Reflexe zrozená z frustrace

V květnu 2022 jsem dostala možnost umělecké rezidence v prostoru CrossAttic. Byly to zhruba dva roky od doby, kdy jsem začala na základě osobních zážitků a s nimi spojené frustrace kriticky přemýšlet nad svým studijním prostředím a hledat způsob, jak ho proměnit. Bylo to necelý rok od performance Ne!musíš to vydržet, v rámci které jsme společně s dalšími studujícími vystoupily*i před budovou fakulty DAMU a vymezily*i se tak vůči různým projevům zneužívání moci, k nimž na škole dochází, a po které následovala smršť novinových článků, rozhovorů a diskusí nad tématy, jež iniciativa pojmenovala. Bylo to také pár měsíců či týdnů od doby, kdy se ve veřejném prostoru začaly objevovat další výrazné iniciativy zaměřené na podobná témata (například Nahlas nebo naše afinitní skupina FAMU).

Chtěla jsem svou rezidenci pojmout jako možnost nového začátku. Cítila jsem se přehlcená tématy sexualizovaného násilí a mocenských struktur. Moje mentální zdraví bylo chatrné. Když jsem se ale chtěla soustředit na něco jiného, nebylo to možné. Po dobu jednoho roku byla tato témata hlavní náplní mých dní, až jsem se já stala jimi a ona mnou. A náhle mi došlo, že jsem zajatkyní vlastního aktivismu, že jsem se sice vymezila vůči strukturám, ale že moje každodennost i moje životní směřování jsou jimi stále formovány, naopak víc než dřív. Moje schopnost tvořit, zaujmout postoj, svobodně existovat byla pryč. Můj obličej se stal brandem, já jsem se stala iniciativou. Komu ale taková iniciativa slouží? Slouží skutečně ve prospěch studujících? Pokud já jako studentka skončím vyhořelá, bez zájmu o původně studovaný obor, nakonec i bez studia, traumaticky fixovaná jen na témata, která mé studium narušila a původně vůbec nebyla jeho obsahem? Co očekávám od dalších studujících, když cesta, kterou jim ukazuji, nevede ke změně, ale k vyčerpání?

Uzavřela jsem se do nové formy vězení, dostala se do pasti. Proto jsem se v rámci rezidence rozhodla zaměřit na reflexi svého vlastního příběhu a objevit v něm širší principy a vzorce, kterým by bylo dobré se do budoucna vyhnout. Stejně jako mě frustrace z prostředí fakulty dovedla k její reflexi, frustrace z životní pozice, v níž jsem se ocitla, mě dovedla k reflexi mého aktivismu. (Bylo by myslím krásné naučit se přicházet s reflexí dřív, než nás k tomu donutí frustrace.) Napsala jsem tedy v rámci zmíněné rezidence text, ze kterého čerpám při psaní tohoto článku, a snažím se od té doby stále znovu formulovat otázku, jejíž zkoumání nás povede k udržitelnějšímu a šetrnějšímu vedení našich hnutí.

„Fake it till you make it“

Abych mohla prolomit ticho, musela jsem se rozdělit na dvě osoby. Dvě osoby, jejichž možnosti a zátěž jsou naprosto nevyrovnané. Jedna jako by prezentovala vnější svět, jako by se stylem „fake it till you make it“ dokázala propracovat až na vysoké příčky společenského žebříčku. Za cenu naprostého zničení té druhé. Útlak jako základní ingredience úspěchu. Akorát utlačující a utlačovaná osoba se zde setkávají v jednom těle. Pokud jsem utlačována, musím začít samu sebe utlačovat, abych se vyrovnala svým utlačovatelům.

Základním problémem celé situace je pro mě výchozí bod aktivismu samotného. Nejen v mém případě je motivací pro takovou činnost vlastní trauma. Trauma nám ale většinou neumožňuje jednat, mluvit, hájit sebe samé. Vytvořit si alter ego, které chrání traumatizovanou bytost uvnitř nás, je jediná cesta, jak v souboji se systémem obstát. Takové alter ego je totiž schopné jednat, dohadovat se, chodit na diskuse a konference nebo taky vypovídat u vyšetřování. Prostě hrát hru podle pravidel, která systém nastavil. Je ale možné ho tímto způsobem změnit? Nejde pak o alibistické přesvědčování, že nový bod v kodexu změní realitu, namísto abychom změnily*i celý jeho koncept? (Často diskutovanou formou řešení zneužívání moci na univerzitách bývá doplnit nové formulace do etického kodexu. Transformace mocenské struktury, z níž takové chování pramení, se oproti tomu zmiňuje méně.)

Odmítla jsem být nástrojem pro uspokojování potřeb vyučujících a stala se nástrojem pro boj proti tomu. Přitom problematický je především ten princip, že se vůbec někdo stává nástrojem. Slova Audre Lorde z knihy Sister Outsider (2021) „pánovy nástroje nikdy nezboří jeho vlastní dům“ se mi vryla do paměti. Od doby, co jsem je četla, už se mi nechtělo chodit na žádnou problematicky zorganizovanou konferenci o problematice institucionální struktury pořádanou problematicky strukturovanou institucí. Přestalo to dávat smysl. Ale svět to po mně pořád chtěl a já nepatřila sobě, ale tématům, která jsem vyslovila. Protože jsem, jako spousta dalších, vstoupila do této situace naprosto nepřipravená. Neplánovala jsem stát se aktivistkou, potřebovala jsem jen prolomit ticho.

Vyhoření

Diskuse, reportáže, podcasty, rozhovory, dohody, kompromisy, proklamace, propagace, prezentace, maily, zprávy, reakce. Jsem zajatcem témat, která jsem vyslovila. Nechci mluvit někde jménem studujících a přitom nemít status studentky. Nechci jít na další konferenci, kde se se mnou někdo vyfotí a bude si myslet, že tím dokázal, že ho to téma zajímá. Nechci mluvit o tématech, která mě triggerují, aniž by se předem řeklo, že je to težké a triggering. Nechci dělat, že mě to nebolí, a bojovat a pak se se svou bolestí vypořádávat sama, v koutku na terapii. Zajímá je to jako senzace, jako téma, ale nikoho nezajímá, jak se cítím, že už to nechci opakovat, že to bolí, že to jsou moje emoce, a ne pojmy, slova, články. Mám strach z toho, jak na mě lidi koukají, a mám pocit, že můj život definitivně skončil, a já chci jenom jedno – zmizet. Nebejt. Nic nedělat. Nemuset být symbol.

Jenomže systému se strašně hodí takový symbol mít. Přestože jsme se celou dobu se jmenovanou iniciativou Ne!musíš to vydržet snažily*i prezentovat jako skupina, při odpovídání na články jsme prosily*i o uvedení „zástupkyně iniciativy“ a anonymitu, nešlo to udržet. Jelikož jsem propůjčila našemu vystoupení tvář a hlas, jelikož jsem byla zapálená a chtěla, aby se něco změnilo, tisíckrát jsem slevila. Odsouhlasila použití mého jména. Odevzdala se – zdánlivě v zájmu celku. Jenomže výsledek je ten, že jsem se stala produktem a moje trauma se stalo kapitálem, vstupenkou na konferenci. Stala jsem se něčím, co lidé používají jako argument. Zvou si mě, aby si odškrtli, že jsem tam byla, ne pro to, co budu říkat. Jsem tokenizována a to žádnému celku neprospěje, protože utrpení, které mi to přináší, se zase vrací do oběhu. Já-studentka nemám vůbec žádný prostor a já-aktivistka jsem neustále na mušce, která mi nedá spát, což se nedá snášet moc dlouho. A studujícím to vysílá pouze tu zprávu, že jejich názor nikoho nezajímá, pokud se nestanou aktivistkami*y a neobětují své studium.

Nezvládla jsem udržet svoje hranice, nedokázala jsem říct stop. Ale svět také nepřemýšlel nad tím, že při takovém přístupu žádnou změnu neaplikujeme. Všichni to po mně chtěli dál a já byla vděčná, protože jsem měla pocit, že konečně mají hlas studující a že toho musíme využít, že je to moje odpovědnost, a dokonce že je to moje jediná hodnota. I v této situaci jsem přejala roli oběti, která mě do ní dostala. Oběti, která považuje své využití za svou hodnotu, protože jinak by si musela přiznat ponížení s ním spjaté. Paradoxně se v tomto zachoval nejlíp náš děkan – když jsem mu říkala, že prostředky spojené s oceněním, které jsem od školy dostala, využiji na další aktivity ve prospěch spravedlivé budoucnosti, usmál se na mě a řekl: „Prosím vás, jeďte na dovolenou.“ To bylo v mé hlavě nepřípustné a nezodpovědné. Ale měl pravdu. Kéž by všichni, kdo pořádají konference a debaty o podobných tématech, měli stejně lidský a zodpovědný úsudek.

Ne všichni si to mohou dovolit

Čtu komentář jedné uznávané kurátorky a ta říká, že jsem moc radikální, že nemůžu chtít po lidech, aby se ozývali, protože mají těžké životy a ne každý si to může dovolit. Argumentuje hypotékami a pečujícími závazky. Rozumím tomu. Ale nechápu, proč má potřebu se takhle vymezovat vůči mně. Mně, která celou dobu říká, že traumatizované*í by neměly*i mít odpovědnost za řešení problémů, které nezpůsobily*i. Nikdy jsem neřekla, že ti, co jsou v pozici utlačovaných, mají povinnost radikálně vystoupit a prodat svůj obličej. Ani ti, co nejsou, nemusí udělat nic takového. Ale to neznamená, že všichni mají mlčet a hledat důvody, proč se nevyjadřovat. Jak se dá rozsoudit, kdo si to může dovolit?

Je to pravda. Ne všichni si to mohou dovolit. A to je právě ten problém. Jak je možné, že mít možnost postavit se za svoje práva, je tak velké privilegium? Není právě tento moment důvodem, proč vůbec tuto debatu vedeme? Kdyby si každý mohl dovolit postavit se za sebe, možná by studentky nahlašovaly obtěžování hned, protože by neměly co ztratit. Možná by se pak to obtěžování nedělo, protože by to byli právě pedagogové, kdo si něco takového nemůže dovolit. A není náhoda, že ty, vůči kterým si to nejčastěji dovolují, jsou lidé ze špatného sociálního zázemí, s minimální oporou, s minimální možností dovolit si odporovat. Ne každý si může dovolit kritizovat, co si kdo dovolil.

Za ten rok a půl, co se plně věnuji aktivismu, jsem se setkala s řadou kritiky, takzvaně z vlastních i protějších řad. Někdy se mi mezi nimi těžko rozlišuje. Často jsem se setkala s nátlakem, abych věci ještě lépe vysvětlila, abych sdílela svou zkušenost, abych hlavně byla co nejpřesnější, ale jen málokrát se mě někdo zeptal: Co bys potřebovala? (Sem patří tisíceré díky a láska těm, kdo tak učinily*i.) Myslím, že naše komunity by se spíš měly semknout. Neustálá reflexe vlastního jednání a způsobů prosazování hodnot je potřeba, ale myslím, že hledat na sobě navzájem chyby, aniž bychom znaly*i zázemí toho, koho kritizujeme, aniž bychom u toho reflektovaly*i vlastní privilegium, skrytě spolu soutěžit – to je něco, co si opravdu nemůžeme dovolit.

Já jsem se nerozhodovala, jestli si to můžu dovolit. Mně bylo z toho všeho tak zle, že mě to ničilo zaživa. Nemohla jsem to vydržet. Musela jsem si to dovolit. Jako by odpovědnost za prostředí, ve kterém se pohybujeme, přicházela až ve chvíli, kdy nám přímo způsobí bolest. A často je v tu chvíli už pozdě snažit se něco dělat. Snažila jsem se svou radikalitou jen varovat před touto bolestí.

Udržitelnost skrytá v naslouchání

Došlo to až ke kolapsu. Zkolabovala jsem, ale nijak mě to nezastavilo. Ještě dlouho po kolapsu jsem se angažovala dál. Neustála jsem ten nátlak. Nekonečně jsem se mu podvolila a doteď se z toho dostávám. Když jsem si v knize Deana Spadea Vzájemná pomoc (2022) (kterou velmi doporučuji) přečetla kapitolu se seznamem možných symptomů vyhoření, seděly na mě všechny body. Ani to mě ale nezastavilo. Trvalo to dlouho, nechtěla jsem na další událost, ale měla jsem dojem, že nemůžu nejít. Zkoušela jsem nějaké příležitosti poslat dál, předat někomu jinému, ale nikdo nechtěl. A já si říkala: „Lepší já než nikdo.“

Až letos v létě, poté co jsem svůj text z rezidence předvedla v podobě performance odjela na feministickou konferenci na Slovensko, kde se mě v debatě moderátorka zeptala: „Jak se vám podařilo aktivizovat tolik lidí?“, jsem se najednou rozhodla, že už nikam nepůjdu. Byl to absurdní moment. Podařilo se nám vytvořit obraz fungující a početné skupiny, která dělá hodně, ale ve skutečnosti nás bylo pár a ke konci jsem všude chodila jenom já. Taková je moc mediálního obrazu.

A proto mi došlo, že už nikam jít nesmím. Ne proto, že bych chtěla přestat bojovat za hodnoty, které prosazuji. Ale právě kvůli nim. Právě proto, že je musím aplikovat i na sebe a teprve tak se mohou stát reálnými. Přetavit ideu v praxi. Od té doby jsem nebyla na žádné veřejné akci, jen na pár soukromých setkáních zaměřených na témata iniciativy a i ta se snažím postupně eliminovat. Na mnoha místech, i když na své původní fakultě bohužel ne, vidím spoustu lidí, kteří se začínají zajímat a aktivizovat, takže se zdá, že štafeta se předala sama. Vyvolává to ve mně ale ambivalentní pocity – solidární radost, až zadostiučinění a zároveň strach o jejich budoucnost.

Postavit hnutí bojující proti zneužívání studujících na reálnými prostředky neoceňované a vyčerpávající práci pár z nich, jak to většinou dopadá, není udržitelné. „Pánovy nástroje nikdy nezboří jeho vlastní dům.“ Dokud budeme takovou činnost sledovat jako něco, co se děje mimo nás, a nechávat ji na pár jedincích, vzniká jen nová forma hierarchie. Proto vždy, když mě někdo poprosí o radu, odpovídám, že nejdůležitější je distribuce. Zdrojů i zátěže. Jenže jak distribuovat činnost, která je organická a často předem nedefinovatelná?

Podle mého je klíč v naslouchání. Uvolnit prostor, když vyčerpáme svoje síly. Naslouchat sobě a poznat, když mi síly docházejí, a naslouchat ostatním – být připravena je vystřídat, když dochází síla jim. Možná to zní primitivně, ale je to to nejnáročnější. Já jsem nenaslouchala potřebám svého těla, které bylo naprosto vyčerpané, a nikdo nenaslouchal mně, když jsem říkala, že o traumatizované se má pečovat a nemají stát v čele boje. V mém příběhu (se vší úctou ke všem, které*ří se mi snažily*i dát podporu) do velké míry chybělo obojí naslouchání. Věřím, že v těch dalších už nebude.

Nehledám senzaci. Hledám pochopení. A prodat vlastní zranění pochopení nepřináší. Nechci prodávat svoje zranění, abych přinesla světu spravedlnost. Já jsem svoje řekla, já už jsem ticho prolomila. Odpovědnost za chod světa neleží na mých bedrech, i když si myslím, že je dobré snažit se přispět tím, čím člověk může. Nevymlouvat se. Ale přispět tím, čím skutečně přispět můžu.