Už od malička mě fascinovala možnost utéct z vlastního těla. Coby dítě devadesátek, vystavené doznívajícím (nebo spíše komercializovaným) fantaziím kyberpunku, měly pro mě odtělesněné světy specifickou přitažlivost, která byla jasně kulturně strukturovaná do podoby tzv. virtuální reality. Spolu s mými vrstevníky*icemi jsme nadšeně sledovali*y své (zpravidla mužské) hrdiny animovaných filmů a románů, od Jonnyho Questa po Johnnyho Mnemonica, jak se pravidelně noří do kyberprostoru a zažívají tam vzrušující dobrodružství. Později jsme si alespoň částečně realizovali*y vlastní fantazie hraním počítačových her. Kdybychom jenom tušili*y, že jsme možná jedna z posledních generací, která může hry jenom tak hrát a nemusí u nich taky hustlit.

Mzda jako nástroj dělby práce

Představy o virtuální realitě jako o utopickém prostoru nekonečné expanze byly produktem osmdesátých a devadesátých let a jejich prvotního okouzlení internetem. V osmdesátých letech byl Internet, slovy feministické filozofky Donny Haraway, „potomkem studené války“, který měl primárně zajistit zachování kontinuity vojenského velení v případě jaderného útoku. O dekádu později se jeho civilní použití stalo zdrojem inspirace pro řadu nehierarchických a anti-autoritářských utopií. V těchto utopiích jsme měli být všichni osvobozeni od svých genderových, rasových a sociálních identit. Jsou to totiž právě tyto identity, připisované našim tělům, které určují společenské hierarchie uvnitř režimu námezdní a reprodukční práce a determinují, v jaké pozici se jednotlivec v různých historických etapách ocitá.

Americká socioložka Nancy Fraser identifikuje ve své eseji Contradictions of capital and care tři etapy vývoje vztahu námezdní a reprodukční práce v kapitalismu. První etapu situuje do devatenáctého století, kdy byla námezdní a reprodukční práce v zemích globálního Severu rozdělena mezi veřejnou a soukromou sféru. Bílí muži dostávali za práci mzdu, zatímco ženy vykonávaly reprodukční práci bez nároku na odměnu a musely si přivydělávat ve společensky a ekonomicky málo ceněných pozicích.

Druhá etapa (od konce první světové války do sedmdesátých let minulého století) podle Fraser představuje období fordismu a silného sociálního státu. V tomto období podporoval stát skrze sociální politiku (tzv. family wage, respektive mzdy, ze které bylo možno obstarat prostředky denní obživy pro celou rodinu) existenci nukleární rodiny a tím upevnil roli žen vykonávat neplacenou reprodukční práci jako je vaření, úklid, péče o rodinu a domácnost. Jak ve své knize Patriarchy and Accumulation on a World Scale (Patriarchát a akumulace ve světovém měřítku, 1986) upozorňuje socioložka Maria Mies, zatímco kapitalisté a imperialisté kolonizovali globální Jih, muži-dělníci byli po desetiletích násilných střetů uplaceni možností kolonizovat alespoň vlastní domácnost. Díky tomu pak byli muži a kapitál, který je zaměstnával, schopni ekonomicky profitovat z neplacené reprodukční práce svých partnerek.

Třetí stadium potom představuje období globalizovaného finančního kapitalismu, kdy jsou kvůli osekání sociálního státu a stagnaci reálných mezd ženy ze zemí globálního Severu nuceny nastoupit na dvousměnný provoz reprodukční a námezdní práce doma a v zaměstnání. Tuto situaci si mohla část žen z vyšší střední třídy dovolit řešit delegováním reprodukční práce na především nebílé ženy v roli služebných, chův a pečovatelek.

Tři, dva, jedna, web!

Proměna reprodukční práce ve druhé polovině dvacátého století zároveň výrazně rezonuje s vývojem tzv. kognitivní práce v rámci digitální ekonomiky, která vyjadřuje naši sdílenou kapacitu vzájemně komunikovat za použití symbolů. V digitálním kapitalismu do ní tak patří vše od chatování přes vytváření a sdílení memů až po pasivní konzumaci digitálního obsahu produkujícího uživatelská data.

Zmíněný vývoj byl doprovázen také proměnou samotného internetu od prvotního webu 1.0 až po nastupující web 3.0. Na webu 1.0 si každý*á tvůrce*kyně obhospodařuje svou webovou stránku jako vlastní zahrádku obehnanou vysokým plotem, přičemž se návštěvníci*ice mohou jen kochat pohledem a maximálně přes kontaktní formulář s majitelem prohodit pár slov. Oproti tomu je současný web 2.0 jiný, protože zde veškeré uživatelstvo čile hospodaří a komunikuje na sdíleném prostoru obřího interkontinentálního safari, které vlastní a spravuje provozovatel, například jeden z technologických gigantů typu Meta (firma, která vlastní Facebook a Instagram). Tento provozovatel na safari také pořádá zájezdy a exkurze pro své skutečné klienty, což není nikdo jiný než jeho inzerenti. S pomocí provozovatele pak mohou tito klienti skrze digitální data vystopovat a následně i ulovit své cílové zákazníky*ice z řad uživatelů*ek. Ne nadarmo se v souvislosti s webem 2.0 skloňují pojmy jako digitální feudalismus nebo kolonialismus. Majitel platformy je tedy náš pán a my jakožto uživatelstvo pro něj naším permanentním sociálním švitořením a hemžením (mnohdy akcelerovaným politickými konflikty) vykonáváme kognitivní práci, jejíž plody on vesele zpeněží. Kamerunský filozof Achille Mbembe tvrdí, že díky digitálním technologiím jsme natolik objektivizováni, až se všichni ocitáme v pozici „černých tohoto světa“.

Příslibem vysvobození z feudalistického webu 2.0 má být tzv. web 3.0. Ten je specifický různými blockchainovými technologiemi od kryptoměn přes nezaměnitelné tokeny (NFTs) až po metaversy, jako jsou Sandbox nebo Decentraland. Blockchain umožňuje existenci exkluzivního vlastnictví digitálních objektů, čímž může vyřadit ze hry centrální digitální instituce, jako jsou banky či korporace. Díky této technologii se digitální objekty mohou stát jedinečnými a není možné je volně kopírovat a šířit.

Ve svých utopických představách japonský teoretik médií Kenji Saito doufá, že jednoho dne bude web 3.0 fungovat jako decentralizovaná, na blockchainu postavená meta-příroda osvobozená od peněz i námezdní práce, kterou budou uživatelé putovat jako skupiny digitálních lovkyň a sběračů. Současný stav webu 3.0 ovšem nabízí spíše vizi rozparcelovaného ostrova, na kterém digitální půdu zapsanou do blockchainu vlastní úzká skupina nové digitální buržoazie z řad brzkých investorů, pro niž zbytek uživatelstva musí vykonávat kognitivní práci (ať už formou poskytování osobních dat za účelem inzerce, nebo vytvářením a moderováním obsahu).

Kyberdomácnost

Přestože je analogie webu 2.0 a feudalismu značně rozšířená a ukazuje se jako analyticky i politicky vcelku plodná, rozhodně není dokonalá a vyčerpávající. Nicméně i já jsem ji v některých svých dřívějších textech využíval, abych ilustroval rozdíl mezi webem 2.0 a webem 3.0. Zatímco ve světě webu 2.0 je pár silných hráčů v roli feudálů, kteří pobírají rentu v podobě osobních dat svých uživatelů*ek, ve světě webu 3.0 jsou uživatelé*ky formálně osvobozeni*y a služby si kupují za svou práci či svoje data. Nabízí se tak srovnání pro přechod mezi feudalismem a kapitalismem, který také stál na formálním osvobození dělníků*ic, kteří najednou směňovali*y svou pracovní sílu za mzdu. Jinými slovy by se dalo říci, že web 3.0 proletarizuje kyberprostor.

Avšak nabízí se ještě jedna, přesnější analogie. Irská teoretička digitálních médií Kylie Jarrett ve své knize Feminism, Labour and Digital Media: The Digital Housewife (Feminismus, práce a digitální média: Digitální žena v domácnosti, 2015) argumentuje, že neplacenou práci uživatelů*ek sociálních sítí je možné chápat jako práci žen v domácnosti. U obou případů se totiž jedná o práci, která je založena na péči a komunikaci. Každé utření prachu, každé pohlazení, každá starost o blízké jsou výkonem neplacené reprodukční práce, která udržuje při životě armádu pracujících sloužících kapitálu. Stejně tak je i každá poslaná zpráva, každá nahraná fotka, každý lajknutý mem dalším drobným každodenním úkonem, který zdarma vytváří hodnotu pro technologické giganty.

Reprodukční práci osob v domácnosti ani kognitivní práci rodiny a přátel sdílejících rodinné fotografie a kočičí memy nelze redukovat na pouhé ekonomické aktivity, na pouhé zdroje ekonomické hodnoty. Tyto činnosti jsou v podstatě esencí existence naší a jakékoli jiné společnosti. Aktivity, při kterých o sebe členové*ky komunity vzájemně pečují a utvářejí své individuální i kolektivní identity skrze příběhy a kulturní artefakty (ať už materiální, nebo virtuální), jsou kulturní univerzálie a je možné je považovat za definiční znak společnosti. Proto není možné se této práce zříct, nebo ji snadno odmítnout.

Kapitalismus tak v jistém smyslu skutečně stojí na „lidské přirozenosti“ (sic!), kterou ovšem není toliko oslavovaná soutěživost, ale naopak je to péče a komunikace umožňující společnou sociální existenci.

Feminizace kyberprostoru

Donna Haraway ve svém průlomovém textu A Cyborg Manifesto (Manifest kyborgů, 1985), argumentuje, že díky globalizaci a rozvoji informačních a komunikačních technologií se práce, bez ohledu na gender, stává tzv. feminizovanou. „Být feminizován*a znamená být extrémně zranitelný*á; být rozebratelný*á, znovu složitelný*á, vykořisťovaný*á jako rezervní pracovní síla; spíše než jako dělník*ice být vnímán*a jako služebnictvo; podléhat časovému rozvržení placené i neplacené práce, které je výsměchem pevně stanovené pracovní době; vést existenci, která vždy hraničí s obscénním, nemístným a redukovatelným na sex.“ Haraway tak upozorňuje, že informační kapitalismus činí zkušenost (především nebílých) žen v podstatě univerzální.

V kyberprostoru se tento typ feminizace (v různé míře intenzity) týká téměř všech od producentů*ek přes modrátory*ky až po diváctvo obsahu. Jak jinak než jako „obscénní“ chápat skličující práci, při níž „extrémně zranitelná“ moderátorka obsahu v uprchlickém táboře musí třídit hodiny a hodiny audiovizuálního materiálu zachycujícího brutální násilí, v důsledku čehož se u ní projeví posttraumatická stresová porucha? Jak čelit úzkosti prožívané autorstvem na platformách YouTube nebo OnlyFans, které vložilo ohromné množství úsilí do tvorby obsahu a budování divácké komunity – a to vše s vědomím, že může být nenadálou změnou algoritmu kdykoli odstaveno na druhou kolej jako „rezervní pracovní síla“ nebo odstřiženo od platformy definitivně?

Tyto dnes již běžné podoby tzv. platformové ekonomiky webu 2.0 nabízejí vhled do dynamiky rozvoje námezdní práce v kyberprostoru. Práce, která je sice formálně dobrovolná (stejně jako standardní námezdní práce), na své vykonavatele*ky klade značné psychické nároky a vystavuje je nikdy nekončící nejistotě. Z toho vycházející frustraci často není s kým komunikovat, protože komunikace ze strany platforem bývá velmi často jednostranná a vede pouze směrem od platformy k pracujícím. Potenciální stížnost na změnu algoritmu nebo výpadek serverů tak není komu zaslat.

Nakonec ani uživatelstvo není této nejistoty ušetřeno. Všechny ty vzpomínky, kontakty, fotky a videa, skrze které si udržujeme jak naše komunity, tak i obraz sami*y sebe, jsou mimo naši kontrolu. Nejen že o ně můžeme být kdykoli připraveni*y, ale zároveň máme jen omezenou kontrolu nad selektivním řazením obsahu, který je nám nabízen. Skrze naši digitální stopu jsme „rozebíráni*y“ na pouhé kulturní znaky a socioekonomické ukazatele a následně znovu „skládáni*y“ do specifických demografických skupin, na něž pak cílí komerční i politická reklama.

V metaversu mohou dřít všichni. I děti

S přechodem na web 3.0 se feminizace kognitivní práce intenzifikuje a dochází k podobné proměně, k jaké došlo ve sféře reprodukční práce na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Reprodukční práce se tedy transformuje v námezdní práci, která je delegována na materiálně a symbolicky marginalizované uživatelstvo.

Web 3.0 totiž klade důraz na exkluzivní vlastnictví digitálních objektů, ať už se jedná o kryptoměny, digitální pozemky, či umělecká díla v podobě NFT. Zároveň je do designu těchto platforem zakódována představa, podle které hodnota věcí spočívá v jejich vzácnosti. Proto mají zpravidla kryptoměny, NFT i pozemky v metaversu omezené množství. Zatímco v materiálním světě je vzácnost (respektive omezenost) niternou vlastností hmoty a její vlastnictví je regulováno právním řádem státu, ve světě webu 3.0 je obojí delegováno na digitální design blockchainové sítě.

To znamená, že ti*y, kdo pozemky či artefakty získali*y jako první, mají výraznou výhodu nad pozdě příchozími. Proto během roku 2021 téměř milion Filipínců*ek ve snaze pokrýt výpadky příjmů způsobené pandemií masově hrál blockchainovou hru Axie Infinity, která hráče odměňuje za hraní nativní kryptoměnou. Jedná se o tzv. play-to-earn hru, kde si chudší hráči*ky mohou pronajímat herní postavy od movitějších spoluhráčů*ek ze zemí globálního Severu. Těmto svým mecenášům pak odevzdávají až 50 % svého herního výdělku. Ubíjející robota, kdy hrou Filipínici*ky trávili*y šest až sedm hodin denně (nad rámec běžného zaměstnání), nakonec vedla k projevům symptomu vyhoření, jako jsou úzkosti, nespavost a agrese.

Na populární platformě Roblox takto dnes pracují i děti. Vytvářejí placený herní obsah pro ostatní spoluhráče*ky a postupně se propadají do skličujících vztahů námezdní práce, aniž by měly sebemenší ponětí o tom, jak navigovat hranice osobního a pracovního života. Platforma se jich neptá na jejich pocity. Jen jim dá nástroje k práci a produkt pak dodá zákazníkům*icím z řad ostatních uživatelů*ek. V improvizovaných dětských developerských týmech mezitím bují šikana, bossing, sexuální obtěžování a úzkost hnaná strachem z neúspěchu.

Cynismus pozdního kapitalismu

Celkový cynismus a bezútěšnost této struktury se dá ilustrovat na vyjádření herního konzultanta Mikhaie Kossara: „S levnou prací z rozvojových zemí můžete využívat chudé hráče z Filipín jako NPCs (non-player characters, česky nehráčské postavy).“ Tento digitální komparz pak může podle Kossara „zalidňovat váš herní svět, možná vykonávat nějakou nahodilou práci, chodit sem a tam, rybařit, vyprávět příběhy, dělat prodavače, možné je v podstatě cokoli“.

Fantazie o virtuální realitě naštěstí zatím zůstávají předmětem hlavně spekulativní a korporátní fikce. Vlastně je otázkou, zda budou někdy realizovatelné, a ještě palčivější otázkou je, zda jsou z pohledu společenské emancipace vůbec žádoucí. Byť to znamená vzdávat se svých dětských snů o životě bez těla, myslím si, že nejsou. Alespoň ne v podobě, v jaké jsou v současnosti navrhovány a realizovány.

Optikou kritické feministické teorie se totiž ukazuje, že uživatelstvo v digitální ekonomice zažívá přechod od role neplacených osob v domácnosti k placenému služebnictvu. Kognitivní práce, která sloužila k naplňování života smysluplným kulturním obsahem, se pozvolna proměňuje v námezdní práci, kterou mají vykonávat ti*y ekonomicky nejslabší. Protože s postupující automatizací a proměnou pracovního trhu populace materiálně deprivovaných poroste, jeví se Kossar jako temný prorok, když suše konstatuje, že „jsou tu lidé, co mají peníze, ale nemají čas hry hrát, a pak jsou tu lidé, co nemají peníze, ale mají čas na hraní“. Jen budou hrát pro někoho jiného, ne pro sebe. Absurdita takového pojetí hry zůstává Kossarovi zřejmě skrytá. Většina hráčů by se v takovém světě ocitla ve stejné pozici jako domácí pracovníci*e, kteří*ré nemají peníze, a tak musí pečovat o rodiny lidí, kteří nemají na péči čas. Žádný únik se nekoná. Dynamika námezdní práce se v kyberprostoru projevuje možná ještě agresivněji než mimo něj.