Můj*moje dobrý*á kamarád*ka, říkejme mu*jí třeba Remi, trpí od roku 2017 silnými bolestmi, které začínají už během PMS a trvají až do konce menstruační fáze cyklu. Během deseti dní v měsíci má prudké migrény, křeče v podbřišku a průjem. Menstruaci má tak silnou, že musí nosit vložku i tampon zároveň, a přesto se jí*mu opakovaně stává, že „proteče“. Za hygienické potřeby Remi měsíčně utratí 350 až 400 korun. Má strach vycházet ven, protože v případě „nehody“ (jak menstruující lidé rádi eufemisticky označují situaci, kdy nemají možnost si pro nepřístupnost toalet vyměnit sanitární produkty) by se na ni*něj kolemjdoucí nebo spolucestující ve veřejné dopravě zaraženě dívali. Nechce chodit na návštěvy, omdlívat na nich nebo svým přátelům ušpinit nový béžový gauč.

Dej si ibalgin a nebreč

Remi za pět let, co navštěvuje gynekologii, vystřídal*a už šest lékařů a lékařek. Její*ho endometriózu (onemocnění, během něhož buňky děložní sliznice rostou na místech, kde nemají) objevila minulý měsíc ta sedmá. Buňky endometria v jejím*ho případě zasahují stěnu močového měchýře a tlustého střeva. Předchozí doktoři mu*jí sice pomocí ultrazvuku diagnostikovali myomy na děloze, doporučili jí*mu ale bolest vydržet a nasadit hormonální antikoncepci.

Endometriózou celosvětově trpí deset procent lidí s dělohou. Ve výzkumu a lékařské praxi je ale nemoc spolu s ostatními příčinami bolestivé menstruace ignorována a systematicky léčena až v momentě, kdy může ohrozit potenciál plodnosti. Podle docentky z Kolumbijské univerzity Marni Sommer jsou dlouhodobá absence genderové perspektivy v medicínských výzkumech a výsledný gender-pain gap do velké míry ovlivněny společenskou stigmatizací biologických procesů týkajících se výhradně těl s dělohou, mezi něž patří i menstruace. V naší kultuře je totiž představa o periodě jako o něčem špinavém, a proto raději skrytém, silně zakořeněna.

„Když má žena výtok, totiž svůj pravidelný krvavý výtok, bude v období svého krvácení nečistá sedm dní. Každý, kdo by se jí dotkl, bude nečistý až do večera. Všechno, na čem by ležela v období svého krvácení, bude nečisté, a všechno, na čem by seděla, bude nečisté. Každý, kdo by se dotkl jejího lůžka, vypere si šaty, omyje se vodou a bude nečistý až do večera“ – tak se o menstruaci vyjadřuje Bible, konkrétně třetí kniha Mojžíšova. Ve stejném duchu pokračuje i Korán nebo první Latinská kronika, podle které „po doteku menstruační krve zkysne víno, uhynou plodiny v zahradách, listy stromů opadají a vzduch naplní hrozný zápach“. S absurdní teorií „jedovatých menotoxinů“ obsažených v menstruaci, které infikují každého, kdo se menstruační krve dotkne, pak přišel známý lékař Béla Schick v roce 1920 a ovlivnil tak značné množství jeho kolegů a kolegyň.

Dnes se stigmatizace promítá například do absence kvalitní sexuální výchovy, na kterou upozorňuje také výzkum České středoškolské unie z roku 2020. Když už se, pro velký úspěch, na některých školách tento předmět objeví, probíhá výuka většinou pod vedením externích lektorů a s rozdělením třídy do binárních skupinek, z nichž pouze jedna se během hodinové přednášky o menstruaci něco dozví. Zrcadlí se také v reklamách na sanitární produkty, ve kterých se alespoň konečně začínají (byť jen na krátkou vteřinu z celého propagačního spotu) místo „šlechtické modré“ objevovat kapičky krve. Pod závojem #girlboss feminismu je nám však – s výjimkou značky Ria – sdělováno, že bychom během periody měly*i být silné*í, běhat, cvičit nebo nejlépe šplhat po stromech. Seriály a romantické komedie menstruaci zobrazují jako něco tajemného, hanebného a týkajícího se výhradně žen. První menstruace je popkulturou zase často popisována jako mystický moment, kdy se „z dívky konečně stane žena“. Seriál I May Destroy You, ve kterém si jeho protagonistka Arabella při konverzaci se svou kamarádkou mimoděk vymění vložku a poté má během periody sex, působí v tomto kontextu jako revoluční zázrak (tímto děkuji své hrdince Michaele Coel).

Druhé pohlaví

Na různé formy gaslightingu a normalizace bolesti, kterým menstruující těla čelí, poukazuje i youtuberka Kristen Leo ve svém videu How to train the goblin (cycle syncing, pms and self care). Ignorace zkušenosti prožívání periody má podle ní dopady také na historickou tvorbu organizace pracovní doby. Zatímco hormonální fluktuace lidí, kteří nemenstruují, se pohybuje poměrně rovnoměrně, a to v rámci čtyřiadvacetihodinového cyklu, menstruující těla operují v cyklu osmadvacetidenním a hladiny jejich testosteronu, estrogenu a progesteronu během této doby dramaticky kolísají. S tím se mění také jejich psychické rozpoložení, energie, potřeba spánku, apetit, libido, bolesti, regenerace, spokojenost s vlastním tělem, citlivost nebo soustředěnost. Kristen Leo k tomu dodává: „A co dalšího bylo vytvořeno pro čtyřiadvacetihodinový rozvrh? Námezdní práce. Očekáváme, že všichni lidé budou stejně výkonní v rámci totožné pracovní směny, a normalizujeme posílání poloviny populace do zaměstnání během období, kdy doslova krvácí. V situacích, kdy to menstruující těla nezvládají a potřebují si vzít volno, jim sdělujeme, že mají příliš vysoké nároky. Když v práci pláčou, usínají nebo třeba touží některým kolegům urvat hlavu, je to považováno za neprofesionální.“ Organizace pracovní doby byla koneckonců historicky formována v rámci striktního rozdělení genderových rolí. Je tedy připravena na muže, jemuž veškerý servis v domácnosti zajišťuje manželka.

Španělsko, náš vzor?

Španělsko jako první evropská země tento rok uzákonilo menstruační volno, spolu se zrušením daně na sanitární produkty a jejich zpřístupněním ve školách a na veřejných toaletách. Zákon vyvolal pochopitelný mediální rozruch v podobě nadšení i obav. Blogerka Sakhi Nitin Anita se v článku pro indický zpravodajský web The Wire před pěti lety zamýšlela nad reakcemi, které vzbudilo stejné opatření zavedené jednou bombajskou firmou. Kromě absurdních obviňování lidí, kteří menstruují, z pokrytectví, protože prý „dřív bojovali za rovnost a teď vyžadují speciální výhody“, a kromě varování před údajnou hrozbou zneužívání opatření popisuje Nitin Anita i námitky podobné těm, které se objevily v návaznosti na novou španělskou legislativu z levé strany politického spektra. Obavy z možného dopadu na ženy na pracovním trhu, ohrožení jejich zaměstnanosti a zvýšení diskriminace ostatně zazněly i v českých feministických kruzích.

Autorka textu přitom pozoruje, že celá diskuze periodu stále vnímá pouze jako biologický proces. Jak indické opatření soukromé společnosti, tak nová španělská legislativa totiž pro poskytnutí menstruačního volna vyžadují potvrzení od lékaře. Takový pohled pak vede k sémantickému spojování menstruace s nemocí a k otázkám podbarveným gatekeepingem: „Jak by měla vypadat normální menstruace?“ nebo „Jak velká bolest by vůbec měla být brána v potaz?“ Menstruační volno odůvodněné čistě biologickou perspektivou potom dělí pracovníky*ce na ty, kteří*ré trpí, a proto si jej zaslouží, a na ty „zdravé“, jejichž stav nevyžaduje péči a odpočinek, natož dny volna.

Odborová právnička Šárka Homfray v rozhovoru pro DVTV jako alternativní řešení ke španělskému zákonu navrhla zavedení většího objemu sick-days, a to plošně. Co kdybychom ale šly*i v našich úvahách dál a rozšířily*i pojetí menstruace o její ekonomické a sociální aspekty? Jinými slovy, co kdybychom menstruaci začaly*i vnímat jako práci?

Život malého parazita

Reproduktivní práce, Marxem a Engelsem původně vnímaná jako neplacená aktivita, během níž se tvoří nová pracovní síla, stavěná to protipólu k produkci zboží, byla feministickými teoretičkami rozšířena na koncept zahrnující jak produkci nových životů, tak materiální, emoční a mentální zlepšování životů stávajících. K reproduktivní práci patří úklid, vaření, péče, vzdělávání, terapie nebo utužování vzájemných vztahů, tedy veškeré činnosti, na kterých závisí naše ekonomická produktivita. A protože biologické procesy těl s dělohou jsou pro produktivitu příštích generací nezbytné, patří k reproduktivní práci také menstruace.

Podle textu Nitin Anity na webu The Wire ale fakt, že jsou menstruace, gestace a porodu schopna jen těla s dělohou, vede ve většině kultur k „racionalizaci a normalizaci toho, že titíž lidé zůstávají i posléze v zajetí následných forem reproduktivní práce, jako je péče o děti a domácnost“. Teoretička Sophie Lewis označuje tento proces za „další formu nucené práce“ a Kathi Weeks hovoří o „životě malého parazita cizopasnícího na těle silnějšího hostitele“. Reproduktivní práce není považována za ekonomicky produktivní a ocenitelnou penězi, naopak je vnímána jako výkon, který těla s dělohou dělají jaksi přirozeně, bez větší námahy. A tak zůstává, alespoň prozatím, upozaděná.

Heslo „menstruace je práce“ pravděpodobně mnohým zní radikálně a utopicky. Mohlo by nám však pomoci například ve vytváření celospolečenského tlaku na lékařský výzkum nebo k objevení nového pohledu na menstruační chudobu, kterou celosvětově trpí až půl miliardy lidí. Místo vložek, tamponů, kalíšku nebo menstruačních kalhotek musejí používat třeba toaletní papír, kapesníky, kusy hadru, gázu či ponožku přilepenou izolepou. Nedostupnost sanitárních produktů a hygienických zařízení se zdaleka netýká jen obyvatelstva zemí globálního Jihu. Dopadá na uprchlíky a uprchlice (třeba ty nocující na vlakových nádražích) nebo na lidi bez domova v západních zemích, kteří kvůli placeným veřejným toaletám nemají během periody ani přístup k čisté a teplé vodě. Disproporčně postihuje děti, které kvůli jejím důsledkům absentují ve výuce, a také obecně obyvatelstvo nižších socioekonomických tříd – třeba i dělnictvo v továrnách nadnárodních korporací vyrábějících vložky a tampony… Začneme-li ale my – menstruující těla – nad menstruací uvažovat jako nad součástí reproduktivní práce, která společnosti přináší hodnotu, potom bychom měly*i mít nástroje k jejímu výkonu nezbytné dostupné zdarma. Jinými slovy, sanitární produkty by měly být distribuovány všem, kteří*ré menstruují.

Vzít si zpět pracovní práva

Konečně nás vnímání socioekonomické důležitosti biologických procesů těl s dělohou může, prozatím alespoň v subjektivní rovině, přimět k novému způsobu přemýšlení nad organizováním pracovní doby. Mateřská a rodičovská dovolená, během nichž stát rodiči poskytuje peněžitou pomoc, ostatně vychází ze stejných úvah. Slovo „dovolená” v jejich názvu pak zní o to absurdněji. Lidé během výkonu mateřské a rodičovské nezahálejí, ale vykonávají jiný druh práce nezbytný k udržení společnosti.

Budeme-li menstruační cyklus vnímat jako práci, kterou tělo měsíčně vynakládá pro udržení svého reproduktivního potenciálu, měli bychom ty, kteří*ré ji vykonávají, vnímat jako pracovníky*ce s právy na bezpečné pracovní prostředí, slušné pracovní podmínky i důstojnou pracovní směnu. Momentálně totiž mnohé*zí z nich vykonávají běžné zaměstnání s plnou pracovní dobou, starají se o domácnost, pečují o děti a k tomu menstruují. Několik dní v měsíci tak pracují na tři směny. A to by se mělo změnit. Menstruační volno pak v této perspektivě není jen progresivní opatření, ke kterému se uvolí vláda nebo blahosklonný zaměstnavatel. Je jen jedním z komponentů budoucí reorganizace námezdní práce.

Ve společnosti, která komodifikuje i zdánlivě nekomodifikovatlené, totiž jinak hrozí, že korporace spatří ekonomický potenciál také v menstruačním cyklu. Mnohé západní firmy, které menstruační volno už zavedly, tak neučinily za účelem zvýšení kvality života menstruujících pracovnic*ků, nýbrž s vidinou ekonomické prosperity a růstu. Ve folikulární fázi, která přichází hned po menstruaci, jsme totiž většinou výkonnější a schopnější odvádět více práce, což naši zaměstnavatelé mohou využít a zavalit nás dalšími úkoly. Ve výsledku se tak naše pracovní podmínky mohou ještě zhoršit. V řádu desítek let tímto způsobem nepochybně procitne více firem. Pojetí menstruace jako práce nám potom může posloužit jako mobilizační nástroj k odborovému organizování nebo jako prostředek ve vyjednávání za lepší pracovní standardy. Nakonec nám může pomoci k uvědomění, že stávající pojetí námezdní práce je vzhledem k vykořisťování, které je mu kvůli apelu na nekonečný ekonomický růst vlastní, zkrátka neudržitelné.

Můj*moje kamarádka Remi, jehož*jímž příběhem o diagnostikování endometriózy jsem článek začala, mi před časem řekl*a, že pokud musí za vložky a tampony měsíčně utrácet až 400 korun a chodit u toho do zaměstnání, je to podle něj*ní krádež. Mrzelo mě, čím si prochází, ale vlastně jsem moc nechápala, jak to myslí. Dnes už jí*mu, alespoň doufám, rozumím. Menstruace je totiž práce.