„Za vás to ještě bylo jinak. Ale dneska ty klasický klučičí věci už nejsou cool,“ říká mi o pár let mladší bývalý spolužák z pražského gymnázia, které by nejspíš podle meritokratických pouček spadalo do kategorie elitní.

„Co tím myslíš?“ ptám se.

„Třeba bejt sportovec. Mít takovej ten černej humor. A tak obecně něco vydržet, ne se hned ze všeho hroutit,“ odpovídá.

Tehdy mi přišlo trochu zvláštní, kam se naše konverzace dostala od trošku nejistého small-talku, ale jinak jsem tomu nevěnoval víc pozornosti. Bylo to před více než dvěma lety a uprostřed několikátého lockdownu jsem byl rád za každý náznak mezilidského kontaktu.

Zároveň jsem řeči tohohle typu od kluka jako on – s jeho zájmy a rodinným zázemím – tak trochu čekal. Chápal jsem je hlavně jako příklady obvyklého pravicového myšlení, kterému se v postsocialistické východní Evropě nedá moc vyhnout.

Od té doby jako bych ale podobných stížností slýchal čím dál tím víc. Zpěvák Jordan Haj si loni na podzim posteskl, že „dnes to má chlap strašně těžké, nejtěžší ze všech chlapů za celou historii lidstva“. Ještě pár měsíců předtím věnoval novinář Tomáš Poláček celou esej v magazínu Reportér tomu, jak hluboce k němu a jeho bublině promlouvá píseň o „bílém heterákovi středního věku“, co „pije pivo, žere maso“ a cítí se „uzurpován transgenderovou osobou“. Oběma výrokům jsem se nejdříve od plic zasmál – mohl jsem si to dovolit. Později mi začaly připadat smutné. Opravdu si v patriarchální společnosti tohle myslí muži se stabilním ekonomickým zázemím, pevným místem ve svých oborech a desítkami tisíc sledujících na sociálních sítích nebo lesklém papíru etablovaného magazínu?

Potenciální odpověď nabízí v knize The Cultural Politics of Emotion (2004, Kulturní politika emocí) fenomenoložka a feministická teoretička Sara Ahmed. Ta skrze čtení manifestu Britské národní fronty, krajně pravicové strany, ukazuje, že pro obhajobu nadřazenosti určité skupiny jsou zásadní „narativy zranění“.

Intuitivně bychom si nejspíš představili*y, že fašizující organizace bude především oslavovat svůj vysněný politický subjekt (v tomto případě bílé Brity*ky) nebo dehumanizovat druhé. Ahmed ale upozorňuje na to, že se v manifestu přinejmenším stejná pozornost věnuje vykreslování toho, jak bylo subjektu ublíženo v kontextu neoliberálního multikulturalismu. Filozofka proto apeluje na to, abychom věnovali*y zvýšenou pozornost tomu, v jakých formách jizvy a traumata do politiky vstupují.

Jak různé podoby „mužských zranění“ – naznačených Poláčkem, Hajem i mým spolužákem – zasahují do dnešních politických bojů vedených konzervativní pravicí? Právě tento mechanismus bych chtěl prozkoumat na následujících řádcích.

Politika identit pro muže: proti drag queens a sóje

Vztah mezi „velkými politickými ideologiemi“ a maskulinitou zůstával v historii vždy tak trochu nevyřčený. V jádru politických směrů od socialismu přes liberalismus až po konzervativní proudy stála určitá představa univerzality (jako vždy platných pro celé politické společenství společných hodnot), která genderové vztahy spíše zakrývala. To ovšem neznamená, že by v různých proudech a dobách neexistovaly velmi konkrétní představy o tom, jak by měla „ta správná maskulinita“ vypadat. Zřejmě nejdoslovnější příklad představuje nacistické Německo, které ve velkém investovalo do sportovních programů a snímky vysportovaných mladých mužů následně používalo ve své propagandě. Normativní představy ale nesly také obrazy dělníků v socialistickém realismu nebo bílého otce-živitele z amerického předměstí.

Různé variace na tyto ideální typy pochopitelně přetrvávají do dneška. K nim se ale přidává fakt, že maskulinita je čím dál tím častěji vyobrazována, jako kdyby se se nacházela pod útokem nepřátelských sil. Například rakouská politoložka Brigit Sauer proto navrhuje chápat nástup pravicového populismu jako projev maskulinní verze politiky identit. Ta do svého středu staví figuru „obyčejného chlápka“, podle jehož zájmů, hodnot, ale také emočních prožitků by se měla řídit celá společnost. Právě na tuto identitární poptávku pak podle Sauer odpovídají charismatičtí lídři nové pravice.

Zřejmě nejstupidnější příklad najdeme v současných Spojených státech. Pro republikánského senátora Joshe Hawleyho představuje hlavního nepřítele levice, která vede útok na mužství především tím, že označuje „tradiční mužské ctnosti za toxické“. V bizarnější formě předvádí totéž říjnový „dokument“ End of Men (2022, Konec mužů) z dílny Tuckera Carlsona, televizního moderátora Fox News, notorického šiřitele konspiračních teorií a nenávistných projevů. Carlson v něm zdůvodňuje úpadek americké společnosti tím, že tamní muži vykazují rekordně nízké hladiny testosteronu a plodnosti. Jako původce diagnostikuje mix feminismu, moderní vědy a „sójových globalistů“, zatímco jako léčbu předepisuje bro science (chlapáckou vědu), syrová vajíčka, studené sprchy a – bohužel nepřeháním – vystavování varlat infračervenému záření.

Méně zábavná je ale skutečnost, že tento strach o ohrožení specifického typu maskulinity hraje – vedle zjevné transfobie – neopomenutelnou roli v kampani, kterou část republikánských politiků v posledních měsících vede proti drag shows. Od začátku letošního roku totiž byly v sedmnácti federálních státech předloženy zákony, které je mají různě omezovat. K tomu se v místech konání přidaly protesty, jichž se účastní mimo jiné neonacistické skupiny. Ty na účastníky představení hajlují a vyhrožují jim fyzickým násilím. Konzervativní i fašistická hnutí se sice většinu času zaštiťují klasickým queerfobním rétorickým obratem – chtějí chránit děti před údajnou sexualizací. V jejich morální panice je ale nezanedbatelný strach o pevně dané genderové role. Carlson uvádí rozhovor na téma drag queens varováním nejen před groomingem (tedy psychickou manipulací mladších lidí skrze budování důvěry za účelem zneužití), ale také indoktrinací. „Chtějí rozvrátit typickou rodinu střední třídy,“ lamentoval v následném rozhovoru výzkumník Christopher Rufo z konzervativního Brooklyn Institutu mezi ničím nepodloženými obviněními z pedofilie. Formát drag shows se přitom dávno odpoutal od svých kořenů spojených s undergroundovou ballroom culture afroamerických a latinx queer lidí. V americkém kontextu jde vlastně o běžný žánr, který může být používán více či méně subverzivně. O druhé variantě svědčí třeba fakt, že na drag v dnešní Americe můžete narazit na korporátním teambuildingu, show sponzorované obří bankou nebo v poločasových pauzách basketbalové soutěže NBA.

„Drag napodobuje gender a tím implicitně odhaluje, že struktura genderu také spočívá v imitaci,“ napsali*y Judith Butler v knize Gender Troubles v roce 1990. Jakkoli to dnes už nemusí nutně platit pro drag jako celek, i pouhá potencialita k takovému odhalení se zdá být pro americkou pravici dostatečně děsivá.

Trpícím hrdinou snadno a rychle

Možná si teď říkáte, že americké kulturní války jsou specifickou disciplínou, která se nás týká jen okrajově. Maskulinita ale vstupuje do politických vyprávění současné národně konzervativní pravice i v jiných částech světa, a to mnohem subtilnějším způsobem.

Političtí*cké geografové*ky Banu Gökaroksel, Christopher Neubert a Sara Smith si ve svém společném článku všímají překvapivé podobnosti mezi narativy o demografii, které pravicoví autoritáři rozvíjí ve třech velmi odlišných kontextech – USA, Turecku a Indii. Zranitelnému národu, respektive jeho dominantní skupině, vždy hrozí nebezpečí od nábožensky či rasově vymezených „druhých“, kteří mohou učinit dosud většinovou populaci nadbytečnou. Tomuto vymezení odpovídá i konspirační teorie velkého nahrazení, které například ve Francii alespoň částečně věří polovina obyvatelstva. Ve východní Evropě se těšila největší popularitě v době tzv. migrační krize, ale dodnes se na ni odkazují třeba místní anti-genderová hnutí. Podle této konspirace se elity snaží nahradit evropskou populaci africkým a arabským obyvatelstvem.

Autorstvo pracuje s termínem reprosexualita, který upozorňuje na proplétání genderu, sexuality a reprodukční práce. Například v indické konspiraci nazvané Love Jihad – a šířené z nejvyšších míst tamního hinduistického nacionalistického režimu – hypersexuální muži-muslimové organizovaně svádějí hinduistické ženy, které pak nejenže konvertují k islámu, ale mají také vyšší porodnost. Reprosexualita „žen z většiny“ je tedy vnímána jako klíčová pro reprodukci nejen nukleární rodiny, ale také národa a státu – skrze rození „těch správných dětí“.

A právě proto potřebuje ochranu a usměrnění, což se stává úkolem „mužů z většiny“. Ideální podoba maskulinity je konstruována jako heroická, přičemž kritériem pro její naplnění se stávají právě tyto dva úkoly. Hrdinství se zároveň stává snadněji dosažitelným – podílet se na obraně národa lze skrze nenávistné komentáře nebo sdílení „opravdových zpráv na Facebooku“. Na osobní úrovni lze pak za klíčový objekt – ženu, která potřebuje ochranu – dosadit buď abstraktní, nebo reálnou osobu. Autorstvo popisuje tyto narativy jako fever dreams, blouznivé sny v horečce. Jsou těkavé, rozmazané, intenzivní a apokalyptické. Jejich logická nekoherence není slabinou, ale naopak předností. Příběhy ale drží pohromadě i díky genderově podmíněnému – maskulinnímu – pohledu na svět.

Ve hře je zároveň paradoxní dynamika. Narativy sice určitým způsobem afirmují heroickou maskulinitu mužů z většiny, zároveň ale v jejích měřítkách zaostávají oproti rasově či nábožensky vymezeným protějškům – ať už jde o agresivitu, či plodnost. Vzniká tak další forma „mužského zranění“.

Právě tento paradox označuje sociolog Michael Kimmel za klíčový pro svůj koncept „ublíženého nárokování“ (aggrieved entitlement). Muž, který ze své podstaty musí být silný, se střetává se entitami, které jsou silnější než on. V případě demografických blouznivých snů jsou to hordy nepřátelských mužů, ale stejně tak může jít o neoliberální proměnu ekonomiky zavírající továrny nebo – jako v případě Carlsona a Hawleyho z přechozí části textu – mírné rozvolnění genderových rolí.

K vyjádření toho, že právě moment zranění hraje v současných politických diskurzech o mužích tak zásadní roli, budu používat termín ublížená maskulinita.

Ukradené děti i status

Konkrétním prostorem, kde se tato ublížená maskulinita performuje, jsou takzvaná hnutí za práva otců. Ta aktivizují velmi specifickou skupinu mužů v různých fázích rozvodu, kteří se octli ve sporu o péči o děti.

V Česku najdeme aktivních skupin toho typu zhruba pět, přičemž pouze dvě z nich (Unie otců a web Střídavka) působí dojmem, že jde o víc než jednoho vystresovaného otce, který si místo terapie založil web a/nebo facebookovou stránku. Na první pohled se může zdát překvapivé, že se tato hnutí občas nezdráhají používat přinejmenším liberálně feministický slovník. („Vařím, peru, uspávám děti. Nestrádám finančně, protože zvládám fungovat i jako majitel firmy,“ chlubí se v girlboss duchu svobodný otec, kterého cituje jeden z výzkumů. Předseda Unie otců zase v propagačním videu apeluje na „zodpovědné otcovství“ a „podíl na výchově.“) Při podrobnějším zkoumání však zjistíme, že tak činí pouze v jedné oblasti – tedy ve snaze zbavit péči o děti nálepky esenciálně ženské sféry života, ale jenom v rámci rozvodového řízení. Svoje příběhy také rámují skrze genderový útlak či diskriminaci – ovšem namířenou vůči mužům. Tím se nijak neliší od širšího ekosystému ultrakonzervativních aktivistických skupin, které mluví o „diskriminaci křesťanů“ či „právech nenarozených dětí“.

Podle sociologa Stevena Saxonberga, který zkoumal diskuse na internetových fórech českých otcovských hnutí, spojuje tyto otce jedna emoce – pocit nespravedlnosti. Tu pak Saxonberg rozděluje do dalších kategorií podle tří různých zdrojů – již zmíněných anti-otcovských předsudků, žen a feminismu.

Na sociálních sítích Unie otců se velmi často opakuje stejný typ příspěvku – sdílení zpráv z tzv. černé kroniky především bulvárních médií. Anekdotické případy o tom, jak žena buď selhala v mateřské roli (často skrze alkohol), nebo se dopustila násilí vůči dětem, tak propojují první a druhý typ nespravedlnosti. Příběhy o „nekompetenci k péči“ jsou vyprávěny velmi mizogynním jazykem. Ten se pak zintenzivňuje v soukromých skupinách, kde dochází ke sdílení konkrétních traumat ze společného soužití i rozvodových sporů. Na systémovou úroveň se vše dostává při hodnocení justice, škol, „sociálky“ a dalších státních institucí zasahujících do péče. Ty jsou podle nich ovládané feministkami, které mužům vždy křivdí. Paralelami se často evokují totalitními režimy – sociální pracovnice jsou posměšně označovány jako soudružky, na fórech se zase objevují zmínky o „femo-fašistickém státu“.

Navzdory absurdním formulacím nejde o tendenci specifickou pouze pro otcovská hnutí, stačí vzpomenout kauzu údajného „ukradení dětí“ norskou sociální službou českému páru. Ta téměř deset let plnila stránky českých médií bez větších zmínek o tom, co by vlastně chtěly samotné děti, jež si přály zůstat v nové opatrovnické rodině, která je netýrala ani sexuálně nezneužívala.

Saxonbergův výzkum nám také umožňuje pochopit, jak tito muži konstruují svá zranění. Často zdůrazňují svoje vysoké sociální postavení, které ale v symbolické rovině ztrácejí – už nejsou „úspěšnými muži od rodiny“. Pozorujeme tak odlišnou verzi ublížené maskulinity. Dovršením mužství má být právě status hlavy rodiny, který je údajně znemožněn ženami ovládaným státním aparátem.

Proto asi nikoho nepřekvapí širší politické ukotvení. Důraz na rodinu, nebo alespoň „práva dětí na matku a otce“, a rámování feminismu jako externí síly zasahující do života „obyčejných lidí“ dělají z mužských otcovských hnutí přirozeného spojence širšího anti-genderového hnutí. Unie otců na svém webu a sociálních sítích odkazuje na Alianci pro rodinu, možná nejvlivnější českou ultra-konzervativní lobby, která radí vládním poslancům i ministrům.

Specifickou souhru pak předvádí v blokování Istanbulské úmluvy, kterou Střídavka přirovnává k nacistickým norimberským zákonům. Bagatelizace domácího násilí je totiž dlouhodobým tématem otcovských hnutí. Ty jej považují buď za lživý nástroj v soudních sporech, nebo důkaz anti-mužského nastavení světa, který přehlíží mužské oběti domácího násilí.

Ublížená maskulinita na liberální způsob

Loni vydanou kniha Of Boys and Men (2022, O klucích a mužích) Richarda Reevese najdeme na politickém spektru poměrně daleko od otcovských hnutí. Jeho kniha si vysloužila nadšené recenze i v českém Deníku N a Respektu. Tam z něj udělali*y dokonce téma čísla, které doprovodili*y velmi vkusnou, rozhodně ne sexistickou obálkou, na které má samice blbouna nejapného prsa a make-up…

Brooks, výzkumník v prestižním washingtonském think-tanku Brookings, historicky spjatém s Demokratickou stranou, sám sebe situuje „někam doprostřed“ (i když myslí spíše „nad“) sporů mezi konzervativními a levicovými proudy. Na značném množství sociologických dat z USA pak ukazuje oblasti, ve kterých muži strukturálně zaostávají. Začíná to horšími výsledky na základní škole a menší mírou přijetí na univerzity, pokračuje přes větší nezaměstnanost a historicky klesajícími příjmy, končí u větší osamělosti a častějšího umírání předávkováním či sebevraždou.

Celá řada Brooksova pozorování je bezesporu vítaným rozšířením dlouhé dekády budovaného seznamu na téma, jak patriarchát škodí také mužům. Stejně tak by se proti nim dala postavit ještě delší řada oblastí, ve kterých se na ženy zapomíná (výmluvné je, že Reeves na svém centrismu vyzdvihuje možnost „přiznat biologické rozdíly“, ale nezmiňuje třeba menstruační chudobu). Mým záměrem je zde ale upozornit na několik bodů, které sociolog sdílí s dříve přednesenými verzemi ublížené maskulinity.

V první řadě se shodují na formě hierarchizace společnosti. Pro Reevese pochopitelně nevede skrze rasu či sexualitu, ale to, že lepší životy vedou bohatší lidé, je v jeho světě stejně samozřejmé. Jako lék na strukturální mužskou nezaměstnanost pak navrhuje osvětové kampaně, které by měly muže motivovat ke vstupu do pečujících, pedagogických, administrativních – tedy dosud převážně feminizovaných – profesí. Když se povedlo dostat ženy na technické obory, proč by to nešlo naopak? Jakkoli je symbolické postavení péče v našich společnost důležité, Reeves už nedořekne, že inženýrky vydělávají několikanásobně víc než zdravotní sestry. Politoložka Briget Sauer přitom zmiňuje, že pravicově populistický apel na tradiční verze maskulinity je neodbytně spjat s tím, co nazývá neoliberální subjektivitou. V tomto módu neexistuje solidarita, člověk si vše musí sám zasloužit a každá sféra života se dá potenciálně komodifikovat.

Stejně tak si Reeves příliš neláme hlavu se vztahem námezdní a reprodukční práce, natož že by se někdy mohly dostat do rozporu. To hezky ilustruje jeho zamyšlení nad životním naplněním. „Když máte špatný den jako máma, můžete si to vynahradit v práci, nebo naopak. Muži mají menší rozptyl, ze kterého odvozují svůj význam a identitu,“ píše v pasáži, která zní, jako kdyby ji psalo HR oddělení samotného neoliberalismu.

To nás přivádí k další hierarchizaci, kterou tentokrát Reeves sdílí s konzervativismem napřímo. Nukleární rodina a vztahy uvnitř ní – tedy romantické a rodičovské – jsou privilegovaným způsobem, jak dosáhnout dobrého života. Neodvozuje to od nadpřirozené autority, ale z dat – ženatí muži se přece dožívají delšího věku a vykazují vyšší míru spokojenosti. Zároveň ale přiznává, že „z evolučních důvodů“ se nemůže dostat na všechny muže. I Reeves tak nakonec staví muže před hru s nulovým součtem: buď na rodinu dosáhnete, nebo ne. Ke cti mu slouží alespoň jeden zásadní rozdíl od předchozích verzí ublížené maskulinity. Ty mužskost afirmují pouze skrze validaci ostatních mužů nebo násilí na druhých. Reeves alespoň přiznává, že muži jsou (světe, div se, jako všechny bytosti) dotvářeni svým prostředím.

Ačkoli Reeves nechce problém individualizovat, jeho strukturální myšlení končí u návrhů legislativních reforem. Ty jsou jistě potřeba, ale není zrovna gender víc než kterákoli jiná oblast spjatá s emočním prožíváním, tělesností, zvykem a kulturními normami? Všechny tyto oblasti Reeves vynechává a jeho obraz tak zůstává neúplný. Na druhou stranu – možná kdyby vzal do úvahy i ty nerovnosti, které nejde tak snadno změřit dotazníkem, zjistil by, že na tom muži s tou ztrátou privilegií nejsou až tak bledě.

Mír v genderové válce

Oponenti*ky feminismu na jeho adresu často vznášejí ironickou poznámku ve smyslu, že feminismus nutí muže nenávidět sebe samé za svoji identitu. V této eseji jsem se pokusil ukázat spíše tradičnější pojetí maskulinity, která přináší pouze nikdy nekončící spirálu, v níž je třeba neustále něco dokazovat.

Abych parafrázoval černošskou glitch feministku Legacy Russel: „Binární gender nás umisťuje jako pěšáky*ačky na frontovou linii nebezpečné kmenové války. S tím se nemusíme spokojit.“

To mě přivádí zpátky k mému spolužákovi z úvodu. Dnes už chápu jeho stížnost mnohem více jako genderovanou – pravděpodobně má také nějakou vlastní verzi ublížené maskulinity. Dnes bych se mu také pokusil vysvětlit své chápání feminismu. Že je potřeba reflektovat vlastní privilegia, ale že se feminismu nemusí bát ani kluk jako on. Že za terapii se nemusí stydět. Že můžeme vybudovat svět, ve kterém se bude žít hezky úplně všem. A ve kterém nikdo nebude muset odvozovat svoji hodnotu od žádné coolness. Zároveň si nedělám iluze o tom, že bych ho jednorázovou intervencí dokázal přesvědčit, aby se svých představ o světě najednou vzdal.

I přesto bych ho rád vyslechl a zjistil, kde on vidí svoje zranění. Tím rozhodně nechci říct, že každá ublížená maskulinita je validní, a měli bychom jí všichni pečlivě naslouchat. Hledat univerzální postoje, které platí ve všech kontextech a měřítkách, ale představuje (s výjimkou otevřeně nenávistných projevů) ztrátu času i energie. Pokud na to ale někdo má dost času, prostoru a bezpečí, může takovou radikální empatii zkusit. Stejně tak je ale třeba chápat všechny, kdo takovou kapacitu zkrátka nemají.

Právě v této pluralitě ale může spočívat síla feministického hnutí. Dokážeme pak vidět jak hrozby, tak zranění. A nabídnout, slovy bell hooks, „jak soucit, tak konstruktivní kritiku“. Tyto akty péče nám také pomáhají bránit feminismus před tím, aby se z něj stalo prázdné slovo, ke kterému se lze pouze deklarativně přihlásit – třeba za účelem udržení stávajících hierarchií.