Onemocněl*a jsem. Uzdravil*a jsem se. Tak zhruba zněl obvyklý narativ, který jsem od mala slýchávala. Můj zdravotní stav se však po prodělané chorobě nikdy nezlepšil, naopak se progresivně zhoršil. Chronické onemocnění představovalo zemětřesení, které mě připravilo o pevnou půdu pod nohama a nenechalo mi jinou možnost než od základu přebudovat svůj život. Odkud mám ale začít znovu stavět, když si uvědomuji, že moje realita znepokojivé existenční nejistoty není způsobena jen tělesným postižením, nýbrž ableistickou společností (společností, která drží předsudky vůči zdravotně postiženým lidem a diskriminuje je na základě jejich tělesné a mentální zdatnosti), ve které žiji? Proč zapomínáme, že komplexitu zdraví nelze oddělit od sociálních otázek? A jakou má můj život v kapitalismu vlastně hodnotu? Hlavním pohonem hledání odpovědí na socioekonomickou deziluzi a pocit bezcennosti se pro mě stal projev vězeňské abolicionistky (aktivistky bojující za zrušení vězeňského systému a ústavních forem trestů) Mariame Kaby, která zdůrazňuje, že selhání je nedílnou součástí levicových hnutí: „Neúspěch je ve skutečnosti normou a dobrým způsobem, jak se naučit lekce, které nám pomáhají.“ Jelikož mi nikdo nedal do ruky manuál k postiženému tělu, vydala jsem se na sběr kapitalistických praktik znehodnocujících zdravotně postižené lidi sama.

Rozděluj a panuj

Dle zákoníku práce musí být před vznikem pracovního poměru provedena vstupní lékařská prohlídka. Zdraví je tedy v aktuálním politicko-ekonomickém systému vždy definováno ve vztahu ke kapitálu. Takové vymezení přispívá ke společenskému rozdělení na pracovníky a surplus. Za pracovníky považujeme ty zdravé, tělesně zdatné a hlavně hospodářsky výhodné, přispívající do státních kasiček. Surplus pak reprezentuje zdravotně postižené, viníky ekonomického odlivu, potížisty*ky, kteří*ré se vymykají normám lidského chování a pravidlům vykonstruované státní politiky. Pracovníci sice nejsou součástí přebytečné populace, čelí však neustálé hrozbě, že se přebytečnými stanou. Neboť jsou životní situace proměnlivé a převážně nepředvídatelné, vztah mezi pracovníkem a surplusem je ve skutečnosti více fluidní. Za „dobrý“ zdravotní stav nám nikdo neručí, nemáme ho navždy jistý. Je tedy otázkou, komu přísně formulovaná společenská dvojitost slouží.

Metody, které stát používá k certifikaci zdravotně postižených, představují totiž účinnou taktiku k udržení statusu quo mocenské hierarchie. Dělení slouží primárně jako právní proces decertifikace postiženého těla pro práci, při němž zdravotní stav nesplňuje podmínky zákoníku práce. V tomto smyslu jde o totální ideologickou redukci postiženého člověka na hodnocení, jakou roli je schopný v kapitalismu zastávat. Postup přispívá ke ztrátě plných nároků občana jako silného*é pracovníka*ice kapitalistické mašinerie a mění ho*ji v někoho, kdo je oficiálně označen jako břemeno a závislý na ostatních.

Vztah mezi státem a zdatností těla pracovat je definován posudkovým lékařem na základě procesu systematického hodnocení. Evaluována je nejen diagnóza samotná, ale i pohlaví, rasa, národnost, vzdělání a ekonomický status postiženého člověka. Posouzení třetí stranou zastává důležitou funkci také při „spravedlivém“ rozdělení finančních zdrojů. Sociální antropoložka Ellen Samuels ve své knize Fantasies of Identification (Představy o identifikaci, 2014) analyzuje, jak jsou určité formy státní pomoci a podpory často chápány v rámci lidové představy jako „druh měny“. Samuels píše: „Tyto výhody jsou chráněny byrokratickými systémy, které jsou založeny na ověřitelnosti identity. Rolí certifikace je zajištění, že pouze legitimní žadatelé tuto měnu obdrží.“ Lékařská posudková autorita je tak pasována do pozice hlavního strážce sociálních dávek, aniž by měla jakoukoli představu, jak vlastně každodenní život postiženého člověka vypadá. Jak přesný může být posudek doktora, kterého jsem nikdy nepotkala a který rozhoduje o mé kapacitě na základě formuláře a štosu lékařských zpráv? Do jaké kategorie mě řadí skutečnost, že jsem jeden den schopna dorazit do práce, ale další mě nesnesitelné bolesti odkazují na život v posteli? Jak může komplexitu mého postiženého těla posoudit někdo, kdo v něm nežije? Jinou cestou se však vydat nelze, jelikož vlastní identifikace a sebediagnostika nepotvrzená vnějším orgánem je automaticky brána jako podezřelá, nepravdivá a směřuje pouze k exkluzi.

Polemizovat se dá taky o přístupnosti celého podacího procesu k úřednímu uznání zdravotně postižené identity. Získání diagnózy může být dlouhé a trnité vinou nevyrovnaného vztahu mezi lékaři*kami a pacienty*kami. Projevuje se například běžnou nedůvěrou v pacientovu*činu žitou zkušenost či přímo medicínským gaslightingem. Během gaslightingu lékařský personál zlehčuje nebo znevažuje výčet symptomů, které ve svých tělech pacienti*ky prožívají, a snaží se je přesvědčit, že jsou buď způsobeny jinými faktory, třeba psychosomatikou, nebo že si je dokonce jen představují či vymýšlejí. Mít možnost si vytvořit dokumentaci, která je vyžadována k prokázání postižení, potřebuje časové a finanční prostředky, energii a fyzickou přístupnost. Zvlášť když se tomuto evaluačnímu kolečku musí zdravotně postižení podrobit každých pár let, aby se potvrdilo, zda je jejich nárok na sociální pomoc stále relevantní. Celé státní konání jde označit za administrativní násilí, termín, jenž právník a trans aktivista Dean Spade definuje ve své knize Normal Life (Normální život, 2011) jako „použití zdánlivě nevinných funkcí státních orgánů k udržení sociální nerovnosti“. Řekněme, že se pacienti*ky celý život léčí se závažným psychickým onemocněním. Místo toho, aby jim dlouhodobé monitorování průběhu jejich zdravotního stavu ve stáří otevřelo dveře k adekvátní ústavní péči v domově důchodců, lékařský administrativní zápis se stává záminkou k odmítnutí pomoci. Pacienti*ky jsou odkázáni*y na specializovaná pracoviště, jejichž přeplněné kapacity je nechávají na holičkách.

Na další úskalí nuceného přiznání osobních informací úřadům upozorňuje filozof Michel Foucault ve své tvorbě The History of Sexuality, Volume 1: The Will to Knowledge (Dějiny sexuality I: Vůle k vědění, 1978): „Vládní shromažďování takových informací je formou biomoci používané k regulaci populace.“ Biomoc představuje správní mechanismy, které pod záminkou důležitosti veřejného zdraví kontrolují „životnost“ lidských těl. Těla nejsou vnímána jako lidské bytosti, nýbrž jako biologické procesy – představující například porodnost, zdatnost produkce, nemoc a úmrtnost. Státní zásahy v těchto aspektech následně zaručují pracovní produktivitu celé společnosti. Zatímco stát má možnost neustálého dohledu nad našimi životy, neexistuje situace, kdy může být hromadění těchto znalostí nezištné. Bude vše, co řekneme, už navždy používáno proti nám? Protože se stát dívá na těla jen jako na stroje, na jejichž zdraví záleží pouze v kontextu užitečnosti, otevírá Pandořinu skříňku zacházení s těly, které nepovažuje za produktivní.

Když Smack rapuje „To nejsou prachy, to jsou penízky“, mluví o výměru mého invalidního důchodu?

Pobíratelé invalidního důchodu jsou ve veřejném prostoru vykresleni jako ztělesnění privilegia, ale zároveň i jako výhradní původci ekonomických ztrát. Vnímaná štědrost této formy pomoci je nicméně mimořádně nadhodnocena. Sociální dávky pro postižené osoby se pohybují na úrovni oficiálně stanovené hranice chudoby. Výměr důchodu je závislý nejen na stupni zdravotního postižení, ale především na množství produktivní práce, na které se postižený*á během svého života již podílel*a. Protože jsem onemocněla v mladém věku, kdy se mé několikaleté pracovní nasazení převážně překrývalo se studiem, a byla mi přiznána invalidita I. stupně, Česká správa sociálního zabezpečení se mě rozhodla obdarovat měsíční sumou kolem 5 000 korun českých. Ironií striktně odosobněného jednání s úřady je, že následky učiněných rozhodnutí jsou hluboce osobní. Peníze sice nerostou na stromech, ale do jaké míry mi může zaručit kvalitu života částka, která aktuálně nepokryje ani cenu energií? Jak ale zní oficiální stanovisko, u nižších stupňů postižení se přímo počítá s aktivním zapojením na pracovním trhu.

Kamenem úrazu pracovního trhu je, že nepřisuzuje tělesně zdatným a zdravotně postiženým stejnou hodnotu. Postižení lidé potřebují k práci inkluzivní prostředí, které jim zajistí bezproblémovou přístupnost. Je důležité nezapomínat, že zdravotně postižení nejsou monolit a každý*á má k začlenění jiné potřeby. Ať už se jedná o vybudování ramp a výtahů pro lepší dostupnost s pohybovými pomůckami, tlumočníka znakového jazyka, asistenci, časovou flexibilitu, nebo jen právo se při zaměstnání vestoje občas posadit. Pro zaměstnavatele ovšem prostředky integrace představují finanční náklady, a proto se spíše přiklání k použití ableistických instrumentů diskriminace neboli nástrojů, jež napomáhají účelovému přehlížení postižených lidí, kteří mají jinak dostatečné vzdělání a kvalifikaci a jsou schopni konkurovat tělesně zdatným. Jak Marta Russell, aktivistka za práva zdravotně postižených, ve své knize vybraných esejí Capitalism & Disability (Kapitalismus a zdravotní postižení, 2019) dokládá: „Ve společnosti organizované kolem cíle zajistit maximální ziskovost je dán malý prostor pro zahrnutí lidí s těly, která neodpovídají standardům produktivity pracovníků na trhu. Zaměstnavatelé tolerují využívání zdravotně postižených pracovníků pouze tehdy, když tím mohou ušetřit na výrobních nákladech.“ Jinými slovy, zaměstnavatelé uvádějí postižené pracovníky do prekarizace (prekérní práce). Dochází k přeorientování z hlavního pracovního poměru na částečný úvazek nebo pracovní dohodu. To má za následek ztrátu materiálních, sociálních i bezpečnostních jistot. Jejich přístup přitom vůbec nedává smysl v kontextu souboru právních norem, který zaměstnavatelům umožňuje zřízení Chráněných pracovních míst pro zdravotně postižené. Úřad práce následně finančně přispívá na zaměstnaneckou mzdu a odvody sociálního a zdravotního pojištění. Co jiného zaměstnavatelům tedy brání než vlastní neochota a předsudky?

Hlavou 22 celého systému je, že zatímco lidem s uznaným nižším stupněm invalidity prakticky nezbývá jiná možnost než se z finančních důvodů začlenit do pracovní síly, jejich řádná adaptace může být v příštím kole evaluace považována za pádný důvod k odebrání oficiální zdravotně postižené identity čili i nároků na sociální příspěvky. Fakt, že se jejich zdravotní stav nezlepšil, není důležitý. Je opravdu ohromující mít na výběr, když žádná volba nevede k náležitému východisku.

Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá

Přestože se stát snaží vyřešit problém strukturální nerovnosti sociálními dávkami či aktivním zapojením v pracovním trhu, je očividné, že k útlaku zdravotně postižených dochází v obou případech. Jakmile surplus přestane sloužit zájmům kapitálu, společnost se přiklání k mechanismu organizovaného opuštění. Termín představuje bezcitné zanedbávání marginalizované skupiny a účelové odklonění od jakéhokoli způsobu řízení a organizování pomocných struktur.

Geopolitička Ruth Wilson Gilmore popisuje ve své knize Golden Gulag (Zlatý gulag, 2007), že v tomto systému politické kontroly společnost jako celek neručí materiálně ani eticky za blaho těch, kdo nejsou schopni přispívat k ekonomické hodnotě národa. Organizovaným opuštěním přenáší odpovědnost za špatné zdraví a chudobu na jednotlivce, což jen dále představuje sociální vyloučení. Apel na drsný individualismus je všudypřítomný. Představa o tom, že můžeme být, čímkoli chceme, pokud vytrváme, je tradice i uklidňující myšlenka pro mnohé. Přesto už ale nepochybně nastal čas si přiznat, že překážky úspěchu nesouvisejí s individuálním úsilím, schopnostmi nebo motivací. Strukturální zranitelnost opravdu není moje osobní volba. Jak Wilson Gilmore argumentuje: „Přenesení viny za chudobu od zjevného viníka, kapitalistické politické ekonomie, směrem k individualizovanějšímu pojetí pracovní síly zprošťuje mocenskou autoritu zodpovědnosti.“

Autorita se tak jednoduše vyhýbá potřebě radikální redistribuce bohatství, expanzi dostupnosti pomoci a budování sociálních záchranných sítí. Zákonodárný sbor by mohl požadovat, aby banky a korporace odváděly vyšší částky do státní pokladny za účelem podpory a zlepšení ochrany marginalizovaných skupin před existenční pohromou. Namísto toho aktivně a kontinuálně rozhoduje na zdravotně postižených lidech šetřit ve jménu úsporných opatření. Proč považujeme státní ekonomiku za měřítko veškerého blahobytu? Není náhodou společnost vždy silná jako její nejslabší článek? Rámování tohoto přístupu jako jediného možného uspořádání společnosti, které zajistí pohyb populace vpřed, implikuje, že lidé, kteří jsou ekonomickým břemenem, si zaslouží být opomenuti. Zdravotně postižení lidé přitom představují kanárky v uhelném dole. Jejich situace vykresluje, jaké zacházení mohou tělesně zdatní lidé v dřívější či pozdější fázi svého života rovněž očekávat. Posouváme se opravdu kupředu, nebo spíš zpátky?

Vykořisťujte se a množte se

Exkluzi postižených lidí kapitalistické entity nadále využívají pro vlastní finanční zvýhodnění. Ve svém peněžním modelu postižení již zmíněná Marta Russell teoretizuje: „Zatímco zdravotně postižení, surplus, jsou široce považováni za odtok ekonomiky, ve skutečnosti se kapitálu a státu daří formovat systémy, které surplus přetvářejí do zdroje finanční produkce.“ Tímto způsobem dochází k propojení základních myšlenek bezpečnosti, péče a přežití s vykořisťováním postižených těl. Činí tak nejdříve skrze cenu akutní lékařské péče, která slouží primárně k rehabilitaci, navrácení nebo co nejbližšího přiblížení těla do stavu tělesné zdatnosti. Komodifikaci podléhá i potřeba léků a zdravotnických pomůcek. Představa, že jsou zcela propláceny zdravotním pojištěním, je ovšem mylná. Pokud je postižení považováno za nevyléčitelné, dál se do těla valně neinvestuje.

Peněžní model postižení mimo jiné zajišťuje, aby veřejné peníze neputovaly na podporu surplusu přímo v jejich domovech a komunitách. „Prostředky raději vkládá do veřejných i soukromých orgánů, které se snaží generovat příjmy nebo uplatňovat úspory z rozsahu (výhody skýtající provoz ve větším měřítku),“ píše Russell. V praxi to znamená, že místo vydání financí přímo postiženým lidem, aby mohli žít pohodlně ve „svém“, zdravotní pojišťovny preferují proplácet institucionální péči, která mnohé odkáže do pečovatelských domů. Zde dochází k vykořisťování nejen postižených lidí samotných, ale i pracovníků poskytujících péči. Model následně opomíjí zvláště důležitou individuální autonomii a její vliv na životní spokojenost. Právě sociální příspěvky přizpůsobené na míru zdravotně postiženým by mohly být prostředkem, kterým si mnozí zajistí přístup ke službám osobní asistence. Nástrojem, jenž napomáhá právu na sebeurčení (právo na svobodné určení vlastní identity a na svobodné rozhodování o svém politickém, finančním, sociálním a kulturním rozvoji). Aktuální finanční částky však evidentně nejsou schopné ani zdaleka pokrýt její cenu v plném rozsahu. Zdravotně postiženým mnohdy nezbývá jiná možnost než se opřít o rodinu a blízké. I když je zřejmé, že zátěž na rodinnou jednotku není férová, udržitelná a někdy ani není možná.

Je nám vzájemná pomoc cizí? Nemá snad každý nárok na důstojný život?

Za solidaritou promořenou společnost!

Ačkoli je důležité ocenit práci sociálních hnutí bojujících proti současné situaci právní cestou, je otázkou, kolik důvěry bychom měli vkládat do pokroku v systému, jehož povahou je zachovat hegemonii v podobě špatné kvality života surplusu. I přes občanská práva se s postiženými stále dennodenně zachází jako s lidmi druhé nebo třetí kategorie. „Už jen samotné vnímání, že existuje potřeba zákonných práv na ochranu okrajových skupin, naznačuje, že útlak stále existuje,“ popisuje Dean Spade. Chceme se s tím spokojit? Je cílem hnutí za práva zdravotně postižených, že budeme nesměle vykořisťováni jako všichni ostatní tělesně zdatní? Sice o ždibeček míň, ale stále dál?

Pouze systém, který zohlední surplus a postaví jej do středové pozice politické imaginace, může odstranit diskriminaci zdravotně postižených osob. Převrátit politickou ekonomii a rekonstruovat ji kolem surplusu znamená nutně převrátit stav, který v současnosti kategorizuje všechny nenormativní a přebytkové identity jako demografické nebo ekonomické hrozby. Naši vzájemnou závislost bychom měli chápat jako prostředek k osvobození. „Každý podle svých schopností, ALE I PODLE SVÝCH NESCHOPNOSTÍ, každý podle svých potřeb.“ Prolomení iluze pracovník versus surplus poskytuje revoluční příležitost ke sjednocení obou tříd k budování solidarity, záchranných sítí, komunitní péče a mezidruhové pomoci. Přece jen se dříve či později tato problematika dotkne nás všech. Nemusí být totiž sice pravdou, že jsme všichni nemocní. Ale nikomu z nás není v kapitalismu dobře.

Poznámka autorky:
Tento text zastává názor, že zdravotní postižení je společensky vytvořená třída odvozená z pracovněprávních vztahů. V tomto kontextu jej zároveň nejde oddělit od vlastní identity. Z tohoto důvodu volím za nomenklaturu „zdravotně postižené osoby“ spíše než „osoby se zdravotním postižením“. Zdravotně postižené pak považuji za méně vykořisťovatelné mocenskou třídou, která ovládá výrobní prostředky v kapitalistické ekonomice.