Až budeš velký, taky se dočkáš!, říkala mi máma, když jsem se jako dítě pořád dokola díval na pohádku Princezna ze mlejna, kde krásný a šikovný mladý kluk získá srdce laskavé Elišky ze mlejna a žijí spolu šťastně až do smrti. Já jsem doufal, že máma má pravdu, vždycky jsem si myslel, že takový vztah chci. Pak se ale všechno vyvinulo úplně jinak.

Kdybychom odpověď na otázku „Jak vypadá láska?“ hledali*y v mainstreamové kultuře, asi bychom zjistili*y, že je to vztah dvou krásných mladých lidí, nejlépe bílé pleti, ideálně cisgender muže a ženy. Chodí spolu, pak spolu spí, občas se hádají, mají svatbu a dvě děti. Touto představou nás zásobují televizní seriály, celovečerní filmy nebo tradice předávané mezigeneračně v rodinách a ostatních společenských institucích. Je téměř neoddiskutovatelné, že kulturní hegemonie právě takové formy lásky je v dnešním světě velmi hluboce zakořeněná.

Přitom je onen stereotyp pro mnoho z nás zcela odlišný od naší žité zkušenosti. S narůstající snahou o progresivitu zejména v západních médiích přibývá i reprezentace některých marginalizovaných skupin. Dnes už například existují filmy o lásce mezi dvěma muži nebo (méně často) mezi dvěma ženami. Jedná se však většinou stále o povrchní a prvoplánové znázornění. Kde je v české mainstreamové kultuře místo pro nebinární a trans lidi, pro lidi na asexuálním a aromantickém spektru? Viděli jste někdy český film, ve kterém láska kvete mezi lidmi s tělesným nebo duševním postižením a není jen předmětem ableistického zesměšnění? To jsou přitom jen některé ze skupin lidí, na něž se v bohatém západním světě „zapomíná“, když se mluví o lásce.

Etická nemonogamie jako klíč k osvobozené lásce?

Byli*y jsme jako děti, které spolu vyrůstají, mají tajnej jazyk, kterému rozumí jen ony, stejně přemýšlejí, nepotřebují věci vyslovovat nahlas, aby je pochopily, a vyvíjejí se po svém boku k nejlepším možným verzím sebe samotných. Někdy v pátém roce chození a druhém roce po svatbě jsme spolu koukali*y na Eastsiders, seriál na nějaký streamovací platformě, jehož ústředními postavami byli dva gay muži, kteří mají ten nejpodivněji toxicko-netoxickej vztah, kteří sem tam otevíraj, sem tam uzavíraj, někdy se podváděj, jindy se žádaj o ruku. Vůbec poprvé jsme se tehdy začali*y bavit o otevřených vztazích – shodli*y jsme se, dva*ě mladí*é filozofové*ky, že je to teoreticky i politicky asi jediná etická a udržitelná forma partnerství.

Zcela pochopitelně se mnoho lidí z různých důvodů rozhoduje žít mimo rigidně vymezené rámce konvenčních vztahových norem, které předepisuje mainstream. Etická nemonogamie je zobecňující termín pro různé druhy soužití, ve kterých spolu lidé navazují nebo mohou navazovat intimní vztahy v jiných počtech a formách, než je běžně uznávané partnerství dvou lidí. Společnou podmínkou je, že se musí jednat o informované a konsenzuální rozhodnutí všech, kdo v takovém vztahu jsou. Spisovatelka a feministka bell hooks ve své knize Communion: The female search for love (2022, Přijímání: ženské hledání lásky) říká: „Láska je aktem, nikdy jen pouhou emocí. Láska je kombinací péče, odhodlání, moudrosti, zodpovědnosti, respektu a důvěry.“

Pokud si její slova půjčíme, můžeme rozpoznat, že láska je spíše dynamický proces neustálého stávání se než něco, co prostě jen „je“. Participativní a „na míru šité“ druhy mezilidských blízkostí jsou u etické nemonogamie typické. Budování vlastních vztahových pravidel a posouvání hranic tam, kde je sami*y chceme mít, může zajistit nejen mnohem upřímnější a svobodnější prožívání lásky, ale i podvratný způsob společenského aktivismu. Ve světě, který nám říká, že jako ženy máme být cudné, si můžeme vybrat mít konsenzuální sexuální vztahy s více lidmi zaráz. Ve světě, který nás skrz očekávané zařazení do nukleárních rodin a jasně definovanou vztahovou normu izoluje, si můžeme zvolit žít jinak – v milující polykule, v komunitě. Etická nemonogamie může působit jako zbraň proti patriarchátu, osvobozující queer praxe, malá výhra nad kapitalismem i dekoloniální praktika. Jak ale vypadá žitá realita takových vztahů?

Nikdo mi neřekl, že to může tak moc bolet

Před dvěma lety jsem poznala svého současného partnera. Byla jsem zamilovaná do dvou lidí, do něj a do spolužačky, zároveň a vůbec jsem nevěděla, co s tím dělat, cítila jsem se jako špatný člověk. Později jsem zjistila, že on je polyamorní. Když mi to řekl, tak jsem se rozbrečela, protože to pro mě bylo hrozně nový – nevěděla jsem, co to znamená. Bude mě snad podvádět? Nakonec jsem se s mojí holkou musela rozejít, protože mi začala dávat různá ultimáta. Všechno se změnilo minulý rok, kdy si můj kluk taky našel nějakou slečnu. Jejich vztah se vyvíjel poměrně rychle, což já jsem strašně špatně nesla – bylo mi z toho fakt zle, nevěděla jsem, jak se s tím vyrovnat. Měla jsem hrozné deprese, pořád jsem si ubližovala, neměla jsem vůbec chuť k jídlu a samovolně jsem zhubla – a nejhorší na tom je, že jsme se s mým milým pořád hádali, protože jsme nevěděli, jak o tom komunikovat. Doteď nevím, jestli to bylo moje BPD (hraniční porucha osobnosti), nebo žárlivost.

Dnes už máme nějaké materiály a knížky, které lidem pomáhají nastavovat vztahy podle svých vlastních potřeb. Výborným příkladem je kniha Přepisovat pravidla (2018, česky 2022) nebinárního autorstva Meg-John Barker (zájmena they/them – pozn.red), které říká, že neexistuje jedno správné vztahové nastavení a jasná pravidla, jež musíme následovat. Meg-John ukazují cesty, jak porozumět svým potřebám, jak být otevřený*á a tolerantní k potřebám druhých, a zároveň tvrdí, že pokud chceme vztahům skutečně porozumět, musíme pochopit, co v nás zanechaly různé formy dominance – ať skrze kulturu, rodinu, nebo práci. Nejde však o něco, co by bylo veřejně známo a vryto do kulturního rámce našeho světa.

Mnoho lidí může při objevování nemonogamie narazit na problémy, jež nemusí být způsobeny jejich vlastními indispozicemi nebo nefunkčností nemonogamie jako takové. Je totiž nesmírně těžké překonat stopy, jež v nás zanechává mononormativní společenská výchova, která uvádí monogamii jako jedinou správnou možnost partnerského vztahu. Současná společnost nás vede k vyhledávání a udržování si monogamních heterosexuálních vztahů, protože právě ty jsou hodny reprezentace a vnímány jako legitimní. Právě takové vztahy symbolizují lásku a vytvářejí „žádoucí hodnoty“, a to i v případě, že lidi udržují v cyklech neautentických a nenaplňujících prožívání lásky. Jde o celoživotně pociťovaný tlak a všudypřítomnou doktrínu, jíž se je téměř nemožné zbavit. I proto jsou žárlivost, strach, naštvání nebo pocity opuštění a odcizení a další emoce, které zažíváme na cestě srovnávání se s ostatním partnerstvem našeho partnerstva, častou zkušeností těch, kdo se pro etickou nemonogamii rozhodnou.

Je nám hezky a děje se to přirozeně, aniž by nás kdokoli nebo cokoli (systém) do něčeho tlačil. Občas nám trochu kolidují traumata – můj strach z neočekávaného odmítnutí a její strach z nedobrovolného nahnání do pevného svazku, a tak na nich pracujeme: já ji nechávám řídit tak rychle, jak chce, a ona mě, s nohou na plynu, zahrnuje takovou láskou, jakou jsem od ní do té doby neznala. Klape to.

Je důležité počítat s tím, že i když vstupujeme do osvobozeného druhu vztahového fungování, vstupujeme do něj s náloží generačního a kulturního traumatu, se všemi šrámy, co na nás zanechaly předchozí vztahy, se zvnitřněnou mononormativitou a se vším, co v nás vyrůstání v kapitalistické a patriarchální společnosti přece jen zanechalo. Často nám nemusí být zprvu jasné, že v sobě tu nebo onu obavu máme, že nám to nebo ono přináší extrémní úzkost – některé tendence (často související třeba se žárlivostí) se v monogamním vztahu vůbec nemusí projevit. Nelze z toho činit závěr, že etická nemonogamie je vhodná jen pro zcela osvícené, vyrovnané a duševně zdravé, jako spíš ten, že je potřeba si při ohledávání nových vztahových struktur být maximálně vědom*a vlastních bolístek a slabých míst. Je důležité nebát se komunikovat opravdu úplně všechno, co cítíme, a počítat s tím, že bolavé a děsivé situace jsou občas nevyhnutelné a bude potřeba se trochu „učit za pochodu“. Žádné množství politické teorie nás nezbavuje lidskosti, emocí, křehkosti a zranitelnosti, které v etické nemonogamii můžeme pociťovat intenzivněji než v monogamních vztazích.

Žít ve vztahu, který nabourává společenský status quo a popírá všechna jeho pravidla, je těžká práce, je to úkol, jenž vyžaduje spoustu vnitřní síly, ochoty prožívat bolest a učit se z ní. Stejně tak vyžaduje i trpělivost při zdlouhavém upouštění od společenského učení. Není jednoduché vytvářet paralelní struktury, když na nás z jedné strany tlačí kapitalistické představy o správném způsobu života a z druhé pocit, že v nemonogamii nejsme dost dobří, dost radikální, dost osvobození. Je také potřeba vědět (navzdory tomu, co říká některá část západní levice), že nemonogamní svazky nejsou inherentně morálně nadřazené těm monogamním a je v pořádku etickou nemonogamii vůbec nechtít, nemít s ní dobrou zkušenost nebo na ni v tuto chvíli prostě jen nebýt připraven*a. Ve snaze o zboření tradičních vztahových norem, které nás utlačují, se začínají tvořit nové vztahové normy – třebaže jiné, nemonogamní –, které ale mohou být úplně stejně náročné jako ty monogamní. Opravdové osvobození lásky spočívá ve skutečném porozumění tomu, co chceme a potřebujeme, a v kritickém přístupu ke všemu, co je nám představováno někým jiným jako „vztahové pravidlo”.

Na koho se v diskusích o lásce úplně zapomíná?

Jsem aroace (aromantický*á, asexuální) a agender a mimoto anarchista, což zmiňuju, protože tyhle identity jsou pro mě vzájemně neoddělitelně zamotané a doplňující se. Se všemi z těch označení jsem se začal identifikovat během posledních tří let, nejdřív aceness, z toho pak a/gender a až o hodně později aromantičnost. Romantika je strašně silný společenský ideál, který je hodně těžké ‚pustit‘. Přiznat si, že romantika není něco, s čím se dokážu ztotožnit, bylo náročné a trvalo to dlouho. V queer komunitě hodně vnímám sexualizaci i posedlost romantikou – jako vzdor stigmatizaci queer lásky a sexuality mají queer komunity tendenci se na lásku (zejména romantickou) a sex výrazně fixovat (jako na něco, co může znamenat osvobození), což může tvořit ne úplně přívětivý prostor pro aro/ace/aroace lidi. Samo vnímám zejména u ‚radikálních‘ českých queer organizací fokus na sexualitu/sexiness, což jsou všechno věci, které pro mě nejsou relevantní a nemám z toho pocit, že by mi jimi tvořený prostor a akce byly otevřené.

Asexualita i aromantičnost představují snad nejméně reprezentovanou část queer komunity, což souvisí i s jejím naprostým nepřijetím a neuznáváním většinovou kulturou a společností. A-fobie (acefobie a arofobie, mohou se projevovat všelijak od násilí a patologizace po nedůvěru a ignoranci) jsou – jak mi vysvětlila aro/ace kamarádka z anarchistického kolektivu – běžné nejen mimo queer kruhy, ale i v nich, což z aro/ace lidí dokáže udělat outsidery skoro všude.

Dám do vztahu tolik energie a sebe, kolik chci a umím a s kolika je ten druhý člověk ok. Potom ale už nedokážu překročit myšlenou linii přátelství a přejít do něčeho víc, nejde to. Jednou jsem se pokoušela s někým chodit, ale měla jsem pocit, že to děláme špatně a něco je v tom vztahu divné. Později jsem zjistila, že jsme oba aro/ace. V dětských filmech se zobrazuje hluboké platonické přátelství. To já mám hrozně ráda. U klasických seriálů… no, víš jak: když jsi dítě a vidíš v seriálu něco, čemu nerozumíš, řekneš si: ‚To se mě netýká, tak si prostě užiju, co chápu.‘ Aneb ‚that was weird, anyway‘. Takhle se cítím.

Pro mnoho allosexuálních lidí (těch, co prožívají a cítí sexuální touhu a přitažlivost) není na tom, že se naše zábava, kultura i normy točí kolem sexu a romantických vztahů, vůbec nic k zamyšlení. Těžko popisovat izolaci a pocit nepatřičnosti, který lidé na aro/ace spektru denně zažívají, když jsou z našich konverzací, kolektivů a kultury neustále implicitně vyčleněni nebo v nich musí tolerovat značný diskomfort, protože aro/ace zkušenost se ani v osvobozených a queer kolektivech dostatečně nezohledňuje.

Romantika je pro mě mýtus, systém útlaku, celospolečenský blud pěstovaný patriarchátem a zalívaný státní propagandou, aby upevňoval bílou a tělesně zdravou hegemonii, standardy krásy, nukleární rodinu a kapitalismus a bořil pokusy o komunitní existenci. Když svou asexualitu a aromantičnost vysvětluju matce, kouká na mě s otevřenou pusou a pak se rozbrečí, protože mi nerozumí. Doufá, že když se budu dost usmívat a chodit ven, otevře se mi nějaká čakra a já budu najednou ‚vyléčená‘, zdravá holka co chce sex. Asi nemusím komentovat, bolí to.

Napsat svá vlastní pravidla lásky

Přeju si totální osvobození, i od hranic vztahů. Myslím, že je tolik krásných projevů lásky a možností, jak vyjadřovat náklonnost a jak navigovat intimitu, že přece nemůže být nemožné nebo náročné opustit omezující ‚katalogové formáty‘ přijatelných a nepřijatelných druhů kolektivní blízkosti a péče.

To, že mainstreamová kultura ani zdaleka nepojímá lásku ve všech jejích nuancích a podobách, neznamená, že bychom se jejím představám měli*y podřídit. Naopak – pokud si budeme naslouchat, hledat sami*y i společně, co od lásky a vztahů opravdu chceme, zpochybňovat úplně vše, co nás o lásce naučili, abychom potom mohli*y záměrně pěstovat jen to, co opravdu chceme, můžeme začít prolamovat staré a nefunkční struktury a nahradit je novými, pevnými, komunitními, chápajícími a pečujícími. Chceme-li lepší svět, je málo lepších míst, kde začít, než naše vlastní mezilidské vztahy a vazby. Protože právě ty tvoří komunitu, pečující místo, trhlinu v síti nekonečné destrukce a útlaku, které současný svět a kapitalismus utvrzují. Milovat napříč a proti pevně daným společenským strukturám je náročný a dlouhodobý proces, který nás však dostává blíž k opravdovému osvobození a je zásadní pro nabourávání systémů, jež nás utlačují. Věděly to už velké feministky a myslitelky jako bell hooks, Judith Butler nebo Simone de Beouvoir. Je nejvyšší čas spolu objevovat, že láska není jen obraz dvou lidí na svatební cestě, ale je to hrnek teplého čaje, který ti kamarád přinese do práce, je to vřelé skupinové obětí po podařené demonstraci, naslouchání každému při povídání v kolečku a statisíce dalších malých i velkých věcí.