Na červeném rozkládacím gauči sedí dvě butch-prezentující se mámy asi dvouletého dítěte neposedně pobíhajícího před nimi: policistka Petra a Anna na rodičovské. Na druhé straně konferenčního stolku s obloženými chleby sedí Filip Milde, který má na starosti PR iniciativy Jsme fér. Na schůzce, která se nejspíš odehrává u páru doma, jim Milde podává mediální trénink. Kromě vyvarování se výrazu „homofobie“ řadí mezi nejdůležitější rady i to, aby se na interview do TV Nova oblékly slušně, a ještě lépe – aby si vzaly něco „holčičího“. Anna se také ptá, jak tedy odpovídat na otázku, kde vzala „svoje“ dítě, protože její prvotní reakce „do toho [jim] nic není“ se Mildemu zdála nedostačující. „Spousta lidí nezná svého otce,“ pokračuje Anna, čímž poukazuje na pečlivé dozory nad moralitou, kterému jsou podrobovány nejen queer a adoptivní rodiče, ale třeba i svobodné, chudé nebo etnicitou charakterizované matky. V další scéně sleduje přední postava filmu i hnutí Jsme fér Czeslaw Walek s kolegou Mildem přímý přenos podobně jako hokejový zápas s pýchou ve tváři: „Jo, holky jsou hezky oblečený. Sluší jim to.“ Abych nedezinterpretovala postřeh Kateřiny Nedbálkové, musím dodat, že kromě misogynie homosexuálního muže, který disciplinuje femininitu dvou svých svěřenkyň, lze z této scény vycítit i absenci třídního citu.

Jakou budoucnost si dokážeš představit? Pro koho je tvoje budoucnost? Jaké jsou limity takové budoucnosti? Nebo slovy Jasbir Puar: „Co dostaneme, když dosáhneme toho, co chceme?“ Záměrem tohoto článku není dehonestovat práci organizace Jsme fér, pouze použít film Zákon lásky mapující jejich práci jako okénko do širších českých debat o instituci nukleární rodiny a o našem vztahu k Západu. Proč je pro nás tak snadné stát na straně západního liberálního kapitalismu namísto proletariátu světa? Přidávám se k mnohým přede mnou, které upozorňovaly na léčky, které s sebou boj za manželství pro všechny nese. A co víc, polské výzkumnice Elżbieta Korolczuk a Agnieszka Graff odhalily, že z „odporu k genderu“ se stal bod, jímž se dělnictvo východní a střední Evropy vymezuje vůči globalizačním silám, které jim přinesly jen prázdné sliby a ztrátu materiálních jistot. Jak chudoba, tak i anti-gender sentimenty budou na vzestupu i v České republice a my si musíme vědomě vybírat, kam směřuje naše pozornost, a nedovolit, aby se z queerness stala další záminka k vyloučení třídy a rasy z našeho snění o budoucnosti.

Přiznám se, že jsem si neudělala žádnou rešerši, než jsem si film na DAfilms.cz pustila. Kdybych věděla, že má Chalupová na svém kontě i V síti, film proslulý instrumentalizací kamery pro zobrazení jejího držitele jako štědrý a férový subjekt, bývala bych si rovnou vzala k ruce poznámkový blok. Přestože na Českých lvech si Chalupová vysloužila označení „režisérka nastupující mladé generace“, politická pozice Zákonu lásky poslušně ctí cestu fetišizování dynamiky „my vs. oni“, vyraženou Otci zakladateli. Taková dynamika klade na jednu stranu stvořitele významu: čisťounké městské středostavovské liberály, obdařené intelektem, moralitou a dobrem, a na druhou stranu nositele významu: venkovem páchnoucí, nevzdělané, zlé a tradici milující burany.

Film V síti namísto dekódování male gaze jako inherentně pedofilního a analýzy patriarchátu jako struktury v nás všech ukazuje prstem na jedince, aby očistil sebe sama od spoluzodpovědnosti za násilný systém. Podobně se třeba Svět podle Daliborka rozhodl ne-dekonstruovat nacionalismus jako pouhý sociální projekt, nýbrž zvolit si obětního beránka a sám si umýt ruce nad vlastním zvnitřněním nadvlády bělosti. Tyto filmy netočily přeživší sexualizovaného a domácího násilí ani přeživší neonacistických útoků, ale režiséři, kteří zneužívají utrpení marginalizovaných, aby sami sebe zobrazili jako osvobozující hrdiny, a tím pádem ospravedlnili svou elitní pozici. Samotným přeživším je však v tu stejnou chvíli odepřena svoboda jednat či být vyslyšeny: jsou vnímány jako pouhé pasivní příjemkyně benevolence elit. Jako by snad přiznání komplicity městských liberálů v reprodukci třídního systému a radikální redistribuce zdrojů nebyly potřeba. Namísto ní totiž tento svět zachrání mediální gramotnost.

Kde ty děti budeme brát?

„Ocitli jsme se v trošku bizarní situaci, kdy část společnosti si nějaký zákon žádá, jak jsme viděli, většina společnosti ho podporuje, ale parlament vlastně to projednávání zablokoval. […] Ke dnešnímu dni už je to 590 dnů od předložení tohoto zákona,“ shrnuje frustraci z „alibismu“ politické reprezentace v závěrečných pasážích filmu poslanec Pirátů František Kopřiva. Za tři roky, které dokument sleduje, totiž poslanecká sněmovna nevěnovala návrhu novely Občanského zákoníku, která by zpřístupnila manželství a všechna z něj vyplývající práva a povinnosti i homosexuálům, víc než první čtení. Rozhodování se tak zručně vyhnula. Značná část filmu je věnována právě záznamům z jednání poslankyň, které jsou děsivé a ubližující. Myslím, že by se přehlídka jejich nenávistných výroků dala klasifikovat termínem morální panika, která nastává, když pracuje dohromady více než jeden strach z narušení normy světonázoru jedince či skupiny. Jeden z těchto strachů je narušení posloupnosti pohlaví → gender → objekt touhy, která předpokládá, že existují dva gendery a že tyto gendery jsou „opačné“ právě proto, aby po sobě navzájem toužily. Pro ilustraci takového narušení toho, co je člověku známé, lze použít například výrok Moniky Jarošové z SPD, přednesený na prvním čtení: „Mateřská školka taky není pro důchodce a fotbalové hřiště pro hokejisty.“

Další strach, který se znovu a znovu objevoval v komentářích poslankyň i v argumentaci Aliance pro rodinu pod vedením Jany Jochové, je strach z narušení genetické a majetkové linie dědictví. „Protože když si člověk odpoví na otázku, kde ty děti budou brát, dojde jen k tomu, že si je prostě musí někde koupit,“ ohlašuje svou pozici v „boji proti rodině“ například Milan Pour z ANO. Na podobné dotazy musí být Anna z příběhu, kterým jsem článek otevřela, zvyklá. Jestliže je kritérium genu nebo „pokrevnosti“ v budování vztahů předkládáno jako posvátné, pak vzkvétající byznys surogátního mateřství přiřazuje tomuto privilegování genu nedotknutelnost. Rozvodovost však stoupá a mnoho zákonných zástupců, tak jako – slovy Sophie Lewis – „ti nejlepší rodiče na světě (a zejména ti ‚adoptivní‘) potvrdí, že […] kojenci nepatří nikomu. Samozřejmě patří v jistém smyslu k lidem, kteří se o ně starají, ale rozhodně nejsou majetek.“ Obsesivní kontrola sexuality těch, které jsou schopny otěhotnět a dle Lewis tedy schopny gestační práce, aby se zajistila „pravost“ mužského dědice, je jedním z hlavních nástrojů bílého patriarchátu i nacionalismu. Z jednotlivých reakcí v parlamentu, omílajících argument, kterému si dovolím přezdívat „kde vezmeme mimina“, lze vyčíst ohromný potenciál narušení patrilinearity.

Miliardy do státního rozpočtu

Zatímco spektrum morální paniky se zpestřuje a graduje, reakce Jsme fér jsou stále opatrnější a krotší. Poslankyně i mluvčí Aliance pro rodinu jen chrlí urážky a zástupkyně hnutí gayů a leseb (další queer potřeby jsou pro jistotu z boje raději předem vyňaty) Jsme fér stále touží pouze po tom být Státem rozpoznány a čteny jako sexuální občané. „Dneska je trendem, že si člověk bere sám sebe,“ napovídá Patrik Nacher z ANO a pokračuje ve snění: „Případně se teďka rozšířila tendence, že se lidé zasnubují s nějakou věcí.“ „Sňatky ve třech [nebo] ve čtyřech“ se také stávají hmatatelným strašidlem; ve filmu se proklínání polyamorie objevuje mnohokrát. Pro vyobrazení homosexuálních aktů jako aktů patologických, jako nemocí očekávajících vymýcení, sahají české zákonodárkyně i po ověřených zbraních a přisuzují homosexualitě jak pedofilii, tak bestialitu.

Z hnutí Jsme fér je cítit únava a frustrace, s níž je snadné se ztotožnit. Moje otázka však zní: pokud je přístup státních reprezentantek natolik odlišný a cesta k tomu být vůbec vyslyšeny je tak trnitá, proč zůstává hlavním cílem hnutí být jednak rozpoznány jako sexuální subjekt a jednak potvrdit Stát jako ojedinělou entitu hodnou toho, aby toto rozpoznání udělovala? Samotný film nejenže tento hlavní cíl potvrzuje, ale navíc jej rozšiřuje o meritokracii pomocí metafory běhu, která se stává ústřední dramaturgickou linií. Záběry běhu protagonisty hnutí Walka jsou nejen maskulinní, individualizující a ableistická metafora, ale navíc divačku indoktrinují mýtem, že pokud vytrvá ve dřině, systém ji uzná a dovolí jí uspět.

Jsme fér se hnětou přesně do tvaru, který po nich jejich kritičky žádají. Samy sebe oprošťují od veškerých queer potenciálů. Výrok právničky hnutí Adély Horákové: „Ne, nepovede to k polygamii,“ který zazněl na petičním výboru, dokazuje, že polyamorii tato organizace razantně odmítá. Namísto zvolených rodin a kolektivizace péče hnutí trvá na důležitosti stabilní nukleární rodiny. V dokumentu nazvaném „Důvody, proč je manželství pro všechny správné a důležité“ na svém webu dokonce potvrzuje i funkci manželství v reprodukci třídního systému, kdy díky manželství budou „[d]ěti […] moci automaticky dědit po obou rodičích, nikoli jen po jednom.“ Párová forma a s ní související privatizace reprodukce do prostoru domácnosti je jedním z hlavních způsobů, jak si kapitalismus bezplatně a neviditelně zajišťuje novou pracovní sílu, a tedy i zisk. Tím, že se i queer lidé postaví na stranu nukleární rodiny, ji jen potvrzují jako formu, která je výjimečná a svrchovaná oproti Jiným způsobům tvoření vztahů, které fungují v zemích Zbytku.

Politického charakteru, které přemýšlení nad sexualitu inherentně nese, se ale hnutí Jsme fér zbavuje i zřetelněji, například když jeho spolupracovník Dan Vondra uklidňuje zástupce Národního parlamentu dětí a mládeže, že „gayové a lesby volí různě, různý strany napříč politickým spektrem“. Jak ale dokazují Twinks for Trump, Vondra by si měl dát pozor, aby se jeho přání nevyplnilo. Co víc, pod tlakem politiků se Jsme fér dokonce nechávají slyšet, že manželství pro všechny „přinese miliardy do státního rozpočtu“ a bude výhodné i pro samotný tržní systém. Kritika hnutí za manželství gayů a leseb je nezbytným tématem pro celou řadu queer teoretiků od José Estebana Muñoze přes Tima McCaskella až po Judith Butler. S jejich kritickými úvahami na mysli se ptám: opravdu chceme posílit pravomoce Státu v dohlížení nad naší sexualitou? Opravdu můžeme předpokládat, že Stát je schopný se rozšířit tak, aby byl dobrodincem všem, a tedy i těm nejmarginalizovanějším?

Západ má v tomto jasno

Ve své kritice vycházím především z teorie již zmíněné Jasbir Puar, jejíž dílo je v současnosti základním pilířem queer studií. Právě ona totiž zachytila, jak se z dříve obávané síly queerness postupně přeměnila ve zbraň, kterou liberální kapitalismus používá na budování přízraku Západu jako nositele pokroku. Třebaže pojem homonacionalismus Puar ukotvila v roce 2007 v rámci kritiky válečného průmyslového komplexu Spojených států amerických, zamýšlím se, zda může tato perspektiva globální politiky cestovat i do kontextu České republiky. Mezi charakteristické rysy homonacionalismu patří podle Puar vzestup bílé nadřazenosti, asimilace queerness jako podskupiny reproduktivní heteronormativity a spoluúčast na budování nacionalismu a Západu. Jinými slovy, homonacionalismus je perspektiva, která sleduje, jak se „přijetí“ a „tolerance“ pro gay a lesbické subjekty staly kritériem, jímž se hodnotí „progresivita“ jednotlivých národních států, potažmo jejich právo na teritoriální suverenitu.

Jako ukázka toho, jak i v českém kontextu může „emancipace“ (vybraných) gayů a leseb sloužit jako měřítko pokroku a zároveň jako nástroj hájení role Západu coby soudce i vykonavatele tohoto pokroku, poslouží například argumentace poslance Pirátů Mikuláše Peksy na panelové diskuzi pořádané hnutím Jsme fér hned v úvodních scénách filmu. „Právo chytit kytici, potom se oblíct do hezkých šatů a dát si dobrej dort má prostě každej a poplakat si u toho, že je to prostě svatba. A obzvlášť teď, když se Evropa dělí na Východ a Západ, tak bychom měli ukázat, že patříme k tomu Západu,“ dožaduje se Peksa. Dovolávání se modernity se ale stává jedním ze stěžejních argumentačních prostředků i samotného hnutí Jsme fér. „Západní Evropa má v tomto jasno,“ kvituje Horáková. Film dokonce zachycuje i scénu, kdy hnutí konzultuje s americkými ambasadory, jimž Horáková eufemisticky přezdívá „výjimeční hosté“, jak tedy na to osvobození. Spojené státy s přibližně 750 vojenskými základnami posetými po celé planetě jistě zůstávají uznávaným mentorem v otázkách boje za lidská práva. Jak vypadá osvobození? Jaké jsou jeho limity? Kdo jsou ti, jež vynecháváme z představ o budoucnosti, založených na servilitě Západu?

Markéta Křížová je česká historička, která na základě archivních výzkumů vlasteneckého diskurzu přináší pádný argument: přestože se českým zemím nikdy nepodařilo získat africké kolonie, šly takové ambice ruku v ruce s touhou stát se po vzoru Velké Británie nebo Francie moderním evropským národním státem. Podobně jako Křížová také další postkoloniální teoretici již léta potvrzují, že budování jednotné moderní evropské civilizace bylo – a stále je – přímo závislé na vykořisťování zdrojů, lidí, půdy, bytostí i poznatků Zbytku světa. Ukazují totiž, že jediný způsob, kterým si Západ může arogantně nárokovat patent na „univerzální“, a tím pádem „správné“ poznání i uspořádání světa, je vykreslování Jiných způsobů poznání jako barbarských, deviantních a věčně dohánějících náskok civilizovaných. Pohled zpátky k filmům V síti i Svět podle Daliborka může nabídnout paralelu k takovémuto ospravedlňováníní sebe sama jako tvůrce pravidel hry a vyhrazování prohry pro Druhé. „I Čína už se o tom baví. Chceme se nechat porazit Čínou?“ zaznívá na zasedání petičního výboru. Takovéto volání po vítězství v soutěži pokroku říká mnoho o současné podobě českého feminismu i o omamujícím traumatu z totalitní minulosti. Jaké budoucnosti bychom si mohly představit, kdybychom odmítly naši touhu být Západem uznány jako progresivní a namísto toho bychom využily naší periferní pozice?

Proč se bojíme zrušení rodiny?

„Zůstává snazší si představit svět bez kapitalismu než svět bez rodiny,“ variuje důvtipně slavný citát abolicionistka Sophie Lewis ve své knize Full Surrogacy Now (Plné náhradní mateřství hned teď, 2021). Nebylo tomu ale vždycky tak. Prvorepubliková poslankyně Betty Karpíšková ve svém textu pro Dělnickou akademii v roce 1922 napsala: „Výbornou pomůckou k odhalení příčin zotročení ženského pohlaví jest sledování vývoje a původu rodiny.“ Sto let poté, ex-poslanec za ANO Bohuslav Chalupa na druhém čtení petice na podporu manželství pro všechny přemýšlí nad vztahem instituce nukleární rodiny a Západu: „Připravujete lavinový pole, aby se zničily ty základní hodnoty, na kterých stály evropské národy. Buď zachováme manželství, zachováme základní hodnoty [a] možná, že tato civilizace přežije. Nebo je nezachováme, a pak se podepisujete pod to, že to celý půjde do háje.“ Také Dominika Rýparová v článku „Boj o manželství“ na stránkách Jsme fér upozorňuje na obavy parlamentu, že by „schválením homosexuálních svazků začal armagedon, po němž nezůstane jediný pár schopný reprodukce“.

Zatímco pro Západ a především Evropu je „ontologický risk“, tedy strach ze zrušení samotné existence sebe sama jakožto druhu, něčím novým, pro Zbytek planety a především pro ty, jejichž kmeny zažily opakovaně genocidu, tomu tak není. Kim TallBear, profesorka kritické rasové teorie a autorka blogu Kritická polyamoristka z kmene Sisseton-Wahpeton Oyate, připodobnila pandemii covidu k „osadnické apokalypse 2020“. Apokalypsa pro původní obyvatele Želvího ostrova totiž začala již v roce 1610, kdy tlení milionů mrtvol způsobilo první významnou člověkem způsobenou změnu v geologii planety, pokles oxidu uhličitého v atmosféře, tzv. Orbis Spike. Pokud je rodina, tedy nukleární rodina, základním pilířem západních křesťanských hodnot, je na čase namísto usilování o její zodolnění aktivně ve své každodennosti rozšiřovat sítě našich přátelství a příbuzenství a přispívat ke ztrátě její hegemonie.

Je za pět dvanáct. Chudoba roste. Planeta je v plamenech. Příbuzní z jiných stran světa, lidští i nad-lidští, k nám migrují, protože jejich půdu jsme již dávno vypálily. Patriarchát se vzpouzí. Národy v boji o přežití obnažují svou kostru, kterou je kontrola reprodukce, a tedy i tělesné autonomie těch, co jsou schopni gestační práce. Anti-genderová hnutí budou nadále na vzestupu. Stát již nyní vynakládá mnoho úsilí na biopolitické dozorování plození dalších generací synů, od Babišovy cesty na demografický summit Viktora Orbána přes nucené sterilizace až po manipulativní taktiky gynekoložek, které mi znovu a znovu odmítají podat základní informace o hysterektomii. Je za pět dvanáct.

Je čas zpomalit a vědomě přemýšlet nad tím, které struktury a hierarchie nás vůbec do téhle šlamastyky dostaly. Toužím po queer hnutích, jejichž cílem bude zajištění střechy nad hlavou všem, kritika restriktivní migrační politiky, zrušení věznic, zkvalitnění a kolektivizace zdravotnické péče a zpřístupnění péče o duševní zdraví nebo demokratizace vzdělávání, protože právě toto jsou strasti týkající se nejen dělnické třídy, ale v intersekci ještě intenzivněji těch, kdo nezapadají do genderových norem. Pokud totiž dovolíme, aby se queerness stala jen dalším kritériem pokroku, jímž bílá buržoazie disciplinuje nejen tzv. zpátečnické národy, ale i anti-genderové reakce a pod zástěrkou „polarizace“ odmítala svou spoluvinu na třídním i rasovém systému, napomůžeme tím jedině radikalizaci konzervativců i volání po kriminalizaci ukončení těhotenství.