Snění je nedílnou součástí trans a kvír bytí i kultury. Žijeme v odrazech snů těch kvír bytostí, kterým nebylo umožněno si své sny v minulosti naplnit. Naše utopické představy o světě jsou zakořeněny v kultuře trans a kvír hnutí, které existuje mimo hranice normativní společnosti. Radikální imaginace je proto nástrojem pro vytváření světa, který může vzniknout z nás samotných. Cistém (cis-normativní systém) dnešní společnosti totiž pracuje na neustálé marginalizaci trans a kvír osob, okupuje naše těla a dohlíží na naše životy. Osobní sny o jiném systému jsou to, co nám naopak dává naději, že můžeme žít.

Kolektivní sny jsou klíčem ke změně. A právě o to se zasazujeme v našem kolektivu Plusko+, kde tvoříme bezpečné, radikální a kvír prostředí, a to v Brně a Praze. Naše snahy, které spočívají v pravidelných setkáváních-kroužcích, protestech, party a přednáškách, jsou to, co nám umožňuje realizovat své kvír snění mimo struktury, které nás utlačují. Našimi společnými zkušenostmi v těchto emancipovaných prostorech vytváříme struktury nové a ono kolektivní snění tak transformujeme ve střípky reality. Naše příběhy jsou důkazem toho, že tvořit utopii znamená chodit na kroužky a že chodit na kroužky znamená tvořit utopii. Tento text je kolektivní rozvahou nad tím, co pro každého*ou z nás znamená transutopie a jak jí dosahujeme ve vlastních životech.

Lála: Trans rebelie musí být hlasitá, stejně jako naše protesty

Byl podzim roku 2022, někdy brzy ráno, kdy už bylo jasné a potvrzené, co se stalo. Na Slovensku byli 13. října zavražděni dva kvír lidé, Juraj a Matúš. Dva životy zhasly kvůli nenávisti prostupující naší společností jako hniloba. Během tohoto dlouhého dopoledne jsme na sociálních sítích Pluska+ vydali*y krátké prohlášení a svolali*y pietní setkání před Slovenským konzulátem v Brně pod heslem „NAŠE HLASY NEUMLČÍTE!“ Ono heslo vyjadřovalo nemožnost potlačit pocity, zastavit myšlenky a slzy, které se draly na povrch, kapitálkami a vykřičníky. Sebrala jsem kapesník, do kterého jsem ty slzy otírala z tváře, a na jeho druhý konec jsem napsala: „Jediný, kdo se bojí, jste vy!“ Další slza ukápla jen o kousek vedle a vytvořila na kapesníku mokrou skvrnu. Nebyla to úplně pravda, i my jsme se báli. O životy své, svých přátel, své zvolené rodiny.

Plusko+ tehdy fungovalo pouze pár měsíců – naše rodina se scházela, organizovala se a snila o tom, že postaví kino, dům i školu. Bylo to něco nového, měli*y jsme tolik nápadů a tolik energie. Vzpomínám na jedno z našich prvních setkání. Chtěli*y jsme vyrobit a vymyslet všechno, co nám chybí: místa, slova, věci. „Uděláme lesbický trička!“ – „A sdílenou knihovnu!“ – „Mohli*y bychom jezdit i po školách!“ – „A kvír pouštění draků!“ – „Já chci kvír táborák!“ Hlavně aby už nikdo nikdy nebyl sám! Tolik nápadů, jak udělat své okolí a náš svět hezčím, abychom se prostě mohli*y mít fajn, aby už nikdo nikdy netrpěl tak jako my, tak jako oni.

Zármutek, který jsme prožívali*y celou tělesností, vyplouval ven jako urgentní volání po spravedlnosti. Pietních setkání i protestů jsme nakonec pomohli*y zorganizovat hned několik. Snažili*y jsme se také podpořit organizaci autonomních skupin mimo Prahu a Brno – věřím, že i díky tomu se lidé sešli například také v Olomouci a Opavě. V Praze jsme na hlavní demonstraci – snad největším protestu, kterého jsem se zatím účastnila – byli za Plusko+ jen dva. Přišlo tolik lidí! Dokonce s námi udělalo několik médií rozhovor. Myslím, že to bylo vůbec poprvé, co se o Plusku+ někde něco psalo. Když jsme se po našem krátkém proslovu objali*y, už jsme věděli*y, že se milujeme. Jako obvykle jsme pak běhali*y na konci průvodu s megafonem a křičeli*y různá hesla. Jedno z mých nejoblíbenějších je variabilní: „Brick by brick, wall by wall, we will make the cis-tem fall!“.

Nemám ráda, když jde průvod v tichosti. Ticho je totiž mocenský nástroj. Mlčení může sloužit k tomu, aby se udržovalo status quo, aby byla umlčena naše bolest a náš hněv. Jak píše Audre Lorde: „Vaše mlčení vás neochrání.“ (Sister Outsider, 1984) Ticho neprovokuje změnu, neodporuje útlaku, pouze dává prostor tomu, co už existuje. Protest, který je tichý, může působit dojmem, že jsme odevzdaní, že přijímáme své role obětí. Když křičíme, stavíme se proti těm, kdo nás chtějí umlčet. Ticho je nástrojem útlaku; hlas je nástrojem odporu.

Nicméně jediný člověk z okolí, který na naše pokřiky zareagoval, byla starší paní na zastávce, která se nás hořce dotazovala, zda neumíme i česky. Považuji to za svoji silnou stránku, a proto jsme docela rychle přišli*y s českým překladem už zmíněného hesla. „Cihla za cihlou, stěna za stěnou, my jsme kvír a jdeme za změnou-nou-nou!“

Asi poprvé jsem si tehdy uvědomila, jak smutné je nejenom to, že jako kvír člověk nemám ve společnosti místo, ale především nemohu svou identitu vyjádřit ve svém jazyku. Obojí je spolu neodlučitelně provázáno, protože jazyk není neutrální, je sám o sobě nositelem patriarchálních struktur. Teoretici*čky Judith Butler, Sara Ahmed, Eve Kosofsky Sedgwick aj. ve svých textech často poukazují na to, jak je jazyk prostoupen mocenskými vztahy, zejména pokud jde o normy týkající se rasy, genderu, sexuality a těla. Jazyk je nástrojem útlaku i formou vzdoru. Skrze to, jaká slova a výrazy existují, můžeme pozorovat, co je hodno mít své označení a co naopak není. Právě proto jsme se rozhodli*y, že chceme co nejvíc používat jazyk svůj. Chceme, aby se i v něm daly číst kvír příběhy a vzpomínky – jako ty, které čtete právě teď.

Překlad není jen mechanickým přenosem slov z jednoho jazyka do druhého; je to akt transformace. Je to proces, který mění významy, otevírá nové možnosti, překlenuje propasti a přitom zároveň odhaluje, co je v překladu ztraceno. Překlad mezi jazyky, ale také mezi kulturami, identitami a mezi různými podobami utlačovaných hlasů je politický akt.

Jako kvír lidé se neustále nacházíme v procesu překládání – překládáme své zážitky do jazyka, který často neodpovídá našim zkušenostem. Tento akt nás nutí znovu a znovu čelit strukturám moci, které určují, jaká slova a myšlenky jsou považovány za „přijatelné“ a jaké jsou vytlačovány na okraj.

Zatímco v anglickém „Brick by brick, wall by wall, we will make the cis-tem fall!“ se bavíme spíše o rozbíjení, v kvír kontextu bychom si třeba mohli*y vzpomenout i na legendární frázi „Kdo hodil první cihlu na Stonewall?“. Naopak „Cihla za cihlou, stěna za stěnou, my jsme kvír a jdeme za změnou-nou-nou!“ udržuje nejjasnější napětí mezi bořením a tvořením. Proto je toto heslo moje oblíbené – připomíná mi vztah kvír útěku z cis světa a objevování nových pravidel kolektivního fungování. Únik v našem kontextu není pouze cesta ven, ale cesta směrem k něčemu. Zatímco voláme po dekonstrukci starých systémů, stavíme zároveň nové. Útěk z tohoto světa není jenom vzdor, je to krok k utopii, kterou si tvoříme společně.

Nik: Liberácia trans tiel je kolektívna

V našej bubline neexistuje tvrdenie „narodil*a som sa v zlom tele“” Táto téza je totiž pasívna a nezvratná, no na tranzícii nič také nie je – trans ľudia nie sú nečinné obete a trans telá nie sú nepriateľmi. Naše telá sú premenlivé, a rovnako ako svet okolo nás ich našou vlastnou prácou postupne upravujeme, aby sme sa v nich cítili príjemne. Tranzíciou vytvárame naše osobné, podstatne menšie svety, kde môžeme rásť a ktoré sa veľmi často prelínajú s ďalšími takýmito svetmi. Tieto pomyselné línie nás spájajú a pomáhajú nám vytvoriť jednu veľkú trans utópiu, založenú na kolektívnej radosti a spolupráci.

Príbeh mojej tranzície totiž nie je len môj, je to aj príbeh mojich blízkych, ktorí pri mne počas celého tohto procesu v rôznych bodoch stáli. Minulý rok som podstúpil mastektómiu, v nemocnici v malom meste, ktoré bolo tak trocha uprostred ničoho. Ten rok naspäť ma potom z nemocnice brala Bára z nášho kolektívu a mali sme celodňový výlet naspäť do Brna. Celý kolektív, vrátane nášho pražského členstva, som stretol až po zotavení. Išlo sa na spoločnú chatu, a členstvo Pluska+ tak bolo jednými z prvých, ktorí videli výsledok mojej operácie naživo. Vtedy nastal aj jeden z ďalších pre mňa kľúčových momentov v tomto kolektíve, pretože s nami bolo aj naše trans členstvo.

Kolektívna radosť trans ľudí z tranzície ich blízkeho je ťažké opísať. Na jednu stranu je tu moja osobná perspektíva – oslavujeme výsledok mojej operácie a teším sa zo všetkých komplimentov. A potom tu je ten moment, keď sa pozriete na svojho trans kamaráta a uvedomíte si, že tento úspech nie je len váš, ale aj ich. Niekde medzi „Jupí, konečne sme sa dočkali Nikovej top surgery“ a „Dobre sa ti to zahojilo“ je skrytá aj pripomienka toho, že je možné byť trans a mať telo, v ktorom sa cítite dobre. Na to človek vlastne ani nepotrebuje operácie. Ja sám som túto radosť zažil už nespočetnekrát, keď moji kamaráti začali brať hormóny, keď som videl, že sa cítia dobre v oblečení, ktoré majú práve na sebe, alebo keď im robí radosť make-up. Je možné byť trans a mať sa rád, a práve také príbehy chcem čítať a počuť.

O trans ľuďoch často počúvame ako o akýchsi obetiach systému, v ktorom sme nútení žiť. Vo filmoch čelíme nepochopeniu zo strany rodičov a šikane v škole. V správach počúvame o tom, ako nám je ubližované a obrana našej existencie spadá na pár cisrodových hrdinov. Trans ľudia však nie sú fikcia, neexistujeme vo vákuu nenávisti a smútku. Vytvárame komunity, kde bok po boku bojujeme za našich trans súrodencov. Spoločne sa radujeme aj plačeme, hneváme a kričíme.

Terez: Naše utopie nevzniká na troskách dnešního světa

Skutečnost, že struktury Pluska+ tvoří svět, ve kterém chci žít, jsem si uvědomila v momentě, kdy mi začal dávat smysl náš aktivismus. Seděli*y jsme uprostřed lesa, někdo na mechu, někdo na pařezu. Já jsem si sedla na flek mízy, což jsem zjistila až později. Kolem voněla kůra. Nik, jeden z členstva našeho kolektivu, si připravil cvičení pro dvojice. Účelem aktivity bylo ptát se dokola na stejnou otázku: „Co bys dělal*a, kdybys věděl*a, že tvá aktivistická práce nic nezmění?“

Být součástí kvír aktivistického kolektivu je pro mě tou nejtransformativnější akcí, kterou jsem mohla zažít. Pohybovat se v nesmlouvavém prostředí, které přijímá proměnlivost lidí i věcí kolem sebe, pro mě bylo radikálním spouštěčem k odstranění mnoha vrstev útlaku, které na mě byly v průběhu života nalepeny. Když jsem v Plusku+ zažila radikální přijetí všech verzí mě samotné, měla jsem pocit, že jsem se srdcem vrátila do doby, kdy moje tělo a mysl nebyly nuceny naplňovat představy společnosti. Jako kdyby se každá rána na mé duši hojila. Vrátila jsem se do doby, kdy moje kvírnost nebyla výhrůžkou, ale příslibem. Tento euforický stav je zároveň konečným i výchozím bodem všech revolučních snah – je to semínko zaryté do cihlových zdí postavených kolem našich těl. Semínko absolutní emancipace od opresivních struktur, ze kterého vyraší stonek a list a květ a proroste vše, co se mu postaví do cesty.

Feministická aktivistka, spisovatelka a básnířka Audre Lorde napsala, že „pánovy nástroje nikdy nezboří pánův dům“. Naším nejsilnějším nástrojem proti opresivním strukturám jsou prostory, které kompletně odmítají systém, jenž utlačuje, okupuje a umlčuje. Přesně tyto prostory, které jsou otevřené, nehierarchické, podporující a radikální, jsou pilíři možné nové společnosti. V Plusku+ to vypadá jako možnost vycouvat, když už nemůžeš na něčem pracovat, nebo jako kolečko pocitů na začátku všech setkání. Znamená to i doprovodit někoho na top surgery, organizovat protest a pěstovat nekončící vášeň pro změnu. Znamená to koneckonců prožívat kvír a trans euforii.

Co bych tedy dělala, kdybych věděla, že cokoli, co jsem popsala, nikdy nic nezmění? Společnost založená na cis a hetero normách neposkytuje žádný prostor pro výchylky. Proto se každá kvír akce a každá kvír identita zdá jako vybojovaná a úmyslně udržovaná ve světě, který na ni není připravený. Kvír a trans přátelství a láska jsou záblesky těchto světů mimo zdi, a proto nemusíme pouze snít – můžeme spolu žít a bojovat za transformaci současnosti.

Ke konci Nikova cvičení už byla ona otázka irelevantní. Naše vlastní příběhy totiž už nyní mění životy nás i lidí kolem. Jediným možným způsobem pro dosažení světa, kde budou kvír a trans lidé vzkvétat, je tvorba našich malých světů, našich bublin, kde žijeme tak, jak si zasloužíme. Proto je třeba aktivně se podílet na budování komunity, jejíž struktury budou konstantně formovány podle těch, kdo je využívají. Plusko+ je moje utopická bublina, která mě pohání k nekončícím snahám o vytvoření společnosti, kde se moje střípky utopie stanou vitráží, skrze kterou vidím svět.

Naše utopie nevzniká na troskách dnešního světa. Je všude, kde jsme my. To je to, co tvoří Plusko+. To je to, co vytváří kvír komunita. To je to, co přináší rozhodnutí odmítnout pouze přežívání a začít budovat vlastní společnost. K dosažení utopie nepotřebujeme bourat zdi budované kolem nás samotných. Potřebujeme pěstovat rostliny se svým přátelstvem a nechat je těmi cihlovými zdmi prorůstat.