Stereotypů a automatických předpokladů, které se vážou na pečující či sociální práce, je takřka nekonečná řada. Přesvědčení, že péče není práce, jako spíš vrozená schopnost, poslání nebo s ženami spojená samozřejmost, se pochopitelně promítá i do postavení těch, kdo pečující práce vykonávají uvnitř společnosti. Jak by to ale vypadalo, kdyby všichni*echny pečující – od zdravotních sester přes matky, ženy, které se starají o starší rodiče, pečovatelky v domovech po sociální pracovníky*ce a ošetřovatele*ky – najednou začali*y stávkovat? Za jak dlouho by se svět zastavil? Za minutu, pět?

A za jak dlouho by se na hlavy všech stávkujících sesypaly výtky, označující jejich chování za akt sobectví? Nejspíš okamžitě. Bez toho, abychom však přestali*y péči vnímat jako servisní službu a kladli*y na ty, kdo ji vykonávají, morální požadavky, kterými si pouze ospravedlňujeme masivní míru vykořisťování lidí, jejichž pomoc a práci za své životy opakovaně potřebujeme, se však neobejdeme. Žádat mzdové a společenské uznání za práci, na jejímž principu prakticky stojí (a padá) celý svět, však samozřejmě není sobectví, ale jen první krok k emancipaci.

V intelektuálních debatách o péči zaznívá vždy celá paleta „nápadů“ a rad pracujícím, jak by svou práci měli*y změnit, a spolu s tím i pomalu celý systém kapitalisticko-patriarchálního útlaku. Že hlasy těch, kdo si nemohou dovolit tolik promýšlet narativy související s péčí coby nástrojem společenské změny, protože péče je pro ně především práce a zakoušená každodennost, v řadě debat absentují, je ze všeho nejvíce dokladem našeho vlastního, mnohdy nereflektovaného setrvávání v hierarchických strukturách třídy i sociálního a kulturního kapitálu. Tento rozhovor vznikl proto, že jeho autorka považuje za prvotní předpoklad k jakékoli debatě o péči coby principu změny především přenechání prostoru těm, kdo denně, trpělivě, laskavě i radikálně, s rizikem možné ztráty práce nebo šikany na pracovišti usilují o reálné změny ve svém bezprostředním okolí a odvážně pro tyto změny nasazují svá vlastní těla. Činí tak nikoli individuálně, ale skrz odborovou práci a kolektivní vzájemnost. Ženy z odborové organizace ALICE jsou jedny z nich.

Odborová organizace ALICE vznikla v roce 2020, v čase covidové pandemie. Podnětem ke vzniku byly dlouhodobě bezútěšné podmínky zaměstnanců*kyň v mnoha zařízeních sociálních služeb, které se v průběhu pandemie často ještě zhoršily. Sociální práce a péče jsou nepostradatelné jak pro jednotlivce, tak pro celou společnost a my věříme, že důstojné podmínky si zaslouží nejen příjemci této péče, tedy naši klienti*ky, ale všichni, kdo tuto náročnou, důležitou a skvělou práci vykonávají. Sdružuje lidi pracující napříč sociálními službami (péče, prevence i poradenství) všech typů zařízení i regionů ČR.

V rozhovoru odpovídají Dana Búriková, předsedkyně ALICE, která má 55 let a v sociálních službách pracuje téměř sedm let; Aneta Macková, hospodářka ALICE, která vystudovala sociální činnost v Chrudimi na zdravce. Studovala obor ošetřovatelka v Pardubicích také na střední zdravotnické škole a momentálně pracuje jako „pečovatelka“ v Alzheimer Home v Jihlavě. Tuto práci vykonává už šest let; Tereza Táborská, sociální pracovnice a místopředsedkyně ALICE. Do odborové organizace se dostala, když spoluzakládala odbory v Armádě spásy v Praze, kde dříve pracovala; Ivana Šmakalová, matka tří dětí, která v sociálních službách pracuje pět let, začínala jako pečovatelka v klasickém domově pro seniory a poté skoro dva roky fungovala coby pečovatelka v domově se zvláštním režimem, nyní pracuje dva roky na pozici klíčové pracovnice. V ALICI byla v létě 2022 zvolena do funkce revizorky.

Dana: Nemám úplně jednoznačnou odpověď. Patřím ke generaci, která považovala organizování se v odborech za zcela přirozenou záležitost pracujících. Osobně jsem byla již od roku 1986 v odborech KOVO řadový a neaktivní člen. Když mne život přivedl do sociálních služeb, domnívala jsem se, že v tomto oboru nejsou odbory potřeba. Myslela jsem si, že zde pracují samí empatičtí lidé a celá společnost chápe, jak důležitou práci děláme, takže podmínky zaměstnanců tomu budou odpovídat. Bohužel před dvěma lety jsem zjistila, že je to pouze moje představa, že je potřeba prosadit spoustu změn a bez odborů to nepůjde.

Tereza: Když jsem začínala v Armádě spásy, myslela jsem si, že pracuji v organizaci, kde mě vedení poslouchá. Všichni byli velmi vstřícní – od vedoucí přímé práce po ředitelku našeho centra. Pak se ukázalo, že mě sice s mými připomínkami vyslechnou, někdy dokonce pochválí za proaktivní přístup, ale u toho to taky zůstane. Žádný pokus o zlepšení našich pracovních podmínek se nedostal za dveře konferenční místnosti. Abych byla lépe slyšet, potřebovala jsem se spojit s více hlasy.

Ivana: U nás na pracovišti jsme o této myšlence přemýšleli už v roce 2018. Chtěli jsme založit odbory, ale nakonec se prvotní myšlenka vytratila a z obav veškerého „papírování“ se od odborů upustilo. Před dvěma roky došlo v našem zařízení ke snížení finančního ohodnocení pečovatelek. To byl důvod, proč se hodně zaměstnanců rozhodlo, že se se situací v zařízení musí něco dít. Zapojili jsme se do výzvy odborové organizace ALICE, poté využili její organizační pomoci a vstoupili k nim do odborů. Tento měsíc je to rok, co máme na pracovišti ohlášené odbory.

Aneta: Asi to bylo právě v té covidové době, kdy nás zaměstnavatel neslyšel a my nevěděli kudy kam. Takhle to alespoň vnímám já. Proto jsme se rozhodli, že se musíme spojit a jít do odborů jako tým. Říká se, že v jednotě je síla. Tak proč to nezkusit a nejít si za tím?

Dana: Toto je velice zajímavá otázka. Je důležité si uvědomit, že odbory zastupují všechny zaměstnance na jednotlivých pracovištích, ať jsou organizováni, či nikoli. Vaše vyčlenění zaměstnanců úklidu, prádelny, kuchyně, údržby je také častý jev. Osobně to vnímám tak, že tito lidé jsou nedílnou a velice důležitou součástí sociálních služeb, bez které nemůžeme fungovat. Bohužel co se týká finančního ohodnocení, jsou na nejnižším stupni. Výhodu této diverzity vidím hlavně v množství podnětů a úhlů pohledu na danou problematiku. Každého v zaměstnání trápí něco trošku jiného a je dobře, že máme zástupce, kteří ty problémy přinášejí na společná jednání.

Ivana: Jsem ráda, že se do ALICE přidávají lidé z různých pracovních pozic v zařízeních týkajících se sociálních služeb. Je potřeba ukázat a zdůrazňovat, že všichni zaměstnanci (nejen pečovatelé*ky a zdravotní sestry) jsou v sociálních službách finančně podhodnoceni a pracují mnohdy na pokraji svých sil. Často je počet zaměstnanců na dané úseky velmi nízký.

Tereza: Diverzita nám ale i mnohé komplikuje. Každý máme svoje vlastní agendy, které jsou pro nás přirozeně důležitější než agendy lidí na jiných pozicích nebo v jiných regionech. Umožňuje nám ale pochopení pro náhled ostatních a úplně nové pohledy na různé problémy, jimž čelíme a které se snažíme řešit. Také se díky diverzitě učíme spolupráci a asertivitě.

Tereza: V jednom kuse. Co se týče genderových stereotypů, často slýcháváme třeba klasiku, že „péče je výsadou žen, mají pro ni cit a jsou k ní geneticky předurčeny“. Zároveň když se o pracovní pozici uchází muž, je skoro vždy upřednostněn, protože „tu potřebujeme chlapa“ a „ženské kolektivy jsou hrozné“ (doteď jsem nezjistila, co to znamená). Je pravda, že muži jsou ceněni kvůli tomu, že třeba dokážou uzvednout těžší klienty. Nemá ale zaměstnavatel zajistit, aby to zvládly i ženy pomocí techniky, která by měla být součástí každého zařízení, kde je potřeba zvedat lidi? Pak tu máme asi nejrozšířenější stereotyp o pečujících profesích, a sice že jsme do tohoto sektoru šly s tím, že víme, že je v něm málo peněz, a nemáme se tedy divit, že dostáváme opravdu nízké mzdy a platy. Benefitem nám údajně má být dobrý pocit a úsměv klienta. Tyto měny ale bohužel Pražská plynárenská nepřijímá.

Dana: Pečující profese jsou určeny ženám, protože to mají „geneticky zakódované“. Tento stereotyp, který převládá v povědomí společnosti, je třeba změnit. Od tohoto názoru se odvíjí i pohled na prestiž a odměňování těchto profesí.

Aneta: Často se setkávám s tím – a myslím, že v tom nejsem sama –, že my mladí vůbec nevíme, co jsou to odbory a v čem nám mohou pomoci. Další věc, která se mi stává, je, že někteří lidé nevědí, že mohou nastoupit na pozici PSS i bez jakéhokoli vzdělání v tomto oboru, které si pak v následujících měsících doplní kurzem, jejž jim zaplatí zaměstnavatel. Někteří lidé si také myslí, že práce jako PSS je jen o tom, že s babičkou nebo dědečkem budou sedět u kafíčka a číst jim knížku. Ano, tato práce obsahuje i tohle, ale předchází tomu i pomoc se všemi úkony každodenního života. Tam patří i hygiena. Zde jsou někteří lidé překvapení.

Ivana: Rozhodně se v práci setkávám se stereotypy. Myslím si ale, že k nim dochází zejména proto, že zaměstnanců je na směně málo, což má za následek únavu a psychické vyčerpání. V první řadě se musí zajistit nutná péče (hygiena, strava, léky, základní úklid, údržba nutného…) a na ostatní, lidský přístup či správnou terapii nemusí být vždy dostatek času, energie ani motivace.

Dana: Sociální služby jsou dlouhodobě podfinancovaná a podceňovaná oblast. Vnímám to tak, že zdravotníci léčí a zachraňují životy, pedagogové vychovávají novou generaci… a sociální služby pečují o spoluobčany, kteří od společnosti více potřebují, než jí mohou dát. Bohužel naše společnost není natolik vyspělá, aby si uvědomila, že péče o tyto spoluobčany je její morální povinnost.

Změnit tento pohled a tím i podmínky pracujících v sociálních službách je naším hlavním cílem. Odbory musí pořádat akce, které budou neustále upozorňovat na neutěšenou situaci zaměstnanců a vznášet jasné požadavky na vládu. ALICE bude oslovovat další pracoviště a organizovat nové členy, protože spolu jsme silnější a je nás více slyšet. Proč si politici*čky péče neváží, je otázka spíš na ně.

Ivana: Já bych neřekla, že politici si péče neváží. Možná to berou jako jakoukoli jinou práci. Málokdo si také umí opravdu představit, co práce v sociálních službách zahrnuje. Každý zaměstnanec v sociální službě nahrazuje rodinu a je částečně terapeut.

Aneta: Myslím si, že je to tím, že většina politiků*ček si myslí, že my jako ženy jsme se narodily se schopností o někoho pečovat, že už to máme v sobě zakódované. Jenže tato práce není jen pro ženy, ale i pro muže. Myslíte si, že muž, který pracuje v sociálních službách, by byl nebo je schopen svou rodinu uživit, když manželka je na mateřské a on vydělává něco kolem dvaceti tisíc? Rozhodně ne. Myslím si, že právě z tohoto důvodu je v pečujících oborech málo mužů.

Tereza: Já se domnívám, že ti, kdo rozhodují, mají prostředky na to, aby oni ani jejich blízcí nepotřebovali pomoc systému a nestárli v pečovatelských domech. Změny se snažíme docílit tlakem na zmíněné rozhodující.

Aneta: Toho jsem se bála ze všeho nejvíc, když jsem nastoupila. Jedna babička se na mě navázala skoro jako na svoji „vnučku“. V tu chvilku jsem se začala bát, co se stane, když zemře. I já ji měla ráda skoro jako „svoji babi“. Musela jsem se naučit brát svoji práci takovou, jaká je, a moc si to nepřipouštět. A jak tohle všechno zvládnout? Každý si na to musí přijít sám. Mně nejvíce pomohla a pomáhá psychohygiena, pracovní kolektiv a třeba i supervize. Je dobré, když se o tom s někým můžete pobavit a sdílet svoje pocity. Proto by pracovník v pomáhajících profesích měl být alespoň trochu empatický.

Dana: Samozřejmě že chci být profesionál a držet se určitých standardů. Druhý pohled ale je, že bez emocí ta práce nejde dělat. Musím tedy neustále hledat rovnováhu. Nechci hlavně ublížit klientům. Oni potřebují občas obejmout, pohladit, ale nesmějí se na nás fixovat moc… A já si prostě občas pobrečím do polštáře a jsem ráda, že někdo měl díky mně hezčí den.

Ivana: Naše práce je hodně o empatii. Jak už jsem psala, často nahrazujeme rodinu, často nám klienti řeknou i to, co rodina neví, jen proto, aby se mohli svěřit a ulevilo se jim. Mluví s námi o věcech, o kterých jejich rodina mluvit nechce. O smrti, o odchodu, o svých obavách, o situacích, které je v životě potkaly… Pokud ve vás klient najde důvěru, je jedno, jestli v sociální službě pracujete jako pečovatelka, terapeutka nebo uklízečka. Proto ani „uklízečka“ není „jen uklízečka“ a zaslouží si platové ohodnocení mnohem vyšší než paní, která uklízí třeba v bance.

Procházíme různými školeními a máme možnost využít supervize. Setkávám se ale s tím, že školení jsou pouze teoretická a v naší praxi nejdou uplatnit. Na supervizi většina mých kolegyň jít nechce, jelikož se bojí, že to, co tam řeknou, může být použito proti nim. Nikdo vám dopředu nezaručí, že se to dít nebude. I když se to stávat nesmí.

Tereza: Beru to tak, že každá práce má nějaké stinné stránky. Zkoušela jsem i jiná, méně emočně vysilující zaměstnání, ale žádné mi nedávalo větší smysl než sociální práce.

Dana: Odpověď na tuto otázku se vlastně průběžně mění. Jinak bych vám odpověděla před rokem, protože dnes už to vnímám s odstupem. Když se koronavirus poprvé přihlásil v našem zařízení, bylo to s plnou razancí. Neměli jsme téměř žádné relevantní informace a společnost ovládal strach. Více než dvě třetiny klientů a personálu byly pozitivní a pomáhat nám musela i armáda… Zvládat péči v ochranných pomůckách bylo fyzicky náročné, opravdu jsem si často sáhla na dno svých sil… Ale mnohem horší byl psychický a emocionální tlak. Umírali klienti, které jsem znala spoustu let, a v komentářích článků, jež vydávala různá média, jsem se dočetla, že za to můžu já. Lidé, kteří si naši práci vůbec nedokážou představit, nás obviňovali, že jsme klienty nakazili. Bylo to složité a já doufám, že už je to za námi a nic podobného se nebude opakovat.

Zkušenost s covidem mne pouze ujistila v mém přesvědčení, že vždy budou lidé, kteří potřebují moji pomoc, lidé, kteří nesdílejí moje přesvědčení, a lidé kteří jsou ochotni pomoct mně. Takže se pro mě vlastně nic nezměnilo, jen se ty skupiny lidí lépe identifikovaly.

Ivana: Epidemie koronaviru sice asi trochu otevřela některým politikům oči v tom, jak je tato profese důležitá, ale došlo pouze k velmi malým změnám. Covidové odměny se mi sice hodily, ale mnohem raději bych byla, kdyby se změnily celkové platové tarify a tabulky, podle kterých by bylo vidět, že si politici práce všech zaměstnanců v sociálních službách opravdu vážili. Navíc by nemělo být rozlišováno, jestli se jedná o státní nebo soukromý sektor. Všude je pečováno o občany České republiky. Péče by měla být všude důstojná a zaměstnanci by měli být důstojně finančně ohodnoceni.

Tereza: Já jsem byla převelena na takzvaný covid hotel – žili jsme v pražském hotelu společně s našimi klienty, lidmi bez domova. Nejdřív jsem si myslela, že hotel do týdne vybydlíme. Ukázalo se ale, že když lidé dostanou příležitost bydlet, dokáže se velká část z nich velmi rychle adaptovat. Z hlediska organizování bylo pro mě užitečné zjištění, že jako řadoví zaměstnanci se zvládneme domluvit a kooperovat bez nějaké organizační hierarchie podle formálního vzdělání.

Dana: Prosazení každé změny je náročný proces. Co se týká vyjednávání kolektivní smlouvy v jihlavském Alzheimer Home, situace byla o to složitější, že jsme byly první odborová organizace, která oznámila působnost na pracovišti s více než dvacetiletou tradicí. Zaměstnavatel neměl žádnou zkušenost s odbory a nastavit pravidla spolupráce bylo vlastně to nejdůležitější. Zaměstnavatelé, zvláště ze soukromé sféry, nevnímají odbory jako rovnocenného partnera a snaží se veškerou spolupráci eliminovat. Většinou je pro ně nepředstavitelné, že by měli zaměstnance informovat o svých plánech a umožnit jim spolurozhodovat o změnách. Já osobně vnímám možnost přístupu k informacím a povinnost zaměstnavatele s odbory jednat za největší průlom. Vrátím se opět k tomu, co je zásadní. Na všech pracovištích by měla působit odborová organizace, protože to je cesta, jak zlepšit podmínky pro zaměstnance.

Aneta: Za mě asi musím říct, že největší podíl na tom má Dana (předsedkyně ALICE). Ta vlastně s celou myšlenkou založit na pracovišti odbory přišla a pak se do toho tvrdě opřela. Koupila si zákoník práce a hned začala sepisovat kolektivní smlouvu. My jsme jí pomáhali s nápady, které bychom tam chtěli. Během vyjednávání jsme ale dělali i jiné akce jako pohlednice pro paní personální ředitelku nebo otevřené dopisy.

Aneta: Určitě jsem takový život měla. Někdy i teď mám. Když je nás v práci málo a zavolají, jestli nemůžu na výpomoc, tak když můžu, tak jdu. Musím se ale cítit, že to zvládnu. Samozřejmě si dávám více pozor, co podepisuju, nebo už vím, že na jednání ohledně něčeho s paní ředitelkou nemusím jít sama, ale můžu si tam vzít někoho s sebou, protože na to mám právo. Díky ALICI taky vím, že mám v práci právo na bezpečnostní přestávku, volno na odborové akce a jiné věci. Vlastně i tyto věci máme v naší kolektivní smlouvě. Jsou to sice věci, které jsou zakotveny v zákoně, ale i tak – proč je raději nemít i v kolektivce? Zároveň se můžu díky ALICI dále vzdělávat a poznávat nové a nové lidi.

Tereza: Já asi hodně oceňuju všechny ty vědomosti, které jsem získala v odborech. Když jsem viděla, co všechno se v Armádě spásy porušuje a jak se naopak bazíruje na zbytečných nařízeních vedení, našla jsem si práci jinde. Sice na současném pracovišti odbory ještě nemáme, ale díky tomu, že vím, na co máme a nemáme jako zaměstnanci právo, ke mně občas někdo zajde pro radu a budujeme tak podhoubí pro silné a sebevědomé společenství.

Ivana: Pro mě je život s ALICÍ o nových zkušenostech a povinnostech. Líbí se mi vize ALICE. Díky ní jsem si více uvědomila, že pokud budeme držet pospolu – a teď nemyslím jen u nás na pracovišti –, tak můžeme dosáhnout změny v chápání toho, jak je práce v sociálních službách důležitá a náročná.

Dana: Většina z nás staví práci nad své osobní zájmy. Je to samozřejmě špatně, ale je to tak. Pandemie koronaviru nám přinesla jednu velmi pozitivní věc: vytrhla nás ze stereotypního pracovního vzorce. Tehdy jsme měli navzdory totálnímu vyčerpání čas zamyslet se a pochopit, co všechno je špatně. Tehdy jsem si řekla, že se nemůžeme vrátit ke starým praktikám. Že musíme využít zvýšeného zájmu médií o sociální služby a prosadit změny.

Můj život s ALICÍ je časově ještě náročnější. Jako předsedkyně ALICE vnímám zodpovědnost za všechny členy, za řešení jejich problémů a starostí. Nicméně věřím, že máme společný cíl, který dokážeme naplnit. Zaměstnanci v sociálních službách si svoji práci vybrali, protože jim dává smysl. Nechtějí odcházet do supermarketů nebo fabrik. Chtějí svoji práci dělat za slušnou odměnu s odpovídající společenskou prestiží. Chceme jen to, co si právem zasloužíme.