Druhá : směna


Zbořit všechny ohrady. Co má společného selhání s mužstvím a kým bychom jednou mohli být?

:Marek Torčík

Ilustrace: Adam

Občas si všichni přejeme alespoň na chvíli někam patřit. K tomu má společnost spoustu představ o tom, kým máme být a jak se máme chovat. Jenže co znamená, když se nám do našich rolí nedaří zapadnout?

„Buď trochu chlap,“ řekl mi kdysi můj otec. Netušil, že mi tím předává klec, kterou sám zdědil. Pokud se do ní nevměstnám, jsem ještě vůbec člověkem?

Vzpomínka

Je rok 2008. Stojím na trávě u Čekyňské rokle a sleduju, jak se oblak prachu rozvířený auty na dálkové ovládání pomalu vrací na vyschlou půdu motokrosové dráhy. Ovládá je stejná trojice kluků, se kterými se už měsíc pokouším bavit, snažím se najít společnou řeč – i když oni by nejspíš řekli, že se k nim chci jen přifařit. A měli by pravdu.

Je mi skoro patnáct a upřímně nevím, co mě k nim tolik táhne. Snad je to představa, že i na mě se ve škole přelije jejich oblíbenost, skutečnost, že by mi přátelství s nimi zajistilo bezpečí. Můj první den v nové škole totiž nejvyšší z trojice zabodnul kružítko do zad klukovi o lavici před ním. Navíc jsem alespoň jednou chtěl zkusit, jaké to je, na chvíli někam patřit.

Buginy, tak kluci autům říkají. Vím to, protože jsem celý včerejšek pročítal stránky s podobnými modely a v hlavě si dělal poznámky. Teď už poznám, že třeba ta červená je model Crawler. Buggy měří něco málo přes čtyřicet centimetrů, baterka jim pohání motorek schopný ze stroje vyždímat až 30 km/h. Mají pohon na všechny čtyři a v měřítku 1 : 12 jsou přesně takové, jako jejich předlohy ve světě dospělých. Dokonce jim za volantem trůní figurka řidiče v odpovídající velikosti. „Tahle kráska, kámo,“ vysvětluje kružítkový král a podává mi ovladač, „ta toho dává víc než všechny ženský na světě.“ Auto totiž není jediné, co si tu hraje na skutečnou, dospěláckou věc. V klukových slovech slyším ozvěnu všech mužských hlasů, které jsem do té doby poznal.

„Tak se předveď.“

Nemotorně vezmu ovladač do ruky a zkusím pohnout náhodným čudlíkem. Auto se rozjede a smykem zastaví. Všichni tři vyprsknou smíchy a během vteřiny se přes mou buggy přeženou zbylá dvě auta.

„Řídíš jak holka.“

Šikanu jsem zažíval velkou část dětství. Ještě donedávna byla mým dětstvím, a proto mě posměšky ani násilí nijak nepřekvapovaly. Pokud přetočím čas nazpět, jsem to já, kdo má kružítko v zádech a hlavu v záchodové míse. Těžko říct, co na mě klukům tolik vadilo. Nikdy jsem mezi ně pořádně nezapadal a brzy jsem vycítil ohrádku, ono vězení, ze kterého jsem ještě neuměl, a přesto tolik toužil utéct pryč. Byl jsem tichý, čas o přestávkách trávil co nejdál od pingpongových stolů, co nejdál od středu pozornosti, a hlavně daleko od ostatních. Jediný ze třídy jsem vyrůstal bez otce. S mámou jsme měli problém vyjít do konce měsíce, bydleli jsme v jednom ze dvou pokojů malého bytu, který si pronajímala babička. Naštěstí se na pár metrech čtverečních jen těžko udržuje tajemství, a tak mi máma po jedné obzvlášť traumatické scéně zařídila přestup na novou školu. Už první den jsem měl jasno. Zatni zuby, opakoval otravný hlásek v mé hlavě, tentokrát nesmíš dát najevo slabost. Co ale přesně za slabost považoval?

O mém neúspěchu svědčí řada podezřele rovných jizev různě po těle. To abych nezapomněl, že nikdy nebudu tak úplně dost – dost tím, co po mně společnost chce. Že se nikdy nevměstnám do ohrady, kterou pro mě vystavěla. Obvykle jizvy zakrývám dlouhým rukávem, když teď ale natáhnu paži s ovladačem, nechtěně odhalím kůži. Kluk na mě vytřeští oči a trochu znechuceně, trochu škodolibě se ušklíbne.

Chtít se přesvědčit

Brzy jsem zjistil, že s kluky a jejich auty nechci mít nic společného. Do konce deváté třídy jsem s nimi prohodil sotva pár slov. Bylo mi líp v zadní lavici, kde na mě nikdo neviděl. Už tehdy, s ovladačem v ruce, jsem si mezi nimi připadal jako dítě, co se pokouší zastrčit svůj dílek puzzle na nesprávné místo. Už dlouho se snažím přijít na způsob, jak o tomhle mluvit, jak mluvit o něčem, co většina lidí nevidí, co nechtějí vidět a pro co mám sám problém nacházet slova. Připadám si jako snůška protikladů, co se neustále mění a zaniká. A to jak dnes, tak i včera, a vlastně pokaždé, když mě k mužům někdo přiřadí.

Celý život mi vtloukali do hlavy: muž má být tvrdý a nedělat kompromisy, má sedět a zabírat víc a víc místa, dokud nevyplní místnost, dům i celý svět. Co naplat, že si ve skutečnosti buduje jen další a mnohem pevnější ohrady. Říkali mi, že muž si má jít za svým i přes mrtvoly, i kdyby měl kolem sebe kopat, když se topí. Zatímco skutečný člověk by požádal o pomoc. Život je prý soutěž – můžeš ji buď vyhrát, nebo v ní selhat. Nikdo z vítězů už nepřizná, že ani jim se nevyhnou pochyby.

Rozlučku ke konci školního roku měli na starosti stejní tři kluci z Čekyňské rokle. Hospodu vybrali v nedaleké vesnici, jen tam byli ochotní nalít i dětem a na chvíli jim umožnit hru na dospělé. Ten nejvyšší, ten s kružítkem, do sebe klopil jednu sklenici za druhou, jako by s ostatními závodil – vzal další, vypil ji a třískl s ní o stůl. Takhle se chová vítěz, říkal tím, a nespustil ze mě oči. Vybavil jsem si, jak na mě při tělocviku křičel, jak si o mně s ostatními šeptal za zády. Tolerovali mě poblíž jen proto, aby se pohledem na mě utvrdili – byli to oni, kdo v životě zvítězili.

Alespoň jsem si to myslel. Jenže pak se za mnou těsně před půlnocí tenhle kluk rozeběhl, hodil mi ruku kolem ramen a zeptal se, jestli se spolu půjdeme projít. Nečekal na odpověď, kývl a já udělal krok vpřed. Cesta vesnicí byla prázdná a plná výmolů a on vedle mě celou dobu poskakoval s bezpečným odstupem. Mezi námi neviditelná ohrada – jen občas se přes ni naklonil a rýpnul do mě loktem.

Pamatuju si, jak spolu stojíme na křižovatce a čekáme na zelenou. Venku je vedro, je tam ticho, barevná světla semaforu se odrážejí o vyschlý asfalt, o jeho tvář a zpátky o mě. Přivřu oči a najednou stojí blízko, je pořád blíž. Nakloní se. Teď už se přece každou chvíli musíme dotknout, napadne mě, jenže on na poslední chvíli zamrzne, světlo mu zmizí z tváře a pak do mě strčí.

„Chtěl jsem se jen přesvědčit.“

Přesvědčit o čem? říkám mu v duchu. Jako že jestli jsem já teplej, nebo jestli ty seš taky? Stojí přede mnou, směje se a já bojuju s hněvem uvnitř těla. Zatnu zuby, a proto ze mě nevyjde jediné slovo. Ještě pár minut si hledíme do očí, možná chce vědět, co udělám dál, jestli se před ním konečně zhroutím a prokážu svou slabost. Něco v jeho výrazu mi ale připadá povědomé a cosi z něj se mnou už napořád zůstalo. Vím, že jsem v něm tehdy rozpoznal stejnou samotu, strach a pochyby, které jsem prožíval každý den.

Muži jsou všem předkládáni jako příklad síly a odvahy. A přesto pokaždé, když se rozhlédnu, vidím jen spoušť, co se vší tou silou dokázali nadělat. Můj otec, můj děda, a zase jeho otec a jeho děda, a nakonec i můj spolužák z deváté třídy, za sebou stojí v dlouhé řadě mužů neschopných přijmout své domnělé selhání.

Nedosažitelné vzory

Vyrůstat queer na malém městě totiž znamená věčnou nejistotu. S největší pravděpodobností neznáte nikoho, kdo by se vám podobal. V Přerově, kde jsem se narodil, žije něco přes 43 000 obyvatel, a pokud bych měl přistoupit na hru roky starých statistik, mohly z nich být queer alespoň ta čtyři procenta, tedy potenciálních 1 720 lidí jako já. Netuším, kde se celé mé dětství skrývali. I když jsem zůstával na pozoru a občas se zdálo, že jsem někoho konečně zahlédl – mohlo jít o kolegyně a kolegy z matčiny práce, o naše příbuzné –, nakonec šlo pokaždé o planý poplach.

Podle britské organizace Just Like Us se pocit osamění u LGBTQ+ dětí vyskytuje téměř dvakrát častěji než u cis heterosexuálních dětí. Příčinou jsou kromě nedostatku queer přátel a nepřijetí ze strany rodičů také chybějící pozitivní vzory. Většina z nás prý v dětství postrádala někoho, kdo by nám umožnil doufat v lepší zítřky. „Jednou to bude lepší,“ ujišťuje dnešní děti celá série videí z produkce The Trevor Project. V podobně nadějných frázích se ale skrývá prázdnota bez jakékoli útěchy. Tu může nabídnout jedině budoucnost. Jenže budoucnost mi moc nepomůže s otázkou, co dělat s peklem, které prožívám právě teď. Teoretička Kathryn Bond Stockton si v knize The Queer Child (2009) všímá něčeho podobného. Podle ní queer děti ve svém okolí často nemají dostatečné vzory a jsou tak odkázané na záblesky z médií a náhodně odpozorované vzorce chování. Vyrůstají jinak, nakřivo, protože „pro ně jednoduše neexistuje jiná cesta“. Některé díky tomu přebírají lepší vzorce, jiné se ale naučí samy sebe nenávidět.

I proto mě spíš než budoucnost trápí jediná otázka. Pokud neznám nikoho, jako jsem já, dokážu vůbec poznat, kým jsem teď? A jak v sobě můžu najít dostatek odvahy, abych se oním já stal?

Často se vracím k další vzpomínce. Někdy v šesti letech jsem zůstal poprvé sám doma. Máma s babičkou se ještě nevrátily z obchodu a já chtěl využít situace. Dobře jsem věděl, že si televizi u babičky v pokoji bez svolení pouštět nesmím, ale moje posedlost kazetou MC Erika & Barbary přebila všechno ostatní. Hudbu jsem pustil tak nahlas, jak to jen šlo. Všechno v místnosti se točilo se mnou, měl jsem jednu ruku v bok, zavřené oči a do sevřené pěsti jsem pořád dokola ječel refrén: „We save the jungle for us.“ („Zachraňujeme pro nás džungli.“)

Když jsem oči konečně otevřel, stála přede mnou matka a pobaveně kroutila hlavou.

O pár dnů později stojím přede dveřmi do kuchyně a poslouchám tetu promlouvat matce do duše. „Já nevím, Jano, tohle moji kluci prostě nedělají. Chová se jak ženská.“ Vadí jí scéna, kterou jen slyšela z vyprávění. Vadí jí způsob, jakým jsem ještě před chvílí seděl na židli, a také skutečnost, že si o mně to samé šeptají její děti. Moje jinakost je podle tety ohrožuje, přitom jsem zatím ani nemohl vědět, co vůbec jinakost znamená. Stačil pocit, že je se mnou něco špatně. „Potřebuje chlapský vzor,“ řekne teta a přitom dobře ví, že jí jeden takový před nedávnem zničil život.

„Hoch i děvče potřebují mužský i ženský vzor, aby se zdravě vyvíjeli,“ říká Pavel Bělobrádek v rozhovoru pro ČT24 a jako by mé tetě po letech dával za pravdu. Podle bývalého předsedy KDU-ČSL je pro psychické zdraví dětí důležitá především tradiční rodina.

Mám štěstí, v životě jsem měl mužské vzory hned dva. Prvním byl můj otec. Odešel od nás, když mi byly sotva čtyři roky, za sebou nechal jen pečlivě nastřádanou hromádku dluhů a také dvě děti – mě a mladšího bratra, o kterém si dlouho kdovíproč myslel, že není jeho. Svá životní moudra mi předával po telefonu, chtěl mě naučit, jak se mám chovat, o co se smím zajímat. „Buď trochu chlap,“ volal mi pokaždé, když jsme mu s matkou poslali fotky. „Ještě mi z tebe máma vychovává buzíčka.“

Teprve později jsem pochopil: být jako žena znamená pro muže tu nejhorší možnou urážku. Vrhají ji po sobě tak často, až se celá jejich identita smrskává na pouhou snahu ubránit se podobným nařčením. Nakonec i můj otec se jen pokouší oddálit něčemu, co považuje za vlastní selhání. Na fotkách z dětství je totiž stejně hubený, má na nich dlouhé kudrnaté vlasy a dělá přehnaná gesta.

Ani komunita cis homosexuálních mužů nedokáže odolat představě vlastní výjimečnosti. Stačí se přihlásit na libovolnou seznamku a člověk okamžitě narazí na profily mužů brojících proti všem zženštilým princeznám. „Čau tetko,“ napsal mi kdysi jeden s rozmazanou fotkou půlky trupu a prsních svalů, „jen ti chci říct, že by ses měla pořádně nažrat.“ Nemůžu se na něj zlobit. Kvůli tiché toleranci většinové společnosti představuje pro gay muže vypadat a chovat se jako pravý muž – ať už to znamená cokoli – vstupenku do světa, který jim dříve nepatřil. Pokud navíc společnost queer lidem nabízí pouze jednu cestu k přijetí, ony staré a časem ověřené pohodlné ohrádky, může být výsledkem jedině zvnitřněná homofobie.

Druhým vzorem pro mě byl děda. Ten své trauma úspěšně přenášel na okolí, když se rozhodl utopit v pití. Sám nikomu neprozradil, co přesně ho trápí. Přišel jsem na to jen náhodou, díky jeho starému zápisníku z léčebny. Na prvních pár popsaných stranách zmiňoval kromě alkoholu také boj s vlastní pamětí. „Vždycky když zkouším kontrolované pití,“ luštil jsem věty dědova rukopisu, „vzpomenu si na svého tatu, na to, jak na mě křičí ty srabe!, protože jsem uhnul před další ránou. Chlap musí být silný, musí ustát každou ránu, říká mi, ale já mám strach. Co když to zase nedokážu.“

Už si nevybavím, kdy mi slova svého otce sám zopakoval. „Seš chlap, tak buď silnej.“ Myslím, že už zapomněl na vlastní strach, a teď mi chtěl předat stejnou, nebezpečnou lekci. „Seš chlap, tak to teď musíš vydržet.“ Jako by pro něj mužství, které na mě s takovou samozřejmostí uvalil, mělo vypudit bolest – a s ní i sebemenší cit – co nejdál od těla.

Americká básnířka a teoretička Audre Lorde v eseji Muž-dítě: Odpověď černošské lesbické feministky publikované v knize Sister Outsider (česky 2021) mluví o stejné věci, když rozebírá mylné vnímání síly a odvahy coby mužských vlastností, a citu a empatie jako ženských. Podle Lorde muži, kteří se bojí svých pocitů, „potřebují ženy, aby cítily za ně, a pak je přesně za totéž odhánějí, právě kvůli této ‚mrzké‘ schopnosti cítit do hloubky“. Slabost je většinou jen tím, co jsme si pro sebe označili za nepotřebné.

Muži jsou všem předkládáni jako příklad síly a odvahy. A přesto pokaždé, když se rozhlédnu, vidím jen spoušť, co se vší tou silou dokázali nadělat. Můj otec, můj děda, a zase jeho otec a jeho děda, a nakonec i můj spolužák z deváté třídy, za sebou stojí v dlouhé řadě mužů neschopných přijmout své domnělé selhání. Tím mám na mysli skutečnost, že jsou také jen člověkem.

Není tedy nakonec každý vzor jen špatným měřítkem selhání? A každá identita pomyslnou ohradou, kterou se celý život snažíme zaplnit? Proč pak ale mluvíme o selhání pokaždé, když se nám otevřou vrátka? Pokud se dnes podívám do zrcadla, nevidím jen otce a dědu, vidím především svou matku a babičku. Všechny silné ženy, které musely celý život odklízet cizí sutiny.

Možná jsme si vybudovali jeden pro druhého i sami pro sebe tak pevné ohrady, až máme potíže se do nich vměstnat. Pokud se do nich nevměstnám, ptám se často i já sám sebe, budu pak ještě vůbec člověkem? Myslím, že všichni trochu doufáme, že nás tyhle ohrady podrží, poskytnou nám bezpečné hranice. Jenže ve skutečnosti se do nich ani nemůžeme vejít, a následný tlak chápeme jako znamení. Prostě jsme selhali.

Cesta ven

Je březen 2023, sedím v kanceláři a snažím se neposlouchat, jak si vedle mě šéf pochvaluje nové sportovní hodinky. „Tyhle mi dávají skutečnou challenge,“ pronese do vzduchu a čeká, kdo z kolegů se jeho slov chytí. „Já když jdu běhat, chci tu výzvu, ne žádný babský cviky.“ Oba jsme dospělí, a přesto by tenhle muž a další jemu podobní nad mým nesportovním postojem k životu nejspíš dětinsky ohrnuli nos. Ohrnuje ho i teď, když mu trochu jízlivě prozradím, že sám chodím běhat, abych si vyčistil hlavu.

Vzpomenu si, jak jsem nedávno při běhání poslouchal podcastovou konverzaci spisovatelů Oceana Vuonga a Bryana Washingtona. Vuong v ní popisuje své dětství plné toxických vzorců chování a násilí. Nepřímo tím odkazuje zpátky ke Kathryn Bond Stockton, když tvrdí, že pro něj queer identita představovala jedinou možnou cestu. Kdyby se nenarodil jako gay, vtipkuje, nejspíš by teď místo rozhovoru pro filmové a televizní studio A24 někde v kasinu křičel opilý na svou ženu a pět dětí. „To, že jsem queer, mi zachránilo život,“ říká Vuong už o něco vážnějším tónem. „Když se podívám na svůj život, být queer pro mě znamenalo nutnost myslet alternativně. Musel jsem pro sebe vytyčit náhradní trasu, což ve mně vzbudilo zvědavost, donutilo mě to zeptat se: Je pro mě tohle dost?“

Vuong přitom popisuje cosi všeobecného. I mě zachránila vlastní jinakost a donutila mě položit si stejnou otázku. O cestě ven mluví v knize The Queer Art of Failure (2011) také Jack Halberstam. Tvrdí, že úspěch nebo selhání životů žen a queer lidí ještě stále měříme úspěšností heterosexuálních mužů. Muži – a obzvlášť ta část z nich, která se stala obětí vlastní bolesti a strachu – se až příliš často uzavírají do zavedených vzorců a čekají, že se podle nich budeme řídit i my ostatní. Mají snad strach z toho, kým by mohli být, kdyby se jim podařilo prolomit všechny ty zarezlé, sevřené ohrady a pochopit, že každé selhání otevírá cestu k novému já?

Ještě naposledy se musím vrátit ke klukovi ze základní školy. K tomu, který by s radostí ublížil druhému člověku nebo jako já sám sobě, a to jen proto, že se díky tomu považoval za většího muže a o to menšího člověka. Pokud jsem ho tehdy správně pochopil, pokud jsem měl pravdu a pokud ta noc u semaforu byla skutečně voláním o pomoc – jak by asi reagoval, kdybych mu tehdy položil Vuongovu otázku?

Ptám se tě alespoň teď, ať už jsi kdekoli: Je pro tebe tenhle život dost? A ptám se i tebe, tati, i vás ostatních. O kolik možností se v životě připravujete jen tím, že si podobnou otázku nedokážete položit?