pozn. autorky: text, který chce být něčím jako literární reportáží, píši záměrně minuskami, tedy malými písmeny. ignorováním pravidla psaní velkých písmen na začátku vět a ve vlastních jménech přenáším společně s bell hooks důraz z formy na obsah a otevírám diskusi nad tím, kdo a co je společností urče\na jako hoden\* a kapitálek. k této provokativní praxi mě poprvé přivedla kamarádka a baskytaristka kapely tryo lucie čejková v rozhovoru pro undercurrent: „myslím, že jsou velký písmena přeceňovaný a do jazyka zbytečně přenášejí mocenský struktury,“ napsala tehdy. ztotožňuji se ale i s tím, co sdílela common sad girl na svém twitterovém účtu: „i only type in lowercase because i hate capitalism“ („v kapitálkách nepíšu, protože kapitalismus nemůžu vystát“).

---

„jste připraveni se připojit?“ ptá se mě webová aplikace google meet v osmnáct šestnáct, čtvrt hodiny po začátku online setkání crip kolektivu, na které jdu pozdě. oceňuju ohleduplnost a péči, kterou digitální platforma předvádí touhle otázkou. jsem připravena se připojit? schůzky a porady, offline i online, mi obvykle prohlubují sociální úzkost, a teď tomu není jinak. s ostrým bodnutím v břiše klikám na „připojit se“.

na obrazovce mého macbooku z druhé ruky se objevuje devět malých okének, ze dvou z nich vyhlížejí osoby, které znám. „ahoj,“ spustím, „pardon, že jdu pozdě a že mi to doteď nevycházelo, ale jsem ráda, že jsem vás konečně stihla. já jsem magdaléna, potýkám se s intersekcí deprese, úzkosti a hraniční poruchy osobnosti a nemám se o tom moc s kým bavit.“

o crip kolektivu mi pověděla má kamarádka rebeka, která se na jeho založení podílela. „systémová péče mi, jako dost specificky postižené, není nabízena. abych na oficiální zdroje dosáhla, musím si je těžce vybojovat. musím investovat spoustu práce do toho, abych získala jen malé smítko validace nebo finančního ocenění,“ řekla mi, „kdežto vzájemná pomoc a péče, kterou si v kolektivu nabízíme, je až promiskuitní: v plné podobě a pomalu bez toho, abych si o ni musela říkat.“

navzdory tomu, jak obtížně obvykle naviguju sociální interakce, se s lidmi z crip kolektivu cítím až překvapivě dobře. nikdo totiž neřeší, že pohledem divoce těkám všude kolem sebe místo toho, abych se lidem dívala do očí; že se mi třesou ruce a trochu i hlas; že se v polovině věty potřebuju zastavit, protože jsem při artikulaci myšlenky opustila své tělo a nejde mi se do něj vrátit. lidé mi z mřížky google meetu nevěnují žádné vyděšené, rozpačité ani ustarané pohledy a nevyzývají mě k tomu, abych jim své podivné projevy vysvětlila – v kontrastu s tím, s čím se v poslední době stále častěji setkávám.

v uplynulém roce jsem přišla o rekordní množství blízkých vztahů, protože se mé zdraví zhoršilo do takové podoby, v níž zkrátka budí rozpaky. když třeba v záchvatu bouchám hlavou o stěnu ložnice nebo se divoce tahám za vlasy v tramvaji, lidé sedící naproti mně moc nevědí, co se mnou – i když jsou třeba mými dlouholetými přáteli. a já je neviním. viním systém, který mou nemoc prohlubuje, kvalitní a finančně dostupnou pomoc mně a mně podobným nenabízí a mé blízké neinformuje a netrénuje v tom, jak s námi nemocnými a postiženými zacházet. viním systém, který vzdoruje jakémukoli ohybu, a tak se musíme ohýbat my. teda… musíme?

ve chvíli, kdy jsem se na schůzku připojila, probírá crip kolektiv, co jej zrovna trápí. není toho málo: rezignace na nošení respirátorů a další protipandemická opatření ze strany širší společnosti, přestože řada lidí na nákazu covidem nespravedlivě doplatila a nadále doplácí; vidina setkávání s nepodporující biologickou rodinou o vánočních svátcích nebo mediální rámování masového vraha z filozofické fakulty stavem jeho duševního zdraví. sdílení v tomto bezpečném prostředí je ale citelně jiné než sdílení v širším sociálním okruhu. tady nemusíme dlouze vysvětlovat, proč nás něco frustruje. i přes pestrou škálu našich nemocí a postižení totiž vycházíme ze stejného počátečního bodu: znevýhodnění. naše nemocná a postižená těla jsou pro nás i pro naše okolí viditelnější, hmatatelnější, zranitelnější a bolestivější. systémové bariéry nás nutí neustále na své tělo – a na obtíž či nemožnost jej ohýbat podle pravidel systému, který je sám tak málo ohebný – myslet. nemyslet na své tělo je privilegiem, jehož absence nás spojuje.

mnohost těl

z jiné, zdánlivě nesouvisející perspektivy „bílé nadřazenosti“ (white supremacy) je bělost některých našich těl „neviditelná“ (invisible whiteness). myslí se tím, že bílá těla jsou systémem definována jako norma, od které se teprve všechny další kategorie („jiné než bílé“ barvy pleti) odchylují. jako mustr, podle nějž se porovnávají. jako neviditelný výchozí bod, jehož všechny „odchylky“ se teprve zviditelňují. jako podobná neviditelná norma je systémem definováno tělo schopné (abled). na obdobných mechanismech, na jakých zakládá svůj rasismus „bílá nadřazenost“, staví i nadřazenost „schopného“ těla svůj ableistický útlak těl „nezdravých“. podle dekoloniálních přístupů musíme bělost zviditelnit jako jednu z mnoha možných kategorií, aby přestala být tou jedinou normou. i neurotypické a „schopné“ tělo musíme zviditelnit jako pouhou jednu z mnoha možných kategorií, vedle těl nemocných a postižených. jak takové změny ale docílit, když jsou infrastruktury péče na tomhle vydělení na „abled“ a „disabled“ vystavěny a když „abled“ je standard, ke kterému musí „disabled“ dojít skrze standardizovanou a mnohdy krajně nevhodnou léčbu a terapii?

nepatřím mezi apriorní kritičky terapie ani medikace. obojí si nechávám ordinovat, přestože mě z principu hněvá, že se takhle ohýbám já a ne systém, který, jak věřím, mou nemoc přinejmenším prohlubuje – skrze nedostupné bydlení, prekarizovanou práci a faktickou nerovnost občanů*ek před zákonem. na obou infrastrukturách péče do určité míry závisím jako na podpůrných sítích, o to více mě děsí, jak nevyhovující pro současné krize, osobní i politické, se opakovaně ukazují být. mediální teoretik james bridle v knize temné zítřky (2018, česky 2020) předvídá, jak klimatickou krizí způsobený nárůst teplot ještě více zatíží už teď přehřáté datové infrastruktury a stejně tak osoby, které je spravují. připomíná mi to stav, ve kterém se nacházejí infrastruktury péče – státem spravované zdravotnické a sociální instituce – neschopné reagovat na přehřátá těla a mysli lidí. „… na úrovni fyzické infrastruktury většina sítě parazituje na stavbách, jež nebyly navrženy pro své dnešní využití ani pro dopady klimatické změny. jedná se o mobilní vysílače naroubované na kostelní věže, datová centra ve starých průmyslových areálech, telefonní ústředny zřízené v budovách poštovních úřadů z devatenáctého století,“ popisuje bridle a já v jeho řádcích nemůžu nevidět paralelu s tím, jak neadekvátní se systémová péče opakovaně prokazuje být pro nemocné a postižené.

naše těla přitom definuje právě jejich závislost na infrastrukturách podpory a péče. ve své přednášce jak může zranitelnost posílit vzdor si politický*á filozof*ka judith butler položil*a otázku, v jakých podmínkách žijeme, pokud je žitelný život závislý na infrastruktuře a tato infrastruktura soustavně selhává. odpověď, kterou dále rozvíjí, bolí: infrastruktura, na které jsme teoreticky závislí*é, ve skutečnosti neexistuje nebo nám není k dispozici. jsme tedy zanecháni*y bez podpory: „bez přístřeší jsme zranitelní*é stran počasí, chladu, horka a nemocí a možná i útoků, hladu a násilí. (…) když infrastruktura selže, naše zranitelnost vystoupí do popředí,“ shrnuje butler.

předpisem na snížení zranitelnosti těla není léčba tohoto individuálního těla, nýbrž společnosti. nejsme to ale my, kdo potřebuje napravit – je to systém, kdo potřebuje nápravu. umělec*kyně a filozof*ka johanna hedva proto nabízí praktické cvičení: „běžte k zrcadlu, podívejte se sami sobě do očí a nahlas si řekněte: starat se o tebe není něco normálního. nemůžu to dělat dlouhodobě. tohle, co řeknete, bude jen ozvěnou toho, co nám neustále opakuje svět. co by se tak asi stalo, kdybychom se rozhodli začít říkat opak?“ cvičení pochází z „teorie nemocné ženy“, kterou cituju, kde můžu. text, který je pro mě manifestem crip/disability aktivismu, vzešel z přednášky s názvem „moje tělo je bolestivým vězením, od něhož se chci mysticky oprostit, zároveň jej ale miluji a chci, aby bylo politicky závažné“, kterou přednesl*a johanna hedva v los angeles v roce 2015. hedva v něm dochází k tomu, že nejradikálnějším protestem je starat se jedna o druhou: brát svou zranitelnost vážně, vzájemně se chránit a tento typ péče uzákonit. protože „až nezůstane nikdo, kdo by mohl jít do práce“, uvažuje hedva, „pak se možná, konečně, staneme svědky*němi tak dlouho očekávaného, zpožděného a sakra skvělého momentu, kdy se kolečka kapitalismu se skřípnutím zadrhnou.“ jak – a proč – ale komunitní péči, jak hedva navrhuje, uzákonit?

zrušit rodinu, zastavit stát

předposlední den roku 2023 jsem jela na rande do vídně. kromě toho, že jsem tím potvrdila stereotypy známé z memů o tom, kolik stovek kilometrů jsou lesby ochotné překonat pro jednu schůzku, jsem měla možnost o vzájemné pomoci traumatizovaných mluvit se sárou. rakouská sára, můj tehdejší okcupid match, je součástí mezinárodní svépomocné skupiny, jejímž cílem je skrze pravidelná společná online i offline setkávání dojít k zahojení traumaty způsobených ran. prostor, který společně vytvořili*y, prostor, kde nikdo nemusí maskovat svou neurodiverzitu nebo traumata, vnímá sára jako domov – o nějakém prostoru tak smýšlí poprvé v životě. s lidmi ze svépomocné skupiny může sdílet ty nejhorší zážitky, líčit jim svá nejhlubší zranění a vnímat, že ji ostatní skutečně slyší, ne jen poslouchají. když ale traumatické zážitky sdílí se svým širším sociálním okruhem, narazí vždy na nějaké limity: lidé ji vyzvou k tomu, aby je potlačila nebo minimalizovala, protože se tváří v tvář zoufalství cítí nepříjemně. to, co postižení lidé sdružení ve svépomocných skupinách sdílejí, sára přirovnala k naučené dovednosti plavat ve vlnách ve stavu traumatizovanosti, kdy i jediná myšlenka nebo vzpomínka dokáže rozvířit vody oceánu bolesti a smutku, které člověka dělí od mariánského příkopu naprostého zoufalství a beznaděje, a člověk potřebuje záchranné lano od komunity lidí, kteří v těchhle vodách umějí navigovat.

něco podobného mi řekla andrea z mého crip kolektivu: „do pomoci se hrozně propisuje to, jestli s tím, s čím se potýkáš, mají ti druzí*hé zkušenost nebo ne. podporu, která jde z veřejného sektoru, často navrhuje někdo, kdo vůbec neví, jaké to je. a pro mě osobně je důležité, že si my tady spolu rozumíme na úrovni, na které bych si s nějakou oficiální autoritou nerozuměla.“ na stejné konto dodává i rebeka: „ve většině veřejných institucí, ve vládě, na ministerstvech nebo ve správě sociálního zabezpečení nepůsobí jako posudkoví*é lékaři*ky a další zaměstnanci*kyně lidé se zdravotním postižením, a tak nemusí domyslet, jaký dopad může mít jejich rozhodnutí na život těch z nás, kdo tím žijeme.“

sophie lewis ve svém manifestu zrušte rodinu (2022, česky 2023) píše, že péče je v naší společnosti privatizována. pokládá si otázku, co by mohlo být alternativou k takovému stavu: kdo nebo co by, namísto rodiny, mělo nést odpovědnost za životy nemocných? stát znovu a znovu prokazuje, že toho schopen není. nejcitelnější to bylo v prvních měsících pandemie koronaviru. tržní logika vedla k úsporným politikám, které výrazně snížily naši schopnost pandemii potlačit – vždyť i mnohé nemocnice zůstaly bez těch nejzákladnějších ochranných pomůcek. život se v neoliberálním kapitalismu, který jej organizuje podle principu ziskovosti, stává zranitelnějším. sociální stát s balíčkem veškeré institucionální péče se podřizuje zájmům finančních toků. my ale nutně potřebujeme politiku, která do popředí zájmu postaví péči. dobře to, zase v jiném manifestu, shrnulo uskupení s názvem the care collective, které se v publikující kolektiv přetavilo ze čtenářského kroužku: to, co potřebujeme, není pouze péče jako činnost, kterou lidé přímo uspokojují fyzické a emocionální potřeby druhých, ale také péče coby schopnost zajistit společnosti všechny politické, sociální, materiální i emocionální podmínky nezbytné pro život na této planetě.

první měsíce pandemie koronaviru ukázaly ještě jinou věc: co všechno dokážou pokrýt lokálně působící skupinky vzájemné pomoci, jako je třeba sousedství, v němž si lidé vzájemně vyřizují nákupy nebo venčí psy. to, o čem svědčí, je reálná možnost praktikování vzájemné pomoci mimo bezprostřední příbuzenské sítě. pro vytvoření širší a více bezpodmínečné sítě péče je ale stále klíčový stát, respektive něco, čím stát zatím není, ale může být. the care collective volá po tom, aby státy opustily zájmy korporátně řízeného ekonomického růstu, které nutně stojí na prohlubující se nerovnosti. jejich hlavní povinností by mělo být vybudování a udržování infrastruktury péče. což znamená postavit současné priority většiny národních států na hlavu.

odstranit všechno příkoří není v moci žádného státu a žádné jeho instituce. co ale pečující stát dokáže, je poskytnout podmínky, ve kterých může naprostá většina lidí nejen přežít, ale i prosperovat. přestože nedisponuju moc velkým ekonomickým kapitálem, ten sociální a kulturní považuji za své obrovské privilegium – vždyť od strádající třídy mě v typologii daniela prokopa nazvané „česká společnost po třiceti letech“ vydělila právě jen podpůrná síť, kterou pro mě představují lidé v mém okolí a kolektivy, v něž se spolu s nimi organizuji. ne každý*á ale takové privilegium má – sociální úzkosti a další specifické formy prožívání, skrze které se individuum vyrovnává s nepříznivými životními podmínkami, mohou organizování se významně ztěžovat. a podpůrný systém by tu měl být i pro úzkostná těla. pro všechna těla bezpodmínečně, tedy bez ohledu na jejich schopnost (abled body) nebo neschopnost (disabled body), nemoc či moc. organizujme se v neformální kolektivy, utužujme vzájemnou pomoc a – jako nejradikálnější protestní gesto johanny hedvy – starejme se jedna o druhou. zároveň ale mluvme, pišme a poslouchejme, co konkrétně může udělat stát – respektive co udělat musí –, abychom jej nadobro nesmetli*y ze stolu jako další zastaralou a nevyhovující infrastrukturu, jakou se tak často zdá být.

neformální kolektivy nám oproti státu nabízejí bezprostřední a bezpodmínečnou – v doslovném slova smyslu těchto přívlastků – úlevu od těžkostí, jimž jako nemocní*é/ postižení*é čelíme. jsou tady pro nás, když si potřebujeme s někým zanadávat na strukturální násilí ve formě chybějících ramp pro vozíky nebo studijních plánů necitlivých k neurodivergentnímu studentstvu. kolektivy vzájemné pomoci jsou prostory, kde můžeme vzájemně sdílet zranitelnost. krásně to na jednom setkání mého crip kolektivu shrnula kamarádka anna: „pokud by něco, co děláme tady, bylo nějak zajišťováno ze strany státu a bylo to pořád tak příjemné, jako je to tady s vámi, tak bych si nestěžovala. bylo by krásné, kdyby to takhle fungovalo. ale v tuhle chvíli jsem na jakoukoli státní podporu rezignovaná.“

oficiální státní podporu vždy omezují kritéria způsobilosti a potřebnosti. americký právník a aktivista dean spade navrhuje vzájemnou pomoc jako alternativu ke státem a jinými autoritami organizované charitě, která pečlivě posuzuje, kdo si v krizi pomoc zaslouží a kdo ne, a tuto pomoc nabízí ve formě narovnání individuálního těla namísto narovnání systému. vzájemná pomoc útočí přímo na systém. těla, která vůči systémovým krizím podléhají zranitelnosti, ubezpečuje o tom, že si pomoc zaslouží bez podmínek. odmítá přísná kritéria potřebnosti a způsobilosti a namísto toho vzývá právo všech na dostupné a důstojné léky i bydlení. krizí, kterým čelíme, totiž neubývá, spíše naopak: extrémní počasí, sucho a požáry, globální pandemie a asociální politiky vystavují naše poraněná těla další zranitelnosti. spade nám radí nedoufat, že od státu přijde pomoc, která nikoho nevyčleňuje a nevymezuje. neznamená to však, že o změnu systémového rozměru máme přestat usilovat. znamená to, že zároveň s tím musíme budovat schopnost uspokojovat potřeby navzájem ve svých komunitách.