Ve fantasy románu Tehanu: The Last Book of Earthsea (Tehanu: Poslední kniha Zeměmoří, 1990), mé oblíbené spisovatelky Ursuly Le Guin, se dítě Therru, které se stalo dračicí, ptá arcimága Geda: „Proč se muži bojí žen?“ Ged jí na to odpoví: „Pokud je tvou jedinou silou slabost ostatních, žiješ ve strachu.“ Therru reaguje s tím, že to je sice pravda, ale zároveň se zdá, jako by se i ženy bály své vlastní síly, a tedy samy sebe. „Ale učil je někdy někdo si věřit?“ zeptá se jí Ged.

Tato pasáž z Poslední knihy Zeměmoří se mi vybavila nedávno, když se mnou moje kamarádka, česká levicová publicistka, sdílela svou pět let starou historku z projektu určeného začínajícím novinářům a novinářkám. V rámci skupinové práce byla přiřazena ke známému zahraničnímu reportérovi. Ten během společného brainstormingu veškeré její poznatky ignoroval, aby je při následné prezentaci použil a předložil jako své vlastní. O dva roky později se potkali znovu a on se jí představil, jako by se dávno neznali. Společně, už jako dobré přítelkyně, jsme na něj znovu natrefily na jedné loňské události. Samozřejmě se jí představil znovu. Tentokrát si dával pozor, jak k ní chová. Získala totiž platformu a stala se, alespoň v levicových a feministických kruzích, poměrně známou. Na jejím úsudku najednou záleží. „Tohle je pro mnoho mužů na levici vlastně typické. Dokud nemáš status, vysají tvoje myšlenky a jdou dál, ale v momentě, kdy vidí, že tvoje role ve veřejném diskurzu už není tak úplně zanedbatelná, začnou si před tebou budovat obraz bojovníka za ženská práva,“ podotkla cestou zpátky na hotelový pokoj. Zdaleka to nebylo moje první a rozhodně ne poslední setkání s performativním feminismem.

„Chcel by som mať raz a pre vždy aspoň kúsok z každej hviezdy“

Přehlížení znalostí a životních zkušeností těch, kteří*ré v patriarchální společnosti spadají do kategorie „druhých“ je s levicovým hnutím spojeno snad od nepaměti. Osobně mám nejraději příběh zachycený polskou filozofkou Ewou Majewskou, který vypráví, jak Vladimir Iljič Lenin mansplainoval Alexandře Kollontai, že na feministické nároky (spojené například s jejím rodinným abolicionismem) bude prostor poté, co se prosadí skutečně důležitý, socialistický program. Jak to s revolucí nakonec dopadlo, známe všichni. Kollontai se potom stala lidovou komisařkou sociálního zabezpečení a také první ženou na světě v diplomatických službách. Mnohé její požadavky, které měly skutečný potenciál radikálně proměnit životy „druhých“, však byly umlčeny.

Fenomenoložka Sara Ahmed připodobňuje zachovávání hierarchií a zneviditelňování těch, kdo proti takovým hierarchiím bojují, k násilné okupaci prostoru. Někdo má privilegia a moc na úkor někoho jiného a za žádných okolností se jich nehodlá vzdát. Jako bych tak dnes, více než 100 let poté, potkávala ty stejné Leniny. S vědomím, že se z feminismu mezitím stala základní hodnota spojená s hnutími za sociální spravedlnost, jej využívají ve svůj vlastní prospěch. „Předvádějí“ ho.

V českém prostředí performativní feminismus tragikomicky symbolizuje udílení ceny Genderman, kterou každoročně pořádá nezisková organizace Otevřená společnost. Mezi oceněnými a nominovanými najdeme „demystikátora feminismu“ a zároveň bývalého stalkera, novináře, který rád poučuje mladší ženské kolegyně v diskusích na sociálních sítích, ale v příhodnou dobu napsal článek o #MeToo (jehož kořeny i dopady mu vzhledem ke každotýdennímu mansplainingu bohužel unikly), nebo reportéra, jenž upozornil na problematičnost manelů tím, že si na sebe pro smích oblékl „ženské“ oblečení (ačkoli oblečení nemá gender), místo toho, aby účast v diskusi odmítl a navrhl za sebe kolegyni. Pominu-li, že feminismus nemá být soutěž, ale způsob našeho jednání nebo že samotný princip soutěže je inherentně antifeministický, titul genderman především oceňuje muže za hlásání feministických postojů, přičemž reproduktivní práce nezbytná k vytvoření podmínek pro takové hlásání, zůstává upozaděna. Kdo vaří gendermanům oběd? Jak se žije ženám, které o ně pečují? A co pro ně znamená feministická emancipace? Na úkor rozšíření platformy již platformovaných se to díky soutěži pravděpodobně nikdy nedozvíme. Možná by stálo za zvážení, zda tituly i nominace jednotlivým gendermanům neodebrat a nepřiřadit je jejich manželkám, matkám, přítelkyním, milenkám a kamarádkám.

„Keby som bol Alain Delon, klamal by som ženy telom“

Američtí*cké sociologové*žky C. J. Pascoe a Tristan Bridges spojují performativní feminismus se (staro)novým, hybridním typem maskulinity. Jedná o stále stejný projev patriarchátu, tentokrát převlečeného do kostýmu složeného ze slov „citlivost“, „křehkost“ nebo „péče“. Podle autorstva se tak takoví muži distancují od hegemonní maskulinity, kterou původně ukotvila socioložka Raewyn Connell. Termín hegemonie převzala od italského marxisty Antonia Gramsciho, jenž jím popsal nadvládu jedné skupiny nad druhou, vynucovanou nepřímo, ideologickými nebo kulturními prostředky, prostřednictvím sociálních institucí, které držitelům moci umožňují určovat hodnoty, světonázory a v důsledku také chování společnosti. Hegemonní maskulinitu pak podle Connell tradičně zosobňuje bílý heterosexuální muž, který vyniká agresivitou a statečností, je „pevný jako skála“, odmítá cokoli spojeného s femininitou a otevřeně usiluje o nadvládu nad ženami. Jak se tedy muži, kteří feminismus pouze „předvádějí“, liší od těch, vůči kterým se snaží vymezit?

Podle Pascoe a Bridgese performativní feministi vnímají, že mít ty „správné“ názory a prezentovat je tím „správným“ způsobem se ve vybraných kruzích oceňuje. Hybridní maskulinitě se nejlépe daří v prostředích, kde se pohybují lidé s vysokým kulturním a sociálním kapitálem – třeba mezi intelektuály na české levicové scéně. Její nebezpečí tkví především v tom, že vytváří dojem pokroku, a přitom udržuje status quo. Tím nejen zachovává stávající struktury nerovností (nebo slovy Ahmed způsoby, jakými se okupuje prostor), ale zároveň tyto praktiky účinně skrývá. Performativní feminismus se proto nápadně podobá pinkwashingu korporací, které používají pojmy jako „diverzita“, „inkluze“ nebo „strategie rovnosti“, aby si v očích veřejnosti vytvořily lepší obraz a u toho dál vykořisťovaly svoje zaměstnance. Feministické pojmy jsou tedy apropriovány nejen kapitalismem, ale i samotným patriarchátem.

S odkazem na akademika Demetrakise Demetrioua potom Pascoe a Bridges označují proces, během něhož se patriarchát převléká do kostýmu feminismu, dialektickým pragmatismem. Mnozí muži si podle nich „přisvojují prvky, které jsou stereotypně vnímány jako femininní nebo queer, aby tak vynucovali svou dominanci nad ženami historicky novými způsoby“. Možná nejúčinnějším způsobem, jak udržet patriarchát v chodu, je prosazovat myšlenku, že byl poražen. A nejzákeřnější je genderový útlak nakonec v tom, jak skvěle se dokáže přizpůsobit podmínkám, ve kterých operuje.

„Chcem mať u žien kredit obrovský, chcem byť ako Vilo Záborský“

Ve volném čase se ráda bavím tím, že vytvářím podvratné afirmace ze záběrů českých pohádek a zahlcuji jimi své kamarády (aniž by se o to kdokoli z nich prosil). „You can’t heal what you can’t reveal“ (nemůžeš vyléčit, co neodhalíš) – vzpomenu si na radu, kterou mi při posledním sezení dala moje terapeutka a přiřazuji ji k obrázku ustarané víly Amálky. S hybridní maskulinitou to, alespoň myslím, funguje dosti podobně. Fakt, že ve skutečnosti udržuje patriarchát, se bolestně ukazuje právě v momentech, kdy se performativnost těchto samozvaných feministů pokusíme odhalit.

Většinou se tak děje v momentech, kdy se takový muž setká s figurou, kterou Sara Ahmed nazvala „feminist killjoy“, což do češtiny můžeme přeložit jako „feministická potížistka“. Nejčastěji je to žena nebo queer člověk, který*á odmítá mlčet v situacích, kdy vidí útlak, přičemž je od něj*í mlčení očekáváno, nehodlá se smát sexistickým vtipům, ačkoli je po něm*í smích vyžadován, rázně se vymezuje vůči misogynii, mikroagresím či mansplainingu přestože je vychován*a k tomu je strpět. Slovy Sary Ahmed tedy „zabíjí srandu“ tím, že usiluje o nabourání hierarchií. Snaží se změnit způsob, jakým je okupován prostor.

Na takovou konfrontaci s vlastní misogynií a sexismem performativní feministi většinou reagují defenzivou („Si to tak neber, jsi fakt přecitlivělá“, „Vždyť ty se chováš jak inspektorka“), výmluvami („Vždyť víš, že jsem to tak nemyslel“) nebo sáhodlouhým vysvětlováním jejich myšlenkových toků, které je dovedly až do bodu, kdy se zachovali způsobem, kterým někomu ublížili. Přitom představa, že našim jednáním za žádných okolností nikoho nezraníme, je naivní. V patriarchátu žijeme všichni, všichni si jej zvnitřňujeme, všichni jej promítáme do našich mezilidských interakcí (ano, i ženy) a všichni bychom také měli být upozorněni na to, že tak děláme. Performativní feministi nicméně odvádějí pozornost od samotného problému – konverzace, během kterých se je pokoušíme konfrontovat, jsou spíše o jejich defenzivě, výmluvách a sáhodlouhých myšlenkových tocích než o vypořádání se s patriarchátem. Ty, které kritizují způsob, jakým je okupován prostor („potížistky“, „inspektorky“ a „přecitlivělé“), jsou umlčeny a platforma a privilegia mocných mužů zůstávají nedotčeny. Při každém střetu s takovým mužem si tak kladu otázku: Jak chce levice zbavit utlačovatelských principů společnost, nedokáže-li reflektovat útlak, který sama reprodukuje?

„Lenže ja som iba komik, neviem žiadnej srdce zlomiť“

Dračice Teharru v úvodu zmíněném úryvku z románu Tehanu: Poslední kniha Zeměmoří mužskému arcimágovi Gedovi nakonec odpoví: „Ne. Víra samy v sebe není to, co nás učí.“ Potom na okamžik odhlédne a pokračuje: „Kdyby tak moc byla důvěrou. To slovo se mi líbí. Vždyť všechna ta uspořádání – jedno nad druhým – králové, mistři, mágové a vlastníci – jsou tak zbytečná. Skutečná moc, skutečná svoboda by mohla spočívat ve vzájemné důvěře, nikoliv v síle.“

Slovo důvěra se mi také líbí. Přehlížení životních zkušeností queer lidí a žen a udržování hierarchického prostředí, ve kterém si nevěříme a raději soutěžíme mezi sebou o vidinu zisku alespoň hrstky moci, totiž nejsou jediná úskalí performativního feminismu. Ti, kdo feminismus „předvádějí“ místo toho, aby se jím řídili, nakonec nejvíce ochuzují sami sebe o transformativní potenciál toho, co feminismus přináší. bell hooks ve své brilantní knize The Will To Change (Vůle ke změně, 2003) popsala, jak patriarchální maskulinita lpící na jistotě ve vlastní společenské pozici brání vytvoření skutečných, důvěrných a intimních propojení mezi lidmi a nahrazuje je skrytými, složitými vrstvami dominance a podřízenosti. Omezuje to, jak muži přemýšlejí, jak jednají a v co věří. Omezuje to, kým se mohou stát, budou-li pečovat o svou will to change – vůli ke změně.

bell hooks na muže proto apeluje, aby pro překonání patriarchální maskulinity přemýšleli nad tím, jak přistupují k těm, kterým nebyla u narození připsána stejná privilegia – k těm, kdo jsou v současném genderovém uspořádání společnosti vnímáni*y jako „ty druzí*hé“. Právě to, jak se vztahujeme k ostatním, totiž nakonec mění naši povahu nejvíce.

Vůle ke změně proto znamená neustále se ptát sám sebe, zda je moje perspektiva skutečně univerzální, zda moje defenzivní reakce na výtky feministické potížistky neznačí, že jsem byl vychován k tomu, že se mi ostatní vždy přizpůsobí, zda jsem schopen opustit pocit vlastního ublížení a raději přijmout odpovědnost za své chování, zda jsem péči schopen nikoli pouze přijímat a donekonečna o její důležitosti mluvit, ale také ji dávat. Vůle ke změně znamená najít si pohodlí ve vlastním nepohodlí. Nestačí proto ženy a queer lidi slyšet, je třeba jim chtít naslouchat. Nestačí je vidět, je nutné je vnímat. Nestačí feministické principy pouze hlásat. Je nutné podle nich žít.