„Když nesnášíš fízly, nedělej fízla ve vlastní komunitě“. Takovou poučku si nejspíš vyslechlo mnoho lidí, kteří někdy ukázali na problematické chování příslušníků a příslušnic vlastních řad. Často v situacích, kdy upozornili na to, že určitým udržovaným praktikám a léta tolerovanému chování by konečně mělo odzvonit. Stokrát omílané sexistické vtipy, kterým se pořád smějí ti stejní lidé, zatímco jiní s nervózním úsměvem raději mlčí. Opakované romantické vztahy muže v pozici autority s výrazně mladšími ženami, nad kterými se všichni pošklebují mezi sebou, ale nikdo ho s tím nekonfrontuje. S fízlovstvím to nemělo nic společného, šlo o starý dobrý feministický potížismus, kdy „killjoys“ zabíjeli*y pohodlíčko a zavedené pořádky, když upozornili*y, že některá jednání mají reálné dopady na jiné lidi. Jak ale vypozorovala Sara Ahmed, ukázat na potíž často znamená stát se potíží. Fízlovství od potížismu stále odlišovat neumíme, nebo možná spíš nechceme. Nálepka „policajt ve vlastní komunitě“ za to nabízí rychlé řešení na často komplikované situace. Přesto se ale s něčím, co by se dalo zaškatulkovat jako „fízlovství“, v některých případech potýkáme. Zdá se totiž, že mnoho lidí dnes žije ve strachu z přešlapu nebo z odhalení minulých chyb – představa veřejného „lynče“ je prostě děsivá.

Jako původce těchto obav, které nejspíš prožívá stále více lidí, je často označováno takzvané calloutování – doslova „vyvolávání“ –, tedy veřejné upozorňování na něčí problematické chování – třeba ponižování kolegů v práci, sexuální násilí, transfobní prohlášení nebo jakékoli jiné prohřešky. Calloutování mnohdy představuje jediný možný nástroj, jak se kolektivně obrátit proti lidem s vlivem a mocí a donutit je k reflexi nebo změně postoje. Stává se ale, že nemíří pouze směrem nahoru, ale také vůči členstvu vlastních komunit, organizací a jakýchkoli jiných uskupení. Proč tomu tak je? A jak se s pociťovaným strachem z toho, že se za chvíli veřejným terčem staneme i my, vypořádat?

Od různých českých i zahraničních politických komentátorů a komentátorek často čtu, že za kulturou calloutování stojí potřeba některých, většinou mladých, levicově orientovaných lidí zviditelnit se, být za každou cenu relevantní, neustále se vymezovat, mstít, pohoršovat se, ukazovat na jiné prstem a především mít morálně navrch. Někteří pak tvrdí, že tito „wokýsci”, posedlí spravedlností a řešením malicherných záležitostí, tříští levicové hnutí a odrazují nás od řešení „skutečných problémů“ – především skutečnosti, že svět momentálně řídí banda chlápků hromadících další hordy těžko představitelného bohatství, zatímco pracující žijí v neustále se zhoršujících životních podmínkách. Nezpochybňuji, že mnohé z těch, kdo zapadají do škatulky policajta nebo policajtky ve vlastních řadách, komunitách a hnutích, tvoří takzvaní social justice warriors, tedy lidé, kteří proklamativně prezentují otázky spojené se sociální spravedlností především pro budování vlastního brandu a sebepotvrzení svého ideálního já. Většinou aniž by pro posun v těchto oblastech skutečně něco dělali – jedná se o pouhou performanci. Ve společnosti zaměřené na individuální úspěch se toto vysvětlení zdá logické – všichni ostatně chceme v něčem vynikat, především v době, kdy si budujeme svého dvojníka nebo dvojnici v online prostoru.

Přesto mi takové zhodnocení současné kultury „calloutování“ připadá zjednodušující a neupřímné. Kritizuje totiž nepříjemné ukazování prstem na ty, kdo se provinili, a u toho opět ukazuje prstem – z udržování stavu, kde se většina lidí bojí udělat jakoukoli chybu, viní skupinu osob, které škatulkuje a automaticky u nich předpokládá špatný úmysl. Byli to přitom právě mnozí „otravní wokýsci“, kdo v prvním roce probíhající genocidy páchané Izraelem v Palestině nezapomněli na onen „skutečný problém“ a v Česku i ve světě spoluorganizovali propalestinské hnutí. Činili tak v době, kdy obhajoba masakrování Palestinců*nek byla normou a často nesli poměrně tvrdé následky. A taky v době, kdy se mnozí z těch, kdo je s oblibou kritizují, ke genocidě raději nijak nevyjadřovali. Především ale takové posouzení kultury „calloutování“ neodpovídá na některé otázky, kterými bychom se, alespoň myslím, měli zabývat. Na co tato kultura reaguje? Jaké vztahy jsme v hnutí měli před jejím vznikem? A jakou alternativu k ní vlastně máme?

Hrozny hněvu

„Nebuď hysterická, uklidni se, prosím tě, ať konečně můžeme mít produktivní konverzaci.“ Ani nevím, kolikrát už jsem se s různými variacemi této blahosklonné připomínky setkala. Zato vím s jistotou, že nejsem sama. Většinou následovala poté, co mi ruply nervy a ohradila jsem se proti několikáté sexistické poznámce, proti tomu, že mě kolega na schůzce opakovaně překřikoval a nepustil ke slovu, proti mansplainingu v oblastech, kterým jsem rozuměla, nebo proti jakémukoli jinému projevu mizogynie. K velkému překvapení mě taková připomínka neuklidnila, a tak následoval další apel, ať svůj naprosto „iracionální“ hněv utiším.

Ne všichni máme v naší společnosti právo být naštvaní. I filozofka Amia Srinivasan si všimla, že lidé, kteří vyjadřují hněv vůči nespravedlivému systému, bývají umlčováni – tento jev označila pojmem afektivní nespravedlnost. Odpověď na otázku, proč je člověk v dané situaci naštvaný, naše společnost často hledá v jeho povaze, nikoli v situaci, která hněv vyvolala. „Mizogyn nebo rasista bagatelizuje ženin či černošský hněv jako produkt méněcenné povahy: ona je naštvaná jen proto, že je uječená mrcha; on je naštvaný jen proto, že je násilník,“ píše Srinivasan ve svém článku The Aptness of Anger (Vhodnost hněvu). Za jejich potíže podle tohoto trendu může právě hněv, který jim zabraňuje konstruktivně řešit problémy, s nimiž se potýkají.

Afektivní nespravedlnost se neprojevuje jen v individuálních vztazích, ale i na celospolečenské úrovni. Známe ji třeba v kontextu protestů proti státnímu a policejnímu násilí. Když vyjde naštvaný dav do ulic, mnohými politiky a médii je rámován jako „violent mob“ (násilný dav) a „riot“ (nepokoj, vzpoura) bez ohledu na to, jestli se jedná o pokojné shromáždění. Komentáře v médiích se tak často soustředí na to, jací protestující jsou – rozzuření a nenávistní – a o poznání méně zkoumají důvody, kvůli kterým protestují. „Myslím, že si musí zajít na kurz zvládání vzteku,“ komentoval Donald Trump unesení aktivistky Grety Thunberg Izraelem z flotily Sumud, která měla do Gazy dovézt potřebnou humanitární pomoc. I palestinské obyvatelstvo je dlouhodobě vyzýváno, ať své útrapy způsobené dlouholetou okupací řeší s klidem, přestože byly stovky pokojných protestů Palestinců a Palestinek za poslední dekády Izraelem tvrdě potlačeny. Shrinivasan v textu vzpomíná na izraelskou operaci Ochranné ostří, při níž Izrael v roce 2014 zabil přibližně 1500 civilistů. Sloupkař New York Times Nicholas Kristof tehdy naléhavě apeloval na Palestince, ať se na svůj hněv vykašlou, protože „nedosáhl ničeho jiného než utrpení palestinského lidu”. Kdyby podle něj Palestinci přijali model Gandhiho, dosáhli by státnosti i svobody.

Srinivasan poukazuje na paralelu afektivní nespravedlnosti s radami mířenými na ženy a dívky, díky nimž se údajně vyhnou sexualizovanému násilí: „Nechlastej, nebuď oblečená jako šlapka a nechoď pozdě v noci sama po ulici.“ Takové poučky jsou přitom nejen empiricky nesprávné a mnohonásobně vyvrácené – rozhodnutí pachatele někoho znásilnit nijak neovlivní to, jestli jeho oběť podnikne „preventivní kroky“. Problém je především v tom, že zodpovědnost za minimalizaci znásilnění podle těchto rad leží především na dívkách a ženách. S afektivní nespravedlností to funguje dost podobně – jako kdyby stačilo ty rozbouřené emoce trošku uklidnit, být racionální, přemýšlet s čistou myslí a všechno by se rázem vyřešilo. Není to jen paternalizující a otravné – afektivní nespravedlnost je především rétorickým nástrojem, který udržuje status quo. Často totiž tváří v tvář mocnějším neexistuje jiná možnost než vztek opravdu utlumit, především pokud vnímáme, že jsme v tom úplně sami.

Schované špinavé prádlo

V některých kolektivech levicového hnutí máme často pocit, že se nás projevy sexismu a mizogynie, rasismu, queerfobie nebo jakékoli jiné formy nenávisti pramenící z léta udržovaného celospolečenského útlaku netýkají. My jsme přece mnohem dál. Taková představa je přinejmenším naivní, nejsme totiž od společnosti a jejích charakteristických rysů nijak izolovaní, nutně je promítáme do vzorců svého chování i fungování uskupení, jichž jsme součástí. Přiznat si, že i my tu a tam můžeme svého queer kamaráda poučovat o tom, jak má danou situaci vnímat, že i v našich uskupeních občas mluví především muži, zatímco ženy plní hlavně pečující úkoly, nebo že i nám občas z úst vyletí latentně transfobní poznámka, není snadné – jako by to totiž zpochybňovalo míru naší pokrokovosti. Nejjednodušší cestou je situace přejít, byť ne nutně se špatným úmyslem, a případně ty, kdo na problémy upozorní, odmítnout s tím, že to „prostě nemají hrotit“, poučit je, ať se „neupínají na blbosti“, nebo podotknout, že bude nejlepší to vyřešit v klidu – „potom“. Jenže „potom“ velmi často nikdy nenastane. Není divu, že někteří mají pocit, že se problémy zametají pod koberec, že se nechávají „vyhnít“. Sama jsem během svého působení v české levici byla na obou stranách barikády – v pozici člověka, který „furt na něco brblá“, ale bohužel taky v roli „normalizátora“.

Pro lidi, kteří se „tam venku“ potýkají s různými formami znevýhodnění, včetně afektivní nespravedlnosti, je proto poměrně dost těžké, když s šokem zjistí, že se podobné věci, byť v menší míře (nebo taky ne), dějí i v prostoru, který sám sebe deklarativně označuje za bezpečný. Šikana ze strany jiných členů nebo členek kolektivu? Přehlížení a tutlání sexuálního obtěžování? Not this shit again. Problémy schované pod kobercem přitom magicky nezmizejí, hniloba hnije dál, vztek a frustrace bují. Je jasné, že z takto nahromaděných emocí, za nimiž často stojí legitimní potřeby, ale pro jejichž průchod není žádný prostor, nemůže vzejít nic dobrého. Já sama si ve svém dospělém věku nepamatuju období, kdy bych v naší společnosti nebyla pořád na něco naštvaná. Zároveň si ale upřímně nevzpomínám na dobu, kdy bych nebyla naštvaná na to, že mnohé další členstvo hnutí některé věci zas tak neštvou a nechápe, proč jsme my ostatní tolik naštvaní.

Kulminovaný vztek a frustrace přitom nemusí vždy ústit do potřeby trestat jiné, poukazovat veřejně na jejich pochybení a za každou cenu se od nich distancovat. Nemusí vést ani k nutkání se jakkoli mstít. Jak poukazuje Amia Srinivasan, když nás zradí kamarád, pravděpodobně mu nebudeme přát, ať si zlomí nohu nebo onemocní. Spíš budeme chtít, aby pochopil, že nám ublížil, aby nám porozuměl. „Touha po uznání není totéž co touha po pomstě,“ píše Srinivasan. Současná kultura „calloutování“ proto ukazuje především to, že se uvnitř hnutí a kolektivů nebo jakýchkoli jiných uskupení velmi často neumíme s mezilidskými potížemi popasovat. A tak opět saháme právě po tom řešení, které se zdá intuitivní a snadné. Především dnes, kdy disponujeme terapeutickým slovníkem, díky němuž konečně můžeme některé věci pojmenovat a získáváme iluzorní dojem, že právě tohle je ta vysněná emancipace. A tak mnozí z nás hlava nehlava házejí pojmy, jako jsou „hranice“, „gaslighting“, „trigger“, „toxický“ a spousty dalších, k jednoznačnému odsouzení těch, kdo jakkoli pochybili. Jak ale trefně podotkla Maja Vusilović v jedné z epizod našeho podcastu Hlasovky, máme možná dobrý slovník, to ale neznamená, že máme dobré vztahy.

Hnutí místo sektářství

Jak se tedy vyhnout tomu, že zatímco jedni zametají problémy pod koberec, druzí údajně dělají fízly ve vlastních řadách? Řešením může být restorativní nebo také transformativní spravedlnost – pojem, který podle aktivistky a facilitátorky adrianne maree brown často používáme v rámci kritiky vězeňského systému a s ním spojené všeprostupující karcelární logiky, aniž bychom skutečně věděli, co vlastně znamená. V brožuře We Will Not Cancel Us (Nenechme se navzájem zrušit, 2020) maree brown píše, že transformativní spravedlnost není pouze alternativní proces nahrazující trestní řízení, který má následovat po spáchání násilí a v jehož rámci by mělo dojít k nápravě škod a obnovení vztahů namísto potrestání pachatele. Je to především soubor hodnot a s nimi spojených nástrojů pro fungování společnosti na denní bázi, včetně řešení jakýchkoli nesnází.

Abychom ji ale mohli začít úspěšně praktikovat, musíme se podle maree brown naučit rozlišovat mezi situacemi, kdy okolnosti mezi lidmi vyústí do konfliktu, kdy se jedná o poměrně lidskou chybu, kdy dojde k pouhému nedorozumění, kdy byla způsobena újma, kdy někdo dlouhodobě a systematicky zneužívá svého postavení na úkor jiných a konečně kdy se někdo dopustí opravdového násilí. Za újmu brown označuje způsobení bolesti, které ale nemusí být nutně záměrné. Vyžaduje zodpovědnost, nápravu a transformaci. Takovou situaci bychom měli řešit dialogem a prostorem pro zotavení. Zneužívání moci je naproti tomu systematické jednání, které prohlubuje neférové uspořádání uskupení, a k nápravě je nutná strukturální intervence. Pochybení je často učiněno bez škodlivého záměru nebo potřebné znalosti. Můžeme ho vnímat jako příležitost ke vzdělání, ale s prostorem pro omluvu a nápravu. Nedorozumění je pouhý problém v komunikaci nebo nesprávné interpretaci. K vyřešení většinou stačí pouhé objasnění, aniž by muselo vyústit v konflikt. K násilí dojde, když někdo jinému záměrně ublíží, ať už fyzicky, nebo psychicky. Vyžaduje okamžitou intervenci a dlouhodobou ochranu těch, vůči nimž bylo mířeno.

Problém podle maree brown spočívá v tom, že konflikty jsou často zaměňovány s násilím nebo zneužíváním moci. V případě, kdy násilí a zneužívání pojímáme jako pouhý konflikt, necháváme v tom ty, kdo byli takovým jednáním zasaženi, naprosto osamocené. Většinou takoví lidé nakonec uskupení opouštějí a uvnitř se tak nadále udržují mechanismy, které umožňují další zneužívání moci i dopouštění se násilí. V situaci, kdy s konflikty zacházíme jako s násilím nebo zneužíváním, eskalujeme situace vzešlé z pochybení, jež se mohou stát každému. Ani v jednom případě nedojde k přiznání zodpovědnosti a posunu – transformaci.

Lidské vztahy jsou nicméně komplikované a lidské emoce ještě komplikovanější. Mezi jednotlivými kategoriemi proto nelze načrtnout přesné dělicí linie a na každou nastalou situaci rozhodně neexistuje příručka s předem daným postupem. To neznamená, že bychom nad možnými nástroji neměli přemýšlet, mít je v případě potřeby po ruce a přizpůsobit je okolnostem. V jakékoli situaci ale transformativní spravedlnost vyžaduje čas, úsilí a ochotu naslouchat. Vyžaduje osvojení si schopnosti zhodnotit, v jakých podmínkách naše vztahy existovaly předtím, než daný problém vznikl, a jestli s nimi nebylo na prvním místě něco v nepořádku. Vyžaduje odhodlání připustit dopady nerovných mocenských dynamik, uznat chybu, snahu se z ní poučit, popasovat se s vlastním egem a jít dál. Vyžaduje úsilí pochopit, že hněv a frustraci často nezpůsobuje lidská povaha, ale konkrétní, společenské podněty. A že proto nemůžeme ostatní nabádat k utlumení vlastních emocí – budou jednoduše gradovat dál, až prasknou.

Kritici a kritičky kultury calloutování mají nepochybně pravdu v tom, že se naše hnutí tříští na úkor systematické práce nutné pro posun ke spravedlivější společnosti. V nově formující se vládě Andreje Babiše přitom pravděpodobně zasednou lidé, kteří si tu a tam rádi zahajlují a jindy zase rádi zaútočí na migranty*ky, sociálně znevýhodněné, ženy, queer lidi nebo jakoukoli jinou skupinu, z níž si budou zrovna chtít udělat fackovacího panáka a zastřít tak vlastní politickou neschopnost. Ráda bych se vyhnula patetickému zvolání, že se teď budeme navzájem potřebovat, jenže právě nyní se taková výzva nabízí. To ale neznamená, že se na problémy v našich vztazích prostě vykašleme a odložíme je na „potom“. Jednoduchá řešení se nám totiž zatím úplně neosvědčila. Proto je možná načase otevřít prostor pro simultaneitu a paralelně s usilováním o změnu přemýšlet také o nástrojích, jak spolu nejen přežít, ale taky spolupracovat.