rozdíl platů bílých a černých lidí nebo Latinx, který v USA činí 15–40 %). Místo toho kriminalizujeme aktivisty*ky bojující za právo dýchat čerstvý, těžebním průmyslem neznečištěný, vzduch nebo ty, kdo pomáhají přežít uprchlíkům*icím na moři.

Další záminkou pro fungování věznic je i představa, že lidé se do nich vracejí úmyslně. Při tom všem si pak přečteme v médiích, že některým je ve vězení až moc dobře a že takový „nesmyslný luxus“, jako mají ve věznicích třeba v Norsku, „tam by se nám chtělo trávit dovolenou“. Tam, kde se lidé vracejí do věznic, protože to je jediné místo, kde je jim poskytnuta alespoň nějaká strava a střecha nad hlavou, je pak ale tento „dobrovolný“ návrat a recidiva obrazem nefunkčního systému mimo věznice. Kontinuálně přehlížíme kořeny problémů, reprodukujeme narativy o spravedlivé společnosti trestající ty neposlušné, tvrdíme, že „každý svého štěstí strůjce“, a myslíme si, že policie nebo vězení vyřeší naše potíže – následek vydáváme za příčinu a ospravedlňujeme tím masovou inkarceraci (uvěznění) systémem znevýhodněných osob.

Policie ani vězení však překážky, jimž čelíme, nezmírní, spíše naopak. Ellen Lam, zakladatelka organizace Butterfly: Asian and Migrant Sex Worker Support Network, v rozhovoru v knize Beyond Survival: Strategies and Stories from the Transformative Justice Movement (přel. jako Za hranice přežití: Strategie a příběhy z hnutí v oblasti transformativní justice/mediace) popisuje setkání s policií z perspektivy sexuálně pracujících jako nebezpečné, jelikož nikdy nevíte, co se může stát; policie vám může odebrat děti, protože se domnívá, že se o ně pečlivě nestaráte (a nejste ta „správná“ matka), může kriminalizovat vás i vaše partnerstvo v podezření z kuplířství nebo vaše spolupracující pod záminkou, že provozujete „nevěstinec“, může vás kdykoli okrást nebo znásilnit. Výměnou za to, že vás nenahlásí. Studie z českého prostředí mluví o dehonestaci a podceňování jejich problémů ze strany zdravotnického personálu, ale i policie, která se například domnívá, že sexuálně pracující nemůže být znásilněna.

Je nám podsouváno, že zločin, který byl spáchán, je zločinem proti celé společnosti, a je tudíž v našem zájmu pachatele*ku potrestat. Ve stejném duchu se mluví o sexuálně pracujících a narušení „veřejného pořádku“. V rámci toho jednotlivá města vydávají různé vyhlášky, které zakazují výkon činnosti, tedy pohyb sexuálně pracujících, na daném území. Tím je zároveň zesilován narativ o sexuální práci jakožto sociální patologii, kterou je třeba z veřejného prostoru vymýtit a zároveň se nemuset starat o to, jaké pracovní podmínky a práva sexuálně pracující mají či spíše nemají. Doslova tím říkáme: „Tady tě nechceme. Víme, že se to bude dít někde jinde, ale ne před našima očima.“

Zároveň sexuálně pracující vystavené násilí nevnímáme jako oběti a jejich znásilnění opomíjíme s tím, že to je součást jejich práce – nenaplňují totiž společenské představy o ideální oběti ani běžné práci. Podobně tomu je s odsouzenými, násilí na nich páchané ospravedlňujeme tím, že je to daň, kterou si vybírají a plní tak součást trestu (nápravy), nebo odplata za násilí, které bylo pachatelem*kou spácháno.

Pokud chceme rasizované osoby, sexuálně pracující, queer lidi, migranty*ky nebo kohokoli jinak diskriminovaného ochránit před násilím, nesmíme je ani nikoho dalšího do zařízení, která násilí vyrábějí, posílat. Zároveň je zřejmé, že abolicionistický přístup nemůže zůstat u pouhé empatie s těmi neprávem odsouzenými, ale musí být a dlouhodobě ostatně je založen na vědomí, že vězeňsko-průmyslový systém není schopen skoncovat s násilím a exploatací (credits to @butchanarchy.

Co místo mříží a policejních pout

Vědomí policejního či zdravotnického násilí, stigmatizace a špatně nastaveného legislativního rámce donutilo sexuálně pracující spoléhat se jen na sebe a budovat silné svépomocné komunity a hnutí odporu. Počátky těchto aktivit se pojí už se stonewallskými protesty na konci sedmdesátých let a s kolektivem STAR (Street Transvestite Action Revolutionaries). Kromě práce ve dvojicích, sdílení služebních prostor a lokalizování své polohy či zapisování SPZ při práci s klientelou si sexuálně pracující vymysleli*y další způsoby, jak se vypořádat s násilným klientem nebo policejními prohlídkami. Ovšem ani sexuálně pracující nejsou jednotná skupina či pouze spolupracující komunita, zejména v Česku, kde je jakékoli organizování se negativně nálepkováno jako „svazáctví“, se sexuálně pracující spíše spoléhají na služby neziskových organizací.

Angela Y. Davis ve zmíněné knize Jsou věznice překonané? cituje politického aktivistu a rabína Arthura Waskowa, který právě komunity a podporující společnost považuje za nejvhodnější alternativu k vězení, kterého díky spolupráci lidí a přerozdělení moci nebude potřeba. Davis a další autorstvo pak i v knize Abolition. Feminism. Now. (2022) navrhují celou plejádu alternativ, jejichž zastřešujícím bodem je náprava a usmíření (restorativní justice), nikoli represe a pomsta (retributivní justice). O tom jsou ostatně i populární hesla aktivismu za dekriminalizaci sexuální práce #RightsNotRaids #RightsNotRescue.

Nahrazení vězeňsko-průmyslového komplexu je tedy možné například díky metodám restorativní justice, již působícím probačním a mediačním službám, budováním komunitních center nebo dekriminalizací různých aktivit, jako je právě sexuální práce. Jedním z návrhů, jak dále decentralizovat moc, je i rozhodování o způsobu výkonu „trestu“, o němž má místo soudního aparátu rozhodovat oběť sama či její blízcí. Nedílnou součástí je v první přechodné fázi i zkrácení délky trestů, využívání otevřených věznic a navýšení financí pro prevenční programy. Snižování počtu vězněných je už dlouhodobým požadavkem řady odborníků a odbornic, ale ani zde naše imaginace nesmí končit. Ruku v ruce s tím musí jít i konkrétně podpora sociálního bydlení, dostupného vzdělávání a zdravotní péče, podpora resocializačních programů při návratu z vězení či jiných institucí. Ve výsledku jde o přesměrování penězovodu z policie a vězeňství na komunity či programy, které reálně pomáhají a netrestají.

I zde se střetávají ideje sexuální práce a vězeňství – heslo chléb a růže reprezentuje férové finanční ohodnocení a zdroje obživy, ale i pracovní podmínky a symbolickou podporu nebo respekt. Jsou to materiální zdroje i důstojnost. Sexuálně pracujícím ani dalším stigmatizovaným osobám nemůže stačit bohulibá tolerance, ale reálná pomoc bez paternalistických snah. Nemá jít o charitu, nucené exitové služby ani mluvení za někoho – ale mluvení s nimi.

Věřit v dekriminalizaci sexuální práce a vězeňský abolicionismus znamená věřit těm, jichž se to týká, že vědí, co potřebují. Stát nemá být pastýřem, který nad námi bude vykonávat svoji moc „v zájmu naivního a nepoučeného občanstva“, nemá ani vyvažovat ochranářskou (a spíše paternalistickou) péči s represí. Nikdo si nezaslouží cukr a bič, ani děti ve školách, ani dělníci*ice v továrnách, ani sexuálně pracující, ani lidé ve věznicích.