Kdybys něco potřebovala, tak řekni.
Já na cally chodit nechci, ale kdyby zbyl nějaký úkol, tak mě k němu napište.
Ale já jsem nevěděl, že je potřeba tam odnést letáčky.
Mně psaní mailů moc nejde, tak to dělat nechci, promiň.

Stovky podobných vět mnozí*\hé z těch, kdo mají zkušenost s kolektivním organizováním, vypustily z úst mnohokrát. Lidé zapojení v aktivistickém hnutí denně balancují mezi vlastním, cizím a kolektivním dobrem. Toto napětí nikdy nekončí. Reproduktivní práce, souhrn činností potřebných pro udržení chodu kolektivu, které zpravidla nebývají moc lukrativní, inspirativní ani prestižní, nejsou pouze podmínkou pro fungování hnutí. Někdo je musí vykonávat také v rodině, na pracovišti, ve veřejném prostoru – zkrátka všude, kde se vyskytují lidé. Kde se ale nerovnosti při rozdělování práce berou obzvláště v kolektivech založených na nehierarchickém principu? A dá se s nimi vůbec nějak bojovat?

Hnutí? Práce!

Cestou domů ze společného víkendu se po nás spolucestující ve vlaku shovívavě dívají. Tvoříme velkou a různorodou skupinu mladých lidí s krosnami na zádech a flipcharty v podpaží. Od poslední univerzitní stávky uběhlo pár měsíců, ale naše hnutí pořád existuje, plánuje a setkává se. Někteří*ré z nás zamyšleně hledí na ubíhající krajinu a těší se domů, zatímco jiní*é plní*é elánu si mezi sebou povídají a sdílejí své pocity. Všichni*ny ale myslíme na to, co jsme společně zažili*y. Přemítáme nad pocity vzrušení i vzájemného nepochopení při politických diskusích. Pocity radosti a propojení s ostatními během prohýřeného večera. Pocity frustrace a rozčarování při pohledu na horu nádobí a odpadků, když jsme ráno vstali*y mezi prvními.

Naše různorodé emoce jsou ovlivněny tím, jakou pozici během společného času zastáváme. Kromě hory zkušeností, sounáležitosti i smyslu totiž členství v aktivistickém hnutí přináší spoustu práce, kterou je třeba vykonat a jejíž dělba může být v dlouhodobém horizontu kamenem úrazu. I v hnutí usilujícím o spravedlivý svět při ní může vznikat spousta nespravedlnosti. Někdo jí nakonec vždycky ponese víc. Někdo za ni zase dostane víc. A někdo si práce, kterou je třeba vykonat, třeba ani nevšimne.

Vznikající nerovnováha naleptává zdánlivě stabilní vazby tužené jednotným cílem, které kolektiv drží pohromadě. Je těžké fungovat a kvalitně komunikovat ve skupině vyšších desítek lidí; když je ale část z nich demotivovaná, vyhořelá a bojuje s pocitem nedocenění, je to ještě mnohem těžší. Kvůli vznikajícímu pnutí je hladký chod kolektivu dlouhodobě neudržitelný a podivně vzdálený těm naplňujícím společným aktivitám, které nám dávaly takový smysl a které by nás dřív ani nenapadlo nazývat prací.

Na mrtvé planetě semestr nezačíná

Pro uspořádání okupační stávky za klima se naše hnutí rozhodlo začátkem minulého semestru, když jsme si kladli*y otázku, jak radikálně upozornit na nečinnost politické reprezentace i vedení univerzit ohledně klimatické krize a zároveň spolu kvalitně strávit čas. Po pomalém rozjezdu a opatrném koncepčním promýšlení jsme se postupně začali*y rozdělovat do dílčích pracovních skupin. Ze sotva patnáctičlenného kolektivu se rychle stala těžko kontrolovatelná masa přibližně stovky zapojených, která sice chtěla být efektivní, ale zároveň ctít principy nehierarchičnosti. Naším cílem bylo fungovat bez stálých vedoucích a namísto toho mít garant*ky jednotlivých skupin. S příchodem stávky nebylo ani zdaleka všechno hotovo, přestože jsme víkend trávili*y společnou intenzivní přípravou. Nezbývalo ale než se s tím smířit a vstoupit do akce.

Stávka symbolicky začala v den před Mezinárodním dnem studentstva. Nabitý program zaplnily workshopy, přednášky, koncerty i promítání zaměřené na klimatickou spravedlnost a udržitelnost univerzit. Kromě vyjádření nesouhlasu s pasivitou „těch nahoře“ jsme toužili*y zažít alespoň na pár dní univerzitu, na jaké si přejeme studovat. Univerzitu podněcující dialog, sytící všechny smysly, přátelskou a otevřenou instituci, která je bezpečná a vychází vstříc potřebám všech. A hlavně takovou, na jejíž tvorbě se můžeme podílet i my jako studující a nezůstáváme pouze v roli pasivních nádob na moudra a znalosti svrchovaných vyučujících.

Během stávky vypadaly fakulty ověšené bannery s radikálními hesly působivě. Pořádajícím se dostalo zájmu médií. Podporovaly nás spřízněné neziskové organizace i aktivistické kolektivy. Budovy vysokých škol se na krátkou dobu staly prostředím, kde jsme se navzájem konečně mohli*y cítit vítanou a aktivní součástí.

I přesto se záhy začala drát na povrch únava z práce, která se během příprav stávky a jejího průběhu množila. Proč nás nestávkuje víc? Copak naše spolužačky a spolužáky netrápí klimatická krize tak jako nás? Proč nám vedení některých zapojených fakult hází klacky pod nohy, i když se snažíme na všem dohodnout? Projevovat se začaly i limity naší mezilidské komunikace a mocenská nerovnováha, demonstrovaná například genderově podmíněným rozdělením rolí, špatnou komunikací napříč organizačními úrovněmi kolektivu, soutěživostí, neschopností říct si o pomoc nebo mluvit otevřeně.

Aktivistka = altruistka?

S posledním dnem stávky jsme si uvědomili*y, že se uzavírá fáze, v níž jsme budovali*y alternativní prostor a na chodbě nad miskou veganského kari probírali*y problémy školy i planety. Aby naše stávka nebyla jen zábavným festivalem, ale přetrval i její politický a protestní rozměr, bylo potřeba v práci pokračovat. Starat se o finance, udržovat sociální sítě, nadále jednat s vedením univerzit a vládou, nabírat nové zájemce*kyně, udržovat stávající členstvo nebo uklidit všechno, co po nás na fakultě zbylo – úkolů bylo stále mnoho.
Necelý měsíc po stávce jsme se setkali*y, abychom akci reflektovali*y. Kromě plánovaného sdílení zásadních momentů i emocí se začaly řešit také zdánlivě nedůležité praktikálie.

Všímají si všichni, že místnost, v níž se scházíme, uklízejí pořád ti stejní lidé?
A jak se vůbec stalo, že po dopoledním bloku programu na nás všechny čeká hrnec rizota? Jak to, že pro některé práce na stávce skončila odchodem ze závěrečné demonstrace a někdo se i tři týdny po ní probírá e-maily?

Od té doby se k tématu vracíme pořád. Každá osoba, která se v hnutí angažuje, začne dřív nebo později přemýšlet o tom, kolik energie kolektivu věnuje a zda je to adekvátní jejímu pocitu naplnění, množství volného času nebo podílu práce, který v hnutí vykonávají ostatní. A protože se snažíme vymanit z vlivu toxické „hustle culture“ a glorifikace dřiny, chceme si také hlídat své hranice a neobětovat svůj volný čas nekonečné tvorbě formulářů, svolávání lidí na schůzku nebo často i zdlouhavému vysedávání na plénech. V ideálním světě bychom si nepříjemný náklad spravedlivě rozdělili*y: z tíživého balvanu by se stal drobný kamínek, který každý*á z nás hravě unese; z protivné povinnosti společné dílo.

Naše chování je ale determinováno tím, že nás společnost, zejména na základě genderu, vede k rozdílným přístupům k práci. Zatímco motivy hraček pro kluky stavějí na kultech superhrdinů – mužských vzorů se silným vlivem na společenské dění, dívčím oddělením v hračkářstvích dominuje námět reproduktivní práce, od přebalování panenek přes šití až po vaření a ošetřování. Tato indoktrinace se plynule přelévá do fungování domácností, v nichž jsou často dívky nebo AFAB lidé (assigned female at birth, tj. osoby, kterým byl po narození připsán ženský gender – pozn. red) začleňováni do udržovacích domácích prací výrazně více.

Reproduktivní práce, jež nedává mnoho prostoru ke kreativní realizaci , je ale minimálně stejně jako té, která jde veřejně vidět a je považována za intelektuálně stimulující. Lidí, kteří se jí nakonec na úkor svého volného času ujmou, přitom bývá méně než těch, kdo své hranice zásadně nepřekračují – protože od nich společensky ani není očekáváno, že tak budou činit. Není tak divu, když to nakonec skončí nahromaděním úkolů na zádech několika jedinců, jejichž hranice jsou pod těmi hromadami dávno pohřbeny.

Mnozí*hé z nás se učí, že nějaký úkol můžeme odmítnout nebo si říct o pomoc. Často nás nenapadá, že nerozebrané položky z to-do-listu se dají odložit či vyřadit, místo aby se jich nakonec pokaždé ujala jedna ze starých známých tváří. Rádi*y bychom neustále pomáhali*y ostatním, protože vypadají vyčerpaně – a už nepřemýšlíme o tom, kdy jsme si sami*y naposledy pořádně odpočinuli*y.

Neformální hierarchie a co s tím vším dělat?

Snadno se může stát, že oběti nerovného uspořádání zaměňujeme za jeho původce: začnou-li o tématu mluvit, místo vnímání reálných příčin přenášíme zodpovědnost na ně a jejich neschopnost hlídat si hranice.

Strukturální nesnáze ale nelze vyřešit pouze ošetřením dílčích problémů a potřeb těch, kdo na ně upozorňují. Nejde totiž pouze o ně a o to, na co „si zrovna stěžují“. Systém nerovného rozdělení práce a zásluh, který s sebou nese také tvorbu hierarchií uvnitř kolektivu, v důsledku neprospívá nikomu. Na pilířích příliš oslabených nezdravými jevy a špatnými vztahy by se most, jímž naše hnutí chce být, neměl šanci udržet.

Věříme, že pojmenováním a analýzou škodlivých návyků můžeme zahájit práci na jejich nápravě i hledání alternativ. Právě proto jsme se zamyslely nad tipy nebo mechanismy, jak neformální hierarchie a nerovnosti v kolektivech dekódovat. Byť si uvědomujeme, že nehiearchie je spíše ideálním typem fungování než snadno dosažitelným cílem (minimálně v kulisách neoliberálního kapitalismu, které nás všechny tolik formují), jiný a lepší svět za nás nikdo jiný neudělá.

1

Vytvořme funkční mechanismy, které členstvu umožní mluvit o svých zkušenostech, pocitech, radostech i strastech. Mezi takové může patřit třeba sdílení v menších kroužcích během našich schůzek či plén nebo speciální setkání zaměřené na vzájemnou péči. Mysleme na to, aby dostali šanci mluvit opravdu všichni a všechny, nejen ti, kdo se umějí o slovo asertivně přihlásit.

2

Dbejme na střídání funkcí a rolí, které v kolektivu vykonáváme. Nikdo z nás se nerodí s vlohou pro sepisování strategických dokumentů, ale ani pro připomínání úkolů a deadlinů. Aktivistické prostředí by mělo všem dopřát možnost učit se, zkoušet si nové věci i předávat svoje zkušenosti ostatním.

3

Pokud máme problém s kumulací prestižních funkcí (reprezentace v politických jednáních, mluvení do médií, řečnění před lidmi) nebo malou fluktuací mezi pracovními skupinami, nastavme si kvóty a pravidla, jichž se budeme vždy držet. Můžeme chtít, aby minimálně půlka lidí vystupujících v médiích nebyli cis muži; aby osoba v dané pracovní skupině nepůsobila déle než půl roku; aby se člověk zapojoval do stejného počtu aktivit, které jsou vnímány jako „kreativní“, a těch, které jsou vnímány jako nudné a repetitivní.

4

Oceňujme ty činnosti, jimž se ocenění běžně nedostává – například dobře facilitovanou schůzku, funkční nastavení systému hlasování nebo přichystání svačinky na plénum.

5

Pojmenovávejme chování a veškeré jevy, které nám vadí. Nespoléhejme na to, že to zvládne každý*á. Pokud patříme k „těm výraznějším“, snažme se připomínat systémové nespravedlnosti, i pokud nás přímo nepoškozují.

6

Mluvme o tom, proč je pro nás nehierarchičnost důležitá. Aktivně hledejme a pojmenovávejme, co jejímu fungování prospívá a co ji ničí.

Připravme se na to, že přijdou nedokonalosti a chyby. Mluvme o nich, dávejme si zpětnou vazbu, ale netrestejme za ně ani sebe, ani ostatní. Stačí, že už to dělá kapitalismus.