Letos mi Ježíšek pod stromeček přinesl už tradičně rodinné hádky o generativní umělé inteligenci a kapitalismu. Třetí rok po sobě mi uprostřed pokračující genocidy Palestinců každé přání veselých Vánoc chutnalo na jazyku hořce. S vědomím, že dnes by se Ježíš v palestinském Betlémě narodil pod okupací, je pro mě těžké spolknout tu ironii oslav v jeho jménu.

Marně se snažím vzpomenout si, kdy přesně pro mě svátky ztratily to pověstné kouzlo. Jako dítě jsem totiž zimní období milovala. Vzpomínám na zasněžené uličky bratislavského sídliště, na pečení cukroví, hory bramborového salátu. Když mi bylo asi šest let, byla jsem si jistá, že jsem jednou na noční obloze mezi hvězdami opravdu zahlédla zlaté prasátko. Když dnes zavřu oči, cítím stejnou vůni skořice, vidím Popelku a Mrazíka v televizi, svíčky a barevná světýlka jako tehdy. Mámu, jak mi podává rozkrojené jablíčko. Tátovy vánoční kravaty. Babičku, jak v kuchyni vaří štědrovečerní večeři – a její přísný pohled, když jsem řekla, že mi prostě rybí polévka nechutná a jíst ji nebudu. A pak ona věta: „Víš ty vůbec, co by za tohle daly děti v Africe?“

Tuto formulku jsem slýchala poměrně často. Byla jsem hodně vybíravá; rodiče mi rádi připomínají období, kdy jsem jako dítě několik měsíců odmítala jíst cokoli červeného. Hladovějící děti na vedlejším kontinentu byly proto frekventovaně využívaným nástrojem z našeho rodinného výchovného manuálu. Jak jsem rostla, stud coby reakci nahradila frustrace. Co mají děti v Africe do činění se mnou?! „Tak jim to třeba do Afriky pošlete,“ odpovídala jsem vzdorovitě. Když rodiče pochopili, že tím ničeho nedosáhnou, řeči o afrických dětech utichly – a rybí polévka z našeho každoročního vánočního menu zmizela. Moje první malé osobní bojkotové vítězství.

Zajímá vůbec někoho, proč děti globálního Jihu hladoví?

Nonšalantní poznámky o hladovějících dětech, které se objevují v rodinných rozhovorech napříč generacemi, neukazují ani tak na individuální necitlivost lidí, kteří tento výrok používají, jako spíše na způsob, jakým jsme se v rámci společenského a ekonomického uspořádání naučili o globálních nerovnostech přemýšlet. Od raného věku jsme konfrontováni s narativem, který hladovění dětí v Africe nebo třeba jihovýchodní Asii prezentuje jako nevyhnutelnou realitu, zbavenou jakéhokoli geopolitického kontextu. V našem prostředí, které samo stojí mezi centrem a periferií globálního systému, se vlastní zkušenost s rostoucími cenami, materiální nejistotou a tlakem na přežití často prolíná s představou, že „jinde je ještě hůř“. Utrpení dětí „tam daleko“ se tak snadno stává pouhým nástrojem k výchově dětí „tady u nás“. Nejde přitom vždy nutně o projev nadřazenosti, ale o způsob, jakým jsou globální nerovnosti zjednodušovány a odosobňovány. Neoliberální systém nám totiž nenabízí jazyk ani nástroje, jak tyto nerovnosti chápat jako politický problém – a už vůbec ne jako problém, který má stejné kořeny jako naše vlastní ekonomická nejistota.

Výsledkem je, že otázka, proč vlastně děti jinde ve světě hladoví, zůstává často nevyřčená – ne však z lhostejnosti, ale z pocitu bezmoci ohledně našich vlastních životních podmínek. Mezitím hladovějící děti vyrostou v hladovějící dospělé, kterým se pak vyčítá, že se odmítají podřídit systému, kvůli němuž nyní hladoví jejich děti. Na jejich protesty, stávky nebo i ozbrojený odpor často nahlížíme izolovaně – jako na problém „nestability“ či „násilí“. Materiální realita, která formuje nejen jejich osobní osudy, ale i celospolečenskou zkušenost a jejich rezistenci, zůstává neviditelná, zatímco koloniální násilí směřující k zachování mocenského uspořádání je vnímáno jako legitimní nástroj udržování pořádku. Vidíme to například v Súdánu, kde jsou opakované lidové vzpoury proti vojenským elitám a zahraničnímu vykořisťování mediálně rámovány jako „chaos“ nebo „nepokoje“, přičemž dlouhodobé zbídačení obyvatelstva, rozkrádání zdrojů a násilí páchané ve jménu „stability“ zůstávají mimo hlavní pozornost. A tak se cyklus opakuje.

Hladovění není izolovaný problém, ale symptom ekonomického systému, v němž se životní úroveň a hromadění kapitálu elit globálního Severu přímo opírají o vykořisťování globálního Jihu. Studie z roku 2022 s názvem „Imperialistická apropriace ve světové ekonomice: Odliv z globálního Jihu prostřednictvím nerovného obchodu, 1990–2015“, publikovaná v odborném časopise Global Environmental Change, popsala, jakým způsobem „rozvinuté ekonomiky“ globálního Severu skrze skryté náklady spojené s těžbou surovin, využíváním půdy, spotřebou energie a využitím pracovní síly čerpají zdroje ze zemí globálního Jihu.

Z výsledků studie vyplývá, že pojem „rozvojová země“ používaný pro většinu Jihu nemá téměř nic společného s úrovní produkce a přístupem ke zdrojům, ale vyplývá ze skutečnosti, že země tohoto regionu byly integrovány do globální ekonomiky za zásadně nevyrovnaných podmínek kopírujících koloniální struktury z minulých století. Ekonomiky globálního Jihu jsou často strukturálně orientovány na vývoz levné práce, surovin, zemědělských plodin a energie, jejichž ceny jsou na světových trzích dlouhodobě stlačovány. Místní proto z využitých zdrojů nezískávají odpovídající výnosy. Ziskovější fáze produkce – zpracování, technologický rozvoj, finanční řízení a kontrola globálních hodnotových řetězců – zůstávají převážně na Severu. Nejde proto jen o nerovnou směnu mezi státy, ale o přetrvávající systém koloniálního vykořisťování.

Typickým příkladem tohoto mechanismu je globální produkce kávy v zemích, jako je Etiopie, Uganda či Kolumbie. Kávová zrna se zde pěstují za nízké výkupní ceny, které farmářům často nepokrývají ani základní náklady, zatímco zisky vznikají až při pražení, marketingu a prodeji – ve fázích pod kontrolou firem na Severu. Země původu nesou sociální a environmentální náklady produkce, zatímco ekonomická hodnota je systematicky přesouvána jinam. Podobně funguje i výroba elektroniky založená na těžbě surovin v zemích globálního Jihu, například kobaltu v Demokratické republice Kongo. Ekologická devastace a extrémně nebezpečné pracovní podmínky tvoří skrytou cenu baterií do telefonů a elektromobilů, zatímco nejvyšší zisky opět vznikají až ve fázích designu, marketingu a prodeje, které jsou soustředěny na globálním Severu.

Protože velká část zdrojů a pracovní síly Jihu je organizována v zájmu hromadění kapitálu na Severu, nejsou tyto zdroje k dispozici pro uspokojení lokálních potřeb. Studie zjistila, že jen v roce 2015 si Sever přivlastnil z Jihu 12 miliard tun surovin, 822 milionů hektarů půdy, 21 exajoulů energie a 392 miliard hodin práce v celkové hodnotě 10,8 bilionu dolarů (v cenách Severu) – tedy 70násobek částky potřebné k ukončení extrémní chudoby v těchto zemích. Kategorie „rozvojová“ tak neoznačuje přechodný stav, ale stabilizovaný vztah nerovnosti každodenně reprodukovaný globálními ekonomickými institucemi.

Spotřebitelé jako loutky globálního kapitálu

V únoru 2024 se americký voják Aaron Bushnell na protest proti účasti Spojených států na genocidě v Gaze zapálil před bránou izraelské ambasády ve Washingtonu. V přímém přenosu prohlásil: „Toto je to, co naše vládnoucí třída rozhodla, že bude považováno za normální.“ Fotografie vyzáblých těl z Jemenu, záběry plastových pytlů s lidskými ostatky z Palestiny i snímky z vesmíru, na nichž je vidět krví nasáklý písek v súdánském al-Fáširu, jsou prezentovány jako normální. Stejně tak zpráva o dalším sesuvu kobaltové těžební šachty v Kongu nevzbudí pozornost médií. Normalizace utrpení je cynickou strategií elit, které potřebují, aby se systém mohl dál reprodukovat beze změny.

Přijmeme-li narativ, který tyto situace vykresluje jako normální, máme sklon je považovat za politicky neutrální. Bez ohledu na to, co se děje, se svět točí dál. Politici si i nadále potřásají rukama. Korporace i nadále hlásí „bezprecedentním růst“ a „rostoucí hodnotu pro akcionáře“. My i nadále chodíme do práce a utrácíme své těžce vydělané peníze za produkty vyrobené v jimi vlastněných společnostech. Tyto prostředky se následně vracejí do oběhu, kde jsou využívány k lobbování u zkorumpovaných politiků. Ti prosazují další daňové úlevy ve prospěch korporace, jejíž generální ředitel si pořídí další luxusní megajachtu. Finanční ředitel si pak kupuje svou pátou investiční nemovitost. Dělník pracující pro tuto korporaci se marně snaží najít dostupné bydlení. A samozřejmě za tuto ekonomickou nespravedlnost nemůže koncentrace kapitálu ani politická rozhodnutí – mohou za ni uprchlíci z destabilizovaných zemí globálního Jihu. Tedy alespoň podle mediálního obrazu, který systematicky zakrývá strukturální příčiny nerovností kulturními válkami s cílem chránit zájmy kapitálu. Populistům rostou preference. Motoristy máme na Ministerstvu životního prostředí. Trumpa v Bílém domě. Fašismus je na světě. Policejní brutalita roste. Samosprávy nakupují bezpečnostní řešení otestovaná na Palestincích od izraelských zbrojovek. Z našich daní.

Nic není politicky neutrální. Jeden a tentýž systém vytváří chudobu v zemích globálního Jihu a nejistotu pracující třídy na Severu. V globalizovaném světě ovládaném kapitálem slouží naše práce jako palivo pro struktury způsobující globální nerovnosti – i proto je příslib hojnosti, který nám kapitalismus předkládá, pouhým nástrojem pro ochranu zájmů kapitálu samotného. Nikdo si sám nevybírá systém, do kterého se narodí. Přesto nám právě naše kolektivní schopnost organizovat se umožňuje čelit těmto nerovnostem a zpochybnit samotnou existenci systému, ve kterém jakékoli děti kdekoli na světě nemají naplněny své základní potřeby. Ostatně jak píše novinář Omar El Akkad v knize One Day, Everyone Will Have Always Been Against This (Jednoho dne budou všichni říkat, že vždy byli proti, 2025): „Nic takového jako děti někoho jiného neexistuje.“

Zakousni se do ruky, která tě krmí

Jak se vypořádat se světem, ve kterém se propojuje a vzájemně posiluje tolik různých systémů útlaku? Boj, který nás všechny spojuje, je bojem proti samotnému impériu, jež doufá, že budeme jeho služebníky – poslušnými, nekritickými, lhostejnými. Obraz hladovějících dětí v Africe často vyvolává pocit studu nebo viny. Právě tyto emoce jsou nástrojem systému, který nás staví proti sobě, aby nebyl zpochybněn zdola. Kapitalismus nás jednou rukou krmí sliby hojnosti, zatímco druhou rukou nás drží na uzdě. Symbolické kousnutí ruky, která nás krmí, pak představuje nezbytný akt odporu a odmítnutí pasivní role, již nám systém přiděluje. Naše práce pohání globální struktury nerovnosti, a proto právě zde leží prostor pro kolektivní sílu a pro skutečnou změnu.

Jako podporovatelé palestinského (a celosvětového) osvobozeneckého boje si často klademe otázku, co dalšího bychom mohli ještě udělat, abychom narušili status quo. S vědomím, že již samotnou participací na represivním systému se stáváme spoluviníky, si musíme místo toho začít klást následující otázku: Čeho jsme ochotni se vzdát? Není přitom cílem, abychom se navzájem měřili v míře osobní oběti. Tato otázka směřuje jinam: Jsme ochotni vzdát se pasivity, kterou od nás neoliberální kapitalismus vyžaduje? Jsme připraveni odmítnout přidělenou roli pouhé součásti systému a chopit se své kolektivní síly?

Odmítnutí podpory korporací, které profitují z útlaku, není samo o sobě řešením, ale představuje vstupní bod do organizovaného odporu. Dokážeme se vzdát účtu na Disney+, když víme, že Disney je terčem palestinského hnutí BDS? Zrušíme plánovanou dovolenou v Dubaji, když víme, že Spojené arabské emiráty financují Rapid Support Forces v Súdánu výměnou za súdánské zlato? Stojí nový iPhone za životy dětí v Kongu, když naše staré telefony ještě bez problémů fungují? Odřeknutí individuální spotřeby není zkouškou morální čistoty, ale odpovědí na otázku, zda jsme ochotni a schopni sladit své osobní návyky s kolektivními politickými cíli. Smysl bojkotu nespočívá v tom, že si budeme odepírat věci, ale v koordinaci a disciplíně. Úspěch tkví v naší schopnosti organizovat se tam, kde svou prací a spotřebou každodenně udržujeme chod globálního systému.

Logika bojkotů je jednoduchá – přemožení výchozí mocenské dynamiky mezi výrobci a spotřebiteli tím, že třída pracujících uplatní svou kolektivní ekonomickou sílu k dosažení konkrétních cílů. Snad nejznámějším příkladem bojkotu byl ten proti jihoafrickému apartheidu. Jihoafričtí disidenti v roce 1959 vyzvali k bojkotu zboží z Jižní Afriky na protest proti rasové segregaci prosazované bílými koloniálními politiky a diskriminaci a násilí vůči černochům. Bojkot se zpočátku zaměřoval na ovoce a zeleninu, ale později se rozšířil na řetězce jako Marks & Spencer a Next nebo třeba bankovního giganta Barclays. Dalších 35 let byl bojkot ústřední součástí hnutí proti apartheidu. Po desetiletích organizování na úrovni občanské společnosti byl režim apartheidu v roce 1994 svržen. Tento bojkot nebyl úspěšný proto, že by si jednotlivci odepřeli ovoce nebo oblečení, nýbrž proto, že byl desítky let systematicky organizován, mezinárodně koordinován, propojen s dalšími formami odporu a pracující třída jej přijala za svůj. Právě tato kolektivní infrastruktura odporu, nikoli individuální oběť, byla schopna vyvinout tlak, který jihoafrický apartheid nedokázal ustát.

Dalším příkladem je bojkot autobusů v Alabamě. V roce 1955 Rosa Parks odmítla příkaz řidiče, aby si přesedla do sekce pro „barevné“ v zadní části autobusu. Její vzdor vyvolal úspěšný bojkot autobusů, při němž tisíce lidí radši měsíce chodily pěšky nebo využívaly komunitní dopravu. Dopravní společnost tak denně přišla o tržby z prodeje 30 000 až 40 000 jízdenek. Při zkoumání úspěchů politických hnutí často dojdeme k idealizaci charismatických osobností. Tento bojkot však nebyl úspěšný díky statečnému gestu Rosy Parks, ale díky dlouhodobé kolektivní disciplíně, solidaritě a ochotě vydržet ekonomický tlak.

V případě Palestiny zůstává princip bojkotů stejný: soustředit všechny dostupné formy tlaku na Izrael a instituce a společnosti, které se podílejí na útlaku palestinského lidu. Cílem je navrácení základních práv Palestinců, umožnění návratu uprchlíků a uplatnění práva na sebeurčení. Bojkot není zázračné řešení ani soutěž v osobním odříkání. Je jednou z taktik širší strategie zahrnující organizování, politický tlak, přímou akci i mezinárodní solidaritu. Právě proto vyvolává koordinovaná kampaň BDS takovou paniku mezi izraelskými představiteli a jejich spojenci (včetně těch na české politické scéně) – ne proto, že bychom si odepřeli konkrétní produkty, ale proto, že kolektivní odmítnutí spoluúčasti narušuje základy jejich moci. Historie nás učí, že skutečná změna nikdy nevzniká z izolovaných rozhodnutí. Tam, kde se osobní činy propojí s organizovaným odporem, začíná represivní systém, který nás vykořisťuje, ztrácet půdu pod nohama.

Jsem proti genocidě, podporuji Palestine Action

Zatímco píšu tyto řádky, probíhá v britských věznicích protestní hladovka osmi propalestinských aktivistek a aktivistů, kteří byli zatčeni kvůli svému údajnému zapojení do přímých akcí se skupinou Palestine Action. Jedná se o největší podobnou akci od hladovky irských republikánů v roce 1981, během níž se deset politických vězňů vyhladovělo k smrti. Protestující požadují ukončení cenzury komunikace, právo na spravedlivý soud, propuštění na kauci, zrušení zákazu organizace Palestine Action a ukončení provozu britských továren společnosti Elbit Systems, největší izraelské soukromé zbrojovky, která ve spolupráci s českou firmou LPP plánuje vstoupit na český trh.

Zákaz Palestine Action a její označení britskou vládou za domácí teroristickou organizaci odhaluje Achillovu patu impéria. Čtyři „hladovkující“ – Qesser Zuhrah, Heba Muraisi, Teuta “T” Hoxha a Kamran Ahmed – čelí obvinění v tzv. kauze Filton 24 za akci proti společnosti Elbit ve Filtonu poblíž Bristolu v srpnu 2024. Český občan Jonáš Cink, Amu Gib, Umer Khalid a Lewie Chiaramello jsou obviněni z letošní červnové akce na základně RAF Brize Norton, při které byly dva vojenské letouny pomazány červenou barvou. Právě tato akce, z účasti na níž je Jonáš Cink obviněn, později vedla k zařazení Palestine Action na seznam teroristických organizací. Od zákazu bylo více než 2 200 lidí ve Spojeném království zatčeno na základě protiteroristických zákonů za držení transparentů s nápisem „Jsem proti genocidě. Podporuji Palestine Action“.

Rychlost, s jakou britská vláda reagovala na ponížení způsobené vniknutím aktivistů na základnu Brize Norton, měla za cíl odradit od dalších přímých akcí. Místo toho nám však ukázala cestu vpřed a jasně odhalila, jak se stát bojí kolektivního odporu a organizované akce. Kroky Spojeného království dokazují, že systém není neotřesitelný a přímá akce musí být klíčovou součástí každé strategie, která chce otevřít prostor pro změnu.

Proto až budeme mít pocit, že už jsme vyčerpali všechny své možnosti, vraťme se k otázce, čeho jsme ochotni se vzdát. Stateční aktivisté obvinění z přímých akcí nám ukazují skutečný význam oběti jako nástroje solidarity. Podařilo se jim vzít hlad – tak často používaný jako válečná zbraň – a namířit ho přímo do srdce samotného impéria. Ukazují nám, že hojnost a komfort, v nichž žijeme, nejsou nic jiného než nástroje, které nás mají umlčet. Naše falešná svoboda není skutečně naše, když nám ji mohou tak snadno vzít, pokud se odvážíme vzdorovat. Nyní už je jasné, že cesta k osvobození povede skrze komunitu, dlouhodobý soustředěný tlak, kolektivní bojkot a přímé akce, ne skrze nástroje našeho pána či poslušnost vůči impériu. Nic nevystihuje naději na osvobození lépe než citát, který je často připisován irskému politickému vězni Bobbymu Sandsovi, jenž zemřel během republikánské hladovky v roce 1981: „Naší pomstou bude smích našich dětí.“ Všech našich dětí, po celém světě – těch v Palestině i těch v Africe, které si zaslouží nebýt pouhým výchovným nástrojem pro rodiče v zemích globálního Severu.