Trigger warning: Následující text zachycuje detailní zkušenost rodinného traumatu spojeného s alkoholismem. Pokud jsi na toto téma citlivá*ý, zvaž prosím jeho čtení. V případě, že se přece jen rozhodneš si jej přečíst, udělej tak v co nejvíc bezpečném prostředí.

Ještě nedávno jsem si s traumatem asociovala především přeživší znásilnění, dopravní nehody nebo třeba vojáky, kteří se v amerických filmech heroicky vraceli domů z válečných zón. Nedokázala jsem si představit, že to, co mě denně přesvědčuje o tom, že jsem v nebezpečí a konstantně mi zvyšuje hladinu adrenalinu v krvi, co nerespektuje moje hranice, generuje moje úzkostlivé citové vazby a paniku z opuštění, je mé vlastní trauma – nepojmenované a nepochopené.

Velká změna v mém porozumění tomu, co se mi děje, nastala především díky mé mladší sestře Lucii (pro mě navždy Lucinka), se kterou jsme společně začaly naše trauma odkrývat. Příčinu našich bolestí – alkoholismus jednoho z rodičů – jsem dříve vnímala především coby individuální problém a zdroj vlastního studu. Trauma se netečně promítalo do mého vědomí i těla a určovalo to, jak vnímám lásku, péči i bezpečí.

Jenom můj problém?

V České republice umírá v důsledku konzumace alkoholu asi 6 500 lidí ročně. Více než 1,5 milionu dospělých obyvatel ČR pije rizikově. Normalizace konzumace alkoholu se dotýká nás všech již od rané puberty, přesto jsou dopady alkoholismu (nejen) v českých domácnostech extrémně tabuizovány a individualizovány. Alkoholismus je zdrojem traumatu, jehož závažné následky si lidé mohou nést po celý život. Často jej doprovází psychické či fyzické násilí, zanedbávání (nejen) emočních potřeb dětí a kodependence partnerů (patologický vztah závislosti člověka k osobě závislé na návykové látce). Navzdory tomu je alkohol jednou z nejvíce tolerovaných návykových látek v české společnosti. Důvodů může být mnoho. Pro stát tvoří prodej alkoholu v podobě spotřební daně či DPH velký příspěvek do státní kasy. Od útlého věku jsme konzumaci alkoholu vystavováni v rodinách, ve společenských kolektivech či v populární kultuře a reklamách. Paradoxně na menstruační pomůcky se stále vztahuje 21% daň (jedna z nejvyšších v Evropě), což je v mnoha případech vyšší než daň na pivo, která se pohybuje mezi 10 a 21 %. V neposlední řadě alkohol představuje normalizovaný a plošně přijímaný způsob, jak utéci od každodenní reality, problémů a viditelných i neviditelných tlaků, ať už jde o nesnáze v práci, či doma.

Trauma můžeme charakterizovat jako reakci lidského organismu na nečekanou, zraňující a zatěžující událost, kterou není schopen zpracovat skrze běžné obranné mechanismy. Je to nevědomá obrana těla na něco, co se stalo v minulosti, ale v současnosti se stává prizmatem, skrze něž nahlížíme realitu. Podle psycholožky Schwab Fugush mohou takové situace způsobit dlouhodobé trvání různých poruch a potíží, a pokud jsme jim vystavováni delší dobu, vzniká komplexní vývojové trauma. „Člověk je zvýšeně dráždivý a lekavý, i malý podnět vyvolá silnou reakci organismu. Neustále je připraven k obraně svého života, který ovšem již ohrožený není. Je vyčerpaný, unavený, má poruchy pozornosti.“ Sama se většinu času cítím v pozoru, neustále připravená řešit krizi, problém, bolest. Jako bych byla zaťatá pěst, neschopná povolit.

Lékař a publicista maďarského původu Gábor Maté loni vydal další skvělou knihu s názvem Mýtus normality: Trauma, nemoci a léčení v toxickém světě (2022, česky 2023). Autor jako primární zdroj psychických problémů, traumat, závislostí a jiného duševního utrpení pojmenovává společenský systém, v němž žijeme. Klade na nás obrovské nároky, které nejsme schopni naplnit. Hodnoty a procesy, v nichž selháváme, považujeme za normální a běžné. Ať už se jedná o genderované očekávání od nás všech, kapitalistický tlak na výkon a produktivitu, či limity nukleární rodiny. Původ naší únavy, zranění, vyčerpání či pocitů nedostatečnosti hledáme v individuální zodpovědnosti každého z nás.

Současné sociální struktury pro nás všechny totiž vytvářejí velice úzké mantinely, v nichž se jako dospělí lidé můžeme pohybovat, zatímco systém se nás snaží přesvědčit, že jsme ve svých životech svobodní. Patriarchát od nás všech očekává určité chování, role, životní dráhy či hodnoty na základě toho, zda jsme socializovaní jako muž či žena, a mylně nám předkládá heteronormativní binární vidění světa. Ten stejný systém umožňuje různé druhy násilí na jednotlivých sociálních skupinách, například na ženách či LGBTQA+ komunitách. Český stát zůstává vůči takovému násilí víceméně apatický a v některých případech pak touto apatií hraje přímou roli v nemožnosti společenské nesnáze řešit proaktivně a strukturálně.

Maté také uvažuje o traumatu jako o nevědomém, moudrém, přírodním sebezáchovném principu, který nám v minulosti umožnil nejen přežít, ale také si našel rozličné způsoby, jak naplnit a uspokojit naše existenční potřeby. Sama si hodně svých obranných mechanismů dokážu vysledovat zpátky do dětství, kdy mi chyběl elementární pocit stability a bezpečí či kontrola nad tím, co se mi děje. Odhaluji jednotlivé procesy, kterými se mě můj mozek snažil bolesti a chaosu nejen uchránit, ale také vyvinul mechanismy, jak mé základní potřeby naplňovat jinak.

Dospělé děti, co si nemají kde hrát

Já ani Lucinka jsme nikdy skutečně neměly šanci být dětmi. Od relativně útlého věku se obě staráme o naše rodiče a o rodinnou pohodu. Během dětství i dospívání jsme naše soužití s rodiči i sebe samé neustále uzpůsobovaly tak, abychom naplnily jejich potřeby. Podvědomě jsme přebíraly odpovědnost za střízlivost jednoho z nich. Ať jsme ale dělaly, co jsme mohly, nikdy to nebylo dost na to, aby se cyklus recidivity opět nespustil. To ve mně navždy zanechalo pocit nedostatečnosti. Někde hluboko jsem přesvědčená o tom, že si nezasloužím lásku ani stabilitu. A ať budu dělat cokoli, nic nebude dost.

Ještě mi není ani třicet let a už jsem absolutně vyčerpaná péčí. S mou sestrou jsme navíc byly socializované jako ženy – tedy osoby v patriarchátu učené se o své okolí a rodinu „přirozeně“ starat. Nezávisle na alkoholismu v rodině jsme byly podmiňovány k tomu, pečovat o rodiče a prarodiče, pomáhat v kuchyni i na zahradě, uklízet. Být hodné holčičky. Pokud mělo přijít na to, kdo bude v naší domácnosti vařit večeři nebo uklízet o víkendu, byla to samozřejmě nejdřív mamka, pak já a Lucinka a až v poslední řadě taťka. Alkoholismus tuto dynamiku jen prohloubil a umocnil.

To, co jsem zažila a zažívám, se dá označit jako parentifikace čili proces, kdy děti emočně, psychicky nebo fyzicky dlouhodobě pečují o své rodiče. Jedná se tedy o zmatení úloh, kdy dítě přebírá společenské úkony, na které nejenže není připraveno, ale jsou v praxi neslučitelné s jeho vývojovým stadiem. V důsledku takové péče o rodiče v dětství často vznikají úzkosti, deprese, obsese kontrolou v dospělosti a neschopnost nastavit si hranice.

Mé trauma a já

V dětství jsem se v hlavě vždy přirovnávala k postavě z knih o Eragonovi, k dítěti, které nedopatřením (špatně formulovaným požehnáním) cítilo a prožívalo veškerou bolest a zoufalství světa. Většinu svého dospělého života jsem si potom myslela, že mám v mozku chemickou nerovnováhu, že můj mozek neprodukuje hormony, které by produkovat měl, jako jsou dopamin či serotonin. Necítila jsem se šťastná ani spokojená (ani jsem nechápala, že by to mohla být životní aspirace), pociťovala jsem jen tíhu. To mě často ochromovalo a vyvolávalo úzkosti přecházející v deprese. Až v rámci terapie jsem pochopila, že se v mém případě nejedná o chemickou dysbalanci. Mé neléčené trauma, všudypřítomné v mém každodenním životě, podmiňuje totiž každou moji myšlenku a přeprogramovává můj mozek. Nic a nikdo mě nepřesvědčí o tom, že se nemusím neustále bránit. Hyperzodpovědnost mě provází celý život a často je zdrojem interního humoru mezi mými přáteli. Mé plánování týdny dopředu, seznamy a to-do-listy, příprava každého detailu našich společných cest i každodenního života. Čím více si ale uvědomuji, odkud tato potřeba kontroly pramení, tím méně je mi do smíchu. Je to nástroj, jak se ubránit zranění a retraumatizaci.

Potřeba mít neustále kontrolu se promítá i do mých romantických vztahů. V momentech konfliktů či hádek mě svírá až ochromující strach z opuštění, a to do takové míry, že nemohu dýchat. Má racionální stránka je převálcována bazální potřebou bezpečí. Ne tak ojediněle během hádek prodělávám panické záchvaty. Pokaždé když se místností rozezní nečekaně hlasitý zvuk či pohyb, moje tělo mi velí zalézt pod stůl, začne mi bušit srdce, potí se mi dlaně a naskočí mi husí kůže. Tělo se sevře a trvá dlouhé minuty, než si uvědomí, že není v nebezpečí a může povolit. I malý podnět v organismu způsobí velkou reakci, během níž se do krve vyplaví hormon dopamin a mozek si najednou připadá v ohrožení. Bohužel se tak samozřejmě stává i v situacích, kdy musím plně fungovat, například v práci, na přednášce, na konferenci. Nastavení práce v kapitalistické společnosti není uzpůsobeno mým individuálním potřebám, odlišné lidské zkušenosti a různým druhům citlivosti.

Feminismem proti traumatu

Pojmenovávat a evidovat traumata i jizvy skryté v mém těle a duši je hojivé, zásadní pro to, abych se ve společnosti dokázala pohybovat. A co víc, za něčím si dokázala stát. Člověk je přitom od malička učený, že „špinavé prádlo se nepere na veřejnosti“. Je v nás budována vina za to, čím naše rodina prochází, například alkoholismus. To, co všichni zažíváme v soukromých životech, je ale také relevantní pro veřejnou a politickou sféru. Co je osobní, je také politické. Není tedy třeba uzavírat se v našem studu z toho, že procházíme něčím negativním a traumatizujícím, co nám případně zabraňuje či stěžuje žít náš každodenní život tak, jak by si systém a stát představovaly. Efektivně, produktivně a skrze popírání bolesti a zranění, které jsme během života prožili a prožíváme.

Za zvědomění si zásady, že soukromé je politické, vděčím nejen feministickým kolektivům a literatuře, ale také dlouhým (a náročným) rozhovorům s mou sestrou. Dlouho jsem tyto svoje pocity prožívala individuálně. V takovém vnitřním světě už ale žít nechci. Nechci se sama choulit v hranicích, které nám nakreslil patriarchální a kapitalistický systém. Chci své trauma léčit a sdílet. Chci o něm mluvit, protože vím, že tam venku podobné pocity zažívá spousta dalších lidí. Politický a společenský systém by měl vytvářet takové prostředí, kde jsou zranitelnost a citlivost zdrojem revoluce, emancipace a změny. Takové prostředí, kde nás kolektivní sdílení bolesti postupně zahojí. A kde bolest není zdrojem studu ani selhání, ale znakem toho, že citlivost je posilující.

Skrze pojmenovávání různých forem traumatu adresujeme jednotlivé společenské struktury a síly, které tato je nejen umožňují, ale také tabuizují, případně naturalizují. Feministická revoluce sice dlí v každodennosti, ale je samozřejmě extrémně těžké léčit se v systému, který aktivně pracuje na tom, aby nás zraňoval a co víc, aktivně se nás snaží přesvědčit o tom, že si za svoje problémy můžeme sami. A tím pádem je také na nás se s nimi poprat. Řešením je naopak vytvářet na jednotlivých úrovních společnosti prostor pro to, léčit se společně, ale také společně nacházet zdroje a vědomosti potřebné k takovému léčení. Můžeme vytvářet bezpečné feministické prostory, kde naše pocity a bolesti jsou validovány a také zvědoměny coby politická témata. Nikdo z nás nežije odpojený od společnosti a společenských pravidel, ve kterých vyrůstá.

S traumatem na věčné časy

Současně by se apel na sebepoznání a sebepéči neměl stát dalším bičem, který si na sebe společně upleteme. Nejde o to, aby se léčení z traumatu stalo další individuální zodpovědností, kterou si musíme osvojit, abychom v tomto systému přežili. Sebepoznání je psychicky, emočně, časově, i finančně náročné. Proto bych chtěla žít ve společnosti, která sebepoznání ulehčuje, nikoli penalizuje. Chtěla bych, aby náš vzdělávací a státní systém kladly důraz na citlivost i genderovanost lidské zkušenosti, aby se prožívání života deindividualizovalo skrze vytváření komunit a prostorů, kde jsme všichni v bezpečí tím, kdo jsme. Chtěla bych žít ve společnosti, kde je terapie hrazená státem, přístupná všem a kde se kolem psychického zdraví neutváří stigma. A chtěla bych, abychom jako společnost fungovali ve větších jednotkách, než je nukleární rodina. Abychom se nezavírali do konzervativního pojetí rodiny, ale aby náš podpůrný systém byl širší a ucelenější, než je máma, táta, děti. Hodně studu ohledně alkoholismu v rodině totiž pramení z předpokladu, že rodina je základ státu, a co se děje v rodině, má zůstat v rodině.

I proto je tak těžké alkoholismus léčit, především připočteme-li také nedostatek podpory a péče pramenící z nepochopení, že alkoholismus je další ze způsobů úniku před systémem, který zklamává nás všechny.

Na jisté úrovni jsem stále ta malá Anička toužící po bezpečí a jistotě. A je to tak v pořádku. Nejsme stroje, které je nutné rychle opravit, aby lépe performovaly. Budou lepší a budou horší období a je to tak v pořádku. Hojení (se) není lineární proces. A je to tak v pořádku.

---

Tématu feministické perspektivy traumatu bude věnována poslechová akce Jedno ucho, kterou připravujeme společně s hudebnicí Amelií Siba v Planetě Za, a to ve čtvrtek 6. 7. od 19:30.

Album Amelie z tohoto roku s názvem Gently Double A se zabývá právě traumatem a jeho léčením. Kapacita akce je omezená, rezervujte si proto místo na adrese: reservations@anka.li