Většinou nemám problém zapojovat se do rozhovorů s cizími lidmi, ale přiznám se, že na téhle akci se necítím úplně ve své kůži. Je 24. února 2020, zhruba měsíc do prvního lockdownu, a já se nacházím na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Účastním se semináře k Istanbulské úmluvě a Manželství pro všechny, který zorganizoval poslanec Pavel Jelínek (SPD) spolu se svou asistentkou Ivanou Schneiderovou, předsedkyní spolku Tradiční česká rodina (spolek se později přejmenoval na Tradiční rodina). Jsem tu zdaleka nejmladší a kromě mě tu sedí jen příznivci krajní pravice a senioři. Nejsem tu však jen ze zvědavosti, ale kvůli výzkumu. Poslední čtyři roky svého života jsem totiž strávila etnografickým zkoumáním anti-genderového hnutí.

Od té doby, co se o tomto fenoménu začalo mluvit, toho bylo už poměrně hodně napsáno o jeho kořenech, nadnárodním propojení jednotlivých organizací, napojení na katolickou církev, konspirační scénu, krajně pravicové a konzervativní strany a v neposlední řadě o jeho manipulativních strategiích. Velká pozornost se pak věnuje vyvracení mýtů a nepravdivých tvrzení. Anti-gender se běžně vysvětluje jako reakce na pokrok v oblasti ženských a LGBTIQA+ práv, tedy jako „patriarchát, který vrací úder“. Jenže jak píše politoložka Eszter Kováts, která se zabývá anti-genderovým hnutím v Maďarsku, taková interpretace je nejen zplošťující, ale navíc nabízí feministům:kám, kteří:ré jsou neustále nuceni:y usilovně bránit prosazování norem Evropské unie a OSN a nadnárodních úmluv, morálně pohodlnou pozici: vzhledem k tomu, že to, co jejich opozice nazývá „genderem“, je jen karikaturou významu původního termínu, znamenalo by přiznání vlastních chyb kapitulaci a přiznání pravdy protivníka, který používá nekalé techniky. Na druhou stranu budeme-li lidi, kteří argumenty tohoto hnutí přijímají za své, vnímat jen jako nevzdělané stádo, které nechápe, o čem je řeč, ubíráme jim tak právo na jejich autentické prožitky a hmatatelné potřeby, které je k anti-genderové mobilizaci v první řadě motivovaly. Cílem mého výzkumu proto bylo se s nimi bavit a poslouchat je.

„Já tady nejsem jenom kvůli těm chlebíčkům zadarmo,“ promluvil na mě během přestávky na oběd na zmíněné akci starší pán a vyřešil tak moje rozpaky nad tím, jak někoho oslovit. „Já jsem tady, protože mi přišel takovej e-mail a já mám z toho všeho strach,“ vysvětlil mi, zatímco si na talíř naložil hromádku jídla. Z demografického složení účastníků akce, kde lidé jeho věkové kategorie tvoří značnou část obecenstva, je celkem evidentní, že senioři, kteří mají pocit, že současnému světu nerozumějí, jsou jednou z kategorií, na které anti-genderisti:ky cílí. Podíváme-li se na jejich praktiky, není divu, že pán, který se se mnou dal do řeči, a jemu podobní lidé mají strach. Obecně velké procento anti-genderistů:ek, jejichž texty, proslovy a webové stránky jsem v rámci výzkumu zkoumala, zvolilo strategii varování před tím, co nás čeká po ratifikaci Istanbulské úmluvy a schválení Manželství pro všechny. Ve většině případů to byla apokalypsa nebo zrůdnosti srovnatelné jen s druhou světovou válkou. Na uvedeném semináři tak například vystoupila uznávaná filozofka a „lifestylová poradkyně“ Anna Hogenová, která se ve svém příspěvku nebála přirovnat autory:ky textu Istanbulské úmluvy k válečným zločincům Adolfu Eichmanovi a Josefu Mengelemu.

Chce-li někdo vyvolat strach o budoucnost skrze morální paniku, potřebuje k tomu obzvláště zranitelnou oběť. Proto není divu, že v anti-genderových textech a proslovech jako oběť nejvíce figurují děti. „Schválení zákonu homosexuálního manželství bude mít vliv na vaše děti a vnoučata,“ zní například z video spotu Aliance pro rodinu, ve kterém ne náhodou figuruje v hlavní roli „dědeček“, který nevěřícně kroutí hlavou nad LGBTIQA+ obsahem moderních pohádek pro děti.

Anti-gender rétorika jako nástroj politické moci

Ačkoli se anti-gender často přičítá pravicovým populistům:kám, kteří:ré se nebojí ho používat v jeho nejextrémnější formě, ve skutečnosti lítý boj vedený za „tradiční rodinu“ funguje jako pojítko mezi neoliberály, krajní pravicí a ultrakonzervativními katolíky. Každá skupina z uvedené koalice pak používá jiné argumenty, jiný komunikační styl a má jinou motivaci chránit „tradiční rodinu“. Po vzoru našich polských sousedů ultrakonzervativní představitelé české katolické církve využívají tento boj jako příležitost k vylepšení postavení své církve. Aby posílili svou pozici, jejich rétorika často kapitalizuje na nespravedlnostech, kterých se na katolících dopouštěl minulý režim, a stavějí se do pozice utlačované menšiny. Důraz pak kladou na vykreslování zastánců a zastánkyň genderové rovnosti jakožto představitelů iracionální ideologie, která je proti vší přirozenosti. Stavění se do role „ochránce přirozenosti“ pomáhá církvi, jež sama často bývá diskvalifikována z dialogu kvůli iracionalitě, vybudovat si image racionálního aktéra v kontextu tzv. kulturních válek, kterým tito samozvaní „obránci rodiny“ rádi a často šermují.

Jednotlivé větve téhle „anti-genderové koalice“ se navzájem doplňují. Katolická církev tvrdí, že „genderová ideologie“ je proti božskému řádu, tedy přirozenosti, a zavádí takové termíny jako „komplementarita pohlaví“ a „rovnost v důstojnosti“. Členové:ky organizací, jako je například Aliance pro rodinu (Alipro), pak zbavují tento diskurz stop religiozity a argumentují tím, že děti, které vyrůstají v gay a lesbických rodinách, si odnášejí celoživotní traumata. Alipro se – ačkoli parazituje na manipulačních strategiích krajní pravice – vyhýbá otevřeně homofobním a antifeministickým projevům a místo toho je kóduje do líbivého PR. V rámci této strategie se prezentuje jako organizace, která se stará o zájmy českých rodin. Jakým způsobem českým rodinám pomůže definice manželství jako svazku ženy a muže, nicméně zůstává nezodpovězenou otázkou. Navíc Alipro, která má personální a ideologické vazby na konzervativní a zároveň neoliberální organizaci Občanský Institut, na svých stránkách dost jasně naznačuje, kdo má českým rodinám pomoct. V úvodním textu stránek tvrdí, že na „silných a samostatných rodinách se dá budovat lepší budoucnost“. Vzhledem k neoliberální povaze zmíněných kruhů lze předpokládat, že „silné a samostatné rodiny“ si pomohou samy, a proto není potřeba žádná sociální politika státu.

Druhá strana mince anti-genderu

Jenže mezi těmi, kdo jejich anti-genderovou rétoriku adoptují, jsou často lidé, kteří na takovou asociální politiku nejvíce doplácejí a ani po ní netouží. Ba naopak, často mají pocit, že jejich život byl před revolucí lepší. Mezi nimi je například Dana (jméno bylo změněno), která se stala aktivistkou v jednom z anti-genderových spolků a s níž jsem během svého výzkumu dělala rozhovor. V něm Dana vyjádřila přesvědčení, že všechno, co máme teď, bylo před revolucí mnohem lepší: „Já jsem tenkrát byla proti revoluci. Já se přiznám. V červnu ’89 jsem přebrala svůj vysněnej obchod, říkali mi ‚paní vedoucí‘ a mně bylo do třiceti let. A pak začala revoluce a já říkám: ‚Běžte dom, nechoďte sem, co se vám nelíbí? Chleba za 2,50. Chcete mít ceny jako na Západě?!‘ A to přijeli samí studenti z Prahy a křičeli: ‚Ať žije Havel!ְ‘ A já ani nevěděla, kdo Havel je. Nikoho tenkrát nezajímalo, co chceme my!“

Když jsem se Dany ptala, co jí přináší anti-genderový aktivismus, říkala, že pocit hrdosti a zadostiučinění. Od malička prý byla „řešitelkou problémů“ a lidé ji často žádali o pomoc. Je na sebe vždycky pyšná, když ji na ulici tito lidé zastavují a děkují jí. V tom se Danina výpověď shoduje s výpověďmi dalších aktivistek, které vnímají svůj aktivismus jako něco, co jim pomohlo zvednout sebevědomí. Jak píše americká antropoložka Kirsten Ghodsee, současná anti-genderová politika ve východní Evropě je založena na představě, že liberální feminismus je ideologie kulturního a ekonomického imperialismu Západu, která není nezbytnou odpovědí na palčivé problémy, s nimiž se ženy v tomto regionu potýkají. Tato představa pak anti-genderovým aktivistkám otevírá příležitost využít svou ženskou identitu (často se prezentují jako matky) a stylizovat se do role „opravdových ochránkyň ženských zájmů“. Mnohým takovým aktivistům:kám tak projekt nabízí formu seberealizace. Konkrétně Daně také pocit, že je pro společnost užitečná, přestože ji, jakožto nezaměstnanou, převládající ideologie vykresluje spíše jako parazitku.

Nelze se divit, že anti-genderová ideologie oslovuje právě tuhle skupinu lidí. Jedním z nejčastějších argumentů je, že „gender je byznys, na který tečou peníze, zatímco lidé třou bídu s nouzí“. Tímto argumentem anti-genderoví ideologové účinně míří na ty nejchudší a nejzranitelnější z nás, kdo trpí nouzí způsobenou rozpadem sociálních jistot. Tento důsledek neoliberálního kapitalismu (nejen krajní) pravice celkem úspěšně re-artikulovala z krize sociálního státu na krizi rodiny a morálních hodnot a přeložila tak socioekonomické problémy do jakési heteronormativní paranoie, tj. představy, že se zrovnoprávněním LGBTQIA+ lidí přijde i konec světa.

Rodina jako měřítko úspěchu

Pokaždé když jsem prezentovala svůj výzkum na akademických konferencích, byla jsem dotázána, jak ze svojí privilegované pozice intelektuálky dokážu mluvit s lidmi, kteří podobným věcem věří. Pravda je taková, že co se mého socioekonomického původu týče, mám k lidem, jako je Dana, blíž než k akademikům. Mé rodiče lze na základě výše jejich příjmů a vzdělání kategorizovat jako cílovou skupinu. Proto dobře vím, že pro ně rodina prostě neznamená jen skupinu lidí, ke kterým je pojí krevní pouto a city. Jak ve své knize The Dignity of Working Men (Důstojnost pracujících) ukázala socioložka Michele Lamont, zatímco lidé z vyšší střední třídy jsou často pyšní na to, co dělají ve své práci, na své zájmy a kariéru, chudší lidé vnímají jako svůj největší úspěch schopnost založit rodinu a postarat se o ni, jak jim ukládala národní pronatalistická ideologie. To, že dokázali sami sobě něco odepřít, aby jejich děti mohly prosperovat, pro ně bylo měřítkem vlastní hodnoty a zdrojem sebeúcty. „Nikdy jsme toho neměli moc, ale uživili jsme dvě děti, co se teď mají dobře,“ říkává často moje máma, když hodnotí, co se jí v životě povedlo. V tomto kontextu pak strašení „frontálním útokem na rodinu“, jak feminismus a LGBTQIA+ práva popisují anti-gendersti:ky, může mít obzvláště silnou odezvu. Lidé jako mí rodiče mohou snadno vnímat dnes již zaběhlé sousloví „frontální útok na rodinu“ jako útok na jejich vlastní způsob života. Může se totiž zdát, že systém, který je od revoluce postupně připravil o všechny sociální jistoty a svou nekritickou neoliberální rétorikou o tom, že „kdo se snaží, ten se o sebe dokáže postarat sám“, i o důstojnost, chce teď vzít relevanci i tomu, do čeho celý svůj život investovali své zdroje a energii: rodině.

Kirsten Ghodsee ve svém eseji The Enemy of My Enemy Is My Friend (Nepřítel mého nepřítele je můj přítel) píše, že neoliberální kapitalismus devadesátých let zneužil liberální feminismus a ženská práva jako nástroj ekonomické dominance Západu ve východní Evropě. NGO zaměřené na ženská práva, v důsledku své závislosti na západních sponzorech podle Ghodsee namísto zabývání se naléhavými problémy vyplývajícími z rostoucí nezaměstnanosti a rozpadu sociálního státu, prezentovaly jako příčinu všech problémů patriarchální struktury a zasloužily se o konstrukci „slovanského muže, který moc pije, bije svou ženu a není schopný přizpůsobit se progresivnímu, liberálnímu habitu občanů moderní civilizace“. Ačkoli lze Ghodsee kritizovat za to, že ve svém textu odebírá agentnost východoevropským feministkám a celý region homogenizuje (viz přiléhavá kritika polské aktivistky a vědkyně Agniezky Graff), má pravdu v tom, že prosazování feminismu shora, skrze liberální lobbyistické neziskovky, přispělo k popularitě anti-genderové rétoriky, která vykresluje „genderovou ideologii“ jako prostředek západního ideologického kolonialismu. Nemýlí se ani v tom, že chceme-li feministickou politiku, která bude v našem regionu schopná oslovit lidi napříč společností, musí být založena na sociální a inkluzivní politice, vymaněné z ideologie neomezeného volného trhu. Existující studie naznačují, že příčinou rostoucí popularity anti-genderu nejsou jen naštvaní bílí muži, kteří přišli o všechna svá privilegia, ale že koreluje s krizí liberální demokracie, která nesouvisí s rostoucí emancipací a z níž anti-gendersti:ky profitují.

Některým současným směrům feminismu se vyčítá, že se pro samé rozbíjení skleněných stropů opomíjí podlahu. V žádném případě nehodlám ze současné situace vinit feministy:ky. Ostatně je známým faktem, že pravicové politice feministi:ky a LGBTQIA+ lidé vždycky sloužili:y jako symbolický nepřítel , proti kterému je třeba se mobilizovat. Tuto strategii například využil americký prezident Ronald Reagan, který těžil z aktivismu a podpory americké křesťanské pravice (ta ostatně stojí za vynálezem termínu „genderová ideologie“ ). Reaganův důraz na rodinu rezonoval s konzervativním nacionalismem pracující třídy, která v jeho případě, jak píše David Harvey , poprvé v historii volila proti svým materiálním zájmům. I proto je podle mě nejlepší odpovědí na nespravedlivé útoky anti-genderistů:ek inkluzivní feminismus, který poslouchá a pracuje s lidmi reprezentujícími tuto pomyslnou podlahu a věnuje se problémům, které je trápí.

Autorka vystoupí na letošní Feministické konferenci s přednáškou „Jak se z feministek staly unašečky dětí? Vývoj českého anti-genderového hnutí“.

Konference se koná s cílem ucelené kultivace levicového feministického diskurzu v českém veřejném prostředí, síťování feministických subjektů, budování feministické komunity v a podněcování organizovaného feministického odporu.